Muzikál Pět let zpět: Láska v protijedoucích vozech metra

Muzikál Pět let zpět mě zaujal hned, jak se objevil v repertoáru Národního divadla moravskoslezského, a moc jsem si jej přála vidět. Bohužel to mám do Ostravy poměrně daleko a najít vhodný termín tak, abych se mohla zdržet přes noc, není vždy zrovna snadné. O to víc mě mrzelo, když se část 7 statečných v březnu (navíc jen krátce před „koronavirovým“ uzavřením divadel) do Ostravy na několik dní vypravila a toto představení tam zhlédla, zatímco já trávila víkendy v práci. Strašně jsem si přála být s nimi a tak trochu jim i záviděla.😊

Z Ostravy se navíc stateční vrátili v naprosté euforii a o Pět let zpět mluvili jenom v superlativech. Věděla jsem tedy, že svoji šanci již nesmím promarnit a jakmile to bude možné, musím do Ostravy vyrazit. Tato možnost se naskytla hned v nové sezóně, tedy v září 2020, kdy jsem se v rámci dovolené rozhodla pro výlet do Ostravy a následně i do Brna, abych si tak splnila některé své „muzikálové sny“.

V Divadle „12“, v němž se toto představení hraje, jsem byla poprvé. Na první pohled mi ale bylo sympatické pro svoji komorní atmosféru, kdy má divák (zejména, je-li jako já ve druhé řadě) téměř pocit, že je spolu s herci na jevišti, a tím pádem je tak trochu součástí celého dění.

Okamžitě mě také zaujala scéna, která zůstává po dobu celého představení stejná. Ocitáme se na nástupišti přestupní stanice newyorského metra. Ve skutečnosti se ale žádná část příběhu v metru neodehrává. Metro zde pouze symbolizuje místo, kde se pohybuje celá řada lidí se svými příběhy, co se různě vzájemně prolínají, propojují či se naopak od sebe vzdalují. V tomto duchu se odehrává také příběh hlavních hrdinů – dvojice mladých začínajících umělců – spisovatele Jamieho a herečky Catherine. 

Jsme svědky celého jejich vztahu - seznámení, společného soužití, úspěchů i neúspěchů jejich kariér, svatby a v konečné fázi také rozchodu. Zajímavé je ale podání celého příběhu, kdy je symbolika jedoucího metra vysloveně na místě. Příběh nám totiž není vyprávěn postupně, jak bývá obvyklé. V jedné linii sledujeme příběh z pohledu Cathy - její vyprávění však začíná rozchodem a postupně se vrací v čase až na úplný začátek vztahu. Oproti tomu Jamieho pohled je vyprávěn chronologicky, tedy seznámením v úvodu a partnerským rozkolem v závěru. Dalo by se tedy říct, že Jamie a Cathy jedou v protijedoucích vozech metra, kdy nám každá jejich „zastávka“ odkrývá část příběhu. V určitém momentě se na cestě potkají, jenže bohužel nepřestoupí a nepokračují stejným směrem, ale naopak se od sebe začnou znovu vzdalovat.

Je tedy nezbytná určitá představivost ze strany diváka, ale pro lepší orientaci jsou na scéně k dispozici též dvě obrazovky, které zpočátku plní funkci pouhých reklam v metru. V jednotlivých scénách jsou na nich ale postupně promítány různé fotografie hlavních hrdinů, které nám pomůžou lépe pochopit, v jakém místě jejich příběhu se právě nacházíme. Jakmile se na obrazovkách znovu zobrazí reklama a uslyšíme zvuk jedoucího metra, znamená to „přesun do další stanice“ a odkrytí další části mozaiky příběhu Jamieho a Catherine. Ze začátku, nežli si tuto logiku příběhu uvědomíme, to může působit trochu nepřehledně. Ovšem věřím, že pozorný divák se zvládne v ději poměrně rychle zorientovat. Toto pojetí dodává celému dílu velmi silný náboj, přestože příběh je zdánlivě banální. Myslím si také, že téměř každý, kdo prožívá či prožil nějaký dlouhodobější vztah, si v Pět let zpět něco povědomého najde.

Některé scény jsou skutečně silné a dojemné. Málokdy se mi stává, že mě dojme hned úvodní číslo, zde se to ale každopádně povedlo.😊 Působivých momentů i skvělých hudebních čísel je však v představení celá řada. Dokonce dojde někdy i na jazzové hudební motivy, popř., i židovské - s ohledem na Jamieho židovský původ. Mě osobně více bavily Jamieho výstupy, především hudební čísla ve svižnějším tempu - tedy „Nechám se vést“ nebo „Zázraky se dějí“. Líbil se mi také „Schmuelův song“, v němž Jamie vypráví Cathy vánoční příběh, který se váže k jeho dárku. V podání Cathy však nelze zapomenout na „Jsem jeho součástí“ nebo oddychovější „Zvládnu to tisíckrát líp“.

Nejsilnější stránkou Pět let zpět je každopádně jeho obsazení. Oproti ostatním statečným jsem viděla zcela jiné alternace. Vůbec to ale nevadilo, jelikož herecké i pěvecké výkony obou protagonistů, kteří prakticky po celou dobu zůstávají na jevišti, byly skutečně obdivuhodné.

Klára Jelínková v roli Cathy dokázala krásně vystihnout určitou mladickou naivitu na začátku vztahu a následně jí věříte i postupné odcizení od partnera, uzavřenost a smutek. Cathy Jamiemu jeho kariérní úspěchy sice přeje, jenže nechce zůstávat v jeho stínu, naopak i ona se touží prosadit ve svém oboru. Ze strany Jamieho však necítí dostatečnou oporu. Ač by ji potřebovala, nedokáže si o ni říct, a proto se cítí osamělá a Jamieho částečně viní ze svého neúspěchu. Navenek tak vystupuje negativně, což ale Jamie nedokáže pochopit.

Jamie v podání Tomáše Savky byl dostatečně charismatický, abychom pochopili, proč Cathy okouzlil i přes svou značnou sebestřednost. Není však pochyb, že Jamie svoji ženu miluje a snaží se ji i podpořit, přestože mám pocit, že jeho kariéra a úspěch jsou stále na prvním místě. V písni „Pokud bych v tebe nevěřil“ je zjevné, že mu na Cathy záleží. Snaží se k ní najít cestu, není však příliš empatický, a tak ve chvíli, kdy nenachází z její strany odezvu, se poměrně rychle vzdává.

Dalo by se v podstatě říct, že hlavním problémem vztahu Jamieho a Cathy byly jejich kariéry. Oba toužili po úspěchu, ten se ale dostavil pouze u jednoho z nich. Asi se úplně nedokážu postavit na stranu jen jednoho z nich, i když bezprostředně po představení jsem měla poměrně jasně vyhraněný názor v neprospěch Jamieho. Ovšem čím víc nad tím přemýšlím, tak docházím k závěru, že nic není černobílé a každý z manželů v příběhu má svůj díl pravdy, jak už to tak ve vztazích bývá. Možná právě proto je Pět let zpět mimořádně nadčasové dílo, v němž se každý najde.