Muzikál Ples upírů: Moře pocitů a žádná zem

 

Ples upírů je úžasný muzikál s napínavým příběhem, živou hudbou a strhujícím závěrem. I přes tvrdý a krkolomný německý jazyk si jej oblíbily statisíce diváků. V roce 2017 se muzikál dostal i do České republiky, konkrétně do pražské Goja Music Hall. Jednalo se ale o takzvanou non-repliku, což znamená, že dílo se od originálu poněkud liší. Nedalo mi to... a o rok později jsem se vypravila do Vídně na toto představení v originále. Musím říct, že jsem byla až šokována tím, kolik rozdílů jsem nalezla. Bylo skutečně zajímavé porovnat dvě naprosto odlišné verze téhož díla, proto dopředu upozorňuji čtenáře, že tahle recenze bude snad nejvíce porovnávací recenze, jakou jsem kdy napsala.

Příběh pojednává o profesoru Abronsiovi, který spolu se svým asistentem Alfrédem zavítá do Transylvánie, aby dokázal existenci upírů. Ubytují se v hostinci, kde narazí nejen na sličnou Sáru, dceru hostinského, ale také na místní obyvatele. Ti prý o upírech nic neví a už vůbec nikdy neslyšeli o jakémsi tajemném zámku. Všichni ale na sobě nosí česnek, což je spolu s křížem a dubovým kůlem ochrana právě proti upírům. Vše se zkomplikuje, když se v hostinci objeví mrzák. Profesor Abronsius si je nyní stoprocentně jistý, že je na správné stopě. A bohužel (nebo bohudík?) není daleko od pravdy...

Začnu s asi největším rozdílem, který mě překvapil. Muzikál samotný trvá přibližně dvě a půl hodiny, dohromady s přestávkou tedy tři hodiny. Zatímco ve Vídni si dirigent držel určité tempo, pražské uvedení se podle mého názoru neskutečně táhlo, zejména tedy první polovina představení. Přitom hudba tohoto muzikálu je velmi živá, mě osobně vždycky nabudí, protože se zde objevují i rockové prvky. Domnívám se, že i když byli diváci muzikálem nadšení, mnohem více zajásali, když došlo na přestávku, která již byla doopravdy potřeba. Naopak ve scéně jsem žádný rozdíl nenalezla, obě dvě jsou bohatou pastvou pro oči.

Pokud zmíním pastvu pro oči, nesmím tedy vynechat ani hodnocení kostýmů. Nemohu šmahem říci, že se mi více líbily právě ty zahraniční, nebo ty české. Každá produkce má něco do sebe, takže pro mě by bylo ideální je spojit a vzít si z každé něco. I když je pravda, že kdybych skutečně realizovala tento šílený nápad a zkombinovala rakouské a české kostýmy, převažovaly by přece jen ty rakouské. Roman Šolc sice tvoří opravdu zajímavé kostýmy, ale tentokrát jsem v některých případech úplně nepochopila, proč zvolil právě takové. 

Pokud bych měla konkrétně jmenovat - proč je Alfréd na plese v ženských šatech? Ano, šlo o přestrojení, aby nenápadně vnikl na bál, ale vždyť právě tím na sebe upoutá mnohem větší pozornost.... Homosexuální upír Herbert zase působí spíše transsexuálně. Sice jsem se při jeho scénách pobavila, ale někdy méně je skutečně více. Asi nejdiskutovanějším kostýmem jsou Sářiny šaty na půlnoční bál. V původním uvedení má šaty rudé, ve velkém finále pak černé. V Praze ovšem zazáří na plese s šaty bílými a do finále nastoupí s červenými. Bílá barva sice na jednu stranu dobře znázorňuje nevinnost, jenže v samotném finále mám pak skutečně raději černou, protože působí temněji a donutí člověka se zamyslet nad tím, jak by to vypadalo, kdyby se tyto kreatury zmocnily vlády nad světem. Zato červená barva u mě v závěru navozuje spíše dojem »juchů, máme párty«. 

Totéž, co jsem napsala o kostýmech, platí de facto i k celkovému vyznění představení. Pražské uvedení jsem si hodně užila, ale stejně mi připadalo, že to byla taková zjemněná, mírná, místy až dětská verze. Mám v tomto směru pochopení, vždyť hlavní ženskou roli ztvárňovala tehdy čtrnáctiletá Natálie Grossová, ale dost mě to zamrzelo. Po odchodu z vídeňského divadla jsem byla v nepopsatelném rauši, představení ve mně zanechalo opravdu mnoho. Po pražském uvedení jsem si pouze řekla - „Bylo to super, toť vše.“ O energii platí to samé. Ve Vídni se jelo na 100 %, zde spíše tak nějak »s rezervou«.

S obsazením jsem byla víceméně spokojená na obou frontách, takže k tomuto bodu za mě jen pár jmen, která stojí zato zmínit: Veronika Stýblová (Sára), Bohuš Matuš (Hrabě von Krolock), Michaela Gemrotová (Sára), Lukáš Randák (Alfréd), Petr Matuszek (Profesor Abronsius), Jindřich Nováček (Koukol).

Samozřejmě ale nechci, aby tato recenze vyzněla jako jedna velká kritika české verze. Jak jsem již psala, vzala bych si z každé verze něco. Jsou i věci, které se mi líbily více u nás, například to, že postava Koukola dostala více prostoru. Též zmiňované bílé šaty Sáry a také ztvárnění profesora Abronsia patřily k pozitivům české verze. Spíš je tu jedna záležitost, která mě mrzela - vše na mě tehdy působilo stylem »potřebuju sem teď něco na rok dát, než se vrátí Fantom«. Myslím si, že české uvedení by se mi líbilo o mnoho víc, kdyby se mu tehdy věnovalo víc péče. Proto se také neskutečně těším, až se Ples upírů do Goja Music Hall příští rok vrátí. Jednak tento muzikál stále zůstává v mé top 10 a navíc doufám, že se již snad podaří odstranit některé nedostatky, které byly možná mnohdy způsobeny časovým presem. 

Co říci na závěr? Choďte do divadla! S naší sedmičkou se někde určitě potkáte.😊

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Činohra Vše o mužích: Charisma + humor + vztahy – to celé na třetí

Muzikál Krysař: Temná pohádka o lásce vykoupené krví

Muzikál Divotvorný hrnec: Kouzlo kdesi za duhou