Muzikál Poslední loď: O hledání kořenů a síle soudržnosti

Přestože poměrně často jezdím za muzikály napříč celou republikou, příliš se mi nedaří začlenit do mého programu výpravy do Brna. Rozhodně to není proto, že by mě tam žádné představení nezaujalo. Naopak, na webu Městského divadla Brno narážím na celou řadu titulů, které by mě zajímaly a ráda bych je viděla, ale nedaří se mi zkrátka natrefit na ten správný termín. Rozhodla jsem se proto v září 2020 strávit část své dovolené krátkým pobytem v Brně a navštívit jeden z muzikálů, který jsem si strašně moc přála zhlédnout.

Poslední loď mě lákala z mnoha důvodů. Tím hlavním byla Stingova hudba - jeho písně sice všichni známe, ale zajímalo mě, jak jeho hudba vyzní v muzikálové podobě. Z dostupných ukázek i fotografií z představení mě velmi zaujalo také výtvarné zpracování celého díla. Zajímavé bylo také zjištění, že příběh muzikálu má reálný základ - je inspirovaný vlastními zážitky Stinga z dětství. To strávil v anglickém námořním městě Wallsend, proslaveném svými loděnicemi.  To vše mě jako celek nějakým způsobem přitahovalo a cítila jsem, že tentokrát nesmím cestu do Brna zanedbat, ale naopak si musím tento sen za každou cenu splnit. A tohoto rozhodnutí rozhodně nelituji.

Příběh je situován do přístavu v severní Anglii, kde se veškeré dění točí kolem loděnice. V té pracuje prakticky veškeré místní obyvatelstvo, hrdé na velkolepé lodě, které zde stavějí. Jejich existence je však náhle ohrožena ve chvíli, kdy v důsledku ekonomické krize hrozí, že budou loděnice uzavřeny. Něco takového je však pro místní komunitu nepředstavitelné. Ztratili by tak úplně vše – vlastně celý smysl života. Rozhodnou se proto bojovat poněkud netradičně – chtějí dostavět svoji poslední loď navzdory zákazu a spustit ji na moře.

Souběžně s děním v loděnici se seznamujeme též s Gideonem Fletcherem, jehož otec v loděnici rovněž pracoval. Mladý Gideon však nechtěl jít v otcových šlépějích, toužil poznat i jiný život, cestovat  a vymanit se z očekávání ostatních. Odcestoval tedy na moře a opustil tak rodinu i svou lásku Meg, které slíbil, že se vrátí. A nyní je skutečně zpět – po 17 letech a plný obav i nadějí se znovu setkává s Meg, která jej ale nevítá zrovna s otevřenou náručí. Dozví se, že s Meg mají dceru Ellen, o níž nevěděl. Dívka má navíc podobné názory jako on a také touhu „vymanit se“ mají společnou. Podaří se Gideonovi a Meg navázat tam, kde jejich vztah skončil? A uvědomí si Gideon, kam skutečně patří a co všechno ztratil?

Obě dějové linky jsou dokresleny opravdu strhující hudbou, kdy mě zejména sborové scény „Cože tu máš?“, „Trochu úcty“ a zejména titulní „Poslední loď“ neskutečně dojímaly, a došlo tak i na slzy. Dojemných momentů se ale našla celá řada. Nezapomenutelná byla pro mě také píseň „Ta noc, kdy se boxer naučil tančit“, v níž se Gideon blíže seznamuje s Ellen a vypráví jí, jak se zamlada učil tančit, aby se dostal blíže k Meg.

Působivou atmosféru celého představení dokreslují nádherná scéna Christopha Weyerse a kostýmy Andrey Kučerové. Skutečně jsem se cítila, jako bych se přenesla přesně tam, kde jsem měla zrovna být, ať už šlo o přístav, loděnice nebo Megiin bar. Vše bylo dokreslené do nejmenšího detailu, přeměny scén byly ale rychlé a vlastně jsem je ani nezaznamenala.

To vše by ale nestačilo, nebýt skvělých hereckých i pěveckých výkonů, kdy jsem měla pocit, že obsazení každé postavy bylo naprosto přesné, jako by se snad všichni do svých rolí skutečně narodili. Pravděpodobně nejsilnější dojem na mě udělali Zdeněk Junák a Zdena Herfortová, coby předák Jackie White a jeho žena Peggy. Jedinečné byly také Lucie Bergerová v roli Meg a Viktória Matušovová coby Ellen. Vynechat nesmím ani Dušana Vitázka, který mi jako Gideon naprosto typově vyhovoval. V menších rolích byli ale též nepřehlédnutelní Stanislav Slovák, Lukáš Janota a Ondřej Studénka, nicméně dominantou Poslední lodi jsou sborové scény, které byly skutečně dechberoucí, a tak si výkony všech zaslouží obdiv a uznání.

Zhlédnutí díla Poslední loď považuji za jeden ze svých splněných muzikálových snů a moje očekávání byla ještě mnohonásobně překročena. Moc bych si proto přála, abych si tento zážitek mohla ještě zopakovat. Pevně věřím, že budu mít ještě příležitost. Do té doby si musím „vystačit“ s CD a programem. Bez nich bych se totiž asi vůbec nedokázala vrátit z Brna domů.😀