Muzikál Sestra v akci: Horečka nedělního rána

 

Zpěvačka se připlete ke zločinu a stane se očitým svědkem vraždy. Dostane se tím sama do nebezpečí, jelikož zločinci by se ji mohli pokusit odstranit, aby nemohla vypovídat u soudu. Musí se někde ukrýt, a tak se ocitne v prostředí, kde by ji nikdo nehledal – v klášteře! Jen těžko se smiřuje s tím, že na sebe nesmí poutat pozornost a zůstat jen jednou z davu. Matka představená je zase nešťastná z její neslušné mluvy a drzého chování. Pak jí dá ale na starost práci ve sboru a všechno do sebe rázem zapadá. Připadá vám to snad povědomé? Tak to jste možná viděli film Sestra v akci s Whoopi Goldberg. Já sama jsem ho před návštěvou muzikálové verze v Hudebním divadle Karlín znala, ale pravda je, že jsem ho viděla opravdu dost dávno, a tak jsem tolik nesrovnávala a spíše příběh znovu objevovala. 

Původně jsem měla Sestru v akci vidět už v srpnu 2020, ovšem v Londýně. Nakonec k tomu ale vzhledem k tehdejší situaci pochopitelně nedošlo, ale o necelý měsíc později jsem zavítala alespoň na českou verzi. Slyšela jsem sice dopředu různé dojmy a například i takový názor, že vzhledem k tomu, že u nás roli nehraje žena tmavé pleti, ztrácí tím příběh svůj základní stavební kámen a vtip spočívající v tom, že černoška se v davu jeptišek neschová. Možná na tom něco bude, jelikož černošky mají úplně jinou energii a také často velmi výjimečné hlasy. Z tohoto důvodu (a také kvůli tomu, že ani film mě nijak zvlášť nebavil) jsem měla obavy, že muzikál Sestra v akci nebude nic pro mě, a tak jsem se mu docela dlouho vyhýbala. 

Nakonec ale nebyl důvod se bát, protože Sestra v akci je rozjetá show od začátku až do konce, ale zároveň se jedná o krásný příběh o tom, jak se dva odlišné světy dokážou doplnit a vzájemně ovlivnit. Z počátku snad trochu nabubřelá zpěvačka Deloris najde díky pobytu v klášteře pokoru a vlastně tak trochu i svůj domov a novou rodinu. Ona naopak svým pěveckým nadáním a též nadšením „nakazí“ řádové sestry, díky čemuž se klášter trochu zmodernizuje a hlavně se přiblíží lidem a jejich zájmům, aby víra mohla i do budoucna pomáhat všem potřebným v těžkých chvílích. Dokonce jsme se znovu přesvědčili o pravdě poselství, které nám předložil již muzikál Johanka z Arku - tedy, že „Bůh je láska a láska je Bůh.“ 

Kontrast dvou rozdílných světů můžeme vidět i v kostýmech – jeptišky v čele s matkou představenou mají samozřejmě typický hábit černé barvy, co v jedné písni Deloris označí za „kostým tučňáka“. Zakryté mají tyto dámy i vlasy a přiznám se, že mi připadalo trochu zvláštní, že ty své závoje neboli roušky mají dokonce i ve scéně odehrávané v noci. Všechny sestry mají sice roztomilá a barevná pyžámka, dokonce dojde i na plyšové bačkůrky, ovšem na hlavě mají pořád onu pokrývku. Svou kamarádku Deloris neboli Mary Clarence vytáhnou z postele a ona v tom dokonce i spí! Chápu, že v rámci představení je pohodlnější tuto část kostýmu ponechat, aby se ušetřil čas a vše následně drželo na svém místě jak má, ale stejně mě to pobavilo, jelikož doufám, že si skutečné jeptišky hlavy přes noc zbytečně nepaří. Ostatně ještě by mě zajímalo, jak by se Deloris pod tu látku vešlo její šíleně ohromné afro. 😊

Všechny kostýmy postav, co jsou spíše světské než církevní, jsou naopak velmi barevné a vizuálně výrazné, snad aby se „nebarevnost“ jeptišek vyrovnala. Deloris nosí kromě nádherně zdobené róby na závěrečném vystoupení především krátké a svůdné šatičky, ať již s květinovým vzorkem či fialové, k tomu pak vysoké kozačky, které postava Curtise označuje za „nevkusné“. Ovšem to, že on sám se promenáduje po světě v kožichu alá Leoš Mareš, mu zřejmě připadá v pořádku 😂. Nehledě na to, že jako dárek pro milenku zvolil také kožich, ale rovnou v barvě šmoulí! Chápu, že kvůli ději musí být výrazný a nepřehlédnutelný, ovšem se vkusem to opravdu nemá společného absolutně nic 😂.

V představení mě také překvapilo, kolik z postav má vlastně na hlavě nějakou na pohled dost výraznou paruku. V případě Deloris se asi obří háro trochu nabízí, abychom naznačili její původ a zároveň ji nějak odlišili, aby byla nepřehlédnutelná a mezi ostatními doslova svítila. Trochu jsem ale tápala, proč snad ani jeden z přítomných pánů nesměl mít své normální a přirozené vlasy, ale všem pro komediální efekt narazili na hlavu něco dost šíleného. Drsňák Curtis dostane kudrlinky alá David Hasselhoff v seriálu Knight Rider, oba tmavovlasí představitelé policejního poručíka Eddieho zase vyfasují blond účes prince Krasoně, snad ani nemluvě o dalších vedlejších postavách. Skoro mi připadalo, že byl záměr pobavit už jen parukami, ale já bych v tomhle směru klidně o něco ubrala. 

Naopak Eddieho bleskové proměny kostýmů v jeho písni Můžu to být i já/ I Could Be That Guy se mi moc líbily a hezky doplnily jeho příběh o tom, jak by byl rád tak trochu někým jiným. Jako vizuálně zajímavý nápad mi připadala i závěrečná proměna jeptišek do zářivých hábitů a kněžské roucho se srdíčkem vypadalo také roztomile. 😊

Scénu pro Sestru v akci vytvořil Martin Černý a dokázal velmi přesvědčivě navodit atmosféru nočního baru, policejní stanice i samotného kláštera s gotickým okénkem a typicky cihlovými zdmi. A nechyběla ani diskokoule, aby se nikdo nebál to pořádně rozjet 😀. Každopádně začínám mít pocit, že Hudební divadlo Karlín má z pražských divadel asi nejlepší možnosti se scénou čarovat, částečně asi i díky velikosti jeviště. Podobně jako v Legendě jménem Holmes či Času růží se v Sestře v akci dočkáme bleskových přeměn prostředí a na pohled monumentálních kulis. Navíc proměny prostředí byly ve většině případů velmi nenápadné a tiché, snad až na jednu scénu, kdy Deloris odchází z kláštera a vzadu na jevišti už se připravuje Eddieho byt. Tam byla přeměna trochu hlučnější a trochu duněla do dialogů, ale ve výsledku to vůbec nevadilo. Navíc při pohledu na všechna ta divadelní kouzla už jsem se začala dost těšit na chystané představení Rebelů. 

Hudbu Sestry v akci (autora Alana Menkena) jsem si pouštěla těsně před odchodem do divadla, abych věděla, do čeho zhruba jdu. Říkala jsem si, že tam asi nenajdu žádné melodie, které bych si vyloženě zamilovala, ale musím říct, že na živo to bylo přece jen trochu jiné kafe a hlavně v podání herců z HDK jsme se dočkali pořádného „vodvazu“. Píseň matky představené v češtině začínající slovy: „Tady za tou zdí“ (v originále Here Within These Walls) mi připadala mile povědomá, protože jsem ji vlastně znala už z ukázek ze „Sestry“, co se v divadle pouští před představením. Oslovily mě ale především energické a rychlé písně klášterního sboru a (například Take Me to Heaven) zejména pak jasná narážka na Horečku sobotní noci, kdy v podání jeptišek je to najednou tématicky Horečka nedělního rána (Sunday Morning Fever), jelikož mše se odehrávají právě v neděli ráno 😊. Zmíněný muzikál podle mě asi obdivuje i postava Eddieho a jeho taneční styl se tak rovněž trochu do „Horečky“ stylizuje. Rovněž jeho písnička Můžu to být i já/I Could Be That Guy patřila pro mě k těm nejlepším, zvlášť díky textu. Stejně tak píseň Život, který nepoznám/The Life I Never Led sestry Mary Roberty, s níž se jistě řada z nás dokáže ztotožnit. Naopak mě moc nebavila první píseň muzikálu, kterou v klubu zpívá Deloris, u sólového vystoupení Curtise jsem se dokonce trochu nudila.

Když už jsem nakousla ten text, musím přiznat, že originál naposlouchaný nemám, ale sem tam jsem v Karlíně sledovala anglické titulky a překlad Adama Nováka mi připadal originálu velmi věrný a zároveň na poslech zněl velmi dobře a příjemně, nezdálo se mi, že by nějak šustil papírem.

Titulní roli Deloris Van Cartier alias sestru Mary Clarence u nás hraje převážně Lucie Bílá, ale já jsem měla možnost vidět „understudy“ Markétu Schimmerovou Procházkovou, za což jsem velmi vděčná. Tohoto díla jsem se trochu bála, ale věděla jsem, že pokud uvidím Markétu, rozhodně nebudu litovat. Postava Deloris se může zdát trochu vulgární a povrchní a hlavně překypuje zpočátku takovým sebevědomím, že se člověk nestačí divit, kde se to v ní bere. Díky skvělé představitelce mi ale figura připadala sympatická - jakmile přišla do kláštera, nedalo se na ni zlobit a člověk jí »chtě nechtě« musel fandit. V neposlední řadě má pak Markéta nádherný, silný a čistý hlas, takže je radost ji poslouchat (a ostatně i na ni pohledět).

Druhou hlavní postavou je podle mého názoru matka představená, která má na povel všechny sestry v klášteře a je zvyklá dělat věci po svém a v souladu s tradicemi a zvyky. Příchod Deloris tak bere jako těžkou zkoušku své víry, ale nakonec se obě ženy vzájemně ovlivní a poznají sílu, která se skrývá v té druhé. Světlana Nálepková (alternací je Iva Pazderková) se podle mě do dané úlohy velmi hodila, působila velmi váženě a důstojně, ale ve vtipných momentech rovněž zářila a zdálo se, že si je užívá.

Z řadových sester musím zmínit sestru Mary Lazarus, která je v podání Pavly Břínkové zkrátka frajerka a „borkyně“, co zvládá trsat i rapovat (v tom by si mohla podat ruce s Marií Rosůlkovou ve Zlatovlásce), jako by byla o poznání mladší, než ve skutečnosti je.

Dále mě zaujala též mladá „čekatelka“ (tedy mladá sestra, co ještě nesložila slib a není tak oficiálně jeptiškou) Mary Roberta. Ta začíná trochu coby šedá myška v koutku, ale postupně najde svůj hlas (ve zpěvu i v životě) a pořádně všem vytře zrak (i sluch), když ukáže, co v ní vězí. Skvěle se této role zhostila Veronika Vyoralová a právem si tak po svém sólovém vystoupení vysloužila bouřlivý potlesk.

Jeptišek je v muzikálu ale ještě o mnoho víc, z nichž některé si pro sebe pár minut slávy ukradnou díky vtipným scénkám, ovšem všechny pak společnými silami tvoří hlavně pěvecký sbor a taneční company, co na závěr obleče třpytivá roucha. Popravdě je ale ani nepotřebují, jelikož září (a pořádně!) již od samého začátku. Poklona jim patří nejen za energická taneční vystoupení, ale i za chvíle v úvodu muzikálu, kdy musí diváky přesvědčit o tom, že neumí moc dobře zpívat. Vzhledem k tomu, že to dámy samozřejmě umí, je pro ně „zpívat špatně“ dost protiúkol, ale zhostily se ho skvěle. O to úžasnější je pak jejich pokrok pod vedením „Mary Clarence“. 

V klášteře je také jedna mužská postava - monsignor O'Hara, jenž se snaží svůj svatostánek uchránit před zdánlivě nevyhnutelnou zkázou a má strach, že nakonec klášter koupí dvojice „starých mládenců“ s vášní pro starožitnosti (copak tím asi může kněz chtít říct…😊). Zdá se být trochu v depresi, ale to se postupem času mění a z něj se stává nadšený milovník dobré hudby a z vybírání almužen na bohoslužbě udělá pomalu show jako v Las Vegas. V této humorné vedlejší roli jsem viděla Václava Vydru (alternuje se s Jaromírem Dulavou). Jeho mírně opakující se rozhovory s matkou představenou mi sice zas tak vtipné nepřipadaly, ale svůj komediální talent dostal šanci naplno předvést ve scéně ve zpovědnici. A stačilo mu k tomu bohatě jen opakované poposunutí záclonky. 😀

Teď už se ale můžeme přesunout od figur církevních k těm světským. Velmi záhy se v příběhu setkáme s bandou zločinců a jejím „bossem“ Curtisem Shankem v podání Václava Noida Bárty (alternací je Tomáš Trapl). Od pohledu sebestředný frajer a nebezpečný lotr, s nímž se Deloris zaplete a pak už jen lituje. V příběhu tak logicky figuruje coby záporák, ovšem má i své sólové číslo, v němž tvrdí, že Deloris dobře zná. Skoro jako by mu na ní přece jen trochu záleželo. Upřímně mě ale zrovna tahle písnička nebavila, a tak ačkoliv Noid ztvárnil tohoto „bídáka“ velmi přesvědčivě, Curtis mi zkrátka moc neučaroval. 

O něco lepší mi připadalo číslo trojice jeho poskoků, co jsou ovšem vyloženě jedno chodící klišé za druhým. Jeden je trochu mimo (TJ – Jan Urban), druhý mluví španělsky (Pablo – Lukáš Kellner) a třetí má tolik gelu ve vlasech, že by mu u nás doma asi neřekl nikdo jinak než „slizák mazlavý“ (Joey – Ivo Hrbáč). Když se toto trio domlouvá, jak nejlépe sbalit jeptišky, o zábavu je postaráno. Nakonec svůj plán ale musí přehodnotit a výsledek je ještě vtipnější.

Rozesmát mě kolikrát dokázal i policejní poručík Eddie Souther (především svou snahou o pózu alá Horečka sobotní noci 😊) - milý kluk a trochu zmatkář a smolař, co rozhodně patří na stranu dobra a přál by si být hrdinou a umět ochránit všechny potřebné v čele s Deloris, kterou zná ze školy a má ji rád. Všem je ale nejdřív jen pro smích, částečně i kvůli hanlivé přezdívce, co mu Deloris vymyslí. Bylo mi ho od začátku líto a Roman Tomeš ho navíc ztvárnil tak roztomile, že jsem mu záhy začala ze všech sil fandit. 

Můžu tedy říct, že ačkoliv mám k církvi vztah spíše jako Deloris než matka představená, touhle „horečkou nedělního rána“ jsem se nechala dočasně nakazit velmi ráda. Věřím tedy, že až ve světě pominou choroby opravdové a ne tak veselé, přece jen časem Sestru v akci uvidím i v Londýně. Už teď jsem si jistá, že to bude také pořádná jízda!