Muzikál Baron Prášil: Fantazii vstříc

Našla by se spousta muzikálů, které se již nehrají, ale zůstalo nám pouze nostalgické vzpomínání. I zde na našem blogu jsme se nevyhnuli vzpomínkám… V letošním roce, kdy se kulturní život na několik měsíců zastavil a jen pomalu se opět rozjíždí, je čas na pozastavení a utřídění starých programů s vlepenými vstupenkami v šuplíku a vzpomínek v hlavě i srdci. Je až k neuvěření, kolik titulů a představení jsme již zhlédli, kolik měst navštívili, kolik krásné muziky objevili a jak se na různé projekty díváme dnes – s odstupem času – jinak…

Těch muzikálů jsou desítky. Zůstaly v srdcích a přejeme si jejich návraty. Nebudu je zde všechny jmenovat, protože časem se k nim možná vrátíme v našich článcích. Psaní nás baví a rádi se vracíme k starým i novým projektům, takže srovnáváme, posloucháme písničky z CD či na internetu pořád dokola, přičemž často zjišťujeme, že se nám někdy nelíbí stejné věci, ale to je v pořádku – jinak by to byla přece nuda. Přemýšlela jsem, které dílo si vezmu na paškál dnes, a mé myšlenky se neustále vracejí k Baronu Prášilovi…

Jeho premiéra byla před deseti lety, přesněji v únoru 2010. Divadlo Hybernia patřilo v té době k jedněm z nejnavštěvovanějších muzikálových divadel – i zásluhou titulů, které (tenkrát ještě pod taktovkou producenta Oldřicha Lichtenberga) uvádělo. Baron Prášil vydržel na prknech Hybernie do konce dubna 2011. Mluvilo se o návratu, ten se však již nekonal…

Přiznám se, že slavnou knihu německého preromantického spisovatele Gottfrieda Augusta Bürgera, v níž hlavní hrdina vypráví o svých neuvěřitelných až fantastických příhodách, jsem nečetla, a neuchvátil mě ani film režiséra Karla Zemana z roku 1961 s Milošem Kopeckým v hlavní roli. I proto jsem se na tento muzikál vypravila s nepříliš velkým nadšením. Lákalo mě hlavně jméno skladatele Zdeňka Bartáka, jehož muzikál Romeo a Julie byl hudebně velice povedený, a kromě toho také příslib nových jevištních technologií. Přiznávám, že mě lákalo též obsazení, zejména trojice Baronů Hůlka-Vojtek-Vojtko, která se jen několik týdnů předtím ve stejném divadle střídala v hlavní roli muzikálu Dracula. A co se nestalo – Barona Prášila jsem si hned s první předpremiérou oblíbila a ani dnes, po deseti letech, jsem na něj nezměnila názor. Naopak CD s písničkami z Barona Prášila patří k mým nejoblíbenějším muzikálovým kouskům.

Pokud mám některému muzikálu přidělit přívlastek „rodinný“, Baron Prášil by byl rozhodně na prvním místě. Byla to zkrátka velká pohádková fantazie, s komediálním nádechem, překrásnými kostýmy, velice zdařilou hudbou, výbornou choreografií (byl to snad jediný muzikál, co si pamatuji, v němž tančily úplně všechny postavy), výborným scénářem (byť jej kritici značně srazili, mně se však líbil tím, jak byl promyšlený a ve finále překvapivý), dobrými texty písní a až na malé přešlapy slušným obsazení.

„Promiňte, Veličenstvo! Zapovídal jsem se na Měsíci s přítelem Cyranem. Nebýt projektilu, který k vám na mou prosbu vystřelil přítel Jules Verne, býval bych byl váš úžasný ples nestihl.“

To jsou první slova Hieronyma Karla Friedricha von Münchhausen, zvaného Baron Prášil, poté, co přiletí na dělové kouli a přistane na velkolepém plese carevny Kateřiny Veliké v petrohradské Ermitáži. Po společném tanci sedá na nohu obrovského ptáka a s ním odletí na newyorský Manhattan, kde má mezi mrakodrapy svůj malinký penzion. Usedá ve svém obýváku a skládá z hlavy na stůl svůj třírohý klobouk. Právě tento klobouk je symbolem, který „vypráví děj“ – pokud jej má baron na hlavě, nachází se ve světě fantazie. Pokud ho odloží, jsme opět v penzionu a v realitě. Není divu, že je baron za podivína – obléká se jako vojenský maršál a každé návštěvě vypráví své neuvěřitelné příhody z minulých životů. V penzionu pracují i servírka Patrície, sluha Frank, pokojská Gita a správce Wilcox se svou ženou Evelínou. A právě Wilcox má zálusk na baronův penzion – proto pozve na návštěvu notáře Omena a lékaře-psychiatra Nomena, aby barona shledali nepříčetným a nesvéprávným a označili jeho závěť, v níž baron odkázal penzion i s pozemkem newyorské zoo, za neplatnou.

Během vyprávění neuvěřitelných historek se divák ocitá na zmíněném plese Kateřiny Veliké, dále v lese, kde s baronem loví jelena s třešní mezi parohy, skáče do jícnu Etny, kde se objeví ve společnosti Kyklopů a potkává svého přítele boha Vulkána (který je přítelem pouze do té doby, než mu baron svede ženu Venuši), zavítá do harému mezi krásné tanečnice, kde popíjí se sultánem a obdivuje jeho favoritku Džamilu, objeví ostrov pokladů a ocitne se na pirátské lodi, kterou polkne velryba, ale baron všechny – jak jinak – zachrání. V pauzách mezi příběhy se víc seznamujeme s dalšími postavami – Frank je zamilovaný do Patrície, která ho odmítá, protože sní o někom, kdo jí přinese hrst démantů. Naproti tomu Gita v lásku nevěří a s muži si jen zahrává. Jak to se všemi nakonec dopadne, nebudu prozrazovat. Řeknu jen tolik, že právě baron, který byl od začátku za největšího blázna, se ukáže jako jediný, který má rozum… Ví totiž přesně, co dělá a čeho chce vyprávěním svých prapodivných historek dosáhnout.

Do všech těch neuvěřitelných, fantazijních světů diváka přenášel videomapping – v té době vlastně nová technologie na divadelních prknech. Osobně si myslím, že to byl výborný nápad a ještě lepší provedení, jelikož všechny projekce byly dobře vidět ze všech míst hlediště. Promítané byly na dekorace bílé barvy, které se tak v mžiku měnily na jiná prostředí. A pokud se technici nespletli (a spletli se málokdy) a vždy danou dekoraci přemístili na to správné místo s centimetrovou přesností, byl efekt dokonalý. Ke kouzelnému dojmu přispěla propadla, ale i točna a dekorace, na nichž se létalo (dělová koule, noha ptáka či neviditelná lana pro fantazijní víly s motýlími křídly). Diváky určitě polekal nečekaný výstřel a ti v prvních řadách měli zajisté šokující zážitek také z ohňů. Skvělé byly též kostýmy, na nichž se rozhodně nešetřilo. Fantazijní příběh je pro kostyméra výzvou, jelikož se nemusí držet žádných pravidel a smí popustit uzdu své vlastní fantazii. Kostýmy z „Barona“ tak patřily k těm nejkrásnějším, jaké jsem kdy v divadle viděla.

K dokonalému zážitku bezesporu přispívala velice pěkná muzika. Melodie mi v té době připadaly neotřelé a zajímavé a dnes s odstupem času je vnímám pořád stejně. (Když vám písnička ani po deseti letech nezevšední, dá se považovat za kvalitní.) Písně velmi dobře zapadaly do děje a díky dobrým textům také seděly k jednotlivým postavám. Všechny hlavní postavy kromě barona hrály a zpívaly také v jeho příbězích, kde v podstatě ztvárňovaly téměř totožné charaktery, jaké měly postavy z penzionu. Wilcox byl tedy zároveň i Sultán a Vulkán, Evelína byla Kateřinou Velikou, opomíjenou manželkou Sultána a služkou Vulkána. Gita byla také Džamilou, Patrície Venuší, Nomen a Omen byli eunuši v harému i piráti na lodi. Patrície s Frankem zároveň ztvárnili i mileneckou dvojici v záchranné loďce v břichu velryby, kde zpívají jednu z nejhezčích písní Dál měj vůli žít. K dalším povedeným písním patřili Zmetci v podání Vulkána, Prahy, prachy, prašule v podání Džamily, Divný sen v podání Wilcoxe a Evelíny, Poklad je poklad, Etna a Démanty rosy v podání Barona, stejně jako dva ústřední songy muzikálu To jsem já a Na křídlech fantazie. V Baronu Prášilovi není jediná píseň, která by se mi nelíbila.

Jak jsem již zmínila, všechny postavy také tančily. Choreografie byly vesměs originální, velmi precizně nacvičené a jejich opakování v jistých důležitých momentech také dávalo smysl a podtrhovalo význam klíčových písní. Narážím zejména na song Démanty rosy, kde baronův několikrát opakovaný taneček najednou tančí Frank (s baronovým kloboukem na hlavě) a tím dává najevo, že se poučil z jeho příběhů.

U obsazení se také musím pozastavit, i když nerada srovnávám alternace. Srovnávání se tedy pokud možno vyhnu a vypíchnu jen ty své nejoblíbenější (ve smyslu, že jim role nejlépe sedly). Jako Frank u mě vedl Tomáš Savka, coby Patrície Zdenka Trvalcová, jako Gita byly skvělá Markéta Procházková i Eva Burešová. Jako Wilcox mi nejvíce sedl Tomáš Trapl, ale i Vilém Čok byl v jistých momentech velice vtipný. U Evelíny si neumím vybrat – Kateřina Brožová, Hanka Křížková, Marta Jandová i Helena Vondráčková byly výborné, poslední jmenovaná navíc přidala i úžasný step. Jako Nomen a Omen byla suverénně nejlepší dvojice Aleš Háma + Jakub Wehrenberg, jejich vtipné výstupy byly nezapomenutelné, stejně jako když jednoho z dvojice tvořil Zdeněk Izer. A Barona si nechávám na konec – zde exceloval Marián Vojtko, ale bavil mě i Pepa Vojtek. Marián však celé představení odzpíval i odtančil s lehkostí, která Pepovi přece jen trochu chyběla. Rovněž vtipkování mu šlo docela dobře. Ne každá role Mariánovi sedne, Baron Prášil však byla postava, která k němu pasovala na sto procent.

Na Barona Prášila nelze zapomenout. Svět pohádek a fantazie nikdy nezevšední, což byla také Prášilova filozofie. Fantazii člověk potřebuje, aby se v dnešním světě nezbláznil, a snít je důležité po celý život. Někdy přitom to, o čem sníme, máme rovnou pod nosem. A někdy ani nepotřebujeme mnoho, abychom měli všechno. Každé představení „Barona“ bylo pro mě jako ozdravující lázeň po pracovním týdnu. Muzika, zpěv a svět fantazie doslova hýčkaly smysly a člověk tak nechával starosti za dveřmi divadla. Prosím, víc takových muzikálů!