Muzikál Tick, Tick...BOOM!: Neobyčejně obyčejný příběh

 

Většina mých muzikálových srdcovek jsou díla, která znám již celé roky, řadu z nich mám spojenou i dětstvím nebo dospíváním. Některá byla pro formování mého vkusu a lásky k muzikálu skutečně zlomová a já, přestože se nebráním tomu vidět i nová představení, měla vždy tendenci si tu svou skupinku „VIP muzikálů“ hýčkat a nerozšiřovat. Existuje však jedna výjimka, která mě naprosto nečekaně a neplánovaně zasáhla teprve nedávno a okamžitě zacílila tak přesně, že zkrátka není možné jí mezi mé srdcovky nezařadit. Je velmi pravděpodobné, že pokud bych muzikál Tick, Tick...BOOM! viděla před 30 lety, kdy jsem poprvé hltala filmovou verzi West Side Story, nebo před 20 lety namísto Hamleta v Divadle Kalich, nejspíš by mě toto dílo minulo bez většího zájmu. Ale „potkali“ jsme se zkrátka ve správný čas, kdy jsem byla na tento typ představení připravená, a tak mi všichni tři hrdinové okamžitě přirostli k srdci. 

 

A přitom jsem se k Tick, Tick...BOOM! dostala skutečně poměrně náhodou. Vyrazila jsem totiž v květnu 2017 na koncert Jedem! Koncert o dvou kolech! do Divadla Na Prádle, kde jsem poprvé slyšela (prozatím ještě v angličtině) duet „Therapy“ v podání Tomáše Vaňka a Lucie Nývltové (tehdy ještě Jagerčíkové). A okamžitě mě tato dle mého názoru nejoriginálnější muzikálová hádka naprosto oslnila. Nebylo ani třeba rozumět každému slovu, abych pochopila, čemu právě přihlížím. Ostatně to nejspíš většina z nás dobře zná - je zde totiž krásně zachycená absurdita hádek, které zpravidla začínají kvůli malichernostem a ani argumentace v jejich průběhu obvykle nedává příliš smysl. To, že jsem toto všechno před sebou viděla během několikaminutového vystoupení, aniž bych znala kontext muzikálu, mě fascinovalo. 

Vysloveně mě pak nadchla následná informace, že se tento pro mě tehdy neznámý muzikál bude v Divadle Na Prádle hrát. Začala jsem si tedy dohledávat informace o muzikálu, pouštět si další ukázky a celkově „objevovat“ jeho autora, Jonathana Larsona. A jelikož jsem nenašla příliš mnoho konkrétních informací o ději, spíš jen neurčité náznaky, přesně jsem nevěděla, co můžu od představení čekat. O to víc jsem ale byla zvědavá. 

Až konečně nastal „den D“ a já se na Tick, Tick...BOOM! do Divadla Na Prádle vypravila... Nejprve mě zaujala velmi jednoduše řešená scéna v barvách muzikálu – tedy černé a žluté. Až na pár dekorací a několik stolků, které bylo možné různě přemisťovat i skládat na sebe, jsme viděli v podstatě prázdné jeviště, pouze ohraničené žlutým panelem vytvarovaným do siluet mrakodrapů. Za touto pomyslnou přepážkou byla v zadní části jeviště „schovaná“ kapela. Celkově se mi tento nápad líbil a potěšila mě živá hudba i občasné zapojení hudebníků do samotného představení. 

Hned v úvodní scéně se seznamujeme s Jonem (Tomáš Vaněk), který nám poměrně záhy vysvětlí zvláštní název muzikálu. Zbývá totiž pouze několik dnů do jeho 30. narozenin a v jeho hlavě zní odtikávání času blížícího se „výbuchu“, má tedy jasné obavy z překročení této věkové hranice. Generaci třicátníků má totiž spojenou s budováním úspěšné kariéry, tendencí usadit se a založit rodinu, zkrátka s větší zodpovědností. Ničeho z toho však Jon zatím nedosáhl. Je hudební skladatel, prozatím neúspěšný a vše nyní vsadil na jedinou kartu – muzikál Superbia, jenž by měl v nejbližších dnech uvést. 

V Jonovi se tedy odehrává vnitřní boj mezi tím, co skutečně chce, a tím, co se od něj očekává. To vše nám rekapituluje v mimořádně zdařilé písni Třicet je stáří (30/90), při níž navíc postupně poznáváme i další dva protagonisty muzikálu – Jonovu přítelkyni Susan (Lucia Nývltová) a kamaráda Michaela (Peter Pecha). Oba reprezentují přesně to, čeho se Jon tolik bojí, navíc jsou přesvědčení, že Jon by měl jejich příkladu následovat. Michael se svých „mladických“ snů o herectví vzdal a rozhodl se pro kariéru v marketingové firmě a s ní spojené finanční zajištění a pohodlí. Susan se zase touží s Jonem odstěhovat na klidnější místo a založit rodinu. Jon se tedy cítí do určité míry sám a nepochopený. 

Celý příběh je pojatý jako Jonovo vyprávění, kdy on sám některé dění na jevišti popisuje či glosuje. Dalo by se tedy říct, že se vlastně jedná o sled scén a hudebních čísel, spojených v jeden celek právě díky Jonovým průpovídkám. Představitelé Michaela a Susan mají díky tomuto pojetí prostor zahrát si v řadě skečů i úplně jiné figury, co Jon ve svém vyprávění zmiňuje. Dočasně se tak stávají např. Jonovými rodiči, obsluhou i zákazníky bistra, stážisty ve firmě, prodavači a v neposlední řadě Jonovou agentkou... V této poloze se samozřejmě herci nemůžou vyhnout určitému přehrávání a celé řadě opravdu vtipných momentů, navíc je vidět, že je to neskutečně baví. Právě proložení vážnějších, někdy až emotivně vypjatých scén, vtipnými a odlehčenými momenty oživuje celé představení. To je též jeden z důvodů, proč jsem se k Tick, Tick...BOOM! vracela opakovaně a pokaždé v něm znovu našla něco nového. 

Vyzdvihnout musím jedinečné výkony všech tří interpretů, kteří jsou dokonale sehraní. Vyzařuje z nich navíc to, že Jonův příběh je blízký také jim. Sympatické je, že ani jedna z hlavních postav není „černobílá“. Naopak, všichni jsou úplně „obyčejní“ - mají své kladné i záporné vlastnosti, dělají chyby, a jsou proto divákovi blízcí a uvěřitelní. Každý máme ve svém okolí nějakého Jona, Susan nebo Michaela. Stejně tak jako oni navíc řešíme otázky budoucnosti, ohledně plnění svých snů, hledání vlastní cesty a zdolávání překážek.

Po hudební stránce mě Tick, Tick...BOOM! opravdu nadchlo. Kromě již zmíněných skladeb Terapie (Therapy) a Třicet je stáří (30/90) jsem si oblíbila hned jedno z prvních čísel - Milostná (Green Green Dress), kdy bylo až obdivuhodné, jak může mít číslo zásluhou dokonalé hudby a zdařilého a fantazii probouzejícího textu neskutečně silný erotický náboj. Vynechat nesmím ani fantastický výkon Lucie Nývltové v Možná se mýlím (Come to Your Senses) nebo oddychovější ódu na tyčinku Twinkie. Neskutečně mě dojal Tomáš Vaněk v Proč (Why) a především jeho herecký výkon ve scéně, která této písni předcházela. Tento okamžik se u mě nikdy neobešel bez slz a dojetí mi vždy vydrželo až do finálového Slov stačí málo (Louder Than Words), kdy mi ústřední motiv:

Létat či stát?
Co si máš přát spíš?
Ptej se snů.
Chtěj víc než máš teď,
nemáš proč váhat.
Per se do konce svých dnů.

pomáhal i poměrně dlouho po představení nacházet novou energii a odhodlání. 

Vzhledem k tomu, že jsem Tick, Tick...BOOM! viděla poprvé několik měsíců před vlastními kulatými narozeninami (i když bohužel už ne třicátými), velmi dobře jsem Jonovi a jeho pocitům rozuměla. Jeho příběh mě postupně nutil klást si i takové otázky, nad nimiž jsem do té doby vůbec neměla potřebu přemýšlet. - Co vlastně chci? Dělám dost pro to, abych toho dosáhla a stojím si za tím? Dosáhla jsem vůbec něčeho, na co bych mohla být pyšná? Neřeším příliš, co si o mně ostatní myslí a co ode mě očekávají?... Jsem tak vždy přímo vtahována do Jonova příběhu a přemýšlím, jak bych se na jeho místě zachovala já.

 
V neposlední řadě mám Tick, Tick...BOOM! spojený s obdobím, kdy došlo k seznámení 7 statečných, což je pro mě důležitým milníkem. Přineslo mi totiž nejen příležitost sdílet své muzikálové dojmy s někým, koho to skutečně zajímá, ale především jsem díky tomu navázala několik cenných přátelství a v konečném důsledku díky tomu vznikly i tyto stránky. Až takový dosah může mít jedno muzikálové představení. 😀