Hudební představení Kytice: Humor je solí života

„Humor je sůl země, a kdo je jím dobře prosolen, uchová se dlouho čerstvý.“ Tímto nezapomenutelným a pravdivým výrokem Karla Čapka se řídí patron divadla Semafor Jiří Suchý již přes 60 let, co toto proslulé divadlo existuje. Semaforský humor je známý snad v celém Česku (a troufám si říct také na Slovensku, neboť doby, kdy byla pro obě země společná televize, střední a starší generace jistě pamatuje). Ne každému ale tento druh humoru sedne, což není v divadelním prostředí až tak neobvyklé. Semafor se po celou dobu své existence řadí k „malým formám“, čili alternativním scénám, avšak díky své proslulosti oslovuje všechny generace diváků a mnohé z početných autorských titulů se dočkaly nejen velkého množství repríz, ale i obnovených premiér.

K těm nejúspěšnějším patří bezesporu představení Kytice, jež má od roku 1972 za sebou přes 800 repríz. Vzniklo přitom úplnou náhodou – balada Svatební košile byla původně napsaná pouze jako nutné hororové intermezzo do divadelní hry Čarodějky, ale nakonec zaujala publikum víc než samotné Čarodějky. Poté bylo dopsáno dalších 5 příběhů a Kytice byla na světě.

Básnická sbírka balad Kytice od Karla Jaromíra Erbena je nejen českou klasikou, ale doslova povinnou četbou. Kdo z nás by ji neznal? Tragické balady s pohádkovým nádechem, ale k pohádkám mají přece jen daleko – pohádky totiž končí povětšinou šťastně a dobro v nich vítězí nad zlem. O baladách v Erbenově Kytici to říct nelze, avšak právě kvůli zmíněné tragičnosti mají velký přesah, a tak se tato básnická sbírka či její jednotlivé příběhy dočkaly mnoha filmových i divadelních zpracování – od činohry přes balet, loutkové divadlo, pantomimu až po hudební zpracování v mnoha podobách.

Jiří Suchý však šel i s Kyticí v typických semaforských šlépějích, vdechl jí nádech černého (nebo spíš morbidního) humoru, a spolu se skladatelem Ferdinandem Havlíkem 5 původních balad zhudebnil. A co víc – šestou baladu k nim i dopsal, a to tak, že ani sám Erben by si možná nevšiml, že ji nenapsal on...

Milovník klasických děl by možná leccos namítal a považoval by toto ztvárnění Kytice za neúctu k autorovi, znesvěcení původního díla, zesměšnění klasiky či znevážení autorových originálních myšlenek. Co však semaforské Kytici nelze upřít, jsou velká a originální poetika, neuvěřitelné rýmy, verše na hraně neotřelé satiry a navzdory morbiditě textů také půvabná lyričnost, která přece jen Erbenovým veršům chybí. Přetavení tragických příběhů v nečekaný humor ve všech podobách – herecké, textové, písňové, příběhové – a to vše s minimem jevištních dekorací, je osvěžujícím uměleckým zážitkem.

Semaforskou Kytici nelze nazvat muzikálem, spíš bych řekla, že je to činohra s písničkami, byť poměr zpívané a mluvené části je určitě v prospěch té zpívané. Hudba rovněž není zcela muzikálová – spíš připomíná lidové písně anebo „odrhovačkové“ melodie, které ale do děje skvěle zapadnou. Libreto se skládá jak z původních Erbenových veršů, tak v návaznosti z textů Jiřího Suchého, odkrývajících onen neotřelý humor a nečekané zvraty v příbězích. Postavy z balad (i ty fantazijní) dostávají víc lidskou podobu, jsou uvěřitelné, komické, a přece bez trapnosti, kterou by člověk při takovém typu představení očekával. Udělat z Polednice sociální pracovnici chce opravdu odvahu, zvlášť když do této postavy obsadíte chlapa. A přece to funguje…

A v tom je ten divadelní kumšt. Předělat klasické dílo bez toho, aby se stalo kýčem a ztrapnilo nejen autory a herce, ale i celé divadlo, je samo o sobě uměním. Pánům Suchému a Havlíkovi se to v případě Kytice povedlo. Nebudu zde rozepisovat jednotlivé příběhy a jejich ztvárnění, abych vás nepřipravila o momenty překvapení, u nichž můžete očekávat salvy smíchu. Tento humor je totiž nakažlivý, jeden vtip střídá druhý, texty písní vás dostanou do kolen a kvalitní herecké výkony jen umocní sílu a energii, která je ve štědrých dávkách posílána do hlediště. Kytice stojí hlavně na hercích, kterým kralují již po desetiletí Jiří Suchý (ve svých neskutečných 89 letech) s Jitkou Molavcovou, a v jednotlivých rolích se jich za těch 48 let vystřídalo velké množství. Je proto zajímavé, že ani po tolika letech Kytice neomrzela herce (a ani diváky). Jen namátkou zmíním několik z nich: Josef Dvořák, Dagmar Patrasová, Jiří Helekal, Zuzana Stivínová, Tomáš Trapl, Václav Kopta, Jiří Štědroň, Veronika Khek Kubařová, Michal Malátný, Leona Machálková, Hana Zagorová, Tereza Hálová, Karolina Neuvirthová (Gudasová), Tomáš Novotný, Petra Janů, Jolana Haan Smyčková, Radim Schwab, Tomáš Löbl, Lucie Černíková, Felix Slováček ml. a spousta dalších. Někteří hrají v představení dodnes.

Za posledních 7 let jsem viděla Kytici několikrát, a to ve všech aktuálních alternacích, z nichž žádná nejenže není špatná, ale každý herec je prvotřídní. Představení skýtá mnoho momentů k improvizacím, jelikož se herci mezi sebou mnohdy natolik odbourají, že o nečekané vtipné momenty není nouze. I to je přidaná hodnota divadla. Jednou jsem dokonce na představení zahlédla v hledišti samotného Mistra – Karla Gotta, a na jeho slzy smíchu o pauze nelze zapomenout.

Až půjdete kolem Semaforu, kupte si vstupenku na Kytici. Po skončení představení se s bolavou bránicí zastavte v obchůdku Klokočí a kupte si 2DVD s celým představením a bonusy, abyste měli doma kvalitní záznam jako památku, anebo se do Semaforu opět vraťte. Taková silná dávka humoru totiž způsobuje závislost.