Muzikál Quasimodo: Kaleidoskop skrytých významů a symbolů
Vzpomínky. Není jich zrovna málo. U mnohých muzikálů jsou
vzpomínky mlhavé, u jiných máte naopak pocit, že jste je naposled viděli třeba jen včera.
Quasimodo je jedním z těch muzikálů, k jehož písním na CD se pravidelně vracím. Premiéru měl v roce 2011 v pražském Divadle Hybernia a patřil k unikátním autorským muzikálovým počinům, dost odvážným, neotřelým, ryze nekomerčním… a přece se odehrálo přes 100 představení ve velkém divadle. Na téměř alternativní projekt na malém českém rybníčku to byl vskutku úspěch. V čem spočívalo jeho tajemství? Proč právě tento hudební kousek oslovil takové množství diváků navzdory absenci jakékoli megalomanské reklamy? Dodnes si tím lámu hlavu, ale za sebe musím říct, že mě Quasimodo oslovil na velmi dlouhou dobu a patří k těm dílům, jejichž návrat by mě velmi potěšil.
Román Chrám Matky Boží v Paříži (Notre-Dame de Paris) od
Victora Huga je asi zbytečné představovat, a zřejmě stejnou myšlenkou
disponovali i tvůrci muzikálu Quasimodo. Během celého představení se děj nikde
nezadrhává „zbytečným“ složitým vysvětlováním charakterů postav či myšlenkovými
pochody za jejich konáním. Je totiž předpoklad, že drtivá většina diváků děj zná – z románové,
mnohokrát zfilmované anebo dokonce animované podoby. Pro tvůrčí tým byla určitě výhoda
mít příběh hezky naservírovaný a pouze mu vdechnout originální divadelní podobu.
Podtitul muzikálu „Kdysi se pro lásku umíralo“ tak mohl dostát své podstaty v celé
nádheře a posunout vnímání notoricky známého příběhu do morku charakterů, emocí,
intimity a životních osudů lidí, jejímiž svědky byla nejznámější pařížská
katedrála.
Autorská stránka muzikálu je výjimečná hned na první poslech.
Ačkoli trojice skladatelů Petr Kaláb, Jan Maxián a Jakub Prachař (ano, poslední
dva jmenovaní patřili k úspěšné popové skupině Nightwork) neměla do té
doby s muzikálovou tvorbou žádné zkušenosti, vytvořila exkluzivní dílo
plné příznačných autorských hudebních nápadů, které do děje muzikálu zapadly jako
skládačka a přitom hudební tvorbu Nightworku nijak nepřipomínaly. Když jsem některé
písně slyšela poprvé v rámci různých promo akcí, neoslovily mě. Ale jen do
doby, než jsem viděla první generálku, po níž mi najednou každá melodie zněla v hlavě
a začínala dávat jasný smysl svého sdělení. Quasimodo je zkrátka muzikál, který
musíte slyšet a vidět celý, protože smysl jednotlivých písní (a nemluvím zatím
o textech, ale pouze o hudbě), pokud jsou vytrženy z kontextu, se vytratí
jako mlha a zbude z nich jen shluk nic neříkajících tónů. Hudební žánr
celého muzikálu se nedá nijak zaškatulkovat. Pouze jedna melodie mi rytmem a melodickou linkou trochu připomíná jistou známou melodii z muzikálu Jesus Christ Superstar, ale ostatní hudební prvky jsou originální. Slyšíme cikánské
svižné písně, velké hudební orchestrálky připomínající chrámové chorály s téměř
rockovým soundem, jemné popové vyznání lásky, laskavé a dojímavé andělské
modlitby či sborové úderné melodie, při jejichž mrazivých vokálech tuhla krev v žilách.
Každá postava zpívá svoji melodii a styl hudby vystihuje její charakter –
živelnost, chlad, zášť, chtíč, bolest a samozřejmě lásku ve všech podobách.
Tato hudební výjimečnost je navíc podtržena výjimečnými
texty Petra Kolečka, které vesměs téměř nijak neposouvají děj, ale hlavně vyjadřují pocity
veškerých postav. Mluví jejich jazykem, umějí vyznat lásku stejně jako plivnout
jed, smát se i vysmívat se, snít i ukázat na ironii života. Ve všech textech je
skryta síla i slabost každé figury, množství symboliky, skrytých významů i téměř
šokující otevřenosti.
Hudbu a texty však doplňuje ještě jedna významná složka, a
tou je tanec. V případě Quasimoda nebyl tanec jen obyčejným jevištním pohybem,
ale dalším výrazovým prostředkem vystihujícím charaktery a emoce jednotlivých
postav. Choreografie byly dechberoucí, výstižné a smysluplné. Když měly pobavit, pobavily, když rozbrečet, tak rozbrečely.
Prostě tanec nebyl „jen“ exhibicí toho, co všechno tanečníci umějí, ale byl
opravdu řečí těla a skvěle doplňoval texty i děj. A nejde jen o tanec, ale o
veškerý pohyb na jevišti – což byly například šplhání, silové cviky či akrobatické tance na
lanech - zkrátka skvělá podívaná na profesionály ve svém oboru.
Když tedy toto
všechno sečteme, máme dost na to, aby stačilo mít na jevišti skvělé herce,
zpěváky a tanečníky, a nic víc není třeba. Ano, v případě Quasimoda tento
autorský základ bohatě stačil. Scéna byla velice jednoduchá, v základní stavbě
nedocházelo během představení k vůbec žádným změnám, zatmíváním ani přestavbám.
Tou základní stavbou byly kovové obruče naznačující gotické oblouky katedrály,
namalované barvou z dálky připomínající dřevo nebo bambus. Kulis bylo
minimum, ale i navzdory tomu se divák opravdu cítil jako v chrámu – jasný
příklad toho, že v jednoduchosti je krása a dokonalost. Co se týče videoprojekce
a videomappingu, v tomto směru bylo využité nejen jeviště, ale i zdi po stranách
hlediště, kde se promítaly různé obrazce – někdy trošku divné, ale ani jeden mi
nepřipadal nevkusný. A nic víc nebylo třeba, efekt vnitřku katedrály byl přesný a
zajímavý. Velkou práci udělala též světla – hry světel a stínů vytvářely atmosféru
plnou emocí, zvratů, jemných barev a nenásilně směrovaly oči diváka k důležitým
momentům představení. Jemné měkké louče, svítící kniha, stíny ďáblů… a mnoho
dalších detailů tvořilo mozaiku, v níž divák mohl najít to, co bylo očima
neviditelné, a „číst mezi řádky“.
Příběh ošklivého
Quasimoda a krásné cikánky Esmeraldy se dá převyprávět mnoha způsoby. Vděčný námět
lásky čtyř mužů k jediné ženě nikdy nezestárne a jakákoli jeho interpretace
bude vždy plná inspirace k dalším jeho ztvárněním v umělecké podobě. Navíc
je-li příběh tragický, je o to dojímavější, a tudíž stále žádaný. Quasimodo je
znetvořený člověk, který v 15. století neměl moc na vybranou – mohl se
pouze skrývat, a velkolepá katedrála s jeho zachráncem, knězem Claudiem
Frollem, mu poskytovala kýžené soukromí a zázemí. Avšak jen do té doby, než se
poblíž zjevila mladá cikánka, jež způsobila bouři citů, které nešlo zkrotit. Zatímco
u Quasimoda vzbudila touhu po čisté lásce, Frollo naopak nedokázal své city
potlačit a jeho spalující touha se proměnila v chlípnost a čirou nenávist.
Inteligentní a vzdělaný kněz se svérázným vnímáním světa i skutečností kolem
lidí v katedrále, přesvědčen o svých pravdách a správnosti svých skutků z minulosti,
je najednou zmaten přítomností krásné ženy. Poslání kněží se téměř vždy jeví
jako diskutabilní, a to v kterémkoli století. Co všechno jsou ochotni
obětovat pro sebe, pro druhé, a nakonec i pro Boha, k němuž vzhlížejí? Třetím
mužem je důstojník Phoebus s významným postavením, navíc zasnouben, ale rovněž
zmaten Esmeraldou, která ho přitahuje spalujícím žárem daleko víc než jeho
chladná snoubenka. Posledním mužem byl básník - v knize nebo ve filmech jménem Pierre Gringoire, v českém muzikálu sám Victor Hugo - jehož láska ale zůstala pouze v platonické rovině. Čtyři muži, jedna žena, láska ve všech podobách, a přece to nestačilo.
Kdysi se pro lásku umíralo – pravdivý slogan příběhu, který píše život…
Esmeralda v podání
Markéty Procházkové (alt. Radka Pavlovčinová) ani nemůže být jiná než vzbuzující
neutuchající vášně. V červeném kostýmu, který víc odhaluje, než zahaluje, byla živelná a sexy a ve víru tance přikovala k sedačce každého diváka. Krásná,
s velkýma očima, co svítily až do poslední řady, se silným a zvučným
hlasem, ovládla hybernské jeviště jediným mávnutím dlouhé sukně. Cikánské rytmy roztančily
celé jeviště, ale Esmeralda kralovala všem.
Rovněž Frollo v podání
Mariána Vojtka (alt. Jiří Korn) byl nepřehlédnutelný svým chlípným a odpuzujícím
chováním, ale také silným hlasem – měl nejvíc pěveckého prostoru (až 4 velké
sólové árie, v nichž mohl předvést celý svůj pěvecký rejstřík).
Herecky se ale
mohl jednoznačně nejlépe předvést Quasimodo (Tomáš Trapl, Csongor Kassai),
postava navenek ošklivá, ale s nezaměnitelným půvabem, sympatická svou
prostoduchostí, zapříčiněnou izolací v katedrále od vnějšího světa, a vzbuzující
lítost. Quasimodo měl scény smutné, romantické, srdcervoucí, ale i veselé, či
dokonce natolik komické, že celé divadlo brečelo smíchy. Oba pánové zahráli
všechny scény s úžasným hereckým přehledem – jak zamilovanost, tak i
prostoduchost nebo zraněnou duši – to všechno bylo jejich v hlasech, pohybech i
mimice tváří. Oba uměli kulhat, hrbit se, dělat grimasy, brečet i vyznávat
lásku, šplhat jako pavouci, hrát na zvonkohře či rozezpívat diváky. Navíc
výborně zpívali a své árie zvládali v jakékoliv pokřivené či zavěšené poloze. Konkrétně
Csongor Kassai mě velmi překvapil, jak krásně zpívá, jelikož do té doby jsem tohoto
slovenského herce maďarského původu znala jen z televize.
Phoebus (Roman
Vojtek, Tomáš Savka, David Kraus) v červené uniformě dal rovněž průchod
svým citům. Je to zamilovaný voják, který má svou čest i svou nevěstu, ale
zláká ho cikánka, a tak upustí ze svých zásad. Jeho snoubenka Lily (Zdenka Trvalcová,
Lucia Molnárová Bugalová, Kamila Nývltová) je rozmazlená dívka bez citu, prostoduchá
a namyšlená ledová princezna, která se tváří, že miluje, ale ve skutečnosti chce
pouze vlastnit. Bojí se, že přijde o Phoeba, a proto si, prosta všech emocí, přeje
popravu Esmeraldy. Kostým i choreografie Lily představují porcelánovou panenku
s kamenným úsměvem, čiší z ní chlad, a stejně ji charakterizují i texty jejích
partů.
Postava Victora
Huga (Ondřej Ruml, Radúz Mácha) byla víceméně zajímavým doplňkem celého
děje, spíš pro pobavení, ale vhodně doplňovala určité situace. Byl tak trochu
za pomatence, který chce hodně prožít, místo toho ale o tom pouze píše, nebo se
o to alespoň snaží. Postava, která prakticky celý čas neslezla z jeviště, byla vlastně jen němým pozorovatelem, co se občas zapojil do děje.
Postava, která mě osobně však nejvíce fascinovala, byla koza Džali (Johanka Hájková, Zuzana
Kábrtová-Havrlantová), společnice Esmeraldy. Hlavní taneční postava, otázkou
však bylo, zda tato krásná tanečnice v sexy kostýmu měla představovat
opravdu kozu, anebo v tom byl nějaký skrytý význam či symbol. Provázela diváka
celým dějem, tančila neskutečně a přitahovala neustálou pozornost… Když byl navíc
Victor Hugo vtipnými okolnostmi „donucen“ se s Džali „oženit“, kozička vykouzlila
takový sexy tanec na visutých šálech, že vidět v ní jen kozu nebylo možné
ani při největší fantazii.
Role Guduly
(Radka Fišarová, Vanda Károlyi Konečná), matky Esmeraldy, byla náročná na zpěv
i na herectví. Životem zlomená žena, která přišla o dítě, duchem nepřítomná,
pomatená, ale čistá duše bez záště. Měla jednu z nejkrásnějších písní,
která zněla jako andělský chór - vyznání matky a prosba o andělskou ochranu. V podání
Radky Fišarové jsem tuto píseň nesmírně zbožňovala.
Poslední důležitá
role – vedlejší, ale nejveselejší – byl Špindíra (Jan Cina, Petr Vančura),
bratr Esmeraldy.
U company se
ještě zastavím, protože velkou pozornost si zaslouží tanečníci – trojice Andělů
a Ďáblů a také dvě oživlé sochy v podání silového dua DaeMen (Zdeněk
Moravec, Petr Horníček). Sochy katedrály Notre Dame v Paříži jsou pověstné
a podle legendy někdy ožívají. Tuto skutečnost využili i tvůrci tohoto muzikálu a
oba pánové DaeMen předváděli díky svým svalům kousky příčící se fyzikálním
zákonům, a to zcela bez zbytečné egoistické exhibice – naopak bylo vše vkusně zakomponované
do děje i hudby a vzbuzovalo to úžas u diváků. Rovněž akrobaté (opět jakožto
oživlé sochy) využívali visutá lana i celou kovovou konstrukci jevištních dekorací.
Muzikál
Quasimodo byl tedy velkým hudebním zážitkem obohaceným o symboliku, hloubku
lidských charakterů a neotřelou a vkusnou vizuální stránku. Alternativní divadlo
s komerčním úspěchem – navíc čistě autorské, původní, originální a víc k přemýšlení
než pobavení. Poctivé divadlo tvořené srdcem, profesionalitou, sehraností a
vkusem. Víc takových!
Komentáře
Okomentovat