Muzikál Quasimodo: Kaleidoskop skrytých významů a symbolů

Vzpomínky. Není jich zrovna málo. U mnohých muzikálů jsou vzpomínky mlhavé, u jiných máte naopak pocit, že jste je naposled viděli třeba jen včera.

Quasimodo je jedním z těch muzikálů, k jehož písním na CD se pravidelně vracím. Premiéru měl v roce 2011 v pražském Divadle Hybernia a patřil k unikátním autorským muzikálovým počinům, dost odvážným, neotřelým, ryze nekomerčním… a přece se odehrálo přes 100 představení ve velkém divadle. Na téměř alternativní projekt na malém českém rybníčku to byl vskutku úspěch. V čem spočívalo jeho tajemství? Proč právě tento hudební kousek oslovil takové množství diváků navzdory absenci jakékoli megalomanské reklamy? Dodnes si tím lámu hlavu, ale za sebe musím říct, že mě Quasimodo oslovil na velmi dlouhou dobu a patří k těm dílům, jejichž návrat by mě velmi potěšil.

Román Chrám Matky Boží v Paříži (Notre-Dame de Paris) od Victora Huga je asi zbytečné představovat, a zřejmě stejnou myšlenkou disponovali i tvůrci muzikálu Quasimodo. Během celého představení se děj nikde nezadrhává „zbytečným“ složitým vysvětlováním charakterů postav či myšlenkovými pochody za jejich konáním. Je totiž předpoklad, že drtivá většina diváků děj zná – z románové, mnohokrát zfilmované anebo dokonce animované podoby. Pro tvůrčí tým byla určitě výhoda mít příběh hezky naservírovaný a pouze mu vdechnout originální divadelní podobu. Podtitul muzikálu „Kdysi se pro lásku umíralo“ tak mohl dostát své podstaty v celé nádheře a posunout vnímání notoricky známého příběhu do morku charakterů, emocí, intimity a životních osudů lidí, jejímiž svědky byla nejznámější pařížská katedrála.

Autorská stránka muzikálu je výjimečná hned na první poslech. Ačkoli trojice skladatelů Petr Kaláb, Jan Maxián a Jakub Prachař (ano, poslední dva jmenovaní patřili k úspěšné popové skupině Nightwork) neměla do té doby s muzikálovou tvorbou žádné zkušenosti, vytvořila exkluzivní dílo plné příznačných autorských hudebních nápadů, které do děje muzikálu zapadly jako skládačka a přitom hudební tvorbu Nightworku nijak nepřipomínaly. Když jsem některé písně slyšela poprvé v rámci různých promo akcí, neoslovily mě. Ale jen do doby, než jsem viděla první generálku, po níž mi najednou každá melodie zněla v hlavě a začínala dávat jasný smysl svého sdělení. Quasimodo je zkrátka muzikál, který musíte slyšet a vidět celý, protože smysl jednotlivých písní (a nemluvím zatím o textech, ale pouze o hudbě), pokud jsou vytrženy z kontextu, se vytratí jako mlha a zbude z nich jen shluk nic neříkajících tónů. Hudební žánr celého muzikálu se nedá nijak zaškatulkovat. Pouze jedna melodie mi rytmem a melodickou linkou trochu připomíná jistou známou melodii z muzikálu Jesus Christ Superstar, ale ostatní hudební prvky jsou originální. Slyšíme cikánské svižné písně, velké hudební orchestrálky připomínající chrámové chorály s téměř rockovým soundem, jemné popové vyznání lásky, laskavé a dojímavé andělské modlitby či sborové úderné melodie, při jejichž mrazivých vokálech tuhla krev v žilách. Každá postava zpívá svoji melodii a styl hudby vystihuje její charakter – živelnost, chlad, zášť, chtíč, bolest a samozřejmě lásku ve všech podobách.

Tato hudební výjimečnost je navíc podtržena výjimečnými texty Petra Kolečka, které vesměs téměř nijak neposouvají děj, ale hlavně vyjadřují pocity veškerých postav. Mluví jejich jazykem, umějí vyznat lásku stejně jako plivnout jed, smát se i vysmívat se, snít i ukázat na ironii života. Ve všech textech je skryta síla i slabost každé figury, množství symboliky, skrytých významů i téměř šokující otevřenosti.

Hudbu a texty však doplňuje ještě jedna významná složka, a tou je tanec. V případě Quasimoda nebyl tanec jen obyčejným jevištním pohybem, ale dalším výrazovým prostředkem vystihujícím charaktery a emoce jednotlivých postav. Choreografie byly dechberoucí, výstižné a smysluplné. Když měly pobavit, pobavily, když rozbrečet, tak rozbrečely. Prostě tanec nebyl „jen“ exhibicí toho, co všechno tanečníci umějí, ale byl opravdu řečí těla a skvěle doplňoval texty i děj. A nejde jen o tanec, ale o veškerý pohyb na jevišti – což byly například šplhání, silové cviky či akrobatické tance na lanech - zkrátka skvělá podívaná na profesionály ve svém oboru.

Když tedy toto všechno sečteme, máme dost na to, aby stačilo mít na jevišti skvělé herce, zpěváky a tanečníky, a nic víc není třeba. Ano, v případě Quasimoda tento autorský základ bohatě stačil. Scéna byla velice jednoduchá, v základní stavbě nedocházelo během představení k vůbec žádným změnám, zatmíváním ani přestavbám. Tou základní stavbou byly kovové obruče naznačující gotické oblouky katedrály, namalované barvou z dálky připomínající dřevo nebo bambus. Kulis bylo minimum, ale i navzdory tomu se divák opravdu cítil jako v chrámu – jasný příklad toho, že v jednoduchosti je krása a dokonalost. Co se týče videoprojekce a videomappingu, v tomto směru bylo využité nejen jeviště, ale i zdi po stranách hlediště, kde se promítaly různé obrazce – někdy trošku divné, ale ani jeden mi nepřipadal nevkusný. A nic víc nebylo třeba, efekt vnitřku katedrály byl přesný a zajímavý. Velkou práci udělala též světla – hry světel a stínů vytvářely atmosféru plnou emocí, zvratů, jemných barev a nenásilně směrovaly oči diváka k důležitým momentům představení. Jemné měkké louče, svítící kniha, stíny ďáblů… a mnoho dalších detailů tvořilo mozaiku, v níž divák mohl najít to, co bylo očima neviditelné, a „číst mezi řádky“.

Příběh ošklivého Quasimoda a krásné cikánky Esmeraldy se dá převyprávět mnoha způsoby. Vděčný námět lásky čtyř mužů k jediné ženě nikdy nezestárne a jakákoli jeho interpretace bude vždy plná inspirace k dalším jeho ztvárněním v umělecké podobě. Navíc je-li příběh tragický, je o to dojímavější, a tudíž stále žádaný. Quasimodo je znetvořený člověk, který v 15. století neměl moc na vybranou – mohl se pouze skrývat, a velkolepá katedrála s jeho zachráncem, knězem Claudiem Frollem, mu poskytovala kýžené soukromí a zázemí. Avšak jen do té doby, než se poblíž zjevila mladá cikánka, jež způsobila bouři citů, které nešlo zkrotit. Zatímco u Quasimoda vzbudila touhu po čisté lásce, Frollo naopak nedokázal své city potlačit a jeho spalující touha se proměnila v chlípnost a čirou nenávist. Inteligentní a vzdělaný kněz se svérázným vnímáním světa i skutečností kolem lidí v katedrále, přesvědčen o svých pravdách a správnosti svých skutků z minulosti, je najednou zmaten přítomností krásné ženy. Poslání kněží se téměř vždy jeví jako diskutabilní, a to v kterémkoli století. Co všechno jsou ochotni obětovat pro sebe, pro druhé, a nakonec i pro Boha, k němuž vzhlížejí? Třetím mužem je důstojník Phoebus s významným postavením, navíc zasnouben, ale rovněž zmaten Esmeraldou, která ho přitahuje spalujícím žárem daleko víc než jeho chladná snoubenka. Posledním mužem byl básník - v knize nebo ve filmech jménem Pierre Gringoire, v českém muzikálu sám Victor Hugo - jehož láska ale zůstala pouze v platonické rovině. Čtyři muži, jedna žena, láska ve všech podobách, a přece to nestačilo. Kdysi se pro lásku umíralo – pravdivý slogan příběhu, který píše život…

Esmeralda v podání Markéty Procházkové (alt. Radka Pavlovčinová) ani nemůže být jiná než vzbuzující neutuchající vášně. V červeném kostýmu, který víc odhaluje, než zahaluje, byla živelná a sexy a ve víru tance přikovala k sedačce každého diváka. Krásná, s velkýma očima, co svítily až do poslední řady, se silným a zvučným hlasem, ovládla hybernské jeviště jediným mávnutím dlouhé sukně. Cikánské rytmy roztančily celé jeviště, ale Esmeralda kralovala všem.

Rovněž Frollo v podání Mariána Vojtka (alt. Jiří Korn) byl nepřehlédnutelný svým chlípným a odpuzujícím chováním, ale také silným hlasem – měl nejvíc pěveckého prostoru (až 4 velké sólové árie, v nichž mohl předvést celý svůj pěvecký rejstřík).

Herecky se ale mohl jednoznačně nejlépe předvést Quasimodo (Tomáš Trapl, Csongor Kassai), postava navenek ošklivá, ale s nezaměnitelným půvabem, sympatická svou prostoduchostí, zapříčiněnou izolací v katedrále od vnějšího světa, a vzbuzující lítost. Quasimodo měl scény smutné, romantické, srdcervoucí, ale i veselé, či dokonce natolik komické, že celé divadlo brečelo smíchy. Oba pánové zahráli všechny scény s úžasným hereckým přehledem – jak zamilovanost, tak i prostoduchost nebo zraněnou duši – to všechno bylo jejich v hlasech, pohybech i mimice tváří. Oba uměli kulhat, hrbit se, dělat grimasy, brečet i vyznávat lásku, šplhat jako pavouci, hrát na zvonkohře či rozezpívat diváky. Navíc výborně zpívali a své árie zvládali v jakékoliv pokřivené či zavěšené poloze. Konkrétně Csongor Kassai mě velmi překvapil, jak krásně zpívá, jelikož do té doby jsem tohoto slovenského herce maďarského původu znala jen z televize.

Phoebus (Roman Vojtek, Tomáš Savka, David Kraus) v červené uniformě dal rovněž průchod svým citům. Je to zamilovaný voják, který má svou čest i svou nevěstu, ale zláká ho cikánka, a tak upustí ze svých zásad. Jeho snoubenka Lily (Zdenka Trvalcová, Lucia Molnárová Bugalová, Kamila Nývltová) je rozmazlená dívka bez citu, prostoduchá a namyšlená ledová princezna, která se tváří, že miluje, ale ve skutečnosti chce pouze vlastnit. Bojí se, že přijde o Phoeba, a proto si, prosta všech emocí, přeje popravu Esmeraldy. Kostým i choreografie Lily představují porcelánovou panenku s kamenným úsměvem, čiší z ní chlad, a stejně ji charakterizují i texty jejích partů.

Postava Victora Huga (Ondřej Ruml, Radúz Mácha) byla víceméně zajímavým doplňkem celého děje, spíš pro pobavení, ale vhodně doplňovala určité situace. Byl tak trochu za pomatence, který chce hodně prožít, místo toho ale o tom pouze píše, nebo se o to alespoň snaží. Postava, která prakticky celý čas neslezla z jeviště, byla vlastně jen němým pozorovatelem, co se občas zapojil do děje.

Postava, která mě osobně však nejvíce fascinovala, byla koza Džali (Johanka Hájková, Zuzana Kábrtová-Havrlantová), společnice Esmeraldy. Hlavní taneční postava, otázkou však bylo, zda tato krásná tanečnice v sexy kostýmu měla představovat opravdu kozu, anebo v tom byl nějaký skrytý význam či symbol. Provázela diváka celým dějem, tančila neskutečně a přitahovala neustálou pozornost… Když byl navíc Victor Hugo vtipnými okolnostmi „donucen“ se s Džali „oženit“, kozička vykouzlila takový sexy tanec na visutých šálech, že vidět v ní jen kozu nebylo možné ani při největší fantazii.

Role Guduly (Radka Fišarová, Vanda Károlyi Konečná), matky Esmeraldy, byla náročná na zpěv i na herectví. Životem zlomená žena, která přišla o dítě, duchem nepřítomná, pomatená, ale čistá duše bez záště. Měla jednu z nejkrásnějších písní, která zněla jako andělský chór - vyznání matky a prosba o andělskou ochranu. V podání Radky Fišarové jsem tuto píseň nesmírně zbožňovala.

Poslední důležitá role – vedlejší, ale nejveselejší – byl Špindíra (Jan Cina, Petr Vančura), bratr Esmeraldy. Cikánský baron s obrovskou dávkou exhibicionismu, lehkomyslný, ale zásadový a za svou sestru ochotný položit život. Jeho pěvecké party byly tak trochu ve stylu rapu a choreografie à la Michael Jackson pobavila nejen publikum, ale i členy company. 

U company se ještě zastavím, protože velkou pozornost si zaslouží tanečníci – trojice Andělů a Ďáblů a také dvě oživlé sochy v podání silového dua DaeMen (Zdeněk Moravec, Petr Horníček). Sochy katedrály Notre Dame v Paříži jsou pověstné a podle legendy někdy ožívají. Tuto skutečnost využili i tvůrci tohoto muzikálu a oba pánové DaeMen předváděli díky svým svalům kousky příčící se fyzikálním zákonům, a to zcela bez zbytečné egoistické exhibice – naopak bylo vše vkusně zakomponované do děje i hudby a vzbuzovalo to úžas u diváků. Rovněž akrobaté (opět jakožto oživlé sochy) využívali visutá lana i celou kovovou konstrukci jevištních dekorací.

Muzikál Quasimodo byl tedy velkým hudebním zážitkem obohaceným o symboliku, hloubku lidských charakterů a neotřelou a vkusnou vizuální stránku. Alternativní divadlo s komerčním úspěchem – navíc čistě autorské, původní, originální a víc k přemýšlení než pobavení. Poctivé divadlo tvořené srdcem, profesionalitou, sehraností a vkusem. Víc takových!