Muzikál Aida: Sejdeme se v příštím životě

Uvedení muzikálu Aida v Hudebním divadle Karlín v roce 2012 mě nesmírně potěšilo. Do té doby jsem znala z internetu několik písní, z nichž mě většina hned zaujala, i když tvorbu britského popového zpěváka Eltona Johna jsem v nich nijak nepoznávala. Rovněž k dalším jeho muzikálům (Lví král, Billy Elliot) jsem se dostala až o několik let později. Aidu jsem však znala z operní podoby od Giuseppe Verdiho z roku 1871, z níž ta muzikálová vycházela.

Operu a muzikál nelze po hudební stránce vůbec srovnávat, proto se o to ani nebudu pokoušet. Co se však srovnat dá, je příběh, jenž obsahuje stejné postavy, a děj, co je až na malé odlišnosti velmi podobný. Odehrává se ve starověkém Egyptě a vypráví příběh nenaplněné lásky núbijské (v opeře etiopské) otrokyně Aidy a egyptského vojevůdce Radamese. Pro Radamese totiž vybral egyptský faraon svoji dceru, princeznu Amneris, přičemž Núbii chce naopak porazit a její obyvatele zotročit. Tomu se však Radames brání – jak zotročení, tak sňatku s Amneris. Čest a láska Radamesovi nedovolí zradit Aidu, a tak volí zradu vlasti, což se trestá smrtí. V tento moment se závěr opery a muzikálu podstatně liší a musím říct, že v opeře se mi líbil malinko víc – velká láska si žádá velké oběti. Muzikálový závěr však každého diváka také spolehlivě rozbrečí.

Muzikálová Aida je však oproti opeře, co se týče dějové linky, propracovanější. Libretista Tim Rice se operní Aidou značně inspiroval, ale vdechl jí víc dramatičnosti, odkryl charaktery postav a nechal diváka do poslední chvíle v napětí. Děj tak navenek vypadá složitěji, avšak ve své podstatě je stejný, pouze z textů je poznat hloubka myšlenek víc než z operní Aidy (což není nic neobvyklého, opera, zejména ta veristická, k níž se částečně řadí i Verdi, povětšině obsahuje texty jednoduché a opakující se). Muzikál začíná v současnosti v egyptském muzeu, kde ožívá jedna ze soch Amneris a zpívá o tom, že vlastně každý příběh na světě je příběhem lásky. Poté se přesouváme do starověké Núbie, kde Radames se svým vojskem zajímá do otroctví núbijské ženy, mezi nimi i Aidu. 

Aida je núbijská princezna, o čemž však nikdo z Egypťanů nemá ponětí. Zde se rodí tragický příběh lásky, který pokračuje spletí intrik, politických ambicí a opojení mocí. Radamesův otec Zoser pomalu přidává jed do jídla pro faraona a nutí Radamese do sňatku s Amneris. Aida se mezitím stává osobní otrokyní Amneris, kde si uvědomí svou lásku k Radamesovi, dalším vývojem událostí je však ochotna se ho vzdát. Když se mezi dalšími zajatými Núbijci ocitne i král Amonasro, Aidin otec, události nabírají rychlý spád a Radames je obviněn z vlastizrady. Při rozsudku se však projeví právě Amneris, která ví, že tragédii nezabrání, ale z rozmazlené a nesebevědomé princezny se stává velitel, prokazující alespoň částečné milosrdenství. Příběh tak končí opět v současnosti ve zmíněném muzeu…

Muzikálová Aida je rovněž velkolepá hudebně. Hudba, navíc se živým orchestrem, je jednoduše podmanivá, melodie jsou zajímavé, opakující se hudební motiv je příjemný a jedinečný, střídání tónin během jedné písně tvoří úžasnou harmonii všech zpěvů – sólových i sborových. Hudba celému představení kraluje, přináší do divadelního (zejména českého) prostředí neotřelé a originální hudební prvky, které rozhodně budete chtít poslouchat i doma či v autě z cédéčka. Sólové písně plné poetiky i intrik, milostné duety a jeden překrásný a hudebně do detailů propracovaný terčet byly v živém provedení opravdové lahůdky. K tomu africké rytmy, bonga, altové vokály a jedinečný sólový zpěv Aidy, rovněž v altové tónině s hrdelním a částečně zastřeným hlasem, je něco, na co jen tak nezapomenete.

Scéna na karlínském jevišti byla však velice jednoduchá, účelná, poskytující prostor pro fantazii diváka. Při takové dávce krásné hudby již na jevišti nebylo víc hmotných předmětů třeba. Stačila vesměs hra světel a stínů a představení nic nechybělo. Rovněž kostýmy byly barevně sladěné a navenek jednoduché (až na ty šílené kreativní modely u písně Módní mág, které se však do scény hodily a určitě »sežraly« značnou část rozpočtu), vesměs ale byly výstižné a vkusné. Paruky a líčení (včetně tetování na tváři Radamese) bylo rovněž v africkém duchu a nebylo to nic, co by působilo jako pěst na oko.

Aida byla pro mě tedy opravdu srdcovka, kterou jsem mohla vidět i slyšet víckrát a neomrzela mě dodnes, i když už se představení nehraje. Tři největší role – Aida (Dasha, Kamila Nývltová), Amneris (Lucie Bílá) a Radames (Václav Noid Bárta, Marian Vojtko) – jsou opravdu velké, náročné na herectví i zpěv, charakterové, poetické a osudové. Byl to jeden z mála muzikálů, v němž jsem nemusela preferovat žádnou alternaci, skvělé byly všechny. Platí to rovněž pro ostatní role – Mereb (Peter Strenáčik, Jan Urban), Zoser (Jiří Korn, Lukáš Kumpricht), Faraon (Oldřich Král) a Amonasro (Tomáš Bartůněk). Taneční a pěvecká company byla taktéž nepostradatelná, sehraná a byla radost na ni pohledět. Choreografie přesně vystihovaly dané scény a emoce – intriky i vzpouru, odhodlání i boj za svobodu. Jen možná malinko nelogicky vypadala dvojice Marian Vojtko a Lukáš Kumpricht, kdy věkem mladší Lukáš hrál otce staršímu Marianovi, ale to bylo asi jediné, co bych obsazení vytkla. (Koneckonců podobné věkové nesrovnalosti bychom našli i v dalších muzikálech, ale i v operách na celém světě.)

Velký příběh si žádá velké zpracování, a to se u muzikálové Aidy na sto procent povedlo. I když v případě karlínského zpracování velkou roli v návštěvnosti sehrálo obsazení Lucie Bílé bez alternace (pouze s understudy), myslím, že to byl nejen reklamní tah, ale i dobrá volba. Osobně jsem u Lucie Bílé nezažila, aby na jevišti nepodala perfektní výkon se stoprocentním nasazením, a to nejen v Aidě. Jsem ráda, že se Aida u nás aspoň nějaký čas hrála. Její derniéru pak také spousta fanoušků obrečela.