Muzikál Johanka z Arku: I malé události píšou velké dějiny

 

Francouzský středověk a raný novověk jsou bezesporu fascinující období. Ať se podíváme na kteroukoli část dějin od 10. až po 18. století – templářské hnutí, náboženské války, stoletou válku s Anglií, Bartolomějskou noc, vládnutí dynastií Valois, Bourbonů a Kapetovců či Velkou francouzskou revoluci a konec monarchie –, v každém období najdeme nějaký neuvěřitelný příběh, který pořádně zamíchal dějinami. Kdo se zajímá o historii, zjistí, že z mnoha větších či menších událostí se dá poskládat zajímavá skládačka a každé období, byť temné a krvavé, přineslo úžasné zvraty, kde o vývoji zásadních událostí rozhodla nepatrná maličkost. Ale v dějinách to tak už bývá – nedají se naplánovat…

Francouzské dějiny se odrážejí také ve světové literatuře a podle mnohých skutečných příběhů anebo románových předloh pak vznikly jedny z nejlepších muzikálů – ze světových děl jsou nejznámější a nejkrásnější Bídníci, z těch českých já osobně toto prvenství připisuji Johance z Arku.

Johanka z Arku je pro mě nejen jedním z nejlepších původních muzikálů, ale mám k němu zvláštní vztah, jelikož právě u Johanky se sešlo více „náhod“ dohromady: byl to první muzikál, který jsem zhlédla v divadle (psal se rok 2000), režíroval jej můj oblíbený slovenský herec Jozef Bednárik a jednu z hlavních rolí hrál můj oblíbený zpěvák Petr Muk. A co víc – francouzský středověk mě již dlouho zajímal a příběh Johanky z Arku mě nepřestává udivovat dodnes.  

Ze všech postav a příběhů středověkých dějin je právě osud Johanky z Arku snad ten nejméně pravděpodobný, a přece se stal – a dokonce zamával dějinami natolik, že bez něj by možná Francie jako samostatný stát dnes neexistovala. Vesnická dívka v dětství slyší hlasy andělů a světců, kteří jí říkají, že si má obléct brnění, požádat následníka trůnu o vojsko, v jeho čele pak vyhrát klíčovou bitvu o Orléans a osvobodit město od Angličanů. A ona to všechno doopravdy udělá, poté dovede krále ke korunovaci, avšak další bitvy už vyhrát nedokáže – je zajata, souzena a upálena na hranici jako kacířka. Kdo by tomu věřil?

Francouzská národní hrdinka ožila v uměleckých dílech již mnohokrát – ve filmech, v knihách, v literatuře faktu, kde se o ní můžeme dočíst i to, že upálena vlastně nebyla, jelikož i mocná církev se jí bála, a tak upálila nakonec někoho jiného… Srovnáme-li myšlenkové pochody autorů nebo režisérů různých zpracování, můžeme pokaždé vidět Johanku v jiném světle. Už jen ta skutečnost, že do boje ji vyslaly hlasy z nebes, poskytuje velký záběr fantazie a spekulací. Kdo vlastně byla tato dívka? A promlouvali k ní opravdu svatí? V jednom filmu ji vidíme jako světici, v jiném jako blázna, fanatika a schizofrenika. V 15. století, kdy Francii sužovala stoletá válka a země byla bez krále, invazní vojska z Anglie plenila celou zemi, ze spousty Francouzů se stávali zrádci a církev měla obrovskou moc, lidé  tak nacházeli útočiště nejvíc v kostelech u modliteb a svým svatým věřili. Proto i Johanka věřila svému archanděli (ať už byl, či nebyl skutečný), a když se odhodlala vyrazit na svou cestu za dauphinem (korunním princem), chýry o Panně Orleánské se rychle šířily zemí. Nakonec to možná byla právě ona víra, která pomohla Johance vyhrát klíčovou bitvu. A paradoxně hlavní zprostředkovatelé této víry jí vnukli myšlenku, že k ní ve skutečnosti nepromlouvali svatí, ale sám ďábel, a připravili jí krutou smrt.

Muzikálová podoba příběhu Johanky z pera skladatele Ondřeje Soukupa, scenáristy Jiřího Hubače a textařky Gabriely Osvaldové se věrně drží historických reálií, vynechána je pouze prohraná bitva o Paříž. Ve skutečnosti byl soudní proces s Jeanne d'Arc velmi dobře zachován a podrobně zdokumentován, protože se jednalo o jeden z nejvíce vykonstruovaných procesů v dějinách vůbec. Čili bylo z čeho čerpat. V 15. století v českých zemích probíhalo husitské hnutí, v době smrti Jana Husa byly Johance 3 roky. Za 16 let následovala jeho osud… V muzikálu sledujeme děj od promlouvání Archanděla Michaela a světic Markéty a Kateřiny k mladé Johance až po její smrt. Všechny postavy z muzikálu doopravdy existovaly a rovněž měly k Johance stejný vztah jako ve skutečnosti – přítel z dětství Raimond, velitel pevnosti Vaucouleurs – Beaudricourt, dauphin (později král) Karel VII., kapitán vojska La Hire či biskup Cauchon. Tvůrci však vytvořili trochu jinou Johanku než zmíněné filmy a ztvárnili ji především jako ženu – pannu, ale toužící po spalující vášni. Nejen odhodlanou bojovnici, která víru ve své hlasy stvrdila svým životem. Opět jeden z úhlů pohledu. Stejně jako se dočteme v divadelním programu – lidé potřebují své hrdiny.

Johance v muzikálové podobě asi nejvíce sluší autorská stránka – hudba a texty. Ještě před mou návštěvou divadla se ke mně dostalo CD a těch několik písní mě totálně pohltilo. Pro mě, jakožto v té době milovníka dobové hudby a keltských nápěvů, se tyto písně staly okamžitě mým guru a doprovázely mě několik měsíců na každém kroku. Ondřej Soukup veškerou hudbou vystihl náladu doby, charaktery, postoje i duševní rozpoložení všech postav. Dodnes tu hudbu obdivuji, jak je výstižná, nástrojově pestrá, každý tón přesně trefuje rozvernost krále, drsnost vojáků, mrazivost bitev, závist královského dvora, zamilovanost Raimonda a také La Hira, ovšem jejich milostné písně se ve stylech značně liší – Raimond je romantický, La Hire naopak tvrdý (ó, jak dobře zní gotický nápěv v rockovém kabátě!). A také v melodiích a aranžích můžeme slyšet odhodlání, lásku, duševní sílu, strach a hlavně víru Johanky – a to i beze slov, kdyby písně neměly žádné texty.

Avšak i texty jsou vynikající. Gabriela Osvaldová má neuvěřitelný dar pro muzikálové texty, protože umí nejen nacházet někdy až ironicky trefné fráze a rýmy, ale také přímo mluvit jazykem postavy. Anděl se vyjadřuje jako anděl, opilý voják jako dlaždič, král jako rozmazlený spratek, biskup jako fanatický spasitel světa, kat jako kajícník a Johanka jako světice i žena odhodlaná splnit své poslání až do konce, ať bude jakýkoli… Texty paní Osvaldové jsou obrovskou přidanou hodnotou každé písně, kterou napíše, a muzikálové tuplem. Dějotvorné písně obsahují trefné výrazy, poetické zase půvabnou lyričnost – což samozřejmě nacházíme v kterémkoli muzikálu, ale vyjadřování paní Osvaldové je nezaměnitelné, originální a její texty poznáte vždy na první poslech. Moc se mi však líbilo při korunovaci krále použití textu eucharistického zpěvu Tantum ergo v latině, který pochází z gregoriánského chorálu Pange Lingua složeného Tomášem Akvinským. Ondřej Soukup mu však dodal údernou melodii a z divadla se rázem stala remešská katedrála.

Johanka z Arku měla premiéru před 21 lety v divadle Ta Fantastika, a už tehdy to byla navzdory poměrně malým divadelním prostorům skvělá podívaná. Jak jsem již zmínila, byl to můj první muzikál na divadle, takže tenkrát jsem neměla možnost srovnání, ale dnes vím, že se mohl řadit k alternativním projektům. Přece jen použití počítačů jakožto dekorací či moderní oblek s kravatou hlavního vypravěče (Operátora) se do historie nehodí, ale pro mě to nebylo nic nepatřičného nebo nesrozumitelného, právě naopak – viděla jsem v tom kus podobenství, představivosti, jasného sdělení a svérázného vtipu. Rovněž projekce na plátně s využitím zajímavých světel mě utvrdily v tom, že jednoduché věci není třeba dělat složitě. Co na tom, že pevnost Vaucouleurs představovaly záběry Oravského hradu…

Rovněž kostýmy na scéně byly velmi jednoduché a jakákoli složitost či honosnost byla pouze v náznacích. V 15. století se ostatně ani královský šat nevyšíval zlatem. Moc se mi však líbilo použití žluté šály pro omotání krále – symbolika barev je jasná. Dvě taneční postavy Smrt a Válka podtrhovaly krvavou dobu, kdy smrt byla mnohdy vykoupením… Zajímavá byla role již zmíněného Operátora, průvodce děje, občas převlečeného do jiné role (např. Šaška a dalších), u něhož hned od prvních slov lze poznat ironii, která je patrná ve všech jeho textech – mluvených i zpívaných. V čem však tkví ta hlavní ironie jeho figury, pozná divák až ke konci, kdy se Operátor „převtělí“ do jiné důležité postavy. Režisérská taktovka pana Bednárika se nezapře…

Po několika letech se Johanka „přestěhovala“ do Divadla Kalich, a to již pod režijním vedením Ľubomíra Fritze, který ctil režijní koncept pana Bednárika, tudíž rozdílů oproti původní Johance není mnoho. Jsou zachovány mnohé choreografie, symboly (i žlutá šála zůstala – naštěstí, jinak by mi chyběla), kostýmy, snové představy, ohně i malé rekvizity jako hořící křížek či rozebíratelná „vesnice Domrémy“. Jen velké dekorace dostály změny. V obsazení jsem jako Johanku viděla pouze dvě představitelky – Báru Basikovou a Lucii Soukupovou (Šoralovou) – obě navíc v obou divadlech. Bára byla pro svůj věk delší dobu kritizována, že stále hrála 19letou pannu, popravdě mně to však nevadí. Pořád je vizuálně i herecky natolik přesvědčivá, že její věk nijak nevnímám jako handicap anebo nelogický režijní krok. Navíc ani na jejím hlase není poznat věk. Zkrátka existují herci, kteří si tohle s klidem mohou dovolit. Lyrické písně jako Most přes minulost, Spáso duše mé či Je pevným hradem znějí výborně z úst kterékoli Johanky – i Lucie Bílé, kterou znám z CD či DVD.

Je celkem zvláštní, že v současnosti hraje v představení v Kalichu značná část obsazení z Ta Fantastiky. Nejen Bára Basiková, ale i další se za těch 20 let nezměnili a ve svých rolích jsou pořád stejní – Kamil Střihavka (La Hire), Vilém Čok, Jan Apolenář (Král), Vladimír Marek (Operátor), Petr Dopita (Beaudricourt), Petr Opava (Arcibiskup), Renáta Podlipská (Svatá Kateřina), a dokonce i tanečníci Igor Kolva, Michal Štípa (Smrt), Zuzana Savková, Johanka Hájková (Válka) a Adéla Hájková (Duše Johanky). Role Raimonda dostála kompletní změny, kdy do ní naskočili Jan Kříž, Ondřej Ruml a Jan Tenkrát, do role La Hira zase Jiří Zonyga a novou posilou v roli Johanky byla ze začátku Radka Weidner-Špáňová, dnes je to Iva Marešová. 

V Johance jsem vlastně nikdy nezažila žádnou špatnou alternaci, ale přiznám se, že mi už navždy bude chybět Petr Muk v roli Raimonda. Proklínám – jedna z nejlepších písní, podtržena úžasnou aranží, z níž doslova mrazilo, k tomu Mukův nezaměnitelný zpěv – na to se nedá zapomenout. Avšak mou nejmilejší písní je Láska je Bůh, a to v kterémkoliv podání (Kamil Střihavka, Petr Kolář, Jiří Zonyga), pro mě jedna z nejpovedenějších muzikálových skladeb v českém rybníčku. Textově je úžasná Ty jsi ten déšť, hudebně už zmíněná Tantum ergo, dále Ať žije král, ať žije Francie, Dalas jim víc, Příště tě zabiju, Když smrt je praporečník, Francii čert vzal, Cesta je volná a další.

Co víc dodat? Johanka z Arku je autorský klenot, poeticky zpracovaný velký příběh v částečně alternativní podobě, okořeněný jemnou ironií na onu dobu. Skvělá hudba a dějotvorně vystavěné libreto stojí za opakované návštěvy. Navíc Divadlo Kalich v současnosti disponuje jedním z nejlepších souborů, tudíž ať narazíte na jakoukoli alternaci, nemůžete být nespokojeni.