Muzikál Elixír života: „Nebeský“ muzikál plný ironie

 

K myšlence napsat něco o muzikálu Elixír života mě přivedla až jedna diskuze v rámci sedmi statečných, kdy byly tématem „nedoceněné“ muzikály. V tu chvíli jsem si ihned vzpomněla právě na toto dílo, které jsem sice v divadle viděla jenom jednou a navíc velmi dávno (rok 2005), ale už jenom to, že na něj po tak dlouhé době stále ráda vzpomínám, o něčem svědčí. Existuje poměrně dost muzikálů, které jsem v divadle viděla, vlastně se mi i líbily, ale nezanechaly ve mně žádnou hlubší stopu a s postupem času jsem na ně tak trochu zapomněla. U Elixíru života se mi toto nestalo. Celkově nestandardní pojetí muzikálu, velmi nápadité texty a hudba i samotné téma mě zaujaly natolik, že jsem si nejen zakoupila CD a DVD, ale řada čísel mi utkvěla v paměti velmi silně. Před pár dny jsem proto znovu pocítila potřebu si po delší pauze tento muzikál ze záznamu pustit znovu a svoje vzpomínky si tak trochu oživit. Je pravda, že s odstupem času již toto představení nevnímám tak bezvýhradně nekriticky, jako při prvním zhlédnutí v divadle Ta Fantastika, ale jeho originalitu mu zkrátka nelze upřít.

Elixír života nás seznamuje s příběhem reálné osobnosti – profesora Maxe Wolfa, který v rámci své kariéry působil jako lékař celé řady celebrit, včetně filmových hvězd, spisovatelů nebo zpěváků. Na základě jeho výzkumů byl vyvinut preparát podporující léčbu zánětů, otoků nebo poruch imunity, který je v muzikálu přeneseně pojmenován jako „elixír života“, a v očích svých pacientů se tak doktor Wolf stává „zázračným doktorem.“

Celý příběh začíná v nebi, kde se setkáváme s celou řadou již zesnulých známých osobností včetně Marilyn Monroe, Mary Pickford, Grety Garbo, Pabla Picassa a dalších. Nechybí zde ani postava Nejvyššího, dále anděl nebo zástupci pekla. Jejich poměrně poklidné soužití „naruší“ příchod profesora Wolfa, který se domnívá, že má v nebi také své místo. Dozvídáme se, že existuje nebe 1. kategorie pro VIP osobnosti a 2. kategorie pro „ostatní“ a předmětem diskuze je, do kterého z nich profesor patří. Jaký je jeho přínos pro společnost? Je dostatečný, přestože se nejednalo o celebritu? A jaký byl vlastně život profesora Wolfa? Nebeské osazenstvo se proto rozhodne zahrát si muzikál o životě profesora Wolfa a na jeho základě poté Nejvyšší zvolí, kam profesor patří.

Jedná se tedy vlastně o souhrn hudebních čísel, v nichž „nebeské osazenstvo“ vystupuje v různých rolích, a čísla jsou propojena diskuzemi v nebi, kde roli vypravěče přebírá anděl, jenž profesorovi od začátku zcela zjevně fandí.

Dozvídáme se tedy o začátcích Maxe Wolfa ve Vídni („Kavárna Vídeň“), následně o jeho přesunu do Ameriky, kde se poprvé setkává se svou poněkud zakřiknutou asistentkou Helenou, o jeho spontánním a trochu unáhleném sňatku se zpěvačkou Editou, s níž, i přes naprostou odlišnost jejich povah, následně stráví zbytek života. Sledujeme postupný vývoj elixíru, který podnikavá Edita pojmenuje „elixír mládí.“ Dojde však i na špionáž, jelikož po léku zatouží sám Stalin. A v neposlední řadě jsme svědky trochu kostrbatého milostného trojúhelníku, kdy je Helena zamilovaná do profesora Wolfa („Zázračný doktor“), ten však žije s Editou, ale namísto, aby věnoval pozornost své ženě, je plně zahloubaný do svých vědeckých experimentů a zcela oddán své práci. V jeho životě tak figurují dvě nešťastné zamilované ženy, přestože on si toho vlastně vůbec není vědom. Jaký osud profesora Wolfa nakonec potká, vám neprozradím, ale přestože již představení v divadle neuvidíte, stále je k dispozici jeho záznam, který rozhodně za vidění stojí.

Oproti mému prvotnímu nadšení, kdy jsem v divadle byla poprvé, jsem nyní po letech nabyla dojmu, že některé činoherní scény odehrávající se v nebi a propojující jednotlivá čísla, jsou možná až příliš dlouhé a jejich zkrácení by představení jen prospělo. Zejména na úplném začátku, jelikož samotný příběh tam začíná vlastně až téměř po půl hodině v Kavárně Vídeň. Na druhou stranu, dojmy, které si odnáším z divadla jsou vždy mnohem silnější nežli sledování záznamu představení, a tak je velmi pravděpodobné, že naživo bych i nyní vnímala řadu věcí jinak.

Přestože i některé mluvené dialogy jsou velmi vtipné, nejsilnější stránkou tohoto muzikálu jsou hlavně nadčasové, někdy až trochu jízlivé či ironické texty Gabriely Osvaldové v kombinaci s hudbou Ondřeje Soukupa, která vždy dokonale dokreslí atmosféru daného okamžiku a doby.

Mezi mé nejoblíbenější písně patří především ty zpívané Editou – „Papouch,“ „Coney Island“ a především pak nesmírně emotivní „Nebyli jsme jablko.“ Velmi vtipná je také „Žena je zázrak,“ kterou zpívá Nejvyšší, nebo píseň o Picassovi („Kubistická“).

Co se týče obsazení, je velmi početné a porovnávat můžu jedině ty alternace, které jsem viděla naživo, oproti těm, které znám ze záznamu. Zaměřím se také pouze na výraznější postavy, které měly v představení větší prostor.

Role Nejvyššího se v divadle zhostil nesmírně charismatický a pěvecky skvělý Lukáš Kumpricht, kterého jsem tehdy viděla poprvé a velmi mě mrzí, že jsem již od té doby neměla znovu příležitost. Vybavuji si, že jeho výkon byl pro mě asi nejsilnější z celého představení. Kamil Střihavka ze záznamu možná svým vzhledem více naplňuje moji představu, ale Lukáše Kumprichta dle mého názoru nepřekonal. Je možné, že bych vnímala vše jinak v případě, že bych v divadle viděla i Kamila.

Postavu Anděla v obou případech naprosto dokonale zahrál Vladimír Marek. Ihned od začátku ve mně budí sympatie svou „lidskostí“ a tím, jak je zjevné, že stojí na straně profesora Wolfa a snaží se mu za každou cenu pomoct. Jeho jediné pěvecké číslo „Píseň zhrzeného anděla“ mě pokaždé znovu dojme a strašně mu přeji, aby si prosadil své 😊.

Postavu Ďábla si v divadle zahrál Martin Pošta, na záznamu pak Václav Noid Bárta. V jejich případě jsou pro mě oba velmi vyrovnaní a ani v jednom případě jsem nebyla zklamaná. Pokud bych ale musela jednoho z nich zvolit, pravděpodobně by to u mě tentokrát „vyhrál“ Martin Pošta.

Dvojrole Edity a Heleny se zhostila Lucie Bílá a domnívám se, že tato role byla psaná přímo pro ni. Přestože nepatřím vysloveně mezi její fanynky, musím uznat, že zde se jí naprosto perfektně podařilo vystihnout obě protichůdné povahy „osudových žen“ profesora Wolfa, kdy mi určité „přehrávání“ v tomto případě vůbec nevadilo a myslím, že by to bez něj asi ani úplně nešlo. Většina jejích písní navíc patří mezi ty nejpovedenější z celého představení. Velmi by mě však lákalo vidět také její alternace (Radka Fišarová a Tereza Hálová).

Postava profesora Wolfa je veskrze činoherní a v divadle ji ztvárnil Radim Kalvoda, na záznamu pak Miroslav Táborský. Myslím, že odlišnější obsazení snad ani není možné, ale oba pánové se mi v této roli velmi líbili. Jejich „život mimo realitu“ byl naprosto přesvědčivý a domnívám se, že většina z nás se s někým takovým v životě již určitě setkala.

Na závěr ještě musím zmínit postavu gangstera Bugsyho Siegela, jehož cesty se s profesorem Wolfem několikrát zkříží. Také jeho píseň „Bugsy Siegel’s Wrong Song“) je rozhodně jedna z těch zapamatovatelných. Toho si v obou případech zahrál výborný Radim Schwab.

Elixír života je podle mě nesmírně originálním počinem, plným hravosti, skvělé hudby i nadčasových textů, z nichž se mi některé mnohdy vybaví i v běžných životních situacích, do kterých se dostávám. Přestože bych ho nezařadila přímo do mých „TOP 10“ muzikálů, v mém pomyslném žebříčku má své místo velmi vysoko a ráda se k němu budu i v budoucnosti vracet.