Muzikál Klíč králů: Pozoruhodnost a kontroverze ve fantazijním balení

Když na mě někteří ze statečných »vybafli« s nápadem, abych zavzpomínala na muzikál Klíč králů, zůstala jsem trochu v rozpacích. Při prohrabování mé sbírky programů jsem na něj často narážela, nikdy mě však nenapadlo psát zrovna o něm. „A proč ne, vždyť jsi ho měla ráda,“ argumentovali kamarádi. Je pravdou, že to byl můj oblíbený kousek, který jsem zhlédla opakovaně, pokaždé jsem však vnímala i rozpačité reakce diváků, kterým se představení zjevně nelíbilo, a tak jsem si připadala jako blázen. A když se začtete do několika starších recenzí, jistě pochopíte proč…

Kontroverznější dílo mezi původními muzikály snad neexistuje. Přitom skladatel a textař Daniel Landa a jeho manželka, režisérka Mirjam Landa, měli za sebou již několik skvělých muzikálů, které nelze nezmínit – vynikajícího Krysaře, rovněž výbornou Touhu či tajuplné, do detailů propracované Tajemství. Jeden lepší než druhý. K výčtu chybí jen muzikál Tajemství Zlatého draka, který však zatím neznám. Proto byl i Klíč králů očekáván s nadšením. Dan Landa je jedním z těch mála originálních skladatelů, jehož tvorbu poznáte na první poslech. Nikoho nekopíruje, je svůj a v každém songu je slyšet jistou dávku rebelie a kontroverze, umí však psát i něžné skladby. Ať píše pouze písně pro svá alba či koncerty, anebo se pustí do muzikálového díla, celý zvuk si obstará sám, rovněž synopsi i texty písní. U něho si ani neumím představit, že by pracoval v týmu. Má natolik jasné vize všeho, co chce do díla obsáhnout, že si do toho nenechá od nikoho kecat. Dokonce se nechal slyšet, že Klíč králů není muzikál, ale rocková opera – já osobně v něm ale operu nepoznávám (v tom smyslu, že opera je čistá zpěvohra bez mluveného slova). Klíč králů obsahuje množství mluvených pasáží, tudíž zůstanu u pojmenování muzikál.

V této chvíli vlastně ani neumím říct, zda se mu Klíč králů povedl, či nikoli. Premiéra byla v Divadle Broadway, v produkci Oldřicha Lichtenberga, v říjnu 2012, kterou jsem sice neviděla, ale viděla jsem tři z pěti generálek a pamatuji si je, jako by to bylo včera. Rovněž si pamatuji tu záplavu kritiky na všech možných serverech, ne však proto, že by dílo nebylo dobré, ale zkrátka proto, že Dan svůj muzikál nestihl dopsat. Na jevišti jsme tedy zhlédli pouze nedovařený příběh bez konce, avšak je zřejmě pravidlo, že když je nějaké dílo hodně kritizováno, tím víc diváků přiláká. Během měsíce po premiéře se Danovi i Mirjam povedlo muzikál alespoň částečně dopsat, takže konec sice zůstal otevřený, nebylo to však již tolik do očí bijící. Navíc stále visí ve vzduchu avizovaný druhý díl, který by měl pouť za Klíčem králů uzavřít.

Landova tvorba zjevně není pro každého. Znám lidi, kteří nemohou třeba Krysaře ani vystát, o Klíči králů nemluvě. Dan je zkrátka rebel, avšak s velkou fantazií, která se odráží i v jeho dílech. Klíč králů je rovněž jedna velká fantasy, kterou však ne každý divák pochopil, anebo ji pouze chápal po svém. Je pravda, že v díle je ukryta spousta náznaků a narážek na politiku či svět jako takový, a ne každý divák očekává v divadle právě toto téma. Proto během představení diváci tleskali málo, anebo s velkými rozpaky, či dokonce odcházeli o přestávce. Zažila jsem však představení, kde to burácelo nadšením a lidé se uvaděček ptali na možnost zakoupení CD. Po roce uvádění se Klíč králů na několik představení vrátil, CD již bylo k prodeji a sama produkce byla překvapena, jak rychle se vyprodalo.

Takže, když to shrnu, Klíč králů byste nejspíš museli vidět, abyste si udělali obrázek, poněvadž z něj můžete být nadšeni stejně jako zklamáni či dokonce naštvaní, že jste vyhodili peníze za příšerné představení. Můj pohled na dílo je spíše kladný, a teď, s odstupem času 8 let, se na něj dívám pořád stejně a CD mi pravidelně hraje v autě.

Klíč králů je fantazijní příběh, jehož pointou je politický a ekologický svět zabalený do pohádkového prostředí, které vám od začátku do konce bude připomínat Pána prstenů či něco podobného. Ústřední postavy tvoří pětice „hodných“ králů – král jezer Aren, král upírů Kelo, král vran Illa, král ušounů Keksi a král lidí Karel. Každý z nich vládne svému lidu, avšak najednou musejí čelit skutečnosti, že na Zemi zmizela voda. Vzápětí se na scéně objeví záhadná kniha psaná runami a děj se ubírá směrem, který má staré písmo rozluštit. Objevují se i další postavy: „zlý“ král skřetů Grgh, čaroděj ohně Strig a čarodějka podob Efine. Pětice králů se tedy vydává za čarodějem, který zná runy, cestou se dozvídáme o zvláštním vztahu mezi Kelem, Strigem a Efine, potkáváme královnu skřítků a do toho je všude slyšet nespokojený lid, který se bouří kvůli nedostatku vody. Dojde i k sebeobětování jednoho z králů, aby ostatní mohli ve své pouti pokračovat. Tolik v krátkosti o ději…

Jak jsem již zmínila, muzikál má silný politický podtext, takže při troše fantazie můžeme odhalit, koho, nebo co, vlastně mají jednotliví králové představovat. Možná by vás hned napadla spojitost se světovými kontinenty, anebo přímo politickými seskupeními, které vládnou světu. V dialozích či hádkách se co chvíli objevují jasné narážky, a tak odhalit jednotlivé figury nebylo až tak složité. Pokud byste je ale neodhalili hned v začátku, vůbec nevadí. Možná byste je odhalili v průběhu představení, možná až doma, když byste nad celým dílem přemýšleli – za předpokladu, že se vám líbilo a neodešli jste o pauze. 

Co je určitě na tomto muzikálu prvotřídní, je hudba. Landa je zkrátka mistr instrumentální hudby, a vlastně téměř celý hudební základ s výjimkou několika málo nástrojů, je vytvořen a nahrán samotným Danem. V Divadle Broadway vlastně nikdy nebyl živý orchestr, což ale nechci kritizovat, jelikož zpívání na half-playback najdeme v mnoha divadlech. Landův hudební styl je povětšině úderný, v melodiích rád využívá všechny tóny všech stupnic, a tak se jen málokdy ve své tvorbě opakuje. Některé songy z Klíče připomínají písně např. z Tajemství, přesto je to skladatel, který nikoho nevykrádá. Mnohé hudební pasáže jsou v typickém stylu fantasy, a tak máte pocit, že opravdu koukáte na fantazijní film. Další jsou rockové, rebelské a hodně kontroverzní (třeba píseň upírů Jatka), jiné popově laděné a velice hezké. Velmi dobře je podle mě zkomponovaná píseň Síň králů, kde králové mezi sebou vedou dialog a každý z nich má svou vlastní melodii. Pro mě byla nejsilnější píseň Král králů s překrásnou melodií i aranží.

Určitě nesmím opomenout texty, v jejichž psaní je Dan rovněž mistr. Libuje si v složitých básnických obratech, využívá dlouhé složité věty umně zapasované do libozvučných melodií, a pokud má song cokoli či kohokoli kritizovat, nenechá na něm nit suchou. Právě texty jsou tím hlavním důvodem, proč se k CD tak ráda vracím – jsou aktuální, trefné, nadčasové, šalamounsky zabalené do oblečku z fantazijního příběhu.

Klíč králů byl však skvělý i na pohled. Suprově byla řešená scéna složená z promítacích LED panelů bizarních tvarů a chaotického uspořádání, promítané obrazy byly však velmi efektní. Ať už měly představovat tůni, v níž zmizela voda, fantazijní město budoucnosti, měsíční krajinu, pohádkový les, jatka plná krve (krví se opravdu nešetřilo, a byť byla pouze na projekcích, vyvolávala nemalé emoce) anebo skřetí doupě v poušti, veškeré počítačové animace vypadaly na jevišti ohromně. V recenzích sice byly terčem nemalé kritiky, mně se ale líbily. Úžasné byly také kostýmy Romana Šolce, které nešlo přehlédnout, a diváci v prvních řadách museli mít z každého detailu ohromný zážitek. Fantazijní postavy na jevišti obyčejně vypadají tak, jak vypadá fantazie kostyméra a vizážisty, a Roman Šolc již mnohokrát dokázal, že jeho představivost nemá žádné hranice. Jeho kostýmy podtrhují charaktery postav podle scénáře a navíc jsou i na pohled krásné a nevšední. Stejně tak paruky či líčení byly velmi efektní. A tak měli upíři řeznické zástěry, ušouni veselé obličeje díky sosání zázračné bylinky, skřeti imitace zbraní či brnění, Efine dlouhé drápy a sexy úsporný kostýmek, Kelo kožešinový krvavě červený límec, Aren a vodní elfové dlouhé modré vlasy, Illa imitaci skutečného havraního peří, a to zmiňuji jen některé detaily. Všechny kostýmy však vynikly v celé své kráse právě až při intimním svícení, světelný design byl totiž volen citlivě a zdrojem osvětlení byly mnohdy pouze zmíněné LED panely. Dalším důležitým prvkem byla výborná choreografie Steva Josephsona.

Ke kvalitním písním je třeba mít k dispozici také kvalitní hlasy a obsazení se v Klíči králů rovněž povedlo. V roli čaroděje Striga suverénně dominovali Josef Vojtek a Tomáš Trapl, skřeta Grgha s požitkem hráli Petr Kolář a Jan Apolenář, nejdůstojnějšího krále jezer si užívali Ondřej Izdný a Ondřej Ruml, krále upírů Marian Vojtko a Radim Schwab (ti zase svými ohromnými hlasy pokaždé málem zbourali divadlo), krále vran Jakub Šlégr a Tomáš Hundža, krále ušounů Vilém Čok a Filip Gröger, krále lidí (jenž představoval typickou karikaturu českých politiků) Heňo Šiška a Michal Slaný, čarodějku podob Markéta Schimmerová Procházková, Vanda Károlyi Konečná a Barbara Chybová, o jejichž půvabech a krásném zpěvu je zbytečné psát. K obsazení však musím napsat, že všichni herci od samého neslavného začátku dávali do představení celou svou duši a hráli i zpívali s ohromným nadšením. Byli zkrátka všichni hlavními tahouny, a to jim vydrželo celý rok, i když muzikál dostál během uvádění nemalých změn. Herci si prostě váží svých diváků...

Když to tedy celé sečtu, Klíč králů byl pro část publika paskvilem, který nemá před platícími diváky co dělat, pro jiné nebyl špatný, ale ani dobrý, a někteří ho navzdory všem nedostatkům milovali. Byl kontroverzní, s otevřeným koncem a ze začátku vzbuzoval hodně negativních emocí, ale navzdory všemu ho považuji za pozoruhodné dílo. Osobně se nedivím, že si našlo dost příznivců, kteří se na něj vraceli opakovaně a uvítali by kromě CD i DVD. Jsem totiž jedním z nich.