Muzikál Pískání po větru: Svět dětského snění

 

Městské divadlo v Brně jsem jednu dobu moc ráda navštěvovala. Představovalo pro mě zajímavou alternativu k pražským titulům, zejména z hlediska většího a bohatšího repertoáru v rámci jedné scény, a také bylo fajn občas vidět na jevišti herce, které neznáte z jiných projektů, a tak se hravě vyhnete srovnávání daného aktéra s jinou jeho rolí či alternací. Možná se nad mým důvodem pousmějete, ale když navštěvujete divadlo často a kupa herců (byť skvělých) se objevuje v několika projektech najednou, občas zatoužíte po změně. Proto jsem rovněž chápala mé brněnské přátele, kteří ze stejného důvodu naopak rádi jezdili do Prahy. Podobně to máme s Ostravou nebo Plzní. Jednu dobu mělo pro mě osobně právě Brno zajímavější představení než Praha, a tak není divu, že jsem začala cíleně vyhledávat regionální divadla víc než ta pražská.

Jedním z mnoha výborných brněnských představení byl muzikál mého oblíbeného skladatele Andrewa Lloyd Webbera Whistle Down the Wind neboli Pískání po větru, který jsem si nemohla nechat ujít. Lákala mě tedy především hudba a samozřejmě také brněnský herecký ansámbl plus živý orchestr. Synopsi jsem si předem nečetla, chtěla jsem se nechat pohltit příběhem se vším, co k němu patří. Povedlo se mi zhlédnout veřejnou generálku, která však neměla žádné výpadky a pro mě tak byla regulérním představením.

Pískání po větru je muzikál, který vznikl podle stejnojmenného filmu z roku 1961. Je označován jako mysteriózní muzikál, ale úplně nechápu proč. Podle mě je naprosto reálný a mohl se klidně odehrát i ve skutečnosti. Děj se odehrává v Louisianě v předvánočním čase a jeho hlavními hrdiny jsou děti, konkrétně sourozenci Vlaštovka, Rošťanda a Ubožáček, a s nimi další početná dětská company. Děti najdou v stodole raněného cizince, o němž si ve své naivitě (a taky silně ovlivněny kázáním kněze) myslí, že je to Ježíš, který se vrátil na zem tak, jak kázal kněz na předvánoční mši. Netuší, že tento bezejmenný muž je uprchlý zločinec, kterého hledá policie. Děti se mu snaží ze všech sil pomáhat a ukrývají ho v bezpečí před světem. Zatímco dospělí hledají zločince, děti si s domnělým Ježíšem povídají. Muž tak nechtěně zneužívá situaci a přijímá od dětí veškerou pomoc, zároveň však ví, že jednou dojde ke zklamání a vyjevení pravdy.

Vlaštovce je asi 16 let a nahrazuje svým sourozencům zemřelou maminku. Ve svém věku je velice zranitelná, plná snů a přesvědčená o tom, že neznámý muž je vlastně zázrak. Příběh se tím najednou stává velice intimním, téměř až psychologickým, a poměrně velké divadlo tak působí na diváka komorně. Dětský svět se otvírá dokořán, je plný upřímnosti, čistoty a nevinnosti. To vše v kontrastu se světem dospělých, kteří při hledání vraha nemají nejmenší slitování. Zdánlivě jednoduchý a naivní děj tak dostává netušené grády, divák ani nedýchá, a k tomu všemu přispívají neskutečné herecké výkony dětských herců, až máte pocit, že nic není hrané a všechno se odehrává v reálu. A nejen děti, ale i představitelé dalších rolí, působí v příběhu reálně, konkrétně onen bezejmenný Muž, jehož úkol nebyl až tak jednoduchý, jak by se na první pohled zdálo. Raněný uprchlík je postavený před nenadálou situaci a nucen hrát někoho, kým není… Dále frajer na motorce Amos, mladá rebelka Candy, farmář a otec zmíněných tří sourozenců Boone, šerif, kněz a další menší role.

Spolu s příběhem jde ruku v ruce krásná a velmi melodická hudba, která se vám dostane okamžitě pod kůži. To, že mistr Lloyd Webber umí psát krásné sbory pro dětské hlasy, již dokázal několikrát (Josef a jeho úžasný pestrobarevný plášť, School of Rock). Nejinak to bylo i v Pískání po větru. Melodie pro dětské vokály nebo sóla byly jednoduše přenádherné, navenek jednoduché, ale pro děti určitě náročné. Všechny děti však měly za sebou kvalitní pěveckou průpravu, což bylo slyšet, jelikož je nezaskočily ani dvoj či trojhlasy. Co si z hudby pamatuji, byly výrazné kytary, občasný tvrdší rockový sound, ale také lyrické hudební prvky s většími či menšími dramatickými pasážemi. K tomu všemu nezaměnitelný Webberův muzikantský cit, originalita a harmonie ve všech tónech. Texty písní v překladu Petra Gazdíka a Karla Škarky dobře zapadly do melodií a určitě se dobře zpívaly i dětským zpěvákům. Scénu si již nepamatuji úplně do detailů, v paměti mi zůstala pouze stodola s poraněným mužem, která ne náhodou připomínala betlém.

V roli Vlaštovky jsem viděla úžasnou mladičkou Elišku Skálovou, jejíž herecký i pěvecký výkon byl vysoce nadprůměrný. Její víra v lepší svět jí sršela z očí na dálku, a to samé se dá říct vlastně o všech dětech na jevišti. Obdivuji režiséra Petra Gazdíka, že je dokázal tak skvěle sestavit a sehrát. V roli Ubožáčka se dokonce střídali dva jeho malí synové Adam a Josef (žel nepamatuji si, který hrál v „mém“ představení). Určitě si ale pamatuji na tradičně skvělý výkon charismatického Dušana Vitázka v roli Amose a rovněž nepřehlédnutelnou Viktorii Matušovovou v roli Candy. A samozřejmě nesmím opomenout skvělého Jiřího Macha v roli Muže.

Premiéra se na prknech MDB odehrála v roce 2015, některé detaily z představení mi tak již unikají. Přesto mi mnohé obrazy, melodie či dialogy ve vzpomínkách zůstaly, což se rozhodně nedá říct o každém představení, které jsem viděla pouze jednou. Pískání po větru je moje pomyslná čárka v tvorbě A. L. Webbera, kterou jsem měla to štěstí poznat.