Muzikál Robin Hood: Zbojnický zásah přímo do srdce

 

Bohatým bral a chudým dával, tak zní legenda o Robinu Hoodovi, jehož příběh se dočkal již nespočtu různých adaptací. Ty se sice sem tam v něčem vzájemně liší, ale základ zůstává stejný – středověký šlechtic Robin z Locksley se po návratu z války nestačí divit, co se v jeho milované zemi děje. Král Richard Lví Srdce je v zajetí nepřátel a vládu tak za něj převzal jeho bratr spolu se svými věrnými služebníky – v čele s šerifem z Nottinghamu. Robin je věrný králi, a tak se záhy stává nežádoucím. Úkryt nachází v Sherwoodském lese a pod jménem Robin Hood vede partu zbojníků a bojuje nejen za lepší Anglii, ale i za lásku krásné lady Mariany.

Já osobně jsem s Robinem v podstatě trávila dětství, a to díky počítačové hře Robin Hood: Legenda Sherwoodu, kterou jsem „pařila“ opravdu moc ráda – bavilo mě přepadat konvoje se zlaťáky, vymýšlet různé lsti a podnikat výpravy na osvobození věrných přátel i samotné Mariany. Podobu jednotlivých postav i průběh děje mám tak v paměti právě na základě této hry a u jakékoliv další adaptace už v podstatě jen srovnávám a jen málokdy jsem spokojená. Ostatně i k muzikálu Robin Hood v Divadle Kalich jsem si musela hledat cestu, protože mě napoprvé v lecčem překvapil, v podstatě až udivil.

Jelikož jsem si nic nezjišťovala dopředu a na muzikál (doporučený kamarádkou) vyrazila zcela bez přípravy a skoro s čistou hlavou (alespoň co se Robina týkalo 😁), docela mě vykolejil již samotný úvod. Robin totiž dostává parťáka v podobě postavy Asiata jménem Li (uváděn je všude jen coby Asiat, ale jeho jméno v představení zazní), a tak jsem si říkala, jestli nejsem omylem třeba na muzikálové verzi Posledního samuraje. Posléze mě překvapilo také pojetí Mariany, která při setkání s Robinem otevřeně přiznává.: „Já tě nikdy ráda neměla, i když každý tě měl rád.“

Místo v podstatě prvoplánové love story nevinné zbožné panenky, která za války čeká na příjezd svého milého, se tak v muzikálu dočkáme mimořádně bouřlivého a dynamického vztahu dvou mladých lidí, kteří se znají od dětství a mají mezi sebou pár nevyřešených záležitostí. Oba mají své chyby a nedostatky a neváhají je jeden druhému vmést do tváře. Ačkoliv jsem si na to trochu musela zvykat, nakonec jsem se do tohoto prvku děje „zbláznila“ 😉 a zamilovala. Od začátku jsem jim zkrátka fandila.

Kromě toho nám muzikál přináší také další prvky, které byly pro mě v příběhu Robina Hooda novinkou a osobně bych se bez nich i obešla – jakýsi svět nadpřirozena a přírodních čar a kouzel. Mezi postavami tak najdeme Čarodějnici se vskutku zajímavou minulostí, jakéhosi přízračného vládce lesa jménem Herne a k tomu ještě dvojici skřetů, která má ovšem v muzikálu roli pouze odlehčit a pobavit, a tak by se bez jejich přičinění děj odehrál zřejmě naprosto stejně a možná že i o něco rychleji 😀. Beru ale tyto komické dvojice (vídáme je i v jiných muzikálech – např. Angelika, Galileo aj.) jako nutné zlo a výplň, aby na jevišti nebyli stále jen hlavní aktéři a stihli se třeba převléci a podobně.

Další drobnější rozdíly spočívaly v pojetí některých zbojníků (Will Scarlet by se asi divil! 😀) i padouchů - šerifa z Nottinghamu a Guye z Gisburnu (ve hře si měla Mariana brát za muže totiž Guye, nikoliv přímo šerifa), kteří se mi tím pádem trochu pletli. Přesto všechno jsem už při první návštěvě věděla, že chci ‚Robina‘ vidět ještě alespoň jednou. A stejně tak podruhé si mě získal a zase jsem si říkala, že ani tahle návštěva nebyla poslední. Pak jsem si tedy musela trochu počkat, ale když se divadla opět otevřela, na Robina jsem číhala obzvlášť dychtivě a pak, když už jsem si málem koupila lístek, mi napsala kamarádka z Ostravy, že má nějaké vstupenky navíc. Náhoda, nebo osud? Každopádně bych řekla, že se tento muzikál už postupně stal jedním z mých oblíbených děl. A jak se mu to vlastně povedlo?

Lví podíl má na tom samotný příběh, ač to tak možná z mého líčení doposud nevypadalo. Na některé aspekty příběhu jsem si sice musela zvykat, ale pravda je, že děj muzikálového Robina je zkrátka vystavěn velmi dobře, rychle ubíhá a dokáže zaujmout a skoro bych řekla i vtáhnout do dění. Poprvé jsem tak v divadle seděla v podstatě jen na krajíčku sedačky, okouzleně zírala na to, co se na jevišti odehrávalo, a hlavně jsem všem kladným hrdinům ze všech sil držela palce a bála jsem se, že muzikál se možná bude snažit odlišit i v tomto směru a místo happy endu dojde spíše na slzy. A že se mi ve scéně s popravou už draly do očí! Úplný konec ale prozrazovat nebudu, abych vám nekazila překvapení. Jen jsem chtěla naznačit, jak moc jsem to poprvé prožívala.

Další skvělou složkou Robina Hooda je také hudba Ondřeje Soukupa a texty Gábiny Osvaldové. Asi neřeknu nic moc nového, ale tahle autorská dvojice je skvěle sehraná a jejich tvorbu, kterou objevuji vlastně spíše postupně, jsem si dost oblíbila. Zrovna u Robina jsem uvítala, že je na Spotify celé CD, a tak jsem písničky projela od první návštěvy v divadle už asi stokrát a stihla si je oblíbit snad skoro všechny až na jednu či dvě výjimky.

Nejprve jsem měla ráda především písničky, které jsem slyšela už dříve – rozjetou „Mary a Ann“ a hlavní zamilovaný duet „Až se zblázním“. Postupně mi ale zalezly pod kůži opravdu skoro všechny – v hlavě mi často zní třeba „Co čekáš, slzy štěstí“, „Bla bla a tak dál“, ale i „Pomsta bude sladká“ či píseň skřetů, která je s prominutím tak protivná, až je dokonalá.

Co se hudební stránky týče, Robin mi zkrátka zahrál na ty správné notičky. Oceňuji také, že ačkoliv některé hudební motivy prostupují celým dílem a mohou se tak částečně opakovat, jednotlivé písně jsou podle mě velmi originální a nebudete si je vzájemně plést mezi sebou, naopak bych řekla, že je většina z nich rozpoznatelná už po pár taktech, Navíc se panu Soukupovi podařilo v řadě písniček geniálně vystihnout potřebnou atmosféru – sice se dočkáme i nějakých pomalejších skladeb, ale vzhledem k tomu, že děj muzikálu je poměrně dobrodružný, promítá se dynamičnost i ve skladbách a chvílemi v nich tak mé (absolutně neodborné) ucho slyší pořádný rockový „vodvaz“.

Písně zbojníků v sobě nesou jakousi tvrdost a odhodlání, ale další skladby zase působí vyloženě temně („Bůh ochraňuj krále“) a jiné mají téměř mystický nádech – například když se zaposlouchám do úvodu písně „Tanec čarodějnice“, v duchu se mi skutečně vybaví hluboký les, který za tmy působí tajemně a strašidelně. Některé hudební motivy navíc skutečně připomínají středověké písně a jindy melodie využívá takové prvky, jaké máme spojené především s východní kulturou – to samozřejmě ve chvíli, kdy se děj točí kolem postavy »dračího bojovníka« Li.

Texty paní Osvaldové jsou rovněž velmi chytlavé a zároveň humorné a plné zajímavých obratů, nad kterými se člověk nemůže alespoň nepousmát. Navíc tam obvykle sedí „jak zadek na hrnec“ a já mám posléze trochu problém je nepoužívat i ve skutečném životě, například když po mně někdo chce, abych byla potichu, začnu po vzoru bratra Tucka opilecky deklarovat: „Jsem tichý jak myška, jak borová šiška!“ Také jakmile chci říct ve větě, že „budu decentní“, musím se hodně držet, abych nedodala: „potomky nechci dementní“. 😊 Takových perliček je tam ale mnohem víc.

Každopádně se mi moc líbí, že velká většina písniček z Robina Hooda je vlastně „k věci“, nějak textem posouvá či doplňuje děj a není tam jen tak na parádu, nebo »aby se neřeklo«. Snad jediná písnička, která mi do děje vlastně úplně nesedí a na rozdíl od zbytku je spíše metaforou, je „Ten javor“. Ale i tu jsem si už stihla oblíbit. Naopak veskrze textově originální je již zmíněný duet „Až se zblázním“ a skoro mi připadá, že je vlastně i jednou z realističtějších písní na téma lásky – docela totiž souhlasím s Marianou, že „chlap je divnej tvor“ a zároveň asi taky umím být „diktátor“. Zkrátka nikdo není dokonalý, ale když se člověk zamiluje, všechno tohle jde dočasně tak trochu stranou, zkrátka „milosrdná temnota nám zastře zrak, člověk se zblázní, ani neví jak“.

S hudbou souvisí také choreografie – v Kalichu se mi obvykle líbí a Robin nebyl výjimkou – pod vedením režiséra a choreografa Jána Ďurovčíka je skutečně na co se dívat, především Mariana a její komorná předvedou rozpustilé tanečky, z nichž by se tedy mně osobně určitě zamotaly nohy. Jen tedy popravdě, když se řekne Robin Hood, představím si spíše souboje šermířské než taneční, a tak bych se vlastně ani nezlobila, kdybychom měli šanci v muzikálu vidět trochu více takové akce. Ve scéně, kdy se Robin v Sherwoodu setkává se zbojníky, sice poměrně vizuálně zajímavý souboj nastává, ale třeba v případě jeho střetu s šerifem z Nottinghamu jsem si už zpětně nedokázala ani vybavit, zda Robin vůbec meč použil. A použil, jenže nejprve byla písnička a pak už jenom velmi rychlá akce... Věřím, že souboj se dal udělat i víc zajímavě a napínavě. Možná to však byl do jisté míry záměr, jak zabránit nějakým nechtěným zraněním na jevišti, jelikož jsem slyšela, že právě v Robinu Hoodovi už v minulosti k nějakým nehodám došlo.

Každopádně si myslím, že povedená byla také scéna z dílny Martina Černého – dobře dané situace doplňovala a jasně naznačovala prostředí, ale zároveň nebyla nijak zbytečně výrazná a nestrhávala tak pozornost na sebe. Byla též velmi hravá a svěží a myslím, že nejvíc v muzikálu »uhrálo dřevo«, respektive jeho napodobeniny – výraznou roli totiž sehrály především stoly (výrazný prvek při prvním setkání Mariany a Robina a rovněž ve scéně, kdy šerif z Nottinghamu pozve Marianu na večeři) a pak stromy, respektive silné kmeny i větve – ty totiž pomohly vytvořit na divadle Sherwoodský les. S větvemi bylo možné též různě manipulovat, tedy je například zvedat – někdy dokonce i s danou postavou, co tam zrovna stála či seděla. To se mi obzvlášť líbilo a dodávalo to představení na dynamičnosti. Dočkali jsme se ale také různých posunujících se kamenů a dokonce otáčející se stěny značící kostel, což byl také moc pěkný efekt.

Stejně tak kostýmy Romana Šolce podle mého názoru ctily historickou stránku muzikálu, ale zároveň byly v podstatě moderní a některé by se tak možná daly nosit i v současnosti. Navíc nebyly nijak přehnaně výrazné či zdobné, což se k danému tématu hodilo.

Než přejdu vyloženě k obsazení muzikálového Robina, musím vypíchnout ještě jednu jeho přednost, kterou jsem zatím možná jen nakousla, a tou je humor. Možná i ten je totiž důvodem, proč na tohle představení vyrazit (a klidně opakovaně), ačkoliv to nemá ani moc společného s humornou dvojicí skřetů – v těchto rolích jsem viděla v obou případech pány Richarda Tesaříka a Zdeňka Podhůrského (ten se musí navíc převtělovat také do jednoho záporáka a právě ta negativní poloha mu podle mě sluší více než role skřeta). V jejich podání mi skřetové vlastně nijak zvlášť nevadili, jejich vtípky (ač leckdy trochu prvoplánové) mě poprvé pobavily a podruhé mě ještě úplně nenudily, ale při návštěvě třetí už jsem přesně věděla, co čekat - vlastně bych už možná zvládla některé party odříkat z paměti. Takže při početnějších návštěvách už to působí malinko ohraně. Ovšem třeba jejich hláška „Máňa nehezká“ se mi docela líbila. Navíc se tam čas od času přece objeví i nějaká ta novinka, například již obligátní narážky na současnou politiku či na očkování.

Paradoxně mnohem vtipnější mi ale připadaly jiné role – především komorná Kitty (především v úvodu představení) a mnich Tuck, ačkoliv ten mi v již zmíněné počítačové hře vždy spíše lezl na nervy, protože to nebyl zrovna zdatný bojovník a ještě ke všemu byl děsně pomalý, když bylo potřeba vzít odněkud „roha“. Muzikálový Tuck s ním má společnou hlavně lásku k alkoholu a už ve chvíli, kdy se poprvé objeví na jevišti, je každému jasné, že nás má hlavně rozesmát. V podání Michala Pleskota mě opravdu bavil a právě díky této roli v Robinovi jsem si ho dobře zapamatovala coby herce s perfektním smyslem pro humor a komedii.

Nejvíc jsem se ale zaručeně nasmála ve chvílích, kdy herci zkrátka trochu popustili uzdu fantazii a sem tam zaimprovizovali, nebo zkrátka někdo z aktérů muzikálu zapomněl text či se začal smát v naprosto nevhodnou chvíli. To se pak skutečně smálo celé divadlo a především při druhé návštěvě bylo těchto náhod či nehod docela dost, a tak to skoro působilo jako derniéra představení, jelikož ta bývá většinou uvolněnější. V jedné takové chvíli figuroval právě Tuck společně se skřety a jelikož zaimprovizovali hudební vložku zcela jiného žánru, nestačil se Robin Hood v podání Jana Kříže divit a situaci okomentoval tak, že právě „poprvé na jevišti zažil něčí hromadné halucinace“. 😊 Jindy se zase aktérkou představení stala nechtěně i jedna z divaček, která se lekla zbojníka, co seděl na větvi a „lovil ryby“ právě v hledišti. Jelikož hlasitě reagovala, nenechali to herci bez vtipných průpovídek. Takže pokud nechcete dopadnout stejně jako tato paní, možná zvažte lístek spíše do zadnějších řad. 😀 Ostatně potřetí jsem byla tomu kritickému místu dost blízko (v podstatě jen dvě místa vedle) a trochu jsem se bála, že mi dítě, kterému se moc nelíbilo stát se součástí představení, vypíchne klackem oko. Nutno dodat, že i tehdy s tím herci vtipně pracovali a hlavně - dítě ani jeho doprovod už se na druhou půlku představení nevrátili, což byla pro mě vyloženě výhra 😂.

Teď již ale přichází na řadu hodnocení obsazení, které je v případě Robina Hooda podle mě rovněž velmi povedené – ostatně v Kalichu je to vlastně skoro standard.

V obou případech jsem měla obsazení v podstatě stejné, teprve potřetí jsem se nějaké té změny dočkala. Tím pádem jsem v titulní roli viděla pokaždé Jana Kříže, ačkoliv jsem slyšela, že v minulosti tuto roli ztvárňovali také Václav Noid Bárta, Ján Jackuliak a Tomáš Savka (zatímco dva první jmenované si představit umím a docela by mě i v této úloze zajímali, Tomáše Savku jako Robina moc nevidím). Vzhledově se mé představě Robina (ovlivněné hrou) asi nejvíc blíží Noid, ovšem Honza Kříž si mě velmi rychle získal a na roli frajírka s dobrým srdcem se výborně hodí. Díky němu jsem Robinovi záhy začala fandit a kromě skvělého hereckého výkonu má navíc Honza krásný hlas. Ačkoliv zrovna na toto téma mezi statečnými panují vášnivé diskuze, tak pro mě je právě Robin asi doposud nejlepší rolí Honzy Kříže.

Spokojená jsem byla také s Míšou Tomešovou coby Marianou. Nechybí jí půvab, který je v tomto případě podle mě potřeba, ale zároveň má v sobě jakousi odvázanou a rebelskou jiskru, a tak nemám problém uvěřit tomu, že kdysi jako malá řádila s bráchou a Robinem a snažila se jim vyrovnat. Vzhledem k náročnosti některých písní, má podle mého názoru v pěveckém projevu trochu rezervy, zvlášť pokud zpívá spolu s Honzou Křížem, připadá mi, že hlas musí dost namáhat. Zajímala mě ale také Lucia Soukupová (Šoralová), na niž jsem natrefila při třetí návštěvě. Svým něžným zjevem se více blíží mé představě zbožné a křehké Mariany a je pravda, že ani energie jí nechyběla. Vše zvládla se ctí, i když do dvojice k Honzovi mi přece jen víc pasovala Míša. Na druhou stranu Lucia mi zase více vyhovovala po pěvecké stránce a na její pojetí písničky „Ten javor“ budu ještě dlouho vzpomínat. 

Každopádně Marianě na jevišti dokáže „vypálit rybník“ její komorná Kitty, kterou jsem dvakrát viděla v podání skvělé Marie Křížové. Té někdy stačí jedna věta, nebo jen pouhé zasmání, aby publikum pobavila a vykouzlila jim úsměvy na tvářích. Ani bych se proto nezlobila, kdyby dostala v příběhu trochu větší prostor. Potřetí jsem v této úloze viděla Míšu Tomešovou a i ta se mi moc líbila a připadala mi velmi vtipná. 

Co se týče zbojnické bandy, jednalo se spíše o vedlejší role, ale vyzdvihla bych vtipného Filipa Grögera v roli Willa a samozřejmě Jiřího Zonygu coby Malého Johna. Ten se mi do dané role hodil už zjevem a i jeho chraplák sem též skvěle zapadl – zkrátka do Sherwoodu jednoznačně patří.

Pěvecky se mi velmi líbili i Jan Karásek coby Li a též Petr Opava, který má v muzikálu rovnou dvojroli – jeho neuvěřitelně hluboký hlas dodává na vážnosti bájnému vládci lesů, ale rovněž biskupovi z Nottinghamu. Jeho společná scéna se šerifem, kdy slyšíme kontrast mezi jejich rozhovorem ve skutečnosti a tím, co si oba pánové o sobě vzájemně nehezkého myslí, patří k mým oblíbeným.

Tím se dostávám k záporákům, bez nichž by to přece jen nešlo. V roli již zmíněného šerifa jsem zhlédla Martina Poštu. Ten již tradičně ztvárňuje bídáka a hodí se na to, ovšem mě konkrétně nijak nenadchl ani neurazil. Daleko zajímavější je postava Čarodějnice, která mu většinu času sekunduje. V této úloze jsem viděla Radku Pavlovčinovou, u níž bylo vidět, že si roli užívá. Opravdu se na jevišti vyřádila a už si ani neumím v dané roli představit nikoho jiného, i když je pravda, že na alternaci Leonu Machálkovou bych byla zvědavá, protože jsem ji zatím vždy vídala spíše v rolích křehkých krásek. Zatím jsem ale neměla to štěstí a ostatní Stateční mi akorát pořád předhazují, že ONI ji viděli 😂.

Jediné, co mi připadalo poměrně přitažené za vlasy, byl právě příběh Čarodějnice a její odhalení toho, co má vlastně s šerifem z Nottingamu společného a proč mu pomáhá. Blíže nebudu specifikovat, abych někomu nekazila překvapení, ale pokud jste někdy slyšeli text k písni „Pomsta bude sladká“, asi víte, co myslím. Ani vzhled postav tomuto dějovému zvratu zkrátka neodpovídal, alespoň v mých očích.

Bohužel právě tahle písnička je navíc neskutečně chytlavá a já si ji často začnu znenadání zpívat, jakmile někdo řekne cokoliv o pomstě. Tady jasně vidíte, že Robin Hood ani nepotřeboval magii, aby mě k sobě pořádně připoutal. Stačila mu krásná hudba se skvělými texty, parádní obsazení a příběh s hrdiny, které jsem si zamilovala už jako dítě. Ostatně to víte, když s někým po boku Robina Hooda a jeho družiny strávíte tolik času jako já a pomáháte jim (ač na počítači) porazit nepřítele, tak se to na vás podepíše. Robin se mi zkrátka trefil šípem přímo do srdce a už to tak asi zůstane.