Zvídavé otázky 7 statečných: Ondřej Ruml

 
Zdroj fotografie: TV Nova

Jako dalšímu jsme se rozhodli položit naše „zvídavé otázky“ velmi zajímavé osobnosti české muzikálové scény – herci a zpěvákovi Ondřeji Rumlovi. V našem rozhovoru samozřejmě nemůže chybět muzikál Lazarus, v němž ho můžeme vídat v hlavní roli. Došlo však i na vzpomínání na dříve uváděný muzikál Michala Horáčka Kudykam nebo na Ondrovo působení v Ypsilonce. Na své si přijdou i milovníci písní pánů Ježka, Wericha a Voskovce, ale i ti, které zajímá, jaké to je účinkovat v televizním pořadu Tvoje tvář má známý hlas. 😊

George: Veliký člověk s velikým talentem. 😊 Rád vzpomínám na představení Hamlet, Quasimodo a Johanka z Arku, kde jsem měl to štěstí vás vidět, a to hned několikrát. Víceméně se jednalo o historické muzikály. Jak vnímáte svoji postavu v muzikálu Lazarus, který je trochu jiný a navíc se v něm zpívá v angličtině? Jak byste toto představení lehce popsal pro českého diváka, který neví, o co jde? 😊

Předně děkuji za milé komplimenty. Lazarus je vlastně splnění snu Davida Bowieho. Jak sám někde řekl s humorem sobě vlastním, toužil napsat muzikál, ale vlastně nevěděl, jak se to dělá. Spojil se proto s dramatikem Endou Walshem a společně stvořili toto dílo, které obsahuje Davidovy písně z různých období jeho tvorby a také asi dvě úplně nové písně, speciálně napsané pro tento účel. Samotný děj nechci popisovat, je to hodně pocitové a já nechci lidem podsouvat, co si o tom mají myslet. Pokud by ale přece někdo chtěl, pár recenzentů se jej pokusilo zachytit, a myslím, že moc hezky. Pro mě osobně je to celé o naději a touze hledat ji i tam, kde už by ji nikdo nehledal. Také tam asi hraje roli i to, že když Bowie na tom muzikálu pracoval, pravděpodobně už věděl, že umírá. Světová premiéra byla v New Yorku v listopadu 2015 a David zemřel v lednu 2016.

Coffeerun: Jaký byl hlavní důvod kývnout na hlavní roli ve velmi osobitém muzikálu Lazarus. Sehrál roli třeba příběh, hudba Davida Bowieho, nebo něco úplně jiného?

David Bowie mě přitahoval od první chvíle, co jsem ho začal vnímat už jako kluk. Trochu divnej, výstřední, osobitý projev, krásný hlas, divadelní stylizace… Když mě oslovili z Městských divadel pražských, vlastně jsem si řekl o scénář tak trochu ze slušnosti a vzkázal, že si to přečtu a dám vědět. Ve skutečnosti jsem ale po položení telefonu skákal dva metry vysoko z radosti nad tou nabídkou. Až když jsem se začetl do scénáře, pochopil jsem, že mě nejspíš čeká velice složitá, ale krásná a hluboká věc. Navíc se při realizaci Lazara potkala opravdu výjimečná skvadra lidí a celé to do sebe tak nějak přirozeně zapadlo. Erika Stárková za svou roli Dívky sklízí velké ovace a myslím, že i uznání v podobě ceny Thálie a Cen divadelní kritiky mluví za vše.

Džejňulka: Mám z vás dojem, že si všechny muzikály, v nichž účinkujete, pečlivě vybíráte a nepřijímáte zdaleka všechny nabídky. Je tomu tak? Pokud ano, co je pro vás při rozhodování nejdůležitější? Dokáže vás přesvědčit spíše styl hudby, osvědčený autor, případně samotné téma daného díla?

Nevím, asi kombinace toho všeho. Asi potřebuju mít trochu pocit, že to celé je od počátku stvořeno s touhou udělat něco ryzího, poctivého a neotřelého. Napadá mě třeba Kudykam Michala Horáčka. To bylo snad poprvé, kdy mě někdo oslovil přímo na hlavní roli a už ten konkurz byl takový jiný a pro mě vlastně moc příjemný, což normálně nebývá. Seděl tam režisér Dodo Gombár a moc krásně se mnou komunikoval. Petr Hapka se usmíval a poslouchal se zaujetím. Bylo to snad poprvé, kdy jsem cítil, že někoho profesně opravdu zajímám. 😀 Vzpomínám si, že jsem z toho konkurzu odcházel s pocitem, že i kdyby to třeba nevyšlo, už samotný tenhle zážitek byl krásný. Kudykam v mém životě vlastně patří k naprosto stěžejním počinům. Neměl jsem tenkrát moc činoherních zkušeností s velkým jevištěm, vlastně žádné, byl jsem prostě marnej. Ale dostal jsem šanci a učil jsem se za pochodu. Moc mi tenkrát pomohl Karel Dobrý. Cítil jsem z něj, že mi fandí, nebo nevím, jak to popsat. Bylo to prostě takový zvláštní propojení mezi náma. Chybí mi.

Eric: Před vánočními svátky jsem sledovala váš online koncert ze Smetanovy síně Obecního domu, kde jste zpíval za doprovodu Jihočeské filharmonie písně Voskovce a Wericha a kupu dalších songů ve stylu jazzu nebo swingu. Člověk by si řekl, že mladého člověka a zpěváka jako jste vy, osloví muzika spíš současná či komerční, ale vy jste se pustil do úplně opačného proudu. Navíc vám musím složit poklonu za úžasné interpretace těch písní, neskutečné tóny, o nichž by nezasvěcenec řekl, že snad ani nejdou zazpívat, ale vy je přesto dáváte v klidu a jedním dechem. Proto mám na vás dvě otázky: Čím a proč vás právě tato hudba oslovuje? A jak náročná je hlasová a interpretační příprava na jazzový koncert anebo jazzové zpívání obecně?

Děkuji vám za milá slova. Tvorba Ježka, Voskovce a Wericha patří k českému kulturnímu bohatství. Je to něco, s čím vyrůstali už naši prarodiče, a přesto jsou ty písně podle mě stále platné a, řekl bych, nezastaralé. Společně s muzikanty kapely Matej Benko Quintet se je snažíme podávat moderně, se současným jazzovým zvukem. Nepokoušíme se o nějaké retro nebo revival toho původního aranžmá. Na koncertech pak cítím, že lidé jsou za to rádi a že je jim to tak nějak bližší. A pokud se ptáte na hlasovou přípravu… No, jak bych to řekl, s přibývajícími roky je asi nejtěžší umět si dobře odpočinout a odepřít si všechny ty radosti, které měl člověk rád od studentských let - tedy alkohol, ponocování, noční návštěvy fast foodu či benzínek atd. 😊 Dřív jsem to téměř necítil, kdežto dnes na prahu čtyřicítky se po takovém večírku dávám do kupy ještě dva dny. 😀 Jinak jazzový zpěv a jazz vůbec, je něco, co člověk může zkoumat do nekonečna a pořád má pocit, že je teprve na začátku. Příprava vlastně probíhá neustále.

Annie: Kromě účinkování v divadle vystupujete s jazzovou kapelou a zpíváte swing s big bandy. Je vám některá z těchto „disciplín“ bližší, nebo vám naopak vyhovuje jejich pestrost a možnost je střídat?

Ano, vyhovuje mi ta pestrost. Nedovedu si představit, že bych se rozhodl být „jen“ zpěvákem, nebo „jen“ hercem. Navíc mám pocit, že je to takhle prostě normální. A vidím to tak i u některých svých kolegů a kamarádů. I z toho důvodu mi asi bylo umožněno hostovat v Ypsilonce. Převzal jsem v Rusalce roli Hajného po Jirkovi Schmitzerovi. Bylo hrozně vtipný, když jsem dorazil na zkoušku kostýmu. Paní z garderoby mi podávala Jirkovy věci a povídá: „Zkuste si ty kalhoty, já je kdyžtak přešiju.“ A já na to: „Kalhoty dobrý!“ Padly jako ulitý. A tak to bylo i s ostatními částmi kostýmu, včetně klobouku a bot. Ypsilonku mám moc rád, je mi tam s těmi lidmi dobře.

Little Lotte: Bohužel jsem dosud neměla možnost vidět vás naživo v divadle, ale váš hlas se mi pojí s písní Hádej z filmu Dvanáct měsíčků. Jak jste se dostal k této spolupráci a jaká je vaše oblíbená pohádka?

Tuhle písničku napsal Ondra Brzobohatý a i on k ní má zvláštní vztah, protože ta pohádka je vlastně poslední film, kde hrál jeho otec, než odešel do hereckého nebe. Ondra mi prostě zavolal, jestli to nechci nazpívat, a já souhlasil. A jak by také ne? Ondra je můj blízký člověk a má nesmírný cit pro muziku. Takové nabídky se neodmítají. A moje oblíbená pohádka je Vinnetou.

Nikča: Jak vzpomínáte na účast v soutěži Tvoje tvář má známý hlas? Šel byste do podobného projektu znovu?

A víte, že jo? Tvář byl můj vysněný projekt. V showbyznysu je v módě říkat: ‚Ano, tu nabídku jsem dlouho zvažoval.‘ Ale já si vzpomínám, že když běžela první řada, žárlil jsem, že mi nikdo nezavolal. 😀 Obdivoval jsem výkony zúčastněných a představoval si, jaké by to asi bylo, kdybych tam byl taky. Na druhou řadu už se ozvali, ale těsně před podpisem smlouvy mi to nakonec »vyfouknul« Gránský! 😀 Takže znova zklamání. Až na tu třetí řadu se na mě usmálo štěstí. A bylo to tak správně, protože na tu partu, kterou jsme tam měli, nikdy nezapomenu. Navíc musím říct, že všichni, kteří stojí za zrodem jednotlivých epizod - tedy maskérna, vlasy, zvuk, kamery, choreografie, produkce atd., to je prostě tým snů. Vždycky tam rád zavítám, i když už jsou to čtyři roky, co jsem točil tu „naši“ řadu. Občas se ozvou na nějakou »hostovačku« a já se z toho vždycky těším.