Muzikál Kladivo na čarodějnice: Krvavá skvrna českých dějin

Z muzikálu Kladivo na čarodějnice mnoho nezbylo. Ačkoli byl vynikající, hrál se pouhých pět měsíců a pak zmizel v nenávratnu. Byl to jeden z těch projektů se slibným rozběhem a neslavným koncem, kdy peníze hrály větší roli než láska k divadlu či snaha přinést nové umělecké dílo na prkna, která znamenají svět. Zůstalo jen několik střípků písniček na internetu a vzpomínky…

Premiéra se konala koncem dubna roku 2009 v divadle Milenium (dnešní Rock Opera) v pražských Holešovicích a poslední představení se odehrálo někdy v listopadu téhož roku. Stihla jsem vidět jednu generálku před premiérou a jedno představení na podzim, pak jsem jen smutně koukala na stránky divadla s přeškrtanými termíny s textem: „Zrušeno kvůli chybějící alternaci“. Z bulváru se pak hrnuly články, že produkce přestala hercům vyplácet honoráře a někteří z nich odmítali dál hrát. Muzikál tak skončil dřív, než se stihl zapsat do povědomí širšího okruhu diváků a zbyl jen smutek. Pro herce i diváky.

O čem tento muzikál byl, není třeba podrobně rozepisovat, protože je to patrné již z názvu. Krvavé období čarodějnických procesů v okolí Šumperka a Velkých Losin je neslavně proslulé snad v celé Evropě. Slovo čaroděj/čarodějnice ve středověku rychle ztratilo svůj pohádkový význam a jakákoli snaha či pouhý náznak o provádění kouzel byly potlačovány církví a svatou inkvizicí. Zpočátku méně krutě, postupem času však krutosti a mučení nabíraly na obrátkách, až končily upalováním na hranici. Koncem 15. století sepsali dominikánští mniši příručku zvanou Malleus maleficarum, čili Kladivo na čarodějnice, která obsahovala výklady o černé magii a podávala návod na fyzická mučení vedoucí k přiznání. Po několika desetiletích bylo čím dál víc procesů vykonstruovaných, zaměřených na konfiskování majetku bohatých občanů, protože právě ty bohaté a vzdělané nebyl problém obvinit z čarodějnictví a spolku s ďáblem.

Tohoto velkého tématu se chytili skladatelé Pavel Holý a Milan Levý, libretista Marek Kožušník a textař Jan Krůta a vytvořili muzikál, který věrně opisoval pozadí procesů a vlastně celé toto temné období. Příběh vychází ze stejnojmenné knihy Václava Kaplického a také stejnojmenného filmu režiséra Otakara Vávry z roku 1969. Film však byl krátce po natočení vysílán pouze v malých kinech a poté stažen z distribuce, jelikož byl trnem v oku komunistickému režimu – až příliš připomínal jejich vlastní soudní procesy z 50. let. O filmu se začalo opět mluvit až po roce 1989.

Kniha, film i muzikál odkrývají reálné osudy skutečných postav těchto smutných dějin: děkana Kryštofa Aloise Lautnera, jeho schovanky Zuzany Voglické, faráře Schmidta, hraběnky Angelie Anny Sibylly de la Galle, rozené Žerotínové, a hlavního původce všeho zla – inkvizitora Františka Jindřicha Bobliga z Edelstadtu. Když se na Moravě začalo šuškat o tom, že kořenářky a bylinkářky provozují s bylinkami černou magii, začali se lidé bát čarodějnic. Poté někdo uviděl v kostele jednu z babek kořenářek, jak krade svatou hostii (později vypovídala před soudem, že ji chtěla pro svou nemocnou krávu, aby opět začala dávat mléko). To se již klepy o čarodějnicích dostaly k hraběnce, která po poradě s farářem Schmidtem povolala do Velkých Losin inkvizitora Bobliga. Tento nedostudovaný právník, který kromě advokátní praxe provozoval i hostinec, ucítil svou životní šanci. A nutno říct, že se jí zhostil znamenitě, zbohatl na zkonfiskovaném majetku stovky odsouzených a upálených obětí těchto procesů a dožil se v klidu a zdraví 80 let. Karma na něho zjevně zapomněla…

Obviněným před smrtí povolovali svatou zpověď, tudíž kněží mnohdy znali pravdu o čarodějnictví a přiznání pod torturou. I když byli vázaní mlčenlivostí, stejně se inkvizice bála, aby ji některý kněz neporušil, a tak se často i kněží objevovali mezi obviněnými. To byl právě případ i vzdělaného a oblíbeného děkana Lautnera.

Děj muzikálu začíná v roce 1678, kdy hraběnka povolala Bobliga k výslechu zadržené žebračky. První postava, která se na jevišti objeví, je Hrbáč, žebrák, který nemá nic kromě dřevěné misky a pár hadrů. Znenadání se ocitá na vesnické svatbě, kde se mezi svatebčany šíří zvěsti o výsleších a mučeních starých kořenářek. Mezi lidmi zavládne strach. Krátce po svatbě objeví Hrbáče sám Boblig a jmenuje ho svým sluhou, jelikož chce využít nejen jeho dovednosti číst a psát, ale také znalosti místních poměrů. Seznamujeme se s děkanem Lautnerem, jeho chráněnkou Zuzanou a její kamarádkou Lízl, která se nechce vdát po vůli svého otce za měšťana Přerovského. 

Když hraběnka oznámí Lautnerovi jeho obvinění (vyřčené některou z mučených žen), podle něhož byl na Petrových kamenech a tančil s ďáblem, jeho zatčení Bobligem je otázka několika málo okamžiků. Farář Schmidt neskrývá svou radost, jelikož na děkana žárlil. Poté, co Zuzana přijde Bobliga prosit o Lautnerovo propuštění, je zatčena i ona. Divák byl pak svědkem řádění Bobliga na Petrových kamenech, výslechu Lautnera u Bobliga a jejich vzájemné konfrontace, procitnutí Hrbáče z nevědomosti o čarodějnicích, spiknutí měšťanů proti Bobligovi i zpovědi kata u umučených žen. Jak to celé dopadne, známe z historie…

Muzikál Kladivo na čarodějnice se celý nesl v ponurém duchu. Nepamatuji si žádnou veselou či alespoň odlehčenou scénu či dialog. Písně i celková hudba byly v popovém anebo rockovém stylu, něžné skladby Lautnera či obou kamarádek připomínaly lidové melodie. Naopak opilecké extempore Bobliga (s památným výkřikem „Jsem Boží, Boží generál!“), procitnutí Hrbáče či sebetrýznění Schmidta provázel rockový nářez. Hudebně i textově řadím tento muzikál k nadprůměru. Melodie byly velmi zajímavé, zapamatovatelné, avšak nekomerční, určitě nepůsobily jako odrhovačky, a to ani zmíněné melancholické skladby. Jediné, co bych vytkla, byly zdlouhavé tahavé tóny mezi přestavbami, které byly vesměs zbytečné (dlouhé tóny i přestavby, jelikož scéna byla jednoduchá, dekorací málo, a tak vše by určitě šlo přestavět svižnějším tempem). Texty písní byly vyloženě 'vymazlené', od příjemně naivních veršíků až po vulgární, zvrhlé a přímo zvrácené myšlenky zabalené do rýmů, které by vás ani nenapadly. Jan Krůta si brilantně pohrál s češtinou a zejména Bobliga nechal mluvit jazykem inteligentního, avšak zvráceného manipulátora, který přesně věděl, jak na lidi…

Jednoduchá scéna s minimem dekorací navozovala ponurou atmosféru od začátku do konce. Schody a několik poskládaných šutrů představovalo kostel, kazatelnu, Petrovy kameny, mučírnu i hranici. Kromě toho se na jevišti objevovaly oblouky připomínající brány do zahrady a rovněž sloužily různým účelům. A to vlastně bylo všechno, víc dekorací ale ani nebylo třeba. Divadlo Milenium mělo zajímavě řešené hlediště v podobě trychtýře, jeviště v tvaru kruhu a na jevišti propadlo, resp. otvírací bránu pod jeviště. Ta se dala využít pro efektní příchod na scénu či jako vstup do mučírny. K hraní bylo využito i schodiště mezi diváky. Tomu všemu dodávala atmosféru hra světel a stínů, občasný kouř, vítr či světlo navozující efekt ohně. Malé plátno nad jevištěm sloužilo k občasnému promítání projekcí, a ty znázorňovaly buď ďábla v představách Hrbáče, anebo výjevy mučení či upalování. Osobně se mi scéna velmi líbila, jelikož navzdory minimalismu jasně znázorňovala středověkou atmosféru. To samé mohu říct i o kostýmech – ty podle mě věrně zobrazovaly 17. století a podtrhovaly charaktery postav.

V roli Hrbáče jsem viděla Vladimíra Marka a Lukáše Kumprichta. Hrbáč je jediná postava, která projde proměnou od chudáka („Anděl si zakrýval oči“) až po váženého občana a sluhu velectěného inkvizitora („Signum ďábla“). Je pyšný na své poslání, byť přesně ví, co je ve skutečnosti za každým výslechem či torturou. Váží si však svého chlebodárce, a tak hraje přesně podle jeho not. V roli Hraběnky jsem měla možnost vidět Martinu Pártlovou a Sisu Sklovskou. Hraběnka měla jen několik výstupů s krásnými písněmi, ale její postava byla výrazná a důstojná. Obě dámy dokázaly velmi dojemně vystihnout její charakter, zejména když hraběnka lituje svého rozhodnutí povolat Bobliga do města a nemožnosti jeho odvolání. Role děkana Lautnera se výborně ujal Oldřich Kříž. Svým silným operním hlasem a přesvědčivým herectvím dokázal setřít i sebevědomého Bobliga, byť věděl, že mu to může jen přitížit. Skvělý byl také Jan Kříž jako farář Schmidt, navenek sebevědomý muž, v hloubi duše však mučedník, kterého sžírá žárlivost vůči Lautnerovi, a tak tajně podrobuje své tělo sebetrýzni („Každý ví, že mířím do výšek“). Velmi silná je scéna, kdy odvádí děkana do mučírny, znásobená vynikající písní „Malá lež není lhaní“. Přesvědčivá byla také Markéta Zehrerová jako Zuzana, naivní dívenka orodující za svého děkana. Zejména mučení zahrála natolik věrně, že divák nemohl mít pochyb o skutečné tortuře. Její výkřiky bolesti mrazily, výraz vypovídal o zmláceném těle i duši. Byl to pro mě jeden z nejpřesvědčivějších výkonů, jaké jsem kdy v divadle viděla.

Rovněž výkon Radima Schwaba coby Bobliga byl hoden zapamatování. Typický záporák, v podstatě bez jakéhokoli vývoje, a přece z něho nebylo možné spustit oči. Postava Bobliga byla Schwabovým hereckým koncertem. Zahrál ho jako úlisného manipulátora, navenek působícího velmi příjemně až přátelsky, čímž si uměl lidi podmanit, aby ho bezvýhradně poslouchali. V hloubi duše byl však zvrhlým, vědomým si své moci, zneužívajícím Boha ve svůj prospěch a vyvyšujícím se nad všechny nevzdělané lidi. Intelektem mu uměl konkurovat pouze Lautner, čímž byl pro Bobliga nebezpečný. Radim Schwab, jehož pěveckým stylem už v době před 12 lety byla zejména klasika, také výborně zpíval, byť písně Bobliga byly spíše rockové nebo částečně ve stylu rapu („Vítězem jsou vždycky nejmocnější“, „Já jsem právo, oni hnůj“). Navíc opět s výbornými texty s umně použitými metaforami prozrazujícími onen zvrhlý charakter, bezpáteřnost a slizkou zákeřnost. Pokud i skutečný Boblig působil na lidi takto slizce, přičemž byl schopen i tu nejnevinnější duši přesvědčit o jejím spolčení s ďáblem, není divu, že se mu v čarodějnických procesech tolik dařilo.

Role kata Jokla byla psaná přímo na tělo Petru Dopitovi. Povolání kata bylo ve středověku jako každé jiné, byť kati pobývali většinou na okraji měst i společnosti. Petr Dopita hrál svou roli velmi citlivě a věrně, jelikož kat byl také ten, kdo znal pozadí mučení i výslechu domnělých čarodějnic. Když zpíval: „…kdy se brání kat ortel vykonat…“, přičemž seděl vedle umučené Zuzany, po zádech diváků muselo proběhnout elektrizující mrazení. V roli Lízl jsem viděla Alenu Knoflíčkovou, v roli měšťana Přerovského Davida Boušu a v taneční roli Smrti Glorii Fricovou (dnes Šudomovou). Tato taneční role byla velice působivá, zejména čarování s kostýmem, jenž tvořily dvě dlouhé fialové šály. Fialová barva znamená neštěstí (a navíc často se objevuje na sutanách kněží – bůhví proč?) a choreografie Smrti byla této myšlence věrná od začátku do konce, kdy tyto šály představovaly dokonce oheň na hranici („Andělé, proč oslepnul Bůh“). Taneční a pěvecká company v rolích měšťanů, Gregoriánů a ďáblových přízraků nebyla příliš početná, pro tento muzikál a menší prostory divadla však stačila. Zejména tance ďáblů byly velmi efektní. 

Kladivo na čarodějnice mělo spoustu chyb a představení nešlapalo úplně ideálně. Mělo však velký potenciál oslovit široké spektrum diváků i navzdory nekomerčnosti a temnému tématu. Postesk nad tím, proč tak skvělé dílo bylo neslavně pohřbeno, je nejspíš zbytečný. Snad se někdy dočkáme obnovení v nějakém komorním divadle - už jen pro památku obětí těch nesmyslných procesů z dob, kdy vládli psychopaté a moc byla lehce zneužitelná, a také rovněž kvůli výborně napsané hudbě a textům, by si Kladivo na čarodějnice zasloužilo, aby ho objevili i ti, kteří jej tenkrát v divadle nestihli navštívit.