Muzikál My Fair Lady: Něžné hudební pohlazení a diamant jménem Líza

 

Byla jednou jedna květinářka Eliza (česky Líza), která se díky výuce správné výslovnosti proměnila v pravou dámu a učarovala dokonce i svému učiteli, bručounskému profesoru Higginsovi. Myslím, že děj muzikálu My Fair Lady ani nemusím nijak dlouze představovat, ostatně mě tento příběh provází celým mým životem a už jako malý špunt jsem věděla, že mamince se moc líbí ten film »Májfrrlejdy«.Filmovou verzi z roku 1964 jsem si ostatně oblíbila rázem také. Znala jsem melodii některých písniček, ani příběh mi nebyl nijak neznámý (ani si nepamatuji, že bych měla nějaký problém s jeho pochopením kvůli anglickému znění s titulky) a hlavně mi v hlavě vždy vyvstával obraz krásné Audrey Hepburn v hlavní roli. Když jsem byla malá, připadala mi krásná jako pravá princezna, a tak se mi zkrátka do úlohy Lízy Doolittle skvěle hodila.

Teprve po letech jsem zjistila, že měla přece jen jednu vadu na kráse – nezpívala své party sama, ale v pěveckém projevu ji předabovala Marni Nixon. Ovšem jelikož ani v českých filmech a pohádkách není o takové hlasové výpomoci nouze, nikdy mi to zase tak zásadně nevadilo, na rozdíl třeba od Annie, která nemůže Audrey ‚odpustit‘, že tuto roli ‚vyfoukla‘ Julii Andrews (představitelka Mary Poppins).

Každopádně postupem času jsem se toho o My Fair Lady dozvídala víc, přečetla jsem si původní předlohu Pygmalion z pera G. B. Shawa a ještě na střední škole (tuším, že i místo vyučování, už je to promlčené? 😂) jsem právě na představení Pygmalion vyrazila do Plzně, kde se v hlavních rolích této činohry představili Markéta Děrgelová (tehdy ještě Frösslová) a můj tehdejší oblíbený herec Martin Stránský. Druhý jmenovaný pro mě dokonale splňoval představu Higginse – dokázal přesvědčivě ztvárnit přesvědčeného starého mládence a trochu morouse, co už má své zažité zvyky, ale zároveň oplýval charismatem, a tak jste mu fandili. Vtipné je, že si vzpomínám, jak Martin v té době tvrdil, že pro něj byla scéna na plese výzvou, protože on na jevišti nerad tančí (či zpívá). Jen o pár let později se ho ale v Plzni přece jen podařilo přemluvit k muzikálům (Chyť mě, jestli na to máš či Billy Elliot), kde velmi obstojně zvládá obojí.

Každopádně Markéta, ač jsem jí nemohla nic vytknout a byla v dané roli skvěle temperamentní, zůstala pro mě osobně až na druhém místě a v duchu tak pravou Lízou zůstala stále filmová Audrey Hepburn. Ovšem to se mělo změnit o pár let později, když jsem se dozvěděla, že se muzikálová verze představení hraje v Liberci a hlavní roli ztvárňuje jedna moje další oblíbenkyně – Alžbeta Bartošová. Už jen při pohledu na ni jsem věřila, že by mohla být dokonalou Lízou a díky tomu, že Divadlo F.X. Šaldy tehdy zveřejňovalo i obsazení jednotlivých termínů, povedlo se mi udělat si tam rychlý divadelní výlet v březnu 2018 (a vzala jsem i maminku 😊) a ještě si ho pak jednou zopakovat v dubnu 2019 (to už jsem jela sama v rámci dovolené 😊). Poprvé nade mnou navíc stáli všichni strážní andělé, protože jsem jela z Prahy ve všední den po práci a původně jsem měla mít zhruba hodinu na zastávku v hotelu a dojezd do divadla, jenže na dálnici tehdy řešili jakousi autonehodu, vytvořila se kolona a došlo k pořádnému zpoždění. Z nádraží do divadla za čtvrt hodiny? Zdálo se to jako nemožné, ale naštěstí byl poblíž taxikář a situaci zachránil. Adrenalin to byl parádní, ale naštěstí to dopadlo dobře a já Betku v hlavní roli neprošvihla. Ještě se k jejímu výkonu vrátím později, ale rozhodně mohu říct, že moje očekávání vůbec nezklamala, spíše naopak – byla výborná.

Také představení jako celek se mi moc líbilo, zážitek jsem z něj měla v podstatě podobný jako z filmu, snad jen silnější tím, že jsem děj mohla sledovat naživo. Vše se mi zdálo skvělé, snad jen kdybych mohla, zkrátila bych mírně první polovinu představení, případně alespoň přestávku posunula o něco dříve. Při obou návštěvách jsem totiž v podstatě již od dostihů netrpělivě očekávala pauzu, jelikož jsem měla už opravdu velkou žízeň. 😊 Možná že mi v krku vyschlo z toho, jak jsem si v duchu broukala známé muzikálové melodie spolu s herci. Miluji především písničky „Wouldn't It Be Loverly?“ („Ach jé, to bude náramný“), „I Could Have Danced All Night“ („Chtěla bych tančit jen“), „The Rain in Spain“ („Déšť dští v Španělsku“) a v Liberci se povedly nejen ony, ale krásné bylo i provedení písní „On The Street Where You Live“ („V ulici, kde bydlíš ty“) i „With A Little Bit Of Luck“ („Máš-li kapičku štěstí“). Celkově na mě hudba v My Fair Lady působí uklidňujícím dojmem, vždy je její poslech takovým něžným pohlazením na duši, a tak, ač ji neposlouchám denně, ráda se k ní vždy po čase vracím. V Liberci pak bylo skvělé, že texty písní byly v češtině (v překladu Oty Ornesta) – sice je nemám v této podobě zas tak naposlouchané, ale musím říct, že náš jazyk těmto písničkám podle mě neuvěřitelně sluší.

Co se týče scénografie (na svědomí ji měl Jan Kříž, který se ujal i režie), moje vzpomínky jsou příliš mlhavé na to, abych ji popisovala do detailů (zkrátka se jeďte podívat sami, až to půjde 😀),  ale vím, že mě tam nic nerušilo, všechny kulisy byly velmi přesné a dokonale dokreslovaly atmosféru daných scén. Propracovaný byl především Higginsův dům a jeho pracovna, kde se Líza učila výslovnosti. Ples či dostihy byly šikovně naznačeny především detaily, a ačkoliv jsme tak neviděli žádné velkolepé taneční sály či dostihové koníky a jejich závodní dráhu, skoro bych přísahala, že jsem to v duchu vše viděla. Myslím, že jsem nebyla sama, ostatně vybavuji si, jak jsem o přestávce vyslechla i rozhovor jiných divaček o tom, že na My Fair Lady chodí pravidelně. No, kdybych bydlela v Liberci, asi bych na tom byla stejně. 😊

Kostýmy z dílny Veroniky Hindle se mi také zamlouvaly a v mnoha případech mi připadaly inspirované těmi filmovými, každopádně vždy jasně vystihovaly danou postavu. Líza v úvodu působila opravdu trochu zanedbaně, ale jakmile se zbavila své typické hučky, hned se před očima začala měnit. Tato proměna z ošklivého káčátka v labuť pak byla dovršena samozřejmě ve scéně na plese, kde ji podtrhly především dlouhé bílé šaty.

Díky drobné korunce či tiáře na hlavě navíc Líza působila jako princezna (a jeden dotyčný na plese ji za ni skutečně považoval) a díky úsměvu a jiskřičkám v očích se blýskala jako ten nejkrásnější diamant. Navíc ji kromě fyzické krásy zdobilo i zlato v hrdle, Betka Bartošová má totiž nádherný hlas a dokáže s ním neuvěřitelné čáry. Při obou mých návštěvách My Fair Lady zazpívala naprosto všechny výšky i ‚záludnosti‘ s lehkostí a s přehledem. Vyčarovala mi tím několikrát krásné ‚zimomriavky‘ po těle a dvakrát mě rozplakala v ten samý moment (když se vrátila do ulice, kde dřív prodávala květiny, ale zjistila, že už nepatří ani tam). Stala se tak pro mě okamžitě nejlepší představitelkou této role, kterou jsem měla možnost vidět, a domnívám se, že z tohoto pomyslného trůnu ji ještě nějakou dobu nikdo nesesadí. Zkrátka se přesně trefila do mé představy a díky tomu by v podstatě mohla být na jevišti celou dobu i sama a stejně bych odcházela z divadla nadšená.

Samozřejmě ale sama hrát nemusela a měla silnou oporu i ve svých kolezích. Ať mi ostatní členové obsazení prominou, ale hned po Betce si podle mě největší aplaus zasloužil představitel Lízina otce Alfréda Doolittlea – Oldřich Kříž. Obyčejný popelář, trochu násoska a znamenitý odborník na otázky morálky  - to není pro herce zrovna lehký úkol. Stačí málo a můžete se divákům zprotivit, ale v podání Oldřicha Kříže si Alfréda okamžitě zamilujete. Věříte mu naprosto vše, nejenže byste mu možná nějakou tu korunu dali, ale ještě by vám během té chvilky stihl vykouzlit úsměv na tváři. Jeho číslo „With A Little Bit Of Luck“ („Máš-li kapičku štěstí“) tak rozhodně patřilo k nejenergičtějším a nejveselejším z celého večera.

Profesora Higginse si pak zahrál Pavel Nečas a rovněž splňoval mé představy – byl nevrlý a svérázný, ale nepřeháněl to a nepůsobil tedy záporně, navíc téměř v závěru, kdy v písničce přiznává, že si zvykl na Lízinu tvář a hlavně na její společnost, mě dokonale přesvědčil o tom, že ji má ve skutečnosti velmi rád, ale odmítá to přiznat pomalu i sám sobě. V tomto výstupu mě vždycky překvapí, že část písničky vlastně kopíruje předešlé vyznání Freddyho. Podle mě krásné naznačení toho, jak se věci mají a profesor se nám tak v pár vteřinách rázem mění před očima.

Představitele plukovníka Pickeringa Martina Polácha jsem znala předtím pouze z nepříliš kladné role ve starších dílech Ordinace v růžové zahradě 2, a tak jeho startovní pozice v mých očích nebyla snadná, přesto se mu záhy podařilo mě přesvědčit, že je skutečně laskavým a dobrosrdečným gentlemanem a parťákem nejen morouse Higginse, ale hlavně spojencem Lízy  - člověkem, na kterého se mohla vždy spolehnout, zkrátka přítelem, jakého by potřeboval v životě asi každý z nás.

Ráznou Higginsovu hospodyni paní Pearsovou, která mu věrně slouží, ačkoliv pro jeho vrtochy nemá moc pochopení, velmi přesvědčivě ztvárnila Blanka Černá. Naopak typově mým představám vznešené a noblesní Higginsovy matky úplně neodpovídala Michaela Lohniská, která by se mi spíše zamlouvala v nějaké roli nezdolné ženy s těžkým osudem. Ovšem nutno podotknout, že se úlohy zhostila rovněž výborně a dokázala si ve chvilce získat respekt. Poměrně malý prostor, který ovšem využil zcela na maximum, zde měl i Jan Tenkrát v roli Freddyho. Jednalo se o jednu z prvních rolí, v níž jsem ho měla možnost vidět a díky níž jsem si ho zapamatovala.

Pygmalionem v DJKT v Plzni jsem v podstatě začínala, také na závěr musím toto město zmínit, jelikož místní muzikálová scéna (kterou mám také poměrně v oblibě) v současnosti též chystá My Fair Lady a já myslím, že kdyby situace kolem koronaviru nebylo, už bych asi seděla v hledišti. Asi bych si nenechala ujít návrat tohoto slavného příběhu do mého milovaného města a brala bych to trochu jako návrat na místo činu. Ovšem jela bych tam vlastně tak trochu s obavami. Věřím, že představení bude jistě povedené, ostatně Annie se třeba již velmi těší a je zvědavá především na Higginse v podání Lumíra Olšovského, ale já se obávám, že její nadšení tak úplně sdílet nebudu. Myslím, že v Liberci mi zkrátka natolik ‚kápli do noty‘, že bude velmi obtížné tento zážitek překonat. Dokonce bych řekla, že samotný muzikál My Fair Lady možná ani tak mou vyloženou srdcovkou není, ale jeho verze z libereckého Divadla F.X. Šaldy je jí už stoprocentně. A asi to tak ještě pár let také zůstane…