Muzikál Sunset Boulevard: Démon, který vás pohltí

 

50. léta 20. století. K vile slavné hollywoodské herečky míří policejní komando. V bazénu na její zahradě byla nalezena mrtvola mladíka, zastřelená třemi ranami z revolveru.

Přesouváme se v čase o šest měsíců zpět. Hollywood, v té době kolébka němých filmů, jejichž éra však již skončila a nastupuje nová etapa zvukových filmů. Zkrachovalý mladík Joe Gillis se marně snaží ve studiu Paramount nabídnout svůj scénář na nový film. Navíc má za zády exekutory, kteří mu přišli zabavit auto. Po honičce v ulicích se mu podaří exekutorům uniknout a své auto ukrýt v cizí garáži. Znenadání se ocitne ve velkém, avšak zanedbaném domě plném obrazů a fotografií z němých filmů. Přivítá ho majordomus Max a zanedlouho se objeví i majitelka – bizarní postava oděna v černém negližé a lodičkách. Právě čeká zvířecího funebráka, aby mohla pohřbít svého milovaného šimpanze. Joe se chystá omluvit a vypadnout, když vtom dámu poznává: „Nejste vy Norma Desmond?“ A tak začíná psychologický příběh plný zvratů a téměř hororové zápletky. Norma je stárnoucí herečka a vyhaslá hvězda němých filmů, kterou už nikdo neobsazuje, avšak ona sama si to neumí připustit. Stále se považuje za velkou hvězdu a její majordomus ji v tom utvrzuje – píše jí totiž dopisy, o nichž si Norma myslí, že jsou od věrných fanoušků. Nevnímá rozdíl mezi sněním a realitou a stále věří, že ji režisér obsadí do dalšího filmu. Dokonce napsala scénář sobě na tělo. Bizarní a kýčový jako jeho autorka, avšak Joe v něm uvidí svoji šanci…

Tak začíná děj filmu režiséra Billy Wildera z roku 1950, stejně jako muzikálu skladatele Andrewa Lloyd Webbera z roku 1991. Jen málokterý muzikál, jenž vznikl podle filmové předlohy, zůstává té předloze naprosto a do detailů věrný. Sunset Boulevard se však ani náznakem neodchýlil. Byl by to totiž hřích, jelikož film je sám o sobě dokonalý a žádné inovace nepotřebuje. A tak jedinou přidanou hodnotou muzikálu je skvělá hudba, která však dělá příběh ještě napínavějším a psychologická hloubka filmu je odkryta v celé své syrovosti. Mistr Lloyd Webber má totiž neobyčejný dar vyjádřit hudbou cokoli – i prach a špínu slavného hollywoodského bulváru.

Sunset Boulevard není jen takový obyčejný černobílý film. Odkrývá svět hereckého a filmového průmyslu jakožto věčný boj o výsluní, který zde panuje dodnes, ale v poválečném období byl přece jen bez jakékoli romantiky, jak by se mohlo navenek zdát. Divák si sedne do kina a vnímá film jakožto svou zábavu, avšak za vznikem takového filmu stojí kupa slz, zmařených iluzí, povrchních ideálů a pozlátek zapadlých prachem. Nic není tak pomíjivé jako filmová sláva. Tento film je chvílemi šílený, strhující a nad každým 'vypucovaným' dialogem budete dlouze přemýšlet. Norma Desmond je ztělesněním takového zaprášeného klenotu, který však dnes již nikoho nezajímá, což herečka nejenže nelibě nese, ale nedokáže si to ani připustit. A tak je její okolí donuceno přijmout její hru na velkolepý comeback, včetně náhodného návštěvníka jejího domu Joea Gillise. A to až do konce, kdy ve světle reflektorů… a dál neprozradím. Pointu příběhu musíte odhalit sami.

Muzikál Sunset Boulevard je zhudebněný velice brilantně, což u mistra Lloyd Webbera není nic neobvyklého. Hudební pasáže ctí dobu, v níž se příběh odehrává, což jsou pro Ameriku typický jazz a swing, ale zejména hlavní hudební motiv je trefně zvolen jako drsný, úderný a přesně korespondující s textem, jenž nenechává na špíně bulváru nit suchou. Právě tento ústřední song se zajímavým nepravidelným rytmem si určitě zapamatujete, protože se zkrátka nepodobá žádné jiné písni na světě. A pokud jste náhodou zhlédli muzikál dříve než film, určitě vás napadla myšlenka, že ve filmu zkrátka něco chybí…

Měla jsem štěstí zhlédnout tento muzikál v roce 2015 na prknech Divadla Jiřího Myrona v Ostravě v nastudování souboru Národního divadla moravskoslezského a v režii Gabriely Petrákové. O české přebásnění se již tradičně postaral bard muzikálových překladů Michael Prostějovský a českým textům není co vytknout.

Scéna byla řešená velmi působivě, poskytovala jak prostor pro taneční scény, tak i pro intimitu klíčových dialogů. Díky dekoracím i kostýmům odhalovala lesk a slávu filmového průmyslu i ponurost staré vily se stárnoucí herečkou. Samozřejmostí byl také živý orchestr pod vedením Jakuba Žídka.

V hlavní roli Normy Desmond jsem viděla skvělou Hanu Fialovou, která svým uhrančivým hlasem i zjevem ovládla jeviště od první chvíle, co se zjevila. Tuto obrovskou charakterovou roli zahrála i zazpívala s přehledem, velkým nasazením, a až po zhlédnutí představení jsem si uvědomila, jak jsou podobné role náročné na herectví. Její Norma Desmond ovládala lidi ve svém okolí jen pouhým pohledem, aniž aby se chovala panovačně. Někdy totiž herci stačí jen se objevit a žádná další gesta nejsou třeba na to, aby divák porozuměl postavě i beze slov. Je v tom kus hereckého umění, předat divákovi celou psychologii komplikované postavy, aby byl schopen jí porozumět. Za tento úžasný herecký výkon mohu Haně Fialové jen s pokorou zatleskat. Neméně skvělý byl Roman Harok v roli Joea Gillise, rovněž nepřehlédnutelný, výborně zpíval a taktéž přesně vystihl nejen charakter své role, ale také to, o čem byla v celém představení řeč – špínu pod leskem bulváru. Tato dvojice předvedla opravdový herecký koncert, z něhož mám některé momenty v paměti dodnes.

Ostatní role tak byly pouze ve stínu ústřední dvojice. Roli Maxe hrál Jiří Hájek, v dalších rolích se představili Silvia Holečková (Betty Schaefer, mladá pohledná asistentka producenta), Marcel Školout (Cecil B. DeMille, producent), Jan Drahovzal (Sheldrake, šéf policie) a další. Většina herců hrála více rolí najednou.

Co k tomu dodat? Víc slov asi není třeba. Snad se k nám tento muzikál ještě někdy vrátí. Silným příběhem s úžasnou hudbou nelze pohrdnout…

EDIT po plzeňském představení

Má prosba byla vyslyšena a Sunset Boulevard je v této době možno vidět také v DJKT v Plzni. Po sedmi letech jsem si tak mohla tento geniální kousek vychutnat opět živě, tentokrát v režii Lumíra Olšovského. Textové přebásnění od Michaela Prostějovského zůstalo beze změn.

Oproti ostravské produkci má plzeňská mnoho výhod, kterých naplno využila, avšak platí, že méně je někdy více. Plzeňské divadlo má značně vyšší a hlubší jeviště, což umožnilo krásnou stavbu vily patřící Normě Desmond. Tato dekorace byla vskutku velkolepá a při rafinovaném nasvícení zpočátku vypadala jako pouhá projekce na plátně. Až během několika mrazivých vteřin, kdy publikum ani nedýchalo, se celá stavba přesunula víc dopředu, jako by vyrostla a zhmotnila se, což mělo úžasný efekt. Co mi však ne úplně ladilo s příběhem, bylo barevné provedení. Tuto vilu si představuji jako zanedbané a polorozpadlé torzo kdysi pompézního stavení, takže čerstvá malůvka v zářivých barvách na mě působila jako pěst na oko. Rovněž použití moderních prvků se nehodilo k 50. létům minulého století a černobílým fotografiím z éry němých filmů na zdích (které však k příběhu neodmyslitelně patří).

To samé platí o kostýmech samotné Normy. Bylo-li záměrem režiséra podtrhnout bizarnost a psychickou nevyrovnanost hlavní postavy právě pomocí kostýmů, chápu všechny ty extravagantní převleky, které byly bez výjimky kýčové a v šílených střizích a barevných kombinacích. Nezřídka (no, spíš téměř vždy) Norma vypadala jako pestrobarevný papoušek. Také v tomto případě platí ono známé: méně je někdy více.

Celé představení bylo oproti ostravskému víc barevné, což však v případě dalších scén nebylo na škodu. Právě naopak, svět filmu v ateliérech si onu pestrost přímo žádal, i když právě v poválečném období (se zánikem němých filmů) nebyl barevný film ještě příliš rozšířený, znamenal však v tomto druhu průmyslu revoluci. Také silvestrovská zábava kolegů-filmařů hýřila barvami, opět však kostýmním pojetím připomínala spíš současnost než polovinu minulého století. Sama tedy neumím přesně zhodnotit, zda ta přeplácaná barevnost byla pro tento typ představení vhodná. Zmiňuji to čistě jako postřeh.

A také jako postřeh zmíním pojetí obou hlavních postav: Normy Desmond (Stanislava Topinková Fořtová) a Joea Gillise (Pavel Režný). Když si vzpomenu na Hanu Fialovou z ostravského představení, síla její osobnosti a bizarnost celé postavy vyzařovala už z jejího zjevu někde v rohu jeviště, v polostínu a v černém kostýmu. Stačilo se jí podívat do očí a divák i v poslední řadě napětím zdřevěněl. Paní Fořtové pomohly k projevům extravagance a pomatené mysli zejména zmíněné kostýmy. Mrazení v zádech se však nekonalo. Ve zpěvu byla bezchybná. Silné texty, a ještě silnější melodie nechaly i neznalého diváka odtušit charakter této složité postavy, i tak mi však v jejím zpěvu chybělo to, co mu dávala právě Hana Fialová: šansonový nádech, dávku patosu, pichlavost, jako by každé slovo bodlo diváka přímo do srdce. Představte si ten pocit, když vám někdo do očí řekne naprostou šílenost, ale vy nemáte sílu ani otevřít pusu, jelikož vás ta slova paralyzují. A pak se jen snažíte onu osobu pochopit, což se vám nepodaří ani do konce představení. Tahle síla osobnosti k Normě Desmond patří a paní Fialová byla pro mě ideální volbou.

Postava Joea Gillise byla rovněž pojatá trochu jinak než v Ostravě. Pavel Režný měl však tu výhodu, že scéna byla bohatší a dávala jeho figuře lépe vyniknout. A to zejména v jedné scéně – u klíčové písně Sunset Boulevard na začátku druhého dějství. Text písně je neskutečná síla, špína bulváru a filmového průmyslu se odkrývá ve vší nahotě, a scéna u bazénu Pavlu Režnému výrazně pomohla. Gillis ví, že hraje na dvě strany a vše je jen dočasné, a tak si luxus užívá, dokud může. Bohužel Režného nevýrazná artikulace (a nahrazení jednoho ne zrovna pěkného slova méně vulgárním) tu píseň částečně pohřbily. Jinak v celém představení byl pěvecky jistý a bezchybný. Párkrát sice (podle mého) zbytečně expresivně zařval, ale do příběhu se to koneckonců celkem hodilo. Svým výkonem hodně pomohl právě paní Fořtové.

Skvělý byl výkon Jiřího Kubíka v roli Maxe von Mayerlinga. Byl dobrý režijní nápad obsadit do této role operní hlas (rozsahem bas anebo hluboký baryton). Jako by pan majordomus dával svým hlasovým projevem najevo stejnou extravaganci jako jeho paní, kterou tak bezvýhradně podporoval.

Velmi pěkný herecký i pěvecký výkon podala Charlotte Režná v roli Betty Schaefer, což byla další role, která vynikla víc v Plzni než v Ostravě. Charlotte má hlas něžný, zvonivý a sebejistý, který zní nejlépe ve středních polohách. Ostatní role jsou malé a nemají moc prostoru.

Norma Desmond je obrovská muzikálová role. V ostravském představení její představitelka zastínila všechny ostatní postavy, což se v Plzni nekonalo. Muzikál Sunset Boulevard má však silnou atmosféru umocněnou nevšedním příběhem, nad nímž budete ještě dlouho přemýšlet. K tomu navíc fantastickou hudbu z pera hudebního mága Andrewa Lloyd Webbera, díky které se do divadla jistě vrátíte, anebo budete aspoň jednotlivé písně či scény hledat na internetu. Plzeňské představení se už jen kvůli hudbě a mrazivé zápletce vyplatí navštívit.