Činohra Brouk v hlavě: Jedna velká halucinace s léčivým účinkem

 

Tentokrát si dovolím odběhnout od muzikálu a pokusím se popsat své dojmy z komedie Brouk v hlavě francouzského dramatika Georgese Feydeaua, kterou jsem viděla již na dvou scénách – nejprve s kamarádkou ve Studiu DVA (respektive na Letní scéně na Vyšehradě) a posléze spolu s Eric i v Divadle J.K. Tyla v Plzni (ve Velkém divadle). Posléze jsem ještě ve virtuální společnosti Coffeerun a Annie zhlédla online vysílání plzeňské verze. Možná se podivíte, proč vyhledávat stejné představení několikrát, zvlášť pokud je založené na humoru? Vždyť se říká, že opakovaný vtip již není vtipem… V tomhle případě to ale moc neplatí, protože jsem se smála i napotřetí 😃. Navíc, scénář umožňuje v určitých úsecích hercům lehce improvizovat, a tak žádná repríza podle mě asi nebude na chlup stejná.

Nejprve pár slov k ději, ten samozřejmě zůstává pevně daný – představení je především o manželství, lásce a pochybnostech o věrnosti. Vše totiž začne, když se paní Marcela obává, že by její manžel Viktor Emanuel Champsboisy [Šámboazy] mohl mít poměr s jinou ženou. Ačkoliv byla dřív pevně přesvědčená o jeho bezúhonnosti a věrnosti, manžel jí nyní svým náhlým „výkyvem“ v milostných hrátkách nasadil pověstného brouka do hlavy. Společně se svou dobrou přítelkyní Luizou proto Marcela pomocí milostného dopisu vyláká domnělého nevěrníka do neblaze proslulého hotelu U galantní kočičky. Tím hodlá vychytralá ženuška sehnat důkazy o aférce svého muže.

Jenže ve skutečnosti je chudák Viktor Emanuel vlastně ‚ideálním manželem‘ (to je zase jiná hra, já vím 😊), který má zase jiného brouka v hlavě a právě kvůli tomu v ložnici…nic 😊. A to ještě ani netuší, že v hotelu U galantní kočičky je zaměstnán jeho dvojník Bouton [Butón], který je slovy svého šéfa „blbej na hlavu a ještě alkoholik“. A tak není divu, že v hotelu se postupně potkají snad všechny postavy a všechno se neuvěřitelným způsobem zašmodrchá natolik, že už pomalu nikdo z přítomných na jevišti neví, čí je vlastně manžel a kdo koho s kým podvádí či nepodvádí. Zmatky nad zmatky a díky tomu i spousta legrace a hlášek.

Navíc většina postav má nějakou svou výstřednost – ve hře se například objeví svůdník Tournel, vášnivý a extrémně žárlivý Španěl Carlos Homenides de Histangua, co trochu bojuje s cizí výslovností, či můj oblíbený dobrák Kamil, který trpí nemilou vadou řeči – nedokáže vyslovovat souhlásky, což samo o sobě také působí dost komicky a navíc to vede i k dalším omylům, jelikož ne každý hned Kamilovi rozumí. Diváci ho ale většinou chápou velmi dobře, což je hlavní. 😊

Teď už pomalu přejdu ke srovnávání nesrovnatelného – tedy Studio DVA v režii Milana Schejbala, nebo Plzeň, kde měl ‚Brouka‘ pod taktovkou režisér Thomas Zielinski? Pomyslný souboj byl tedy po celou dobu pekelně těsný, přesto jsou však inscenace rozdílné jako nebe a dudy. Dojem již na první pohled hodně ovlivnily scéna i kostýmy. Ve Studiu DVA působily kostýmy Agnieszky Páté-Oldak většinou docela moderně – například úbory Marcely a její kamarádky Luizy či oblek Viktora Emanuela. Jen sem tam nějaká ta uniforma (sluhy Štěpána či oblek majitele hotelu Augustina a uniforma místní uklízečky či služebné Evženie) dávala znát, že příběh se přece jen má odehrávat na přelomu 19. a 20. století. Scéna (rovněž ji měla na starosti Agnieszka Pátá-Oldak a její výrobu pak Zbyněk Simčišin) pak byla také vytvořena decentně, hrála si hojně s černobílými kombinacemi, v lascivním hnízdečku „lásky“ pak samozřejmě převládala jemně růžová barva a nechyběla ani černá kočička vyobrazena na zdi, což bylo vzhledem k názvu podniku velmi trefné. Každé dveře pak byly označeny velmi výrazným číslem, což trochu pomáhalo v orientaci, kdo je v kterém pokoji – i když popravdě ke konci už se v tom stejně musíte zákonitě ztratit, zvlášť když se ještě jedna postel v rámci děje otáčí tak záludně, že je chvíli v jednom pokoji a následně hned zase na druhé straně.

Každopádně po celou dobu představení jsem měla pocit, že všechno tak nějak odpovídá – skutečně jsem si připadala tak, jako bych se vždy přenesla tam, kde jsem podle děje měla být. Už si nepamatuji, jak probíhaly přestavby, ale vím jistě, že když byli herci na jevišti, všechno fungovalo bez problémů - zkrátka tak, jak mělo. 

O to větší překvapení pak byla návštěva plzeňské verze, kdy jsem nevycházela z údivu. Všechno včetně kostýmů z dílny Jany Smetanové, scény Pavla Svobody i hereckých výkonů bylo vyhnáno pomalu ad absurdum – nic nepůsobilo normálně a běžně, ale všechno bylo naopak pořádně šílené a crazy, což bylo vlastně dost v harmonii se samotným dějem 😀. Už první pohled leccos naznačil - stěna, která značila jakýsi obývací pokoj či spíše salon u manželů Champsboisy, byla vyvedena v černobílé barvě (tedy podobně jako ve Studiu DVA), ovšem vzor na tapetě byl složen ze spirál, jaké mám osobně spojené třeba s hypnózou či optickými klamy. V animácích by takové obrazce značily, že má někdo halucinace. A přesně tak na mě Brouk v hlavě v DJKT působil – jako jedna velká halucinace a pořádná haluz. Teď to možná vyznívá jako kritika, ale není tomu tak. 😊 Je sice pravda, že taková představení obvykle nevyhledávám a přílišné zmodernizování některých děl mi už v minulosti vyloženě hnulo žlučí, v tomto případě se ale naopak všechno povedlo. Všechny (v mých očích) bláznivé prvky skvěle dotvořily humor samotného díla. 

Co se týče kostýmů, na jevišti se míhaly neuvěřitelné kombinace barev (tmavě růžová, svítivě zelená, fialová, červená a samozřejmě i „šmoulí“ modrá 😀), stejně tak paruky byly jako z jiného světa – třeba Marcela byla sice jak v Praze, tak i v Plzni, za blondýnku, ale Kamil v DJKT dostal účes alá Létající Čestmír, milovník Tournel blond kudrnatý květák na hlavě, žárlivý Španěl samozřejmě dlouhé tmavé háro (překvapivě ale usazené dost nízko, začínalo pomalu až na krku 😀), majitel hotelu pak vyfasoval zase pomalu afro a k tomu ještě mrože pod nos. Jeho žena Olympie (tu ve verzi Studia DVA nahrazovala služebná Evženie) zase měla účes jako ze seriálu Charlieho andílci (70. léta). Na sobě pak manželé měli oblečky, které připomínaly zářivé a těsné úbory skupin ABBA či Boney M.

Nemluvě pak o jejich hotýlku, na němž se tedy scénograf Pavel Svoboda asi opravdu vyřádil – barevně převládaly tmavě modrá barva se zlatou, vchod byl naznačen zářivým závěsem, vedle dveří stál egyptský sarkofág 😀 (to jsem opravdu nečekala 😊), na pokoji nechyběla „starožitná“ socha, jejíž ňadro fungovalo i jako speciální tlačítko. Zkrátka takový podnik snad ještě nikdo nikdy neviděl. Při takové divočině bylo snad v podstatě nemožné se začít nudit, nebo snad v divadle usnout. I kdyby se to snad někomu podařilo, salvy smíchu ostatních diváků by ho jistě zase z říše snů okamžitě vytrhly. 

Co se týče hudby, tak verzi z Prahy doprovázely tóny Ondřeje Brouska, ale popravdě si je již zpětně nedokážu vybavit (přece jen je to již delší doba, co jsem představení zhlédla 😊), z Plzně jsem si pamatovala hlavně pocit, že i zvuková stránka odpovídala té vizuální, tedy rovněž byla vtipně přitažená za vlasy. Díky online vysílání se mi pak vše znovu vybavilo – opakují se tam především dva hudební motivy (na svědomí je má Ivan Acher), jeden na vás okamžitě dýchne francouzskou atmosféru a trochu se podobá velmi známé a uvzdychané písni Je t'aime, později se dočkáme svižného zvuku kytary s náznakem kastanět, takže se v podstatě přeneseme do nějaké jihoamerické telenovely, která je napínavá jako kšandy, tedy pardon šle, pana Champsboisyho 😀. A ještě jako třešinka na dortu působí různé zvukové efekty, které v plzeňském představení figurují. Zní přesně jako z bláznivých komedií či animovaných dobrodružství Toma a Jerryho a jim podobným 😊. 

Pár rozdílů mezi oběma verzemi pak můžeme najít ve vyznění některých postav a dokonce trochu i v samotném textu – v programu verze Studia DVA se lze dočíst, že byl využit překlad Mileny a Josefa Tomáškových. Podle webu i-divadlo.cz byl i v Plzni využit tentýž překlad, já si ale jistých odlišností všimla. Zásadní pak pro mě osobně byla hláška: „Butóne, ty dobytku!!!“  Ve Studiu DVA zaznívala z úst Jiřího Ployhara alias majitele hotelu opakovaně a vždy se setkala s radostnou reakcí diváků. Zřejmě ji už znali z dřívějška (možná ze starších uvedení a televizní inscenace), protože i já jsem tuto hlášku doma často slýchávala, ačkoliv jsem nevěděla, odkud vlastně pochází. 😀 Proto mě také nesmírně pobavilo, když jsem ji slyšela v divadle. Bohužel v Plzni na tuto větu vůbec nedojde, Bouton dostane jen vynadáno do hovad, ale zkrátka to pro mě nebylo „ono“. 

Také jsem si všimla rozdílného pojetí postavy Kamila – obě verze si uvědomují jeho potenciál a využívají ho na maximum, ovšem jeho největších „pět minut slávy“ probíhá v každé verzi trochu jinak – v Plzni je nejvíc vytěženo z jeho rozhovoru s Boutonem, kdy má slaboduchý ožrala trochu problém pochopit, na co je vlastně tázán, když Kamil pořád opakuje: „A o?!“ (překlad: A kdo?) Rozjede se neuvěřitelná chvilka, kdy tam Kamil v podání Michala Štěrby dokáže napasovat i současnou situaci – například ve své době ministra zdravotnictví Prymulu (kde ty loňské sněhy jsou, že? 😀) či v případě online vysílání zase lockdown, ještě s geniálním dodatkem: „O e o o y i e“, tedy „To se potom vystřihne.“ 

Naopak ve Studiu DVA je podobně geniálně „natahována“ situace, kdy se Kamil snaží varovat Tournela, že mu hrozí vážné nebezpečí a mohl by přijít o život. Zatímco v Plzni to Kamil zkusí a Tournel, který mu nerozumí, prostě mávne rukou a odejde, v Praze si vzpomínám na geniální etudu Kamila alias Romana Štabrňáka, kdy všemi možnými způsoby naznačuje vraždu. To nemělo chybu. Stejně tak si z výkonu pana Štabrňáka dodnes pamatuju výrazně řečenou nadávku: I I O, tedy IDIOT! 😊 Oběma Kamilům tleskám, jsou to skvělí herci s parádním smyslem pro humor. Michala Štěrbu jsem objevila vlastně až díky online představením a obdivuji, jak se do postav převtěluje – viděla jsem ho již v Bílé nemoci (herci v podstatě jen četli text této hry, ale pan Štěrba tím textem žil!) i v Postřižinách. V obou případech patřil k nejlepším v daném díle a stejně tak bych ho vypíchla i v plzeňském ‚Broukovi'. Kdybych si ale přece je musela vybrat, který Kamil mě bavil víc, asi by přece jen o kousíček vyhrál Roman Štabrňák 😊.

Tím se dostávám pomalu i k hodnocení hereckého obsazení, i když dopředu říkám, že byli výborní všichni, a to v obou představeních. Nikdo nebyl slabým článkem, všichni ze sebe vydali maximum. 😊 A abych se pořád dokola neopakovala, budu vždy uvádět jako prvního aktéra ze Studia DVA a jako druhého jeho plzeňského „souputníka“, tedy čistě podle chronologie toho, kdy jsem viděla dané verze. 

Velmi srovnatelné pocity jsem měla z představitelů Tournela – Michala Slaného a Martina Zahálky mladšího. Měli představovat muže, který je hezounek a ví to o sobě, a tak má přirozený úspěch u žen. A jelikož je to komedie, tak trochu ironicky spíš Tournel v obou verzích působil jako trumbera s dost podivným vkusem – vždycky jsem se jen divila Marcele, proč by si měla za milence pořizovat právě jeho 😂. Snad jen Michal Slaný mě o trochu víc bavil, měl skvělé komické načasování. 

Také Marcely v podání Jitky Schneiderové a Kláry Kuchinkové (Krejsové) se mi líbily obě, Jitka působila trochu zkušeněji a rafinovaněji a Klára trochu jako živá verze panenky Barbie a pořádná zmatkářka, ale její běhání s rukama nad hlavou bylo dokonale vtipné. 

Jako žárlivec Carlos se mi Lukáš Král nejprve moc líbil a bavil mě, ale po čase mi dojem z něj tak nějak vybledl a v mé hlavě ho zcela zastínil skvělý Jan Maléř (když byl na jevišti spolu s Martinem Stránským, vzpomínala jsem nostalgicky na úžasné představení Enigmatické variace 😊). Tomu jsem vášnivou náturu nějak více věřila a úplně mě odzbrojoval svými hláškami: „Otevši ty dvešeeeee!“ či „Budu počítat….od tšinácti! TŠINÁCT!“ S vážnou tváří bych ho asi nedokázala v této úloze pozorovat 😊.

Coby Carlosova manželka Luiza, ho dokázala v minutě rychlého rozhovoru ve španělštině zkrotit jak Lucie Pernetová, tak i Kamila Smejkalová. Druhá jmenovaná navíc vyfasovala i kostým s velmi výrazným dekoltem, což vedlo k dalším humorným situacím.

V malé roli sluhy Štěpána jsem viděla Štěpána Benoniho a Vladimíra Pokorného, přičemž Štěpán Benoni i na malém prostoru více zazářil a dokázal sám rozdat nějakou tu uštěpačnou poznámku, ačkoliv většinou byla terčem vtipu právě jeho postava coby „paroháč“. Oba pánové měli ve svých rolích zcela odlišné kostýmy (černobílá pruhovaná uniforma versus velmi podivný modrý plášť), přesto každá verze našla způsob, jak jeho oděv zesměšnit jedinou hláškou Boutona – pokaždé jsem se v tenhle moment velmi bavila. Jeho konkrétní přirovnání prozrazovat nebudu, abyste nepřišli o ten moment překvapení, pokud byste sami vyrazili. Každopádně se v tomhle směru mějte na pozoru 😉

Štěpánovu nevěrnou a drzou ženu, služtičku Yvetu, ztvárnily dámy Berenika Kohoutová a Jana Ondrušková. Obě dvě byly svůdné a zároveň jsem měla chuť je občas proplesknout 😂. Rovněž neměly zrovna moc prostoru, ale i krátkým výstupem či obyčejnou větou na sebe dokázaly upozornit, takže rovněž tleskám 😊.

Majitel hotýlku Augustin Ferraillon pak byl pro mě zajímavější v podání Jiřího Ployhara, především díky zmíněné hlášce: „Butóne, ty dobytku.“ Marek Mikulášek ji ve scénáři neměl, a tak mi v paměti uvízl o něco méně, ale i on zvládl roli bez problémů. Augustinovi je protějškem v obou verzích jiná postava, takže tam srovnávat nelze. Kristýna Janáčková coby Evženie dokonale ztvárnila služtičku jako vystřiženou z filmů o hotýlcích stejné pověsti, co měl podnik U galantní kočičky. Andrea Mohylová coby Olympie byla za větší dámu, ovšem očividně velmi sexuálně náruživou. Na jevišti tak vyváděla velmi nevšední kusy a dokonce se i chvíli válela po zemi 😀 , takže na ni divák zůstal zírat pomalu s otevřenou pusou.

Velmi maličkou roli, která přesto utkví v paměti, má americký zákazník hotelu U galantní kočičky, co dostane v průběhu děje přezdívku: „Nobody called?!“  Trochu víc mě bavil skvělý Martin Kubačák oproti Karlu Vondráškovi. Stejně tak coby věčný revmatik Baptistin, co se zjevuje tam, kde nemá, mě rozesmával více Mojmír Maděrič než Petr Kotora, ostatně pan Maděrič je pro svůj komediální talent velmi známý.

Coby lékař Finache na mě, ač velmi rozdílní (i věkově), udělali podobný dojem Václav Liška i Josef Nechutný – v podstatě jedna z mála postav, co si po celou dobu představení udrží zdravý rozum. I když nějakou tu jízlivou poznámku doktor také umí utrousit, jen co je pravda 😀.

Samozřejmě největšími hvězdami Brouka v hlavě jsou pak ale pánové, kteří se zhostili hlavní dvojrole – tedy váženého Viktora Emanuela a jeho dvojníka, ožraly Boutona. Musím říct, že tady si Filip Blažek a Martin Stránský asi nemají co vyčítat, oba byli úchvatní a perfektně se jim povedlo oddělit obě role. Sama jsem si pak připadala trochu jako blbec, když jsem pořád čekala, kdy se Viktor Emanuel s Boutonem potkají v tváří v tvář, aniž by mi v daný moment došlo, že to na divadle není možné a proveditelné 😀. Zkrátka jsem stále zapomínala, že jsou vlastně jedním hercem. Smekám před oběma pány za jejich rychlé převleky a proměny (samozřejmě i všem, kdo jim s tím možná v zákulisí pomáhali 😊), dokázali jste nemožné a opravdu jste se rozdvojili. Možná o chloupek více mě to zaskočilo ve Studiu DVA, kdy mi opravdu připadalo, že byl Filip Blažek ve vteřině tam a v té příští už na opačné straně jeviště – ten si snad pomalu i skákal sám sobě do řeči! 😁 A mám takový dojem, že i na děkovačce se postupně objevil jako Viktor Emanuel i Bouton, zatímco v Plzni už zůstal Martin Stránský jen ve své vážnější roli a já jsem marně čekala, kdy přijde komediant Bouton, abych mu ještě pořádně zatleskala. 

V případě Kamila a hlavní dvojrole tak o malinký ždibínek v mých očích vyhrává verze ze Studia DVA, naopak celková nálada se možná povedla více v Plzni. Jelikož zatímco v první verzi už jsem si chvílemi říkala, že je zmatků možná až moc a dokonce bych uvítala rozdělení představení hned do tří částí na místo dvou (smích člověka dokáže taky pořádně unavit 😀), v DJKT jsem tento pocit neměla a představení plynulo velmi dobře. Navíc plzeňská verze byla, jak už jsem říkala, o poznání šílenější, což se mi k příběhu vlastně poměrně hodilo.

Navíc se stal Brouk v hlavě v DJKT posledním představením, které jsem zhlédla před uzavřením divadel na podzim 2020. Sama o sobě šílená doba, ale ne zrovna v dobrém slova smyslu, a tak jsem se díky Broukovi v hlavě tehdy skutečně na chvíli ocitla v úplně jiném světě, kde to hýří barvami a postavy se tam neustále vzájemně líbají, jako by se nechumelilo a covid neřádil 😀. A asi jsem tehdy přesně něco takového potřebovala. Takže pokud někdy budete mít pocit, že vám není zrovna ‚do zpěvu‘, zkuste dát šanci tomuto představení, ať již ve Studiu DVA či v plzeňském divadle. Myslím, že minimálně na dvě hodiny na všechno zapomenete a smích vaše chmury vyléčí a rozhodně prodlouží váš život, možná i o pár let 😊.