Muzikál Antoinetta – královna Francie: Lesk a bída nenáviděné panovnice

Mám ráda obrazy historie v umění. Historické filmy jsou můj nejoblíbenější žánr, ráda navštěvuji místa spojená se slavnými událostmi minulých století, ráda se zaposlouchám do dobové hudby, v níž mnohdy najdu spojitost se současnými hudebními proudy, třeba jen v akordové postupnosti. V dějinách se dají nalézt zajímavé paralely se současností a zároveň překvapivá zjištění, kolik toho o lidstvu ještě stále nevíme…

Francouzské dějiny jsou obecně velice inspirativní, zajímavé, poskytující mnoho fantazie pro domýšlení příběhů, osob, jejich vztahů a konání. V českém muzikálovém rybníčku najdeme několik děl odkrývajících Francii ve všech podobách – a to jak historicky přesných, tak i podle slavných románů. Ať je to Johanka z Arku, Tři mušketýři, Angelika, tak i Antoinetta – královna Francie přináší hudební a divadelní pohled na tuhle zemi a její dějiny. Nejvíc mi však Antoinetta jako dílo připomíná Bídníky, a to jak hudebně, tak i způsobem vyprávění děje. Koneckonců oba zobrazují stejné téma – revoluci, i když ne ve stejné době.

Muzikál Antoinetta – královna Francie se zrodil v hlavách libretisty Jiřího Hubače a textaře Pavla Vrby v době někdy před 15 či více lety. Na zhudebnění byl tenkrát osloven Karel Svoboda, bohužel jeho předčasný skon tyto plány zmařil. Po nějaké době byl osloven známý skladatel a zpěvák Jiří Škorpík, který se zhostil svého úkolu nadmíru znamenitě. O to víc zamrzí, že konečné hudební podoby muzikálu se nedožil ani jeden z původních tvůrců. Pánové Hubač a Vrba odešli předčasně, jako by se nad Antoinettou snášel zlověstný stín. Premiéra se však odehrála v Divadle Hybernia ve vší pompéznosti a muzikál vydržel v repertoáru přes dva roky.

Zhýralý život Marie Antoinetty (v pořadí patnáctého ze šestnácti potomků Marie Terezie z rodu Habsburků) – rakouské princezny a francouzské královny, manželky krále Ludvíka XVI. z rodu Bourbonů, je docela velkou inspirací pro umění, zejména kvůli jejímu neslavnému konci, který přispěl k pádu jedné velké monarchie. Přitom její životní příběh není až tak jedinečný, že bychom jen stěží hledali podobný. Nebyla to totiž jediná královna v dějinách, jejíž život skončil na popravišti.

Když se tedy zamyslím nad samotnou osobou Marie Antoinetty, nechápu zcela přesně, proč si tvůrci vzali na mušku právě ji. Rozumím tomu, že měla zvláštní osud, ale v podstatě pro dějiny její život neznamenal tolik co životy jiných panovníků. V Antoinettě vidím ženu, která se „dobře narodila a blbě skončila“, a to je vlastně všechno. Její existence ovlivnila chod dějin jen minimálně, možná jen přispěla k vyburcování davu kvůli své marnivosti. Její skon pod gilotinou nijak nepoznamenal zuřící Velkou francouzskou revoluci a následný pád monarchie byl také jen dočasný. Takže když se zaměřím na celý její život, vlastně na něm není nic, co by bylo extra zajímavé…

Upřímně však musím říct, že muzikál o Antoinettě se mi velmi líbil. Autorskou stránku mohu jedině pochválit ve všech směrech. Libreto bylo zajímavé, na jevišti se pořád něco dělo, děj měl spád, události se míhaly poměrně rychle, ale přehledně, a divák se v tom tak neztrácel. Texty písní byly rovněž pěkné, příjemné, romantické i úderné – tak jak si to vyžadovala situace. Poměr postav z královského dvora k pařížským občanům byl vyrovnaný a celkový děj poměrně přesně a reálně kopíroval skutečné události. Co mě ale zaujalo nejvíc, byla hudba. Jiří Škorpík měl práci možná komplikovanější tím, že psal hudbu na hotové texty, podle mě si s tím však poradil velmi dobře. Melodická i instrumentální složka byla vesměs uchu lahodící, v písních bylo slyšet jak dobové nápěvy či moderní popový proud, úderné burcující skladby byly vyvážené velkými áriemi pro silné hlasy či tichými vášnivými písněmi, plujícími příběhem jako papírová loďka. Zkrátka celý muzikál byl jedna velká hudební lahůdka.

K dějové lince bych ale řekla, že muzikál se měl jmenovat spíš Ludvík XVI., jelikož právě ten měl zcela jistě víc prostoru než jeho manželka. Přece jen byl to král, který ovšem selhal jako vladař i jako manžel. V této roli se střídali Michal Novotný a Roman Vojtek, a opravdu nevím, který z nich se mi líbil víc. Michala Novotného jsem do té doby znala pouze z televize jako skvělého herce, proto mě velmi překvapil, jak krásně zpíval. I když jeho postava měla několik vtipných scén (hned první jeho výstup se odehrával na místě, kam i král chodí pěšky), ve všech ostatních to byl pravý nefalšovaný panovník s důstojností a noblesou, z něhož nešlo spustit oči. Roman Vojtek byl na tom podobně, jeho skvělý zpěv mě však nepřekvapil, jelikož jsem ho slyšela již mnohokrát předtím. Postava krále umocňovala špatný stav celé monarchie, zejména jeho hýření a nesmyslné utrácení peněz z daní, neschopnost zabránit své ženě trávit noci s milencem a také jeho slabý vliv na své děti. Vladař, ale vlastně jen hnijící loutka v pozlaceném oděvu. Jeho urozený a důstojný odchod na vlastní popravu, kterému předcházela úžasná a srdcervoucí píseň, byl pro mě nejsilnějším momentem celého představení, snad ještě silnějším než poprava samotné Antoinetty. Silnějším o to víc, že to byl právě Ludvík, kdo poručil svým mistrům uvést gilotinu coby popravčí nástroj do praxe…

V roli Antoinetty se střídaly Monika Absolonová a Iva Marešová a opět neumím rozhodnout, která se této nelehké role zhostila lépe. Obě dámy jsou silnými a výraznými osobnostmi už jen na pohled, nemluvě o jejich bohatých muzikálových zkušenostech. Pokud chtěli tvůrci muzikálu ukázat Antoinettu především jako matku a zároveň ženu, která může v mžiku přijít o všechno, tak se jim to podařilo. Ženu, která pohrdá svým lidem, a nakonec je to tentýž lid, který ji soudí a odsoudí k smrti. Žena, která pohrdá svým mužem, a nakonec se jen těžko smiřuje s jeho odchodem na věčnost. Žena, která tráví noci v hýření s přáteli a milencem a nakonec se nedočká pomoci ani jednoho z nich… Nezáviděníhodný osud princezny, která se narodila se zlatou lžičkou v puse. Monika i Iva hrály i zpívaly tuto nelehkou figuru s noblesou, ve vypjatých scénách byly uvěřitelné, přesvědčivé a při poslední scéně, kdy se navěky loučí se svým synem, musel být každý divák přikován k sedačce a nedýchat. Snad až tyto dvě dámy mě přesvědčily, že na postavě Antoinetty bylo přece jen něco zajímavého…

O postavu Axela von Fersena, švédského vojáka a věrného přítele Antoinetty, se dělili Peter Strenáčik a Dušan Vitázek. Axel je vojákem královské gardy a v noci dělá společnost královně, což král pochopitelně nelibě nese, nemůže s tím však nic dělat. Axela čeká nelehký úkol vykoupit Antoinettu a zachránit ji před smrtí, v té chvíli se tak z tajného milence stává oddaný spasitel, žel pouze v podobě marného pokusu. Peter i Dušan hráli i zpívali skvěle, a perfektně se zhostili i nelehké choreografie v podobě body drummingu, čili využití vlastního těla coby perkusí do rytmu hudby nebo pochodování gardy. Stejný tanec předvedli i členové company, rovněž jako garda anebo pařížský lid. Byl to nový zajímavý prvek z hlavy choreografky Carli Jefferson, který představení rozhodně oživil.

Velmi dobře byla obsazená role veřejného žalobce Fouquiera Davidem Uličníkem nebo Bohušem Matušem, a to zejména z důvodu zpěvu. Píseň Ať žije král byla suverénně nejlepším songem celého muzikálu a také vrcholem první poloviny, kdy pařížský lid vyhání královskou rodinu z přepychového Versailles a posílá ji do Paříže. Překrásná velkolepá árie v podání kteréhokoli z obou pánů byla pokaždé ohromným zážitkem, umocněná celou scénou, kdy lid vítězí a s důstojnou okázalostí vyprovází nenáviděného panovníka do vyhnanství.

Zmíním ještě dětské role, které měly poměrně dost prostoru pro hraní, tanec i zpěv. V roli dauphina Ludvíka Karla byl velmi výrazný Jan Franc, ale ani Mikuláš Matoušek či Jan Říha nijak nezaostávali. Srdce i nervy drásající scénu, kdy je malý následník trůnu násilím odtržen od své matky, zvládli všichni kluci s veškerými emocemi a pokaždé roztleskali (a mnohdy i rozbrečeli) celé hlediště. Princeznu Charlottu hrály Charlotte Ella Gottová, Natálie Grossová anebo Tereza Neradová. Natálii a Terezu jsem znala z dětské role malé Cosetty z Bídníků a obě již v tomto věku disponovaly výbornými hlasy, Charlotte ale nijak nezaostávala. Opět velmi dobře napsané i obsazené role, což je zrovna u dětí jistě nelehký úděl každé produkce.

Ostatní role byly spíš menší a nevýrazné, ale neméně důležité. Zmíním vůdce komuny v podání Dušana Kollára nebo Oldřicha Kříže. Dále občana Simona, který má nelehký úkol být „hnusný“ na malého Ludvíka, přesvědčivě zahráli Lukáš Pečenka i Martin Šemík. Nepřehlédnutelné byly i vůdkyně komuny Barbara Chybová v alternaci s Vandou Károlyi (Konečnou).

Obvykle moc nehodnotím scénu nebo kostýmy, protože těchto „věcí“ si moc nevšímám, anebo si jich mnohdy všimnu až při opakované návštěvě. Vždy je pro mě prvořadá autorská složka a rovněž výkony účinkujících, všechno ostatní jde bokem. Tento muzikál naštěstí postrádal jakékoliv moderní prvky, takže kostýmy byly vesměs historické, autentické a klidně by mohly být použity ve filmu o francouzské revoluci. Královský šat odpovídal období romantismu a velmi rafinovaně zvolené byly sundavací sukně dvorních dam, co se oddávají kouzlu noci. Velmi pěkná byla též maketa Bastily a scéna jejího dobytí. Kočár ve tvaru zlatého vejce se později proměnil ve vězení – hezké podobenství a ironie. Opravdu dobrý režijní prvek. Obecně celá režie byla skvělá, a to pod taktovkou výborného Radka Balaše.

Muzikálu musím připsat i další dva plusy. Prvním je to, že v průběhu zkoušení produkce i tvůrčí tým zorganizovaly veřejnou zkoušku, čili řízenou zkoušku za přítomnosti plného hlediště. Muzikáloví fandové se tak mohli seznámit s procesem zkoušení a poznat některé písně či zajímavosti o muzikálu v předstihu. To vše s komentáři režiséra i některých herců. Musím říct, že to byl zajímavý počin a uvítala bych více podobných. Druhým velkým plusem bylo zorganizování letního open air představení v amfiteátru na Konopišti, přímo v areálu zámku. Bylo to nesmírně působivé, romantické a profesionální. Žel kvůli průtrži mračen muselo být předčasně ukončeno, jelikož vydatný déšť zaplavoval veškeré elektrické kabely na jevišti, které se tak stávalo životu nebezpečným místem. Všechna čest hercům, že hráli, dokud to aspoň trochu šlo. Pak jsme si s přáteli říkali, že to bylo poprvé, co Antoinetta unikla gilotině.

Byl to zkrátka velmi dobrý muzikál, který se výrazně zapsal do pomyslné knihy původních českých hudebních představení. Je ohromná škoda, že dobrých textařů ubývá, a současná doba divadlu (vlastně kultuře obecně) vůbec nepřeje. Zbývá tedy doufat a věřit, že se vše jednou vrátí do zaběhnutých kolejí a přibydou další původní díla srovnatelné kvality. K Marii Antoinettě, jakožto historické postavě, jsem si sice vztah nenašla, avšak návrat muzikálu bych s radostí přivítala. Živě na jevišti, nebo alespoň v podobě DVD.