Muzikál Galileo: Láska a intriky v době renesance

  

Muzikál Galileo je druhým muzikálem, který jsem viděla v Divadle Kalich, a to poměrně krátce po premiéře jeho prvního uvedení, tedy v roce 2004. Několik let na to následovala v Kalichu obnovená premiéra, a proto jsem se v roce 2008 mohla s Galileem setkat znovu, ovšem ne naposledy. Galileo je totiž opět mezi námi, přestože se „přesunul“ o pár ulic dál a již nějakou dobu je k vidění v Divadle Hybernia.

Před časem proto George zorganizoval společnou výpravu na toto představení, a přestože jsme do Hybernie nedorazili kompletní, měli jsme na Galileovi poměrně početné zastoupení. Pro některé ze statečných se jednalo o úplnou novinku, a bylo tak pro mě zajímavé pozorovat jejich první dojmy a vzpomínat, jak jsem Galilea vnímala poprvé já sama. 😊

Po několikerém zhlédnutí prvního muzikálu Janka Ledeckého – Hamleta - jsem se na Galilea opravdu moc těšila. Již v Hamletovi se mi líbily nápadité a mnohdy i vtipné texty a i po hudební stránce mi byl tento muzikál velmi blízký. Od Galilea jsem proto měla obdobná očekávání, přestože jsem za jeho určitou nevýhodu považovala, že mu chybí tak silný literární základ, jakým je v případě Hamleta shakespearovská předloha.

O to víc mě překvapilo, když se přede mnou postupně rozkrýval velmi poutavý příběh, kterému nechyběly vtip, láska ani dramatická zápletka. Základní dějová linka není předvídatelná a divák je tak udržován celou dobu v napětí, a to i přesto, že nějaké základní povědomí o Galileu Galileim asi většina z nás z doby školních lavic má. Zde však do příběhu vstupují i postavy historicky neznámé, jako například Galileova láska Mia či hospodyně Marie. Řeší se tak zde nejen příběh jedince, vzdělanějšího a schopnějšího než okolní společnost, a proto nepochopeného, ale také boj o lásku, intriky odmítnuté rivalky nebo síla přátelství.

Z řady písní, co v Galileovi zazní, jsem byla skutečně nadšená. Za velmi hezké a živé číslo považuji hned jedno z úvodních „Hop – nějak to dopadne,“ dále píseň Galileovy hospodyně Marie „Nejsou prachy“ nebo velmi krásnou sborovou scénu „Loď pluje dál.“ Vynechat nesmím ani duet, který zpívají Mia a Galileo „Hvězdy v očích,“ též dojemné „Stopy“ nebo ironií nabitý valčík „Krásný je na jaře Řím“. Oceňuji zapamatovatelné melodie, které rozhodně nesplývají a dokonale vykreslují charaktery jednotlivých postav.

Velmi efektní, ale přitom poměrně jednoduchá, je také scéna, která krásně vystihuje Itálii 16. století coby pole pro rozvoj vědy a umění. Tu velmi nápaditě doplňuje část company ztvárňující „živé sochy.“ Zmínit musím také povedené dobové kostýmy, dokonale dotvářející celkovou atmosféru.

Co se týče obsazení, velmi mě v Divadle Hybernia překvapilo, že od prvního uvedení zaznamenalo pouze několik málo změn, a musím konstatovat, že to vlastně ani nevadí, přestože od té doby uběhlo již více než 15 let. V některých případech jsem viděla různé alternace a pokusím se tedy o jejich rekapitulaci a srovnání.

Hlavní postavu Galilea Galileie jsem viděla ve třech různých obsazeních. Poprvé tuto postavu ztvárnil Petr Muk, jehož provedení bylo pro mě nezapomenutelné především díky jeho jedinečnému a nezaměnitelnému hlasu, který nádherně vyzněl zejména v pomalejších písních. Nejraději v jeho podání vzpomínám na nesmírně emotivní „Stopy,“ které mi rezonovaly v hlavě ještě řadu dní po představení. V Kalichu jsem následně jako Galilea viděla také Janka Ledeckého (který coby Galileo vystupuje i nyní). V Divadle Hybernia pak „nováčka“ v tomto představení – velmi charismatického Tomáše Novotného. Na všechny tři v této roli velmi ráda vzpomínám. Pokud bych si však měla zvolit svého „Galilea č. 1,“ je jím pro mě pravděpodobně Petr Muk.

Galileova přítele (a souputníka), Giordana Bruna, který na rozdíl od Galilea vytrvá ve svém učení, hrají Bohouš Josef a Petr Kolář. V divadle jsem postupně měla příležitost vidět v této roli oba a ani v jednom případě jsem nebyla zklamaná. Herecky na mě ale o něco přesvědčivěji přece jen působil Bohouš Josef, a to zejména coby průvodce dějem v druhé části představení.

Jako Galileovu lásku – Miu – jsem v Divadle Kalich dvakrát viděla Sabinu Laurinovou a v jejím provedení na mě Mia působila velmi křehce a zranitelně, skoro až jako pouhé ztělesnění nějakého Galileova snu. Přestože tuto roli hraje i v aktuálním uvedení, v  něm jsem viděla její alternaci – pro mě dosud neznámou Bibiánu Surovčíkovou. Obvykle mívám velkou radost, pokud na muzikálových představeních narazím na nové tváře a vzniká tak prostor pro nové talenty, které v Čechách (a na Slovensku) nepochybně máme. V tomto případě se ale u mě nadšení v takové míře nedostavilo. Nová představitelka Mii mě příliš nezaujala ani pěvecky, ani po herecké stránce, kdy mi chyběla právě ona zmiňovaná křehkost a jemnost, kterou mám s touto postavou spojenou. Sabina Laurinová tak pro mě zůstává mou první volbou, i když věřím, že třetí alternující, Dasha, by byla nepochybně taktéž skvělá.

Velmi sympatickou postavou je také Galileova hospodyně Marie. Při mé první návštěvě si ji zahrála Petra Janů, později pak Jana Feriová. Myslím, že tato postava je velmi vděčná proto, že je napsaná tak, aby ji diváci měli od první chvíle rádi. Zpívá navíc dvě velmi krásné písně, kromě již zmiňované „Nejsou prachy“ pak také píseň „Víra“, která je velmi silná a emotivní. Obě dámy mě v této roli naprosto nadchly.

Stálicemi tohoto představení jsou také představitelé poněkud fanatického zástupce církve – otce Inchofera, tedy Tomáš Trapl a Josef Vojtek. Přiznám se, že z výkonů obou dvou jsem byla opravdu naprosto nadšená, a přestože pojetí každého z nich je úplně jiné, oba jsou v této roli dokonalí. Zde opravdu neexistuje špatná volba.

Dalšími důležitými postavami jsou Cosimo II. Medicejský a jeho sestra Giana di Medici. Jako Gianu jsem zatím vždy viděla Ivanu Chýlkovou, která pro mě byla jako „zákeřná mrcha“ velmi přesvědčivá. Jejího bratra jsem měla nejraději v původním obsazení v podání Michala Pleskota. David Uličník, kterého jsem ale viděla naposledy, je také velmi dobrou volbou.

Na závěr musím zmínit také papeže Urbana VIII., jehož můžeme aktuálně vidět v podání L. W. Frenka či Dušana Kollára (v původním obsazení také Josefa Laufera). Společnost mu dělá dvojice kardinálů, kteří příběh tak trochu odlehčují (Mojmír Maděrič, Ivan Vodochodský, Richard Tesařík, Pavel Zedníček). U žádné z těchto postav nemám v obsazení preference a domnívám se, že jsou všichni pánové velmi vyrovnaní.

Velmi mě potěšilo, že nové uvedení Galilea zůstalo téměř nezměněné a kouzlo původního představení, které se na mě před lety přeneslo, zůstalo zachováno. Čím déle tento článek píšu, tím víc si říkám, že bych se na něj měla asi znovu zajít podívat, jakmile to bude zase možné. Snad to bude brzy. 😊