Zvídavé otázky 7 statečných: Tomáš Vaněk

 
(Foto: Ilja Hubálek)

Dnes vám opět přinášíme rozhovor s jednou z (nejen) našich oblíbených divadelních tváří – dokonce bychom řekli naším „čestným statečným“ (proto nám odpusťte to tykání 😉😊) – hercem, zpěvákem, producentem a patronem Akce Cihla, Tomášem Vaňkem. Ač Tomáše prkna, jež znamenají svět, přitahovala již od dětství, mnozí si jeho jméno pojí především s šarmantním vikomtem De Chagnym ze světově proslulého muzikálu Fantom opery či s fotografem Markem Cohenem z kultovního muzikálu Jonathana Larsona RENT, jenž dosud patří k Tomášovým srdcovkám. Kde a kdy však začala jeho muzikálová cesta? A co bylo impulsem, který ho přesvědčil, že právě divadlo je jeho profesní budoucností? Nejen to nám prozradil v našem rozhovoru.

Little Lotte: Který titul ti takřka „otevřel dveře do světa muzikálů“? Inklinoval jsi vždy spíše ke komornějším titulům s důrazem na příběh?

Záleží, z jakého úhlu pohledu na to „otevření“ mrkneme. Ještě jako kluk jsem měl první příležitost zahrát si ve swingovém muzikálu „Josefína“ v mladoboleslavském divadle v režii Radka Balaše. S ním jsem také hned po DAMU nazkoušel v Divadle Na Jezerce muzikál „Já, Francois Villon“. A byl to určitě právě Radek Balaš, který kdysi jako první formoval mé vidění hudebního divadla. Později, od první anglické verze muzikálu RENT, pak na dlouhou dobu zase režisér Steve Josephson. Navíc s RENTEM je spojený i začátek mé producentské činnosti, i když ne tedy hned s tou první anglickou verzí. Každopádně těch „dveří“ bych označil víc.

Jako herci je mi vcelku jedno, jestli jde o komornější titul, příběh je ale vždycky důležitý. Pokud není příběh, není o čem hrát. A pokud není o čem hrát, pak to kostýmy, světly, třeba i kvalitní hudbou (a to vše ještě v tom lepším případě) nedoženete. Když se podíváme na naše projekty v rámci spolku art4rent, tam už z podstaty zázemí v Divadle Na Prádle nebylo možné uvažovat jinak, než nad komorními tituly, v nejideálnějším případě o dvou hercích a klavíru. I Tick, Tick…BOOM! už byl na náš malý produkční tým docela velký projekt, natož kupříkladu NE/NORMÁLNÍ. Samozřejmě to ale není jen o provozu a zázemí. Miluji divadlo, kde jsou si herci blízko s diváky, kdy každé představení je vlastně skoro až taková přátelská párty, zpověď a společná terapie. Kdy jde skutečně hlavně o ten příběh a herecké a pěvecké výkony. Ale jako herec jsem zažil hraní takřka v »krabičce od sirek« i na těch největších scénách a obojí má v sobě něco kouzelného, pokud se povede dobré divadlo. Skoro teď slzím, zatím jenom vzpomínám…

Coffeerun: Raoul ve Fantomovi opery byla podle mě tvoje první velká muzikálová role. Během let, kdy jsi Raoula hrál, jsme si nemohli nevšimnout, jak se pěvecky vyvíjíš. Navštěvuješ hodiny zpěvu a máš nějaká hlasová cvičení, kterými udržuješ svoje hlasivky v kondici?

Předně, díky za milá slova uznání. Tohle je téma skoro na knihu. Všechno souvisí se vším a práce s hlasem je jen jedna z věcí, na nichž musím já, jako herec a zpěvák, celoživotně pracovat a pečovat o sebe celkově. I když v poslední době bylo občas dost těžké si to uvědomovat a nevzdat se. V minulosti, ale hlavně během studií herectví, jsem „nasával“ kdejakou metodu, vyřádilo se na mně asi pět různých učitelů zpěvu i pedagogů jevištní řeči, takže znám různá cvičení, techniky zpěvu a mluvy, ale hlavně znám sám sebe a vím, jak a co u mě funguje. Dnes už sice k nikomu nedocházím, ale neustále se zajímám o to, jak se rozvíjet a rozhlížím se všude po světě.

Raoula jsem hrál v průběhu pěti let, a to zhruba dvěstěkrát. To je doba, za kterou se stalo opravdu hodně věcí. Tehdy jsem začal zpívat intenzivně, pravidelně a musel jsem si dávat pozor, abych všechno zvládal. To, v jaké jsem fyzické i psychické kondici, jestli jsem se dostatečně vyspal, co jsem jedl, pil… to všechno každý den ovlivňuje hlas a to, jak jsem schopný ho použít. V hlase a celém jevištním výkonu se vždy zrcadlí můj život, takže ten případný pěvecký vývoj je odrazem toho, jak jsem žil. Mít příležitost hrát jednu roli takhle dlouho a tolikrát nabízí možnost buď ustrnout, nebo se zkusit posunout dál. Já vždy chtěl tu druhou možnost.

Každopádně hlasová cvičení jsou také cestou hlavně v rozvoji techniky zpěvu, ale když říkám techniky, neznamená to, že stačí vojensky drilovat „mi mi mi, ma ma ma“. Je to o vnímání všeho, co se s tělem v tu chvíli děje, o aktivizaci těla a mozku, o kontrole dechu, výslovnosti, přirozené nebo stylizované tvorbě hlasu, rezonanci, odkrývání hlasových předností, skrytých rezerv, vad, rytmu, dynamice, melodii, intonaci, odblokování různých tělesných křečí, celkově o vnímání těla, pocitech, představivosti, hravosti… no a pak to chce prostě mluvit a zpívat. Hlasivky totiž tvoří sval a ten je potřeba posilovat.

Teď se ovšem opravdu dotýkáme jen nějakých elementárních základů techniky, bez níž to sice nejde, ale ve finále jde hlavně o interpretaci, o proniknutí do jádra textu i písně. Z toho se dostaneme k nějaké představě, kterou je nutné oživit, věřit v ní a užívat si ji. Vyprávět, sdělovat - to je, oč tu běží a na čem hlavně záleží.

Eric: Poprvé jsem tě viděla v muzikálu RENT v Divadle na Prádle, což bylo jedno z prvních představení v angličtině. Jak jsi tenkrát vnímal reakce publika? Neměl jsi pocit, že hrát v originále je pro české publikum nezvyklé, a ne všichni diváci se s touto myšlenkou ztotožnili?

Naopak, já si z té doby pamatuji obrovskou diváckou euforii. Pro nás byl první anglický RENT v Divadle Na Prádle velké zjevení, sešla se opravdu výjimečná parta umělců i nálada a chuť udělat světový muzikál, jak nejlépe to šlo. Ze mě se vlastně od té doby stal takový zdejší propagátor Jonathana Larsona, který mi skutečně přirostl k srdci. Z RENTU vzešly skvělé přátelské vztahy a jsem si jistý, že většina z nás na to léto s láskou vzpomíná dodnes. A mnoho diváků stejně tak. Ale pokud jde o hraní v angličtině obecně, široké české publikum na něj určitě zvědavé není. Tady je potřeba jasně říct, že to byl projekt na pár repríz přes léto, kde navíc často půlku publika tvořila v Praze žijící anglicky mluvící komunita spolu s turisty, kteří dorazili, protože hlavně v USA je RENT opravdu kultovním a široce známým dílem. Každopádně záhy se rozjely snahy náš RENT převést do češtiny, a to se nakonec, po jednom kotrmelci přes Divadlo Kalich, povedlo hned za rok opět v Divadle Na Prádle.

Annie: Jako Jon v Tick, Tick... Boom! řešíš otázku dosažení určitého věkového milníku jako důvod k celkové osobnostní změně a větší zodpovědnosti. Jak to vnímáš ty osobně? Považuješ věk pouze za „číslo“, nebo je skutečně i důvodem k nějaké změně v přístupu k životu?

Já letos vstupuji do oněch „kristových let“, ale myslím, že ke změně je příležitost kdykoliv. Vím, že pokud jsem chtěl v životě kdykoliv něco zásadně změnit, potřeboval jsem hlavně dostatečně silnou motivaci. Tou pro mě věk, tedy to kalendářní číslo, nikdy nebylo. Třicítka proplula a nic moc se nestalo. Jen snad, a na to si musím dávat od té doby pozor, moje tělo začalo ukládat víc tuku, než jsem byl zvyklý. Vím přesně, že to bylo v mém třicátém roce, kdy jsem najednou začal pozorovat, jak z ničeho nic přibírám, aniž bych jakkoliv změnil životní styl. Do té doby jsem mohl sníst a vypít kdykoliv cokoliv. Najednou si ale tělo jako by bouchlo do stolu a řeklo: „Kašlu na tebe! Už mě to nebaví spalovat!“.

Jinak ale myslím, že věk je prostě číslo a existuje také například něco jako pocitový, biologický věk i mentální věk. Je strašně důležité, jak žijeme, co zažíváme a jak se o své tělo staráme. Nedávno jsem třeba objevil test biologického věku a podle něj je mi zhruba dvacet šest let. To pro mě bylo najednou dost příjemné zjištění. Doteď mě občas napadalo, kolik věcí mi v životě uteklo kvůli mému workoholismu či nyní vlivem pandemie… a najednou mám šest let k dobru. 😀

Každopádně myslím, že poslední rok nám všem ukázal, jak se svět a i my sami, můžeme z ničeho nic změnit, a to často dost radikálně. Staly se, pro aktuálně žijící generace, dřív těžko představitelné věci a mě to opravdu jen utvrdilo v tom, že velká změna může přijít kdykoliv, ať už zevnitř, nebo zvenku.

Nikča: Kromě divadelních prken tě může veřejnost znát z filmů Gympl a Vejška. Jak vzpomínáš na tyto filmové zkušenosti?

Těžko se mi tomu věří, ale od natáčení Gymplu je to letos už patnáct let. Přesto se mi ještě dnes občas stane, když si tedy oholím vousy, že si mě někdo s rolí šprta Martina spojí. Vzpomínám na to moc rád, byla to vůbec první zkušenost s natáčením celovečerního filmu, do té doby jsem měl za sebou jen pár televizních reklam. Celkově to byla obrovská zkušenost v mnoha ohledech. Nejen profesní, ale i osobní. Hodně mi tenkrát to natáčení a setkání s mnoha skvělými osobnostmi zvedlo náladu a získal jsem i větší sebejistotu.

Bylo to v době, kdy jsem studoval průmyslovku jen proto, že mě nevzali na konzervatoř. A jak jsem na to studium kašlal, dost se mi to i vracelo - pořád mi bylo dáváno najevo, že tam jen zabírám místo. Navíc jsem byl v pubertě, všechno jsem hrozně prožíval a řešil blbosti. A i když jsem už hrál v mladoboleslavském divadle, do kterého jsem z průmyslovky neustále utíkal, Gympl byl najednou nová velká příležitost. V kině to byl tenkrát obrovský hit a já se nejspíš i díky němu definitivně ujistil, že se chci věnovat herectví profesionálně.

Před tím jsem jen doufal, že bych mohl… ale najednou jsem to věděl a byl ochotný pro to v tu chvíli udělat cokoliv. Začal jsem se tedy intenzivně připravovat a když přišel čas zkusit přijímačky na DAMU, vyšlo to. Za pár let se točila Vejška, kdy jsem byl vlastně už v posledním ročníku herectví a všechno vnímal dost jinak. Ta škola mě neuvěřitelně „zpracovala“. Párkrát jsem si pustil Gympl, abych na tu roli zkusil co nejlépe navázat, ale jediné, co jsem si pořád říkal, bylo, jak bych Martina z Gymplu nejradši úplně přetočil znovu a jinak.

Džejňulka: V muzikálu Ne/Normální ztvárňuješ lékaře, který je ochoten pacientům naordinovat určitou drastickou léčbu i za cenu toho, že můžou přijít o vzpomínky. Je pravda, že špatné chvíle by možná člověk rád z paměti »vymazal«, kdyby to bylo možné. Jaký na to ale máš názor ty sám? Byla by taková čistka paměti podle tebe prospěšná, nebo by naopak způsobila víc škody než užitku?

Kdyby měla způsobit víc škody než užitku, tak by samozřejmě nejspíš prospěšná nebyla. Opravdu nejsem odborník na tohle téma a nerad bych se pouštěl do nějakých rádoby odbornějších teorií a prohlášení. Jen z toho, co jsem měl možnost v rámci role zjistit a ujasnit si, vím, že elektrokonvulzivní terapie (tedy zásah mozku malým výbojem elektrického proudu) je bezpečná metoda, která je v psychiatrických zařízeních běžně používaná a skutečně může pomoci odstranit těžké případy deprese, sebevražedné sklony i schizofrenii, což už za ten zákrok stojí.

Znám příběhy lidí, kteří po podstoupení této léčby získali novou radost ze života, což je s těžkými depresemi něco naprosto nepředstavitelného. Mezi vedlejší účinky patří sice dezorientace těsně po zákroku a následná krátkodobá ztráta paměti, ale vzpomínky se časem vrací, není prokázáno nevratné poškození mozku, a vím, že lékaři se neustále snaží tuto metodu zdokonalovat tak, aby co nejvíc předcházeli i těm výpadkům paměti. Obecně se tak tato terapie řadí k vůbec nejbezpečnějším postupům v psychiatrii.

A pokud jde o mou paměť a vzpomínky, tak ti, kdo mě znají, vědí, že já si běžně nic nepamatuji. Vše zapomínám, to špatné především, a nepotřebuji k tomu ani lékařský zásah. 😀 Pokaždé mě například pobaví, když ke mně někdo přijde se slovy: „Můžu se ti s něčím svěřit? Ale proboha, slib mi, že to nikomu neřekneš!“. Totiž, já, i kdybych to prozradit chtěl, vždycky to zapomenu!

George: Jsem moc vděčný, že v této těžké době, a navíc v Praze, která je plná různých muzikálů, se najde někdo jako ty a přinese nám další skvělé kousky, jako byl RENT, Tick, Tick...BOOM! či Ne/Normální. Každý z těchto projektů měl silný příběh a byl opravdu ‚něčím jiným‘. Člověk se opravdu musel zamyslet nad životem a prožíval každý okamžik spolu s herci. Jak vzpomínáš na tato díla a můžeme se někdy v budoucnu těšit na další úžasný projekt?

Opravdu mi dělá radost, když po tak dlouhé době, kdy jsou divadla zavřená, ještě slyším takový krásný divácký ohlas na naši práci. Díky! Předně, RENT byl v Praze uveden ve třech verzích, přičemž já jsem se, jako produkční, nikoliv, jako producent, podílel až na té poslední verzi v češtině. A teprve s českou verzí vznikl v roce 2015 náš spolek art4rent, který jsme založili společně s Milanem Malinovským a Markétou Schröckovou. Každopádně za uvedením RENTU v Čechách stojí především Steve Josephson, Mirjam Landa, Ondra Izdný a právě Milan Malinovský. Já jsem se více méně vezl jako herec a později sbíral první produkční zkušenosti.

Po ukončení RENTU a krátké pauze, kdy navíc odešel ze spolku Milan, jsme se v roce 2017 s Markétou a společně s manželi Hruškovými, provozovateli Divadla Na Prádle, dohodli, že se zde pokusíme vybudovat stálou komorní hudební scénu. Moje ambice byly tenkrát opravdu veliké, představoval jsem si do několika let plně samostatně fungující hudební divadlo s několika tituly na repertoáru. A tak jsme jako první uvedli Tick, Tick…BOOM! Pro mě naprosto osudový projekt, který považuji za svůj první opravdový producentský počin. Navíc jsem si zahrál životní roli, která mě naplňovala po všech stránkách. Ale právě hned u TTB jsme s Markétou zjistili, že je taková produkce při představě několika projektů najednou nad naše síly, celkově nad možnosti divadla jako prostoru, a z hlediska divácké poptávky v Praze dost možná i nesmyslná. Navíc se nám ani po dlouhém čase nedařilo najít potřebného stálého sponzora, díky němuž bychom se mohli rozrůst.

Takže z mé vize repertoárového divadla jsem záhy vystřízlivěl. K tomu, abychom něco takového dokázali, bychom jednak museli převzít prostor divadla plně do vlastních rukou a vybudovat si v něm dobrý herecký soubor, ale také mít štědrého a stálého sponzora, větší produkční a obchodní tým a k tomu všemu i hodně štěstí a nezlomnou vůli a motivaci to skutečně ukočírovat a udržet. Něco z toho se začínalo naplňovat, mnoho by se dalo časem vybudovat. S některými věcmi jsme měli asi začít dříve než později, však kde je vůle, tam je cesta… Jenže zjistili jsme, že máme před sebou naprosto zásadní překážky, přes které se ani časem nedostaneme.

Hned po skončení uvádění TTB jsme se tedy dohodli, že si dáme nějaký čas pauzu a rozmyslíme se, kudy a jak směřovat dál. Načež nám ovšem překvapivě ministerstvo kultury přidělilo grant k dalšímu projektu a stáli jsme před rozhodnutím, zda ho tedy okamžitě začít připravovat, nebo grant vrátit. A tak místo pauzy následovala rekordně rychlá příprava české premiéry muzikálu NE/NORMÁLNÍ. Všechno jsme museli stihnout za půl roku, což je z hlediska přípravy takového díla opravdu naprosto šílený termín. Ale bylo až neuvěřitelné, jak krásná práce nás zničehonic zavalila, všechno do sebe začalo zapadat, s výjimečným dílem se potkal i úžasný kolektiv herců a spolupracovníků a stal se vlastně zázrak, na nějž jsem hrdý a děkuji za něj všem, kteří jej umožnili. Jenže ta pauza, kterou jsme vlastně potřebovali, abychom si pevně ujasnili, co a jak dál, ale nakonec jsme ji přeskočili, nám scházela.

Záhy nato navíc přišla pandemie a u mě osobně, se vlivem okolností uběhlého roku… (když teď přeskočím až do současnosti) mnoho změnilo. Nechci zabíhat do detailů, ale už dnes vím, že NE/NORMÁLNÍ jsou mým posledním projektem v rámci spolku art4rent. Budu rád, když se nám povede odehrát ještě alespoň nějakou reprízu, což vůbec není jisté, ale další projekty tam již v plánu nemám. Nezbývá, než si zpívat z finálovky muzikálu NE/NORMÁLNÍ: „MĚJ VÍRU SVOU, JAK ŠTÍT, ZAS BUDE LÍP!“.

Pokud jde o mé producentské ambice, ty totiž nezmizely. Pořád mám spoustu nápadů a snů… kolem mě je dost lidí, s nimiž bych se rád pustil do dalších projektů, ale kdy, kde a s kým na ně dojde, to pro mě teď není hlavní téma. Jen vím, že snad někdy a zcela určitě jinde. Co teď však nedočkavě vyhlížím, je toto léto, kdy se snad konečně zase rozehraji a rozezpívám, ať už v rámci shakespearovských slavností nebo pár koncertů, co jsou v plánu.