Muzikál Carmen: Symbol ženy jako věčná inspirace

 

Muzikál Carmen drží u nás zvláštní prvenství: je to první dílo napsané zahraničním autorem právě pro českou scénu, světová premiéra se rovněž odehrála v České republice. Jméno amerického skladatele Franka Wildhorna není muzikálovým fanouškům neznámé – jeho veleúspěšný a skvělý muzikál Jekyll a Hyde se na české scéně hrál ve dvou uváděních (Praha, Brno) a sklidil obrovské ovace. Proto bylo pro Hudební divadlo Karlín jednoznačně velkou ctí, že pro něj tento skladatel napsal originální muzikál. Jistě v tom velkou roli sehrála samotná Lucie Bílá, která Wildhorna oslovila svým uměním natolik, že se rozhodl jen pro ni stvořit muzikálovou Carmen.

Nutno říct hned v úvodu, že muzikál Carmen je po autorské stránce jako celek jedním slovem fantastický. Jediná věc, kterou mu mohu vytknout, se týká pouze jistých jevištních prvků, ale k tomu se dostanu později.

Carmen jako postava je bezesporu obrovskou výzvou, ať už v jakékoli herecké či pěvecké podobě. Je symbolem ženství, živelnosti, nespoutanosti, vášně a svobody. Jednu z prvních cikánek jménem Carmen můžeme najít v Puškinově básni, jež sloužila jako inspirace pro francouzského spisovatele Prospera Mérimée. A tak vznikla novela Carmen, která zase pro změnu inspirovala francouzského skladatele Georgese Bizeta pro napsání té nejznámější Carmen na celém světě – opery z roku 1875. Kdo by neznal slavné árie Habanera či Toreador Song? A touto operou se posléze inspiroval Frank Wildhorn…

Operu Carmen jsem zatím na jevišti neviděla, tudíž srovnání muzikálu s operou se vyhnu. Příběh muzikálu je dost odlišný od opery, pouze některé postavy jsou stejné. Po hudební stránce není možné tato dvě díla srovnávat vůbec. Našlo by se sice několik společných prvků v podobě španělských rytmů, žánrově však nejsou nijak podobné.

Děj muzikálu Carmen se odehrává v cirkusovém prostředí. Carmen je cikánka, která je hvězdou cirkusových arén, a její milenec Garcia, majitel cirkusu, si na ni dělá veškeré nároky. Kočovní komedianti přijíždějí do přímořského městečka ve chvíli, kdy vrcholí zásnuby Kataríny (dcery starosty Mendozy) a policisty Josého Rivery. Katarína je ctnostná dívka, zbožná a pevně rozhodnutá nepodlehnout Josému dřív než po svatbě. José je s jejím odmítáním pomalu smířený, náhodné setkání s Carmen však pořádně otřese jeho čistým charakterem. Carmen si s Josém zpočátku jen pohrává, avšak síla, která je táhne k sobě, je pro oba překvapující, nečekaná, a tak nedokážou jeden druhému odolat.

Po Carmen však touží i tři další muži – starosta Mendoza, policejní kapitán Zuniga a samozřejmě Garcia. Všichni tři jsou pro Josého i pro Carmen nebezpeční. Když Garcia zabije Zunigu Josého pistolí, José je nucen prchnout do lesů a spoléhá na pomoc Carmen. V celé zápletce však přijde řada i na Katarínu…

Napínavá dějová zápletka je protkaná skrz naskrz vášní, akčními scénami, živelností a konfrontací několika různých světů – a to bylo přesně to, co se mi na dějové lince líbilo nejvíc. Prvním konfrontačním momentem bylo otřesení víry Josého v čistou lásku v tom nejčistším manželství, když se najednou jeho srdce zmítá v horoucí touze podlehnout svodům obyčejné cikánky, která jemu, váženému občanovi, vlastně nemá co nabídnout, kromě své planoucí náruče. Miluje Katarínu, vášeň ho však dostihne zcela nepřipraveného. Poté při setkání Carmen a Kataríny tváří v tvář dojde ke střetu dalších dvou světů (a provází jej jejich fantastický duet). Každá si hájí svůj svět, v němž celý život žije, a haní svět té druhé. Svět luxusu a život na ulici, materiální touha v protipólu se svobodou, vila versus maringotka, konvence versus nespoutanost, pokrytectví zamčené ve zlaté kleci naproti kočovným bláznům žijícím ze dne na den ve věčném nebezpečí. Jen jedno mají obě ženy společné, a to je láska k jednomu muži. Avšak ani láska není stejná, je-li vnímána z rozličných pohnutek. Musí tudíž zasáhnout osud. Osud je totiž v tomto muzikálu natolik důležitý, že dostal dokonce samostatnou roli – a tou je Vědma.

Autorská složka muzikálu se povedla naprosto bez jediné chyby. Mohu-li hodnotit hudbu z pohledu svého vkusu, ačkoli nejsem milovnice cikánských či horkokrevných španělských rytmů, tyhle melodie mě dostaly a dostávají do kolen pokaždé, když je slyším. Jsou jasným důkazem, že i když nějaký konkrétní žánr nemáte rádi, vždy se najdou skladby, které vás pohltí a váš názor spolehlivě vyvrátí. Carmen má hudbu jedinečnou, podmanivou, pohlcující, veškeré tóny vám spolehlivě vezmou dech a po skončení představení si řeknete, že hudba léčí. Celému představení mohu dát přívlastek „ozdravující“ navzdory tomu, že děj končí tragicky. Neutuchající vášeň je cítit z každé noty, každá autorova myšlenka je přetavena do harmonie tónů a srdce diváka po celý čas bije ve stejném rytmu. Španělské rytmy samozřejmě dominují, další skladby se nesou v popovém stylu a objevíme i dokonalou harmonii v duetech či mnohonásobných vokálech. Skvělý je kvartet dvou mužských dvojic, které se navzájem nevidí, ale všichni čtyři mají stejné myšlenky. Hříšné, jak jinak. 😊

Neméně dokonalé jsou i české texty Adama Nováka. Poetická sóla i duety jsou plné překvapujících alegorií a básnických obratů. Mně osobně se hudebně i textově nejvíce líbí píseň „Symbol žen“. Nachází se v první části představení, aby dal autor jasně najevo, o čem to celé bude – v jakémkoli století to byly ženy a jejich krása, co motalo hlavy všem mužům světa, i těm nejmocnějším. Pro Carmen snad nemůže být výstižnější píseň. Rovněž výstižnou píseň zpívá José - „Cizinec, můj stín“, kdy nepoznává sám sebe a jeho životní zásady jsou rázem ty tam. Dalšími stěžejními písněmi jsou sólovky Carmen „Viva amor“, „Kéž sílu mám“, již zmíněný duet Carmen a Kataríny „Když láska nás poblázní – Blázen jak já“ a sólovka Garcii „Jde vo kejhák“. A také nesmím opomenout silnou a mrazení vyvolávající úvodní píseň Vědmy o tom, že vše je v rukou osudu.

Lucie Bílá jako Carmen byla správnou volbou. Ona sama je vlastně stejný živel, je nepřehlédnutelná, s divokým vzezřením, a roli si užívala po všech stránkách. V některých momentech sice byla víc Lucií než Carmen, mě osobně to ale nijak nerušilo. Zkrátka ukradla si představení pro sebe, ale v harmonii a kolegialitě k ostatním aktérům. Ve skupinových choreografiích zapadla mezi ostatní, v činoherním hraní byla přesvědčivá a rovněž ve zpěvu byla prostě tím správným živlem. Bohužel nepovedlo se mi vidět v roli Carmen Dashu, která je jednou z mých nejoblíbenějších muzikálových zpěvaček, tudíž srovnávat nemohu. Slyšela jsem však od ní některé písně Carmen na jiných akcích, a tak věřím, že i na jevišti byla stejně skvělá. Dasha se však víc objevovala v roli Kataríny (společně s Markétou Poulíčkovou) a tato role jí rovněž velmi dobře sedla. Jako José Rivera se střídali Robert Jícha a Peter Strenáčik, jednou zaskakoval i Tomáš Löbl – z nich u mě vedl Peter ve zpěvu i herectví. Ostatním dvěma ale není co vytknout. Role Garcii dokonale sedla Václavu Noid Bártovi (alt. Martin Pošta), který svou živelností Carmen skvěle sekundoval. Roli tety Inéz obsadila Pavla Břínková bez alternace. V roli Zunigy se střídali Tomáš Trapl a Lukáš Kumpricht, v roli starosty Jiří Korn a Josef Štágr a v roli Vědmy dvě úžasné dámy se silnými hlasy Hanka Křížková a Athina Langoska.

Kostýmům v cirkusovém světě dominuje jasně červená barva a přemíra cikánských střihů s volány, které efektně vyniknou u výborných choreografií. Ty jsou opět plné vášně, svádění, ladných pohybů, jsou živelné a plné života – jasně říkají „žijeme tady a teď, zítřejšek už nemusí být“. Městský svět starostovy rodiny je převážně bílý a stříbrný. Scéna v karlínském divadle bývá obyčejně velice efektní, prostorná a originální, a Carmen v tomto nebyla výjimkou. Svět cirkusu, les, zrcadlové bludiště, starostův dům či policejní stanice – někde dominoval minimalismus, jinde se naopak dekoracemi nešetřilo. Vše bylo ale vyvážené a vkusné. Perfektní byla scéna souboje Garcii se Zunigou ve vodě, kde se nešetřilo umělou krví a efekt vraždy byl dokonalý.

Co bych však vytkla – a budu zřejmě hodně kritická – je jen zásadní režijní prvek. A tím jsou živá zvířata v tomto představení. Chápu, že svět cirkusu je světem divokých šelem, čemuž však v tomto století již naštěstí zvoní hrana, a osobně nejsem zastáncem zvířat v cirkusech ani v divadlech. Lama, velbloud či lvíče nepatří do lidského světa v divadelním pojetí, kde je přemíra nepřirozených zvuků, hluku a dalších rušivých podnětů. Zvířata jsou již v dnešním světě v cirkusech nahrazována loutkami či artisty ve zvířecích kostýmech, a tak bych něco podobného uvítala i v tomto muzikálu, pokud se po nucené koronavirové pauze vrátí na karlínská prkna. Osobně ráda uvidím na jevišti třeba speciálně cvičené psy, jelikož pes je tvor společenský a onu chvilku slávy si umí užít. Ne však lev ani had. Tohle je moje jediná výtka k jinak bezchybnému představení, o to však černější, jelikož živá zvířata zde považuji pouze za nástroj pro efekt a senzaci, a tudíž byla na jevišti zcela zbytečná.

Naopak to, co představení nesmírně oživilo a udělalo originálním, byly výkony artistů, akrobatů, klaunů na chůdách, vrhačů nožů, žonglérů, vzpěračů a všemožných tanečníků předvádějících neskutečné kousky. Proto si také myslím, že pár členů company navíc by hravě umělo nahradit i již zmíněná zvířata.

Muzikál Carmen patří ke skvostům Hudebního divadla Karlín. Chválím nejen samotné představení, ale také vydání DVD nahrávky. Na jejím záznamu je sice znát, že se natáčel v divadle bez diváků, jelikož výrazy herců nejsou tolik přesvědčivé, jako byly na živém představení, a ani zvuková stopa není úplně ideální, avšak je chvályhodné, že takový záznam vůbec existuje. Ráda si jej občas pouštím a vzpomínky na časy, kdy byl svět ještě v pořádku a kultura byla stálou součástí společenského života, najednou ožívají…