Zvídavé otázky 7 statečných: Lukáš Adam

(Foto: Kateřina Šrámková)

Lukáše Adama můžeme všichni znát z celé řady muzikálových i činoherních rolí v divadlech po celé republice – v Ostravě např. jako Nathana z muzikálu Thrill Me (Vzruš mě!) nebo Jidáše z Jesus Christ Superstar, v Praze coby Bejbyho v Šakalích létech nebo nově jako Boba v muzikálu Rebelové a v neposlední řadě také jako představitele Che v budějovickém uvedení Evity. (A v současnosti ho můžete vídat také v seriálu Slunečná na Primě 😉.) Udělalo nám proto velkou radost, že si na nás našel čas a zodpověděl nám našich tradičních sedm zvídavých otázek. 😊 V našem rozhovoru zavzpomínal na korejský muzikálový festival a tamější atmosféru a fanoušky, podělil se s námi o některé peripetie se zapamatováním textu, ale především nám prozradil, jak vnímá kontroverzní postavy Nathana a Jidáše, které v ostravském Národním divadle moravskoslezském ztvárňuje.

Little Lotte: Do mé mysli jste se nejvíc zapsal jako Nathan v muzikálu Thrill Me (Vzruš mě!), jehož téma je poměrně kontroverzní. Zjišťoval jste si při přípravě na muzikál o tomto kriminálním případu něco více? Jak tuto postavu a člověka, podle níž vznikla, vnímáte?

Mě velmi baví průzkum okolností a osobnosti. Ať už mojí, nebo mých postav. Takže tuhle podrobnou přípravu na složité postavy, jako je právě například Nathan, dělám vždycky a rád. Zajímají mě pohnutky a charakterové rysy těchto lidí. To, co s Richardem Loebem provedli, je naprosto neodpustitelné a opovrženíhodné, ať byly okolnosti jakékoliv. Ale přesto všechno v něm musím jako herec najít něco lidského. Ne abych ty činy obhájil, ale abych pochopil, co způsobilo, že se z hodného mladého kluka stala zrůda. A s tím jde samozřejmě ruku v ruce nastudování historických faktů a odkazů, které ti dva používají, takže ano, probírali jsme se celým případem i teorií nadčlověka Friedricha Nietzscheho poměrně detailně.

Annie: Hrál jste hlavní roli v muzikálu Šakalí léta. Nově se na vás můžeme těšit také v představení Rebelové. Oba tyto muzikály se odehrávají za dob socialismu. Jak se vám hraje představení, odehrávající se v době poměrně nedávné, kterou značná část diváků pamatuje, ale vy sám jste ji nezažil? Je to těžší a víc zavazující, nežli hrát v něčem skutečně historickém?

Šakalí léta, Rebelové, ale například i Starci na chmelu, jsou sice zasazeny do zhruba podobné doby, padesátých a šedesátých let, ale každá ta inscenace má jinou ambici a jinou míru stylizace. Rebelové jsou letní odlehčený muzikál s cílem pobavit a povozit diváka na vlně slavných šlágrů, Starci na chmelu to mají podobně, oba muzikály v sobě mají ústřední motiv velké lásky hlavních hrdinů, které není přáno. Šakalí léta na Fidlovačce jsou ale od režiséra Adama Skaly nastavené jako společenský apel, jako výraz odporu k socialismu. Ta inscenace se vymezuje přímo a bez kompromisů, a to mě na tom baví, když můžu divadlem něco sdělit a vyjádřit postoj. A vlastně v tom pro mě nehraje roli, jestli jsme v šedesátých letech, nebo ve středověku.

George: Hrajete v mnoha představeních, jak v muzikálech, tak v činohře. Dá se říci, že váš repertoár je opravdu nabitý. 😊 Proto mě zajímá, jak si zvládáte zapamatovat tolik textů? Máte někdy problém si vzpomenout, nebo to naskočí samo v průběhu děje? 😊 Stala se vám někdy vtipná historka v této souvislosti? 😊

No jéje. 😊 Já se celý život učím učit texty. Před deseti lety jsem doma s textem nestrávil ani minutu a všechno mi nějak postupně naskákalo do hlavy během zkoušek. Dneska se snažím na každou zkoušku přijít připravený předem, abych se nemusel omezovat textem v ruce. A když už je text v hlavě, tak už se tam zabydlí a většinou nevypadává. Ale staly se mi i výpadky a tzv. okna, kdy jsem měl před očima úplné černo, hudba hrála dál a já jsem neměl, jak bych se do toho vlaku vrátil. Asi nejhorší to bylo při Jidášově sebevraždě v Jesus Christ Superstar, kde jsem prošvihl nástup a celou půlku písničky jsem jen vzdychal a jakože trpěl. Jenže podle mého textu se zvedá železná opona, přicházejí další herci, pak se vrací za oponu zpátky, a nic z toho se tehdy nestalo, protože inspicient neslyšel narážku. To byl asi ten »nejinfarktovější« moment ze všech.

A nejvtipnější byl, když jsem v Ženách na pokraji nervového zhroucení na Fidlovačce měl zazpívat dohromady asi dva takty za celý muzikál, ale vypadl mi text při třetím slově. Dozpíval jsem frázi jen na „lalala“ a ve všech portálech byli připravení všichni kolegové i technika na hromadné číslo, a všichni, včetně diváků, měli záchvat smíchu.

Eric: Viděl jste nějaké muzikálové představení v zahraničí? Pokud ano, který zahraniční titul by podle vás měli vidět i čeští diváci?

Viděl jsem několik činoher, muzikálů a tanečních představení v Londýně a v Amsterdamu a pak několik představení z ciziny, která hostovala na festivalech u nás nebo na Slovensku. Nejvíc mě asi zasáhla inscenace Equus Petera Shaffera v Londýně. Je to moje milovaná hra, drásavý příběh chlapce, který oslepí několik koní a podstupuje psychiatrická sezení v rámci vyšetřování případu, přičemž se divák postupně dozvídá všechny okolnosti. A právě ta londýnská inscenace byla pro mě fascinující – scénou, divadelní magií, pohybovým ztvárněním a neskutečnými hereckými výkony. Tak to bych přál vidět každému.

Nikča: Obdržel jste cenu DIMF Award na muzikálovém festivalu v korejském Tegu. Lišila se něčím tamní atmosféra, nebo byla podobná té, kterou zažíváte zde?

Letí se tam přes půl světa, takže by v tom byl čert, aby to tam bylo stejné jako u nás. Je to jiný svět - od jídla, přes chování lidí až po buddhistické chrámy v horách. Ale muzikál Korejci milují podobně jako my, možná ještě víc. A mně osobně připadalo, že byli až nekriticky nadšení. Ale pocit to byl samozřejmě hřejivý, vyhrát cenu na druhé straně zeměkoule, navíc v přímém přenosu korejské televize na galavečeru v opeře. A místní diváci, kteří nás do té doby v životě neviděli, nás, herce z Ostravy, vnímali jako hollywoodské hvězdy. Fotili se s námi, křičeli nadšením, když jsme procházeli po červeném koberci, divoce vše sdíleli na sociálních sítích. Byl to opravdu velmi intenzivní zážitek mého života. 😊

Džejňulka: Měla jsem možnost vás v ostravském Divadle Jiřího Myrona vidět coby Jidáše v Jesus Christ Superstar. 😊 Jedná se o velmi zajímavou a rozporuplnou postavu, která je v Bibli kvůli své zradě Ježíše vykreslena negativně. Muzikál ale nabízí řadu výkladů a fanoušci často Jidáše chápou jako kladného hrdinu. Zajímalo by mě proto, jak se na něj díváte vy sám. Bylo těžké si pro vás při zkoušení najít k Jidášovi cestu?

Jidáše mám z těch opravdu ryze muzikálových rolí nejradši. Zaprvé mě neskutečně baví, pak to byl můj první opravdu velký ostravský počin. A vracím se zpátky k první otázce – nastudovat si takovouhle postavu není vůbec jednoduché. Samozřejmě je možné se naučit noty, nazpívat si part a nějak to na jevišti archetypálně odběhat, ale to mě nikdy nebavilo. Takže jsem si pročetl Bibli a spoustu dalších pramenů a tezí, které Jidáše vykreslují různými způsoby. Je rozdíl mezi pravdou biblickou, historickou a divadelní. Navíc jako interpret nesděluju jen postoj svůj, ale v tomhle případě i autorů, kteří do té postavy výrazně vtiskli vlastní pohled a názor. A já ho mám prostě rád.😊 A je to jedna z těch inscenací, kde mám pocit, že vím přesně, co mám hrát, a to každý centimetr od prvního tónu až po děkovačku.

Coffeerun: Ve vašem bohatém repertoáru mě velmi zaujala inscenace Pekingská kachna. Mohl byste tohle, bezesporu po všech stránkách, náročné dílo přiblížit našim čtenářům?

Pekingská kachna je další z inscenací, kterou mám zarytou hluboko v sobě, protože to byl můj nápad, z něhož jsme v ostravské Staré aréně se skvělou partou lidí vytvořili skoro na koleně inscenaci. Byla to kompilace tří textů z knih čínského disidenta Liao I-wu, s nimiž jsem tři roky po sobě soutěžil na Poděbradských dnech poezie, a nakonec jsem je chtěl propojit v jeden divadelní kus, což se povedlo. Byla to surová výpověď o hrůzách čínského komunistického režimu v padesátých a osmdesátých letech dvacátého století. Trvalo to padesát minut, ale bylo tam všechno – groteska, syrové maso, nahota, poezie, oheň. Hráli jsme to dohromady párkrát, ale vždycky to byl zážitek.