Muzikál Sweeney Todd - Ďábelský lazebník z Fleet Street: Halucinogenní »návykovka«

 

Marně se neříká, že by se měl člověk dívat před sebe a neutápět se zbytečně v minulosti, kterou už stejně nemůže změnit. Učí nás tomu i muzikály, z nichž nejvíc asi otázku pomsty řeší Monte Cristo pánů Karla Svobody, Zdeňka Borovce a Richarda Hese. Ovšem velmi podobný příběh, snad jen vykreslen v o poznání temnějších barvách, vypráví také broadwayské dílo Sweeney ToddĎábelský lazebník z Fleet Street s hudbou i texty od Stephena Sondheima a libretem od Hugha Wheelera.

Jak již napovídá název, děj (který možná již znáte z filmu z roku 2007 s Johnnym Deppem, jenž jsem osobně zatím neviděla) sleduje Sweeneyho Todda, lazebníka neboli holiče, co svou živnost vede na Fleet Street v pokoji nad obchodem, v němž paní Lovettová nabízí pirohy, i když nikterak chutné. Jenže ve skutečnosti se Todd jmenuje Benjamin Barker, v Londýně už před lety žil a měl zde i rodinu, ale posléze byl neprávem odsouzen k rokům za mřížemi a navíc daleko od domova. Teď se mu ovšem podařilo uprchnout a vrátit se, ale nenalézá už ani milovanou ženu Lucy, ani jejich tehdy malou dceru Johannu. Ta už vyrostla a navíc ji drží pod zámkem její poručník a jeden ze strůjců Toddova neštěstí – soudce Turpin. Toddovi tak zůstaly už jen jeho drahé a vzácné břitvy. „Kamarádi“, kteří by mu mohli pomoci s odplatou…

Není divu, že Todd prahne po pomstě, jelikož cítí, že už nemá co ztratit. Ve tváři za ty roky možná pobledl, ale duše mu naopak zčernala. Cítí nutkání zabít ty, kdo jemu a jeho rodině zničili šanci na štěstí. Paní Lovettová ho přesvědčí, aby vyčkal, až mu sami usednou do holičského křesla. Nejde jí však ani o to, aby měla čas ho z vražedných choutek vyléčit, ale spíš chce zůstat Toddovi nablízku, jelikož ho miluje. Dokonce ani ve chvíli, kdy Todd připraví o život první oběť, paní Lovettová necouvne. Naopak, vymyslí velmi kreativní způsob, jak se efektivně zbavit důkazů a zároveň získat těžko sehnatelné maso do svých pirožků – namele mrtvolu a pokrm je rázem připraven. Ještě vám není špatně a neutíkáte pryč? Tak to je dobře, jelikož na zhlédnutí Sweeneyho Todda je přece jen potřeba trochu silnější žaludek, jelikož to, co jsem právě popsala, je vlastně teprve pouhý začátek. Todd totiž postupně naplňuje svůj krvavý plán, ovšem do cesty se mu staví řada překážek a na závěr se vše zkomplikuje tak, že se opravdu zdá, jako by si s hlavním hrdinou osud krutě zahrával. Přitom vlastně stačilo tak málo… a vše se mohlo odehrát jinak a lépe. Až z toho mrazí a rázem si pak uvědomíte, že vaše zázemí a ostatně i celý život v podstatě visí na vlásku, respektive na pouhém chloupku…. Stačí jen jeden špatný pohyb a vše může být rázem vzhůru nohama.

S tímto nevšedním muzikálem jsem se poprvé naživo setkala v plzeňském Divadle Josefa Kajetána Tyla v červnu 2021. V plánu byl původně v březnu předchozího roku, k čemuž ale vzhledem ke koronaviru nakonec nedošlo. Místo návštěvy divadla jsem si tehdy v „Den D“ pustila na internetu alespoň záznam zahraniční verze z JJ Pearce Theater, a tak jsem posléze do divadla přišla už trochu dějem políbená a tušila jsem, co čekat. Než bych na to zapomněla, musím zmínit, že český překlad Hany Novákové se mi moc líbil, krásně se poslouchal, a když jsem ho v hlavě porovnávala se vzpomínkami na originální text, byl přesný a výstižný.

V mnoha ohledech se mi navíc plzeňská verze líbila víc, i když pomyslné misky vah jistě naklonil i fakt, že pouze v Plzni jsem viděla ‚Todda‘ naživo. Některé aspekty se ostatně dost lišily. Kladně hodnotím jakési „orámování“ příběhu pomocí výjevů z blázince, k němuž se uchýlili v Plzni na tamní Malé scéně. Ta oplývá skutečně výjimečnou atmosférou a každá divadelní hra je tam unikátním zážitkem. Dění začíná pokradmu a nenápadně ještě dříve, než vůbec zhasnou světla. Také během představení nechybí divákům kontakt s herci, v případě Sweeneyho pak herečky dokonce rozstřikovaly vodu či parfém a diváci z přednějších řad to občas i „schytali“. To vše hodnotím jako kladné a zajímavé prvky.

Jedinou slabinu vidím v tom, že samotný závěr představení na mně emočně silněji zapůsobil v zahraniční verzi, kterou jsem trochu oplakala. V Plzni mě slušně načal již duet paní Lovettové a chlapce Tobiase, kde si navzájem slibují: „Dokud já tě chráním, nic ti nehrozí.“ Jenže jsem si říkala, že do konce je přece jen ještě daleko a nebudu přece mezi lidmi a v respirátoru slzet takovou dobu, takže jsem se udržela. Na konci však už žal nedorazil, a ačkoliv jsem titulnímu hrdinovi většinu času fandila, nakonec jsem si jen v duchu posteskla, že si za své neštěstí může vlastně sám. Tím pádem mi ho nemohlo být ani líto.

Trochu to přičítám tomu, jak byla celá scéna dotvořená, v Česku byl podle mě snad až moc natahován osudný moment před tím, než Todd zabije domnělou žebračku. Rovněž jsem si všimla jisté odlišnosti ve způsobu, jakým v samém závěru jednal Tobias. (Kdo nezná konec, přeskočte na další odstavec, ať vám nic neprozrazuji…) V zahraniční verzi chlapec krveprolití zakončí rovněž břitvou, což je samozřejmě velmi stylové v rámci zbytku představení. V Plzni se ovšem jeho vražedným nástrojem stane lopata, což mi připadá dost podivné, když to má být ještě nedospělý chlapec. Inu, asi hodně posiloval! 😊

Bohužel to pro mě ovlivnilo jakousi míru uvěřitelnosti daného příběhu, přičemž právě děj je pro mě v případě Sweeneyho nejsilnějším kladem celého představení. Ačkoliv rozhodně nejsem na horory ani krváky, zde to bylo podáno velmi poutavým způsobem. Snad jen občas se už příběh trochu táhl a říkala jsem si, že kdyby se Todd se svým holičským uměním tak „nemazal“, mohl mít pomstu odbytou už dávno. Ke konci už začínám být vždy stejně netrpělivá jako on sám, ale v tom podle mě tkví jedno z kouzel dobře vyprávěného příběhu.

Pokud bych měla hodnotit hudbu tohoto muzikálu, musím nejprve říct, že se asi nebude líbit každému, rozhodně to není nic, co bychom denně slýchali z rádia. Některé tóny jsou snad schválně vyhnané trochu do extrému, chvílemi vám může připadat, že snad někdo rozladil nástroje hudebníků, ale vše dohromady pak vytváří jedinečný dojem. Hudba krásně kopíruje příběh, v temných momentech vám z melodií zatrne, jindy vás dokáže hudba zase něžně pohladit.

Asi nebudete odcházet z divadla s písničkou na rtech, ale některé hudební momenty jsou rozhodně zapamatovatelné i tzv. ‚na první dobrou‘ a mně pak ještě dlouho různě vyskakovaly v mysli, a to zcela bez varování. Cestou z divadla a ještě další dva dny jsem všude chodila v hlavě s úryvkem písně, kterou na začátku a na konci zpívají blázni, a vždy jsem měla chuť nahlas zavolat: „… pan Sweeeney Todd“. Když jsem pak zase sedla ke psaní tohoto textu, najednou se mi v hlase ozval žebraččin popěvek: „Soucit mějte s touhle ubohou ženoouuu…“ Velmi pěkná je pak podle mě také píseň „Pretty Women“, kterou zpívají Todd a soudce, v češtině pak přeložená jako: „Ženy lepé“.  Mám dojem, že celková hudba muzikálu působí tak trochu jako nějaká návyková droga. Čím víc ji budete poslouchat, tím víc si vás obmotá kolem prstu a už nepustí. 😊

Co se týče kostýmů (autorem je Dave Benson) a masek, Plzeň vedla podle mě oproti zahraniční verzi stoprocentně. Kostýmy byly podle mě adekvátní k historické době, v níž se příběh odehrává, ovšem masky, líčení a paruky tomu dodaly jiný, o dost ‚vyšinutější‘ nádech. V podstatě jsme tak vůbec nemuseli pochybovat o tom, kde se nacházíme – v rámci představení jsme si udělali výlet do Londýna 19. století, ovšem zřejmě jsme se na cestu posilnili nějakými halucinogenními ‚houbičkami‘, což nám trochu proměnilo barvičky kolem nás. To se podle mě k tématu díla dobře hodilo, působil díky tomu opravdu hororově, ale přesto barevně a ne přespříliš temně.

Také scéna (rovněž z dílny Davea Bensona) se mi zamlouvala, byla ve své podstatě jednoduchá, ale přesto funkční a dovolovala drobnými přeměnami pocitové změny v prostředí i na malém prostoru. V podstatě nám stačil nápis Asylum (tedy v překladu řekněme třeba blázinec) nad našimi hlavami, po pravé straně rozvěšené bílé prádlo na šňůrách a pak dva menší prostory. Vlevo to byl krámek paní Lovettové, vpravo pak buď holičství pana Todda, případně dům soudce Turpina – respektive jeho okno, z něhož vyhlíží smutná Johanna. Měla jsem chvílemi opravdu dojem, že v Plzni by mě dokázali přesvědčit i o existenci neviditelné jitrnice, někdy totiž ani nepotřebovali rekvizitu a vystačili si jen s pohyby „na prázdno“ a stejně to bylo tak mrazivě přesvědčivé. Stále mi třeba není jasné, jak a čím Pavel Klimenda mlel maso, ale krev jsme téct viděli. 😊 Fascinující.

Důležité je v tomto představení ovšem křeslo pana Todda. V již zmíněném záznamu disponovalo divadlo zřejmě větší scénou, která umožňovala využití propadel, a tak byla iluze mechanismu křesla skutečně dokonalá, zkrátka se mrtvolka šoupla dolů a bylo. V Plzni to měli herci náročnější v tom, že je Todd vlastně odpravil tak, aby zmizeli za kulisami a posléze se museli dostat na jinou část jeviště sami. Přesto to působilo uvěřitelně. Jen samotné „krásné“ křeslo, které si Lovettová s Todem tak vychvalovali, se mi zdálo tak nějak málo zdobné. Představovala bych si spíše takový menší trůn, aby zákazníky opravdu lákalo se do něj usadit, zde bylo ovšem křeslo už na pohled studené a šedivé, skoro jako u zubaře – no, já bych do něj zkrátka nesedla 😂. Uznávám ale, že byl dobrý nápad přidat k němu kolečka, jelikož pak bylo určitě pro všechny účinkující lehčí s ním manipulovat a zase ho třeba na chvíli někam odklidit, když bylo třeba.  

Výborné bylo v Plzni také obsazení, jak už je tam ostatně zvykem. Na představení se byl podívat i režisér Lumír Olšovský, na němž je vidět, jakou mu divadlo dělá radost. Myslím, že na Sweeneyho může být skutečně pyšný.

V první řadě se předvedl samozřejmě představitel titulní role, Jozef Hruškoci. Musím říct, že odvedl parádní výkon a do role se položil, jelikož jsem skutečně ani na chvíli nepochybovala, že mám před sebou člověka s duší rozervanou na cáry. Stačilo mu k tomu minimum gest, ale opravdu se na jevišti proměnil v tichého psychopata. Jindy mu v očích rošťácky jiskří, ale tentokrát měl pohled vyhaslý natolik, že z něj opravdu šel strach.

Paní Lovettovou perfektně ztvárňuje paní Stanislava Topinková Fořtová. Dokáže vás okamžitě přesvědčit o své lásce i praktičnosti, která nezná mezí, stejně tak vás vtáhne do děje a mnohé vyjádří pouhým pohledem či gestem, třeba i mírnou pauzou před replikou, jakýmsi zaváháním. Myslím si, že i kdyby se náhodou stalo, že zapomene repliku (což by bylo po koronavirové pauze pochopitelné), dokáže to uhrát tak, že by divák nic nepoznal. V případě našeho představení jí ale v tomto udělala tzv. „medvědí službu“ nápověda. Při jakémkoli zaváhání okamžitě odříkávala dané repliky sama, a to velmi nahlas (tak, že to bylo slyšet po celém sále). Byl to pro mě rušivý element, bez něhož by výkon paní Topinkové Fořtové vyniknul mnohem lépe. Dokonce jsem chvíli přemýšlela nad tím, zda jí takhle nevybíravě nenapovídá nějaký velký nadšenec z publika 😂. A pokud v tom byl nějaký záměr představení, který jsem nepochopila, tak se omlouvám.

Vynechat nesmím ani představitele Tobiase – Pavla Klimendu. Chlapeckým botičkám již dávno odrostl a za posledních pár let zmužněl i v obličeji, přesto se mu povedlo malého chlapce zahrát velmi přesvědčivě. Nejprve zažíval jen trápení a ústrky, ale jakmile poznal lásku a péči paní Lovettové, byl připraven ji chránit vlastním tělem a bojovat o ni klidně s celým světem. Iluze se ale brzy rozpadly jako domeček z karet a Tobias byl rovněž odsouzen k obrovskému psychickému traumatu. Do posledních chvil mrazivě uvěřitelné.

Do úloh záporáků představení se zase perfektně hodili Radek Antonín Shejbal coby soudce Turpin a Lukáš Ondruš jako biřic Bamford. Pánové, ač v civilu jistě sympaťáci, působili najednou jako dva slizcí hadi a hnusáci. Chvílemi jsem se při jejich výstupech ošívala a v jejich případě jsem opravdu doufala, že se ocitnou v Toddově holičském křesle. Ještě při děkovačce jsem měla nutkání na ně křičet, ať někam táhnou 😃. Pardon, zanechali ve mně zkrátka příliš hlubokou stopu. 😊 

Velmi přesvědčivá byla i Kristýna Bečvářová v roli žebračky. V Plzni už jsem o této postavě věděla víc, než divák při první návštěvě, a tak jsem jí od začátku věnovala více pozornosti. Chvílemi působila humorně, ale jakmile zazpívala, případně se na okamžik zarazila, okamžitě ukázala, že má v příběhu své důležité místo. Skvěle ztvárněno.

Romantickou dvojici mladých lidí, která najde lásku, ale musí si ji vybojovat, nám zahráli Pavel a Charlotte Režní, tedy v reálu manželé. Chemie tak mezi nimi logicky nechyběla a bylo moc hezké je vidět na jevišti spolu. Pavel Režný jako Anthony se mi moc líbil a Charlotte zase blonďatá paruka velmi slušela. Pěvecky dostala velmi nelehký úkol, některé výšky, které Johanna zpívá, jsou opravdu až závratné. Bohužel na mě byly už trochu moc. Zajímalo by mě proto, zda by mi to tak připadalo i v případě alternace, tedy Kateřiny Chrenkové Falcové.

Skvělá byla v Sweeney Toddovi i kompletní company, tvořená z dalších hvězd. V Plzni jako by malých rolí nebylo… Vypíchnout musím skvělou Venuši Zaoralovou Dvořákovou, která má talent zaujmout i v úloze, která by v podání někoho jiného působila jako pouhý štěk. Tato dáma diváky rozesmála ještě před začátkem představení a její výrazný smích byl také tím posledním, co jsme slyšeli při odchodu ze sálu. Zkrátka, musela mít poslední slovo 😂.

Ráda bych jí ho dopřála i teď, ale přece jen se sluší a patří, abych text zakončila sama, respektive dodala nějaký závěr. Zrovna mě nic světoborného nenapadá, snad jen, že pokud se rádi »bojíte«, možná je Sweeney pro vás to pravé ořechové. Ovšem přece jen to asi není dílko pro každého, třeba když jsem zážitky z divadla líčila mamince, jen si tak trochu posteskla: „Ty jsi blázen, viď?“ Asi už to tak bude, ale pokud jste muzikáloví blázni i vy, tak honem do plzeňského divadla – už tam mají pro nás připravený krásný blázinec! 😊


Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Činohra Vše o mužích: Charisma + humor + vztahy – to celé na třetí

Muzikál Krysař: Temná pohádka o lásce vykoupené krví

Máme nový web! Nově nás najdete na ocima7.cz