Muzikál O statečném kováři: Hoř, plamínku, plápolej…
Lidová slovesnost by zkrátka neměla vymizet z kulturního
života. Pohádky s námi putují od nejútlejšího dětství, a ač to zní hodně
sentimentálně, jsou důležité a nenahraditelné. Zejména ty pohádky, které
vznikly opravdu mezi lidmi, kdy je babičky vyprávěly svým vnoučatům na dobrou
noc. Ty nejkrásnější pohádky vznikaly v těch nejchudších krajích a
ztělesňovaly touhu po bohatství, lásce a lepším životě. Ale také poukazovaly na
boj dobra se zlem, na dobré i špatné lidské vlastnosti, a také přinášely velkou
představivost, fantazii a snění ve všech barvách. Jejich edukativní význam je
nezpochybnitelný dodnes.
Přiznám se, že původní filmové zpracování s Pavlem Křížem
v hlavní roli jsem neviděla. Hudbu k němu napsal Petr Ulrych, a stejné
písničky, k nimž tentýž autor dopsal několik dalších, můžete slyšet i v divadelním
nastudování Městského divadla Brno. Toto představení jsem zhlédla letos na
brněnském Biskupském dvoře.
Biskupský dvůr je velmi pěkné místo, jako stvořené pro letní
divadelní představení. Nachází se v centru Brna na nádvoří pod Petrovem s úžasným
pohledem na katedrálu, která se při večerním osvětlení stává přirozenou
kulisou. Vrátila jsem se tam po pěti letech a byl to příjemně strávený večer ve
společnosti kvalitního brněnského souboru, uchu lahodící muziky a fantazijního
příběhu plného zajímavých překvapení.
Děj pohádky O statečném kováři není třeba dlouze
představovat. Mladý kovář Mikeš se vydá do světa za dobrodružstvím a na svých
cestách potká dva kamarády Matěje a Ondru. Na své pouti se dostanou do smutného
království, v němž dobrý král truchlí nad ztrátou svých tří dcer, které
unesl zlý král. Tři stateční kamarádi se však pustí do vysvobození, kde na ně
čeká spousta nástrah v podobě zlých a nebezpečných kouzel. Zda se jim
podaří princezny vysvobodit a zda jejich přátelství vydrží až do konce, už
nebudu prozrazovat.
Scéna byla umístěna na poměrně velkém prostoru, a to tak, aby bylo dobře vidět ze všech míst v hledišti. Kulisu tvořilo rovněž sousoší trvale umístěné na nádvoří, vzrostlé stromy i zdi Moravského muzea. Při večerním osvětlení tak působily magicky, fantazijně, pohádkově. Open-air představení mají zkrátka i díky přírodním nebo architektonickým prvkům mnohdy daleko působivější atmosféru, než by měla v klasických divadlech. Pokud tedy příroda víc pomáhá, než škodí – např. nezačne-li pršet… To se ale na Biskupském dvoře naštěstí nestalo…
Musím hned v začátku říct, že se mi nesmírně líbila
hudba. Jelikož jsem příznivcem folkové hudby a dobových nápěvů, užila jsem si
doslova každý tón. V kombinaci se živým orchestrem na balkóně nad jevištěm
to byla hudební lahůdka, srozumitelná divákům všech věkových kategorií. Nástroje
byly převážně akustické, dominovaly španělské kytary, flétny, housle a perkuse
všech druhů. Písně zněly chvílemi lidově, pak zase folkově, a nechyběly ani zvučné
sborové vokály v několika tóninách najednou. Rovněž texty písní zněly
pohádkově, jednoduše, naivně a sladce, zkrátka tak, aby jim bez problémů
porozuměl i dětský divák. Bylo to celkově kouzelné pohádkové vyprávění, které
ale navzdory jednoduchosti udržovalo napětí. Nutno ale podotknout, že k tomu
přispívalo výraznou měrou i dění na jevišti a bezesporu vynikající herecké a
pěvecké výkony.
Celková scéna byla poměrně jednoduchá, ale funkční a s pochopením
jednotlivých náznaků prostředí podle mě neměl nikdo, ani ten nejmenší divák,
problém. Jelikož je to pohádka o kováři, i dekorace byly (anebo aspoň tak
vypadaly) z kovů a plechů. Nejvíc určitě upoutal obrovský železný kůň
patřící Černému králi. Kostýmy ctily pohádkovou atmosféru, princezny měly
jednoduché, ale velmi krásné bledě modré panenkovské šaty, králové jednoduché, nevýrazně
zdobené, ale přece jen honosné pláště, a kluci-dobrodruzi jednoduché vesnické
sešívané hadry, v nichž ale vypadali prostě dobře. Kostýmy ale měly důležitou funkci v ději, jelikož mnohé triky se týkaly bleskových převleků
– a opravdu bleskových, že ani já jsem nepostřehla, jak a kdy se například lišák
proměnil v ježibabu, anebo jak zajímavě se „převlíkala“ tanečnice, znázorňující
čtvero ročních období. Triků bylo v představení požehnaně, dopomáhaly k tomu
nejen zmíněné kostýmy, ale také scénické triky, skládací dekorace či mini
propadla. Když si k tomu domyslíte ohně, kouř a hru světel a stínů,
stanete se rázem součástí děje…
Kováře Mikeše si s chutí zahrál dlouholetý miláček
brněnského publika Aleš Slanina. Předvedl standardně kvalitní výkon, ve zpěvu
je výrazný, v herectví mu sedne v podstatě jakákoliv role. Postavě Mikeše
nechybí vtip, ráznost ani hrdinství, je výrazná a nespustíte z ní oči. Aleš
ustál veškeré nároky role bez problémů, a ačkoli představení není (s ohledem na
dětské publikum) dlouhé, přece jen je to figura, která je na jevišti téměř
pořád. Choreograf mu dokonce připsal k jedné písničce i odzemek, což také
Aleš zvládl bez zadýchání. Skvěle mu sekundovali Jakub Uličník (Matěj) a
Kristian Pekar (Ondra), a také malý Mikeš v podání Tobiáše Latzky. Roli vypravěče
Krajánka skvěle vystřihl Jiří Mach, hospodskou Lucie Bergerová, krále Zdeněk
Junák a Černého krále Petr Halberstadt. Trojice princezen dostala od scenáristy
jména podle svých představitelek: Eliška (Skálová), Kristýna (Przebindová) a Barbora
(Musilová). Zbrojnoši Jan Brožek a Marco Salvadori publikum výborně pobavili. Zmíním
ještě Marka Huráka v roli komořího.
Na pohádky by se nemělo zapomínat. Jsem ráda, že ve směsici
kreslených sci-fi pohádek, které se na děti (i dospělé) valí z každé televizní
stanice, se neztrácí ani ty klasické, lidové a české. Jsou podle mě nejkrásnější,
mluví z duše, přinášejí poučení, radost, oddech i pohodu. Jsou kusem
historie, národního dědictví a kulturního bohatství. Je dobře, že divadla na ně
nezapomínají. Jen houšť takových představení…
Komentáře
Okomentovat