Zvídavé otázky 7 statečných: Felicita Prokešová

Foto: Berenika Suchánková

V dnešním rozhovoru nás svými odpověďmi potěšila krásná žena a především muzikálová zpěvačka Felicita Prokešová. V srdci jí pulzuje divoká krev, což uplatní v muzikálu Cikáni jdou do nebe, s láskou a odvahou se představuje jako Mary v muzikálu Robinson Crusoe, ale také se coby Nessarose pyšní ‚titulem' sestry Elphaby, tedy nám dobře známé Čarodějky. Ovšem svůj talent nám Felicita předvede také v energií nabité Czech Cabaret Show. Kdo ještě tuto ženu s obrovským srdcem a pokorou nezná, tak je právě na čase! Naše parta 7 statečných pro vás zase jednou připravila zvídavé otázky, které vám Felicitu představí.

Little Lotte: Jaké byly vaše divadelní a muzikálové začátky? Mohla byste pro nás na ně trochu zavzpomínat?

Já jsem svůj první konkurz absolvovala do muzikálu Ať žijí duchové! A to se střevní virózou, takže to bylo celkem zajímavý.😊 Byla jsem tím ještě nepolíbená, byla jsem tehdy zažraná do školy, studovala jsem Ježkárnu a tuším, že to bylo ve druháku. A vyšlo to. Menší rolička, za což jsem byla vděčná, protože jsem nemusela začínat v company. Určitě mi hodně dala a spoustu mě toho naučila. A tím se asi tak nějak rozjel vlak těch konkurzů. Druhý konkurz jsem absolvovala už do muzikálu Adéla ještě nevečeřela na roli jedné z vypravěček a ten taky vyšel. Tam jsem si opravdu mákla, protože to zkoušení a choreografie byly hodně náročné - coby vypravěčky jsme měly hodně převleků a vlastně jsme provázely celým tím příběhem. A hlavně jsem tam musela všude mít druhý hlas, což pro mě nebylo úplně vždycky ideální, ale strašně moc mě to vyškolilo. Určitě jsem se tam hodně naučila, jak pěvecky, tanečně, tak divadelně. Hlavně jsem tam měla super kolegy, takže to je určitě jedna ze zkušeností, která mě opravdu hodně obohatila. A pak už byl Ferda mravenec a další konkurzy. Takže Hybernia, pak Broadway a pak už byla Čarodějka v Goje atd. Tak se mi to vlastně krásně rozjelo - od maličkých roliček jsem se takhle postupně vypracovávala.

Annie: V muzikálu Cikáni jdou do nebe, uváděného v Divadle Bez zábradlí, vystupujete ve dvou různých rolích. Je vám osobně bližší nezávislost Rady, nebo spíše oddanost Julišky? Jak vnímáte atmosféru tohoto představení?

Cikáni jdou do nebe jsou pro mě naprosto srdcová záležitost a určitě je mi hodně, hodně blízká Rada, a to nejen svou nezávislostí a volnomyšlenkářstvím, ale především temperamentem, vášní, divokostí a takovou tou živočišnou energií. Tím jsem tedy určitě Rada. Ale překvapivě, i přesto, že jsem hodně temperamentní člověk a jsem živel, tak Juliška je mi zase bližší v otázce lásky a oddanosti. Já, když miluju, tak miluju naplno. Myslím si, že všechno samozřejmě má svoje hranice. Člověk se nesmí úplně podbízet, ale ráda miluju a ráda jsem věrná tomu jednomu partnerovi, takže v tomhle je mi Juliška blízká určitě. Když miluju, nerada hraju nějaký hry, třeba zrovna jako ta Rada. Takže si z obou těch dvou rolí beru od každé něco. Ale srdcem je mi bližší určitě Rada.

No, a celkově atmosféra na tomhle představení - nějak bych to rozvedla, ale já jedním slovem to představení miluju! Miluju tu hudbu. Já jsem člověk, který, když jde na představení, co je smutné, tak pláče. Když se mi něco líbí, tak šíleně tleskám. Nedržím se stranou ani nějak zkrátka, že bych svoje emoce nepouštěla ven. Já neumím nedat to ven. Takže, když se mi prostě přirozeně chce bulet, tak bulím. A tady právě to představení je postavené na emocích, takže tam není nikdy moc. Když z vás jde pravda, tak nikdy ta vaše energie a ty vaše emoce v tomhle představení nejsou MOC, teda pokud nejsou hraný - tohle představení si totiž člověk musí prožít. Takže já se opravdu na to představení připravuju, hodně se na to ladím. Nejsem ten typ herečky, která přijde a nějak to odehraje. Já musím nasát tu atmosféru, když vím, že mě čeká něco těžkého, což pro mě třeba zrovna Cikáni jdou do nebe po emocionální stránce jsou. A vím, že si musím sáhnout až do své duše. Tak to vše jsou pro mě Cikáni jdou do nebe. Emoce, emoce, emoce, láska, zrada… Tohle představení se opravdu nedá zahrát jen tak, že si řeknete: „Tak dneska dáme třeba Cikány,” to ne. Takhle to nemám. Pro mě je celé to představení, dá se říct, obřad, takže k němu tak přistupuju. A atmosféra je úžasná. Opět mám vedle sebe úchvatné kolegy, ať je to Filip Kaňkovský, nebo Zdeněk Žák. Zkrátka stát s takovými velikány na jevišti je pro mě paráda a já se můžu jenom učit. 

George: Jste pro mě nedávno objevený talent, který si ihned získal můj zájem.  Máte úžasný hlas, herecké nadání a energie na rozdávání. Velice mě zaujal projekt Czech Cabaret Show, kde jste využila svůj talent a ukázala publiku, že nejen v cizině, ale i u nás umíme vytvořit skvělou show. Můžete ji našim čtenářům více představit? V čem je tak výjimečná a jakou součást v ní tvoříte vy sama?

Mockrát děkuji za ta krásná slova. Moc, moc, moc si toho vážím, protože si myslím, že každá pochvala udělá nesmírnou radost! A je potřeba ji slyšet, protože člověk pořád váhá. Nebo aspoň já jsem taková, že pořád váhám. Nikdy se nechci dostat na ten bod, že si řeknu: „Hele jo, teď to prostě dám, protože už na to jako mám.“ To určitě ne. Vždycky jsem nervózní a vždycky se bojím, jestli se to těm lidem bude líbit. Takže za zpětnou vazbu jsem vždycky vděčná a moc za to děkuju.😊

No a teď k tématu Czech Cabaret Show. Já jsem absolvovala představením Kabaret, kde jsem si zahrála Sally Bowles, a tam jsem se dotkla kabaretního žánru a zjistila jsem, že je to něco, co se mi hodně líbí, co mě hodně zajímá a co mě fascinuje. A pak přišla moje ségra Nikolka Prokešová s nápadem: „Feli, pojď se mnou udělat nějaký kabaretní představení, společně s producentkou Šárkou Šedivou.” A sestra cestovala po světě a viděla jak americké undergroundové kabarety, tak i francouzský Moulin Rouge a strašně ji to chytlo. Ona je blázen, co si plní sny, a když do něčeho jde, tak do toho jde naplno a jenom netlachá pusou, takže mi řekla: „Já to chci, tady nic takového není. A nevím, proč bychom se pořád měli jezdit dívat do světa, když máme stejně šikovný lidi a můžeme to uskutečnit, když na tom opravdu zamakáme a propracujeme to.” A je fakt, že si zase úplně upřímně myslím, že zrovna na tohle se ségrou buňky fakt máme. Spojily jsme síly a začaly jsme tvořit. Vznikalo to zhruba půl roku, vlastně ještě déle. Sestra na tom totiž pracovala nejdřív hodně sama, a to i před tím, než vznikl nějaký koncept. Nejdřív to byla hlavně její práce a já už jsem pak jenom „dopinkávala“.

Úžasný bylo, že jsme neměly daný žádný scénář a jen jsme zhruba postavily nějaká čísla, která bychom tam chtěly. Mohly jsme si to zkrátka uchopit, jak my jsme chtěly, a mohly jsme si vybrat i lidi. Pro mě je velké plus tohohle představení, že se vlastně člověk nemusí ničeho držet a že to má totálně ve svých rukou - je prostě na něm, jak to zpracuje a udělá. Sestra mě oslovila na choreografie a já tak nějak vím, že umím tancovat. Studovala jsem tanec a vždycky mě bavil. Nikdy si určitě nebudu říkat choreograf, ale v tomhle případě jsem si řekla: „OK, já zkusím tohle sousto ukousnout. Nevím úplně, jestli jsem ta pravá, ale půjdu do toho s co nejlepší energií a s co možná největší připraveností.“

Pak samozřejmě proběhl konkurz, což byl taky nádherný a strhující zážitek. Se sestrou jsme tehdy stály u dveří, já s papírama, co se rozdávají účinkujícím. A jak jsem tam tak stála, říkala jsem si: „Ty jo, snad někdo přijde. Co když vlastně nikdo nepřijde? Co když my si tady něco tvoříme v hlavě a nikdo o to vlastně nemá vůbec zájem?” No… a otevřely se dveře a dovnitř začali proudit různí umělci – ať už burleska, drag queens, zpěváci či tanečníci, artisté i akrobati. Zkrátka všehochuť. To bylo tak nádherný, že v ten okamžik jsem začala věřit a věděla jsem, že to půjde a že to bude krásný a velký. No, a najednou se sen začal stávat realitou.

A potom trvalo zhruba ten zmíněný půlrok, než jsme dali dohromady nějaký pevný koncept. Začalo čtyřměsíční každodenní zkoušení choreografií, kterých je tam zhruba 25 a ještě bylo třeba je trochu přizpůsobit. Já určitě nejsem odpůrcem nových moderních tanečních stylů. Proč ne, člověk musí jít s dobou a musí sledovat, jaké jsou ve světě trendy. Nicméně, já jsem zůstala u své klasiky - Bob Fosse a Michael Jackson, což pro mě byla největší inspirace. Jelikož tam máme i třeba číslo Sweet Charity, tak tam jsem nic nového nevymýšlela. Myslím si totiž, že když je něco naprosto bravurní a ideální a překrásně vymyšlené až do posledního detailu, tak by byla strašná škoda to nějak předělávat. Proč se neinspirovat, proč to dobré nezkopírovat? Je podle mě skvělý to vlastně jenom přenést na jeviště. Protože když si pustíte třeba zrovna Sweet Charity, tak je to zhruba 10minutová choreografie, jenže je stavěná na kameru. A ono převést to na jeviště je dost obtížné. A kromě toho s lidmi, kteří nejsou čistě profi tanečníci, ale jsou to i zpěváci a herci. Takže to tomu musíte přizpůsobit tak, aby to vypadalo velice dobře a efektně, ale zase tak, aby se lidi zase úplně neutrhli, protože je zkrátka strašně, strašně těžké to představení utáhnout hlavně energicky.

Když se nám to se sestrou Niki a Šárkou Šedivou začalo pomalinku rýsovat a něco se nám rodilo pod rukama, bylo to, jako kdyby vykvetl strom - zkrátka něco, čemu jsme nejdřív nevěřily, ale byly jsme pro to totálně a naplno zapálený. Takovou pracovní zátěž jsem ještě nezažila!

A najednou to vzniklo! Najednou se všichni ptají, kdo jsme a jak jsme to udělaly. Jak to, že máme reklamu na billboardech? A co jsou ty »Prokešky« vlastně zač, že tady najednou budou dělat kabaret? A já si myslím, že bylo právě super, že to tak zůstalo a dál jsme tvořily jenom ve třech. Jsme úzký tým, který ale opravdu dobře spolupracuje. A když se podaří, že se sejdou stejné energie a umělecké pohledy na dílo, pak vznikne prostě něco neuvěřitelnýho. A to si troufám říct, že se nám podařilo.

Je tam ale tolik aspektů, že bych se na tuto otázku asi rozmluvila na strašně dlouho. Nedá mi to a musím aspoň ještě pár věcí zmínit. Důležitý fakt byl, že se nám podařilo sestavit skvělý tým lidí, s nímž se nám skvěle pracovalo. Všichni do toho investovali strašně moc práce a museli přetrpět moje nadávky a špatné a nepříjemné nálady. Protože já, když pracuju, tak se bohužel proměním ve stroj a nechodím pomalu ani na záchod. To samé jsem požadovala samozřejmě po všech, ale každý jsme jiný. Museli se sladit s mým tempem a mým provedením práce, ale tým se skvěle povedl.

Druhá věc byl úplně úchvatný prostor, který sestra našla - Divadlo Royal. Nedovedu si představit, že by Czech Cabaret Show vznikala jinde. Je to nádherný prostor. A třetí věc jsou kostýmy, co ségra vytvořila. Jsou prostě neuvěřitelný! Je skvělé, když se lidé doplňují. Já udělala jednu část práce a ségra zase tu druhou a zároveň jsem si strašně pomohly. Do toho Šárka udělala také neuvěřitelně moc práce, o níž já nemám ani páru. Líčení jsem si vzala na starost já, kostýmy ségra. Šárka zase produkci a veškeré vyřizování, reklamu a společně s Niki i marketing. Zvuk dělala taky Šári, světla Nikolka, takže my jsme vlastně byly i zvukař, osvětlovač, maskér, kostymér,… všechno jsme obsáhly ve třech lidech. Samozřejmě máme i spoustu skvělých lidí, kteří nám s tím pomáhali. Ale ten důležitý základ zůstal jenom u nás tří, čehož si hrozně považuju a cením.

A vzniklo díky tomu něco, co prostě totálně miluju a ta energie na tom představení je neuvěřitelná! To je až jako nepochopitelný, co tam se děje - to člověk musí vidět… a ne jednou, ale víckrát. A to neříkám proto, že jsem tvůrce, nebo proto, že tam účinkuju. Ale zkrátka vidím, že vzniklo opravdu něco novýho. Říká to i spousta lidí - že je to něco, co tu ještě nebylo. A já si myslím, že to Praha potřebovala a že je to představení, které nás může reprezentovat ve světě. Hlavní teď bude neusnout na vavřínech, ale pořád a pořád makat. Myslím, že nám se to ale nestane.  Takže takhle dlouhosáhle… Já se omlouvám, o Czech Cabaret Show nemůžu mluvit krátce.😊

Nikča: Momentálně vás můžeme vídat v muzikálu Robinson Crusoe jako dospělou Mary. Tato postava v knižním zpracování nefiguruje a byla připsána do divadelní verze. Byla jste nabídkou této role zaskočena právě z tohoto důvodu, nebo muzikálová zpracování od literárních předloh oddělujete?

Já jsem šla na konkurz na mladou Mary a nakonec jsem dostala, jak my říkáme, „starou,“ ale ona je to v podstatě vyspělá Mary. Nás akorát baví ten název „stará” Mary, protože si ve 24 asi jen tak „starou“ nezahrajete.😊 I když zrovna tohle se mi mimo jiné povedlo u Madam Morrible (muzikál Čarodějka – pozn. 7 statečných), kde jsem byla jako záskok.

Robinson je zkrátka skvělé dílo a vůbec mi nevadilo že Mary v knižní předloze nehraje žádnou roli. Vím, že to bylo nějak zpracované pro divadlo, je to tomu přizpůsobeno a myslím si, že je to jedině dobře. Láska dvou lidí je totiž to nejvíc, co může být. A drží nás pospolu. Právě to vždycky lidi zvedá ze židle, takže je určitě skvělý, že tam Mary je, je věrná a vyčkává. Já si v téhle roli hlavně užívám, že tam mohu být jemná, respektive se o to snažím. Nejenže mám blonďatou paruku, ale je to romantický…. A já, byť tak nepůsobím, jsem romantik. Já to prostě miluju, a což jsem naznačovala i u Julišky, jsem hodně citově založená a miluju milovat, miluju lásku.

Takže pro mě je ta věrná Mary, která čeká a věří, prostě naprosto strhující a já jí neuvěřitelně držím palce až do samého konce. Ona věří a opravdu se to vyplní, ten Robinson se vrátí! Takže Mary je další krásná role, za kterou budu jenom vděčná. A to i přesto, že tam teda netancuju, což se mi u muzikálu stalo vůbec poprvé - že jsem si vyzkoušela vlastně jenom činoherní a zpívanou roli bez tance. Užívám si to a musím také vyzdvihnout úžasnou hudbu Zdeňka Hrubého, protože ty písničky se zpívají samy. Jsou tak krásný, ať už slova, nebo melodie. Jsou to prostě muzikálový krásný fláky a jsem strašně ráda, že je můžu na jevišti zpívat.

Džejňulka: Navzdory vašemu mladému věku jste si již vyzkoušela některé role, určené původně pro vyzrálé ženy, například v muzikálu Čarodějka v Goja Music Hall jste zaskakovala coby Madame Morrible. Je ještě nějaká muzikálová úloha, kterou byste si ráda jednou zahrála, ale zatím jste na ni třeba ještě »příliš mladá«?

Madame Morrible byla skvělá výzva a jsem strašně ráda, že jsem si mohla takovouhle postavu zahrát, protože samozřejmě maskéři se mnou měli práci a museli mě zestaršit, což se díky bohu povedlo, ale taky se to dá zkrátka zahrát. Myslím si, že starou postavu je možné zahrát, i když je člověk mladý. Asi mě to možná baví i víc, protože jsou to takové výzvy. A určitě bych byla ráda, kdybych si Madame Morrible mohla zahrát znovu.

A jestli mám opravdu nějaké přání, tak takové, že bych si chtěla někdy v Kabaretu zahrát kabaretiéra, byť je to mužská role. Tedy jsou na něj obsazování muži, I když on je takový, že je jednou ženská, jednou chlap. A takový je můj tajný sen. Je to asi jedna z rolí, která mě možná nikdy nepotká, ale třeba někdy jo. Uvidíme, jak to bude.

Coffeerun: Když se fanoušek podívá na váš profil či vás potká v divadle, tak ho na první pohled zaujmete jako velmi přitažlivá žena se zájmem o módu. Ve spojitosti s tímto mě napadlo, zda si užíváte krásné kostýmy na jevišti. Máte ráda spíš klasické historické, nebo jste naopak ráda, když do historického kostýmu návrhář promítne nějaký moderní prvek? A v neposlední řadě by mě zajímalo, jestli máte možnost (a tak trochu drzost ) do návrhu kostýmu trochu mluvit.

Jsem strašně šťastná, že mi někdo tuhle otázku položil. 😊 Opravdu krásná otázka a moc za ni děkuju. Já jsem milovník divadelních kostýmů. Zrovna včera jsem byla na představení Hamlet v rámci Letních shakespearovských slavností a to, co měla na sobě paní Vlasáková, bych jí nejradši svlékla a vzala si to okamžitě na sebe!😃 Já to zbožňuju! V divadelních kostýmech bych nejraději chodila i normálně. Jsou pro mě posvátné a nádherné. Navíc, když si kostým oblékám, tak právě tím pro mě získává ta role šmrnc a glanc, zkrátka jako kdybych si oblékla na sebe tu roli. Takže nejen z toho hlediska miluju kostýmy, ale také z toho vizuálního.

A v tomhle ohledu je u mě samozřejmě zase kabaret na prvním místě. To je number one, protože to, když si to na sebe navléknete a máte kolem sebe boa a kameny, tak se cítíte jako bohyně! A je úplně jedno, jak vypadáte. Pokud máte 120 kg, tak jste 120kilová bohyně, když 50 kg, tak jste 50kilová bohyně. Můžete mít dlouhé i krátké vlasy, 160 i 190 cm, je to úplně jedno, prostě jste bohyně! V těch kabaretních kostýmech se každá cítí jako Marilyn Monroe nebo prostě jako bohyně, neumím to jiným slovem popsat. Užívám si právě i to, když mám na sobě historický kostým. To je taky nádhera, protože to vás zase přenese do té doby - třeba do té prvorepublikové doby, což je prostě vážně boží. Když si na sebe ten kostým vezmete, je to zkrátka taková magie.

Navíc jsem totální milovník módy a miluju střídat styly. Já to takhle mám i s hudbou, že jsem multižánrová - miluju jakýkoliv styl hudby a pustím si operu, večer klidně rap, potom pop, rock, nějakou latinskoamerickou či španělskou hudbu, vlastně cokoliv. To samé mám i s módou. Mám svoje favority. Ráda se třeba obléknu úplně jednoduše a pohodlně, volně, jindy opravdu hodně výstředně, ale třeba i hip-hopově. Když si vezmu tenisky, dám si kšiltovku, volné tepláky a tričko, to mám taky ráda. Nakupuju a nosím i pánské věci. Strašně ráda mám taky etno styl a boho styl je pro mě taky nejvíc. Někdy mám ráda minimalismus a minimalistické šperky v kombinaci s extravagantním účesem. Jindy naopak obrovský šperk, spolu s tím boho oblečením, omotám si třeba turban, zkrátka podle nálady.

Nechystám si moc oblečení dopředu. Většinou se každý den probudím s nějakou náladou a přesně vím, po čem do skříně sáhnu, protože ta moje nálada se vždycky odrazí na oblečení. Pak mám někdy den, kdy prostě vůbec nechci – tak jdu klidně v Kryštofově (partner, fitness trenér Kryštof Novák – pozn. 7 statečných) tričku, stáhnu si vlasy a jdu tzv. „na zevláka”. Někdy mám zase chuť hned vstát, namalovat si na sebe úplně jiný obličej, stáhnout si pevně culík a vzít si podpatky a na sebe něco extravagantního. Takže na módě miluju právě tu všestrannost, že dnes můžete opravdu všechno. A to já si teda nesmírně užívám. Miluju i ten pánský styl. Ženská v pánském stylu – sako nebo frak, motýlek - to je prostě totální bomba! Klobouky, doplňky, šperky, hodinky… A k tomu se tedy váže i make-up. Jsem velký milovník make-upu. Někdy mě baví jenom jemné líčení, někdy jdu zase do extrému, někdy mám chuť na červenou, jindy na růžovou rtěnku… zkrátka podle nálady.

A ještě tam byla taková podotázka, jestli můžu někdy drze kecat do kostýmu.😊 No, úplně nerada někomu kecám do práce, protože mně taky paní kostymérka neradí, jak mám hrát. Ale myslím si, že stačí, když člověk opravdu mile řekne: „Můžu vás poprosit. Je to krásný, ale třeba tohle mi úplně nesvědčí”. Nebo: „Úplně se v tom necítím. Šlo by s tím nějak pracovat?” A je to zase hlavně o lidech. Může být protivná kostymérka, která vám řekne: „Ne, v žádným případě,” ale jsou lidé, co vám řeknou: „Samozřejmě, pojďte, ať se hlavně vy cítíte na jevišti dobře.”

I když vlastně jsem do moc věcí zas nekecala. Maximálně se zeptám, jestli bych mohla tady tohle, nebo jestli bych si mohla třeba k tomu vzít pásek atp. Ale jinak jsem asi nikdy zásadní problém s kostýmem neměla.

Eric: Na vašem Instagramu se prezentujete nejen jako milovnice fitness, ale máte také ráda kočky. O kočkách se říká, že jsou převtělené dávné lidské bytosti. Vnímáte své kočičí miláčky podobně? Anebo se podle vás lidem vůbec nepodobají?

Tak já jsem milovnice fitness, i když to na mně není vidět. Ale já mám celkově ráda pohyb – i když jsem si teda nikdy nemyslela, že se budu zavírat do nějaký místnosti a zvedat tam činky. Toho jsem byla docela odpůrce a říkala jsem si: ‚Dobrý, proč ti lidi nevyběhnou proběhnout se ven na louku, prostě proč necvičí venku? Proč se někam záměrně zavírat do posilovny? Co to je?’ A nakonec jsem tomu úplně propadla, takže je to něco, co mě udržuje a naplňuje, co mám ráda a díky čemu se cítím dobře. Takže, nepovažuji se za žádnou fitnessku, to určitě ne, ale celkově pohyb miluju. Já nejsem líný typ člověka, musím být aktivní, takže vlastně miluju sport celkově. Já vlastně pořád říkám, že všechno miluju, ale ono to tak fakt je. Miluju se pohybovat, jakkoliv. Jediný, co úplně nemusím, to se přiznám a moji nejbližší to o mně už vědí, je běh. Tomu jsem úplně nepropadla. Vždycky mi začne píchat v boku, tepe mi hlava a než se tělo vlastně stabilizuje a ty nohy pak už běží samy, tak to většinou vzdám. Takže tomu úplně nefandím, ale na páse si třeba půl hodinky ráda zaběhám.

A kočky - to je velké téma! Já jsem milovnice koček odmalička. Miluju prostě šelmy - jsou pro mě jedny z nejkrásnějších a nejvíce vznešených zvířat. A lev - král přírody - to mu nikdo nevezme. Proto miluju kočky. Odmala jsem vlastně žila v kočičí domácnosti, protože moje maminka je taky milovnice koček, takže ta to na mě přenesla. Zato u sester se to vůbec nechytlo, ty vůbec nejsou kočičí. Mě jenom strašně moc mrzí, že spousta lidí vnímá kočky jako svině nebo mrchy, který jenom drápou a koušou, ale ono to tak vůbec není. Nebo je ještě druhá možnost, a to, že mám štěstí na kočky. Asi to tak je, mám vždycky šťastnou ruku u vybírání čičin, protože jsem prostě měla vždycky úžasný kočky - skvělý, mazlivý, hodný, milý a takový, který s vámi prožívají, když pláčete. Když je vám prostě špatně, tak přijdou a tak podobně. A nejste jim u zadku. Ale na jednu stranu mám taky ráda tu kočičí povahu. Já miluju zvířata, sice opět slovo „miluju,” ale fakt jsem milovník zvířat. Já mám někdy problém zabít i mravence, a když ho zabiju, tak mám pak výčitky. Fakt jo. Já třeba nemám ráda pavouky, ale v životě bych ho nezabila. Vezmu ho a dám za okno. A nemám ani ráda, když Kryštof nebo celkově kdokoliv něco zašlápne na zemi, za to mu nadávám.

Miluju tedy všechna zvířata, ale ty kočičky jsou pro mě prostě number one. Dokonce si myslím, ač jsem to nikdy nevyzkoušela, že kdybych se šla pomazlit s tygry či lvy, stejně jak je to vidět na takových těch videích, tak bych taky měla to souznění. Třeba je to jen můj dojem a možná by mi lev schramstnul hlavu, jenom by mě viděl… 😀 Ale já v tohle souznění prostě věřím. Něco ve vzduchu mi říká a napovídá, že mám s těma šelmama souznění. No, a miluju, jak jsou hebký, jak se s nimi může člověk poňuchňat. Ten pejsek je takovej prostě nemotornej, než složí ty pacinky…  i když taky chci psa. Já bych chtěla vlastně nejradši celou zoologickou zahradu.😊 Ale ta kočička je taková měkoučká, pružná, ona ty pacičky tak složí, je to prostě takový plyšáček chlupatý…

Takže máme Auroru a Ria a já jsem s tím na Instagramu strašně otravná, jak je pořád natáčím a fotím. Já je mám jako děti a jsou pro mě hrozné štěstí. Já se těším, že přijdu domů a ony tady jsou. A já je pořád ňuňám a ňuchňám. A mám velký štěstí, že i Kryštof miluje kočky, což je pro mě zkrátka skvělý. A v budoucnu si určitě chceme spolu pořídit servala, karakala, nebo rysa. Chceme jít i do takových divokých čičin. Tak uvidíme, jak se nám to povede.