Muzikál Elefantazie: Příběh o jinakosti a síle přátelství

 

Mohli se setkat Dr. Frederick Treves, „sloní muž“ Joseph Merrick, česká siamská dvojčata - sestry Blažkovy, Móhandás Karamčand Gándhí s manželkou Kasturbou a legendární Jack Rozparovač? Tato otázka, která mi tak trochu připomíná nenáviděné dějepisné písemky, je vlastně tématem muzikálu Darka Krále (hudba), Tomáše Belka (texty písní) a Davida Drábka (scénář a režie) – Elefantazie, který jsem v srpnu 2021 zhlédla v Divadle ABC. Přestože takové setkání není příliš pravděpodobné, budeme-li vycházet čistě z letopočtů, musíme připustit, že teoreticky by možné bylo. A pokud by proběhlo, jak by to asi vypadalo? Tuto otázku si kladou také autoři tohoto muzikálu, popouští v něm uzdu své fantazii a prolínají základní historická fakta a fikci na téma „co by, kdyby.“ Výsledkem je příběh z Anglie konce 19. století, představující nám celou řadu osobností, o nichž jsem do nedávna neměla ani tušení a přesto jsem s úžasem zjistila, že jsou reálné. Ovšem osudy, které jim autoři vymysleli, jsou většinou od reality na míle vzdálené a řada situací je pak už vysloveně absurdní.

Hlavní dějová linka se točí kolem Josepha Merricka – mladého muže, jemuž osud nadělil nelehký úděl. Již od dětství byl totiž postižen chorobou, projevující se různými tělesnými deformacemi a abnormálním růstem tkání. To se projevovalo především ve zvětšení jedné ruky, nohou, ale také masivním výrůstkem na hlavě a zbytnělou kůží na celém těle – což mu znemožňovalo nejen se manuálně uživit, ale také ho to omezovalo v komunikaci. Merrick tak poměrně brzy pochopil, že jedinou možností, jak se do budoucna uživit, je využít svého vzhledu a nechat se vystavovat jako placená kuriozita v panoptiku.

A právě v jednom takovém panoptiku, vlastněném bývalým lékařem Dr. Reinholdem (Petr Konáš), Merricka v úvodu představení nacházíme. Žije zde ve zcela nelidských podmínkách a jeho „zaměstnavatel“ těží z toho, že jeho pohybové schopnosti i možnosti komunikace jsou omezené, a nemůže se tak příliš bránit. Merrick zde však nežije sám. Poznáváme zde i jeho souputníky – celou řadu dalších nesmírně sympatických a laskavých obyvatel panoptika, kuriózních většinou pro svůj nevšední vzhled – ať už pro svůj velký (Zdeněk Piškula) či malý (Štěpánka Pencová) vzrůst, srst a drápy (Kateřina Marie Fialová) či třetí nohu (Filip Březina). Anebo v případě siamských dvojčat, nuceným soužitím zcela odlišných povah (Tereza Marečková a Tereza Krippnerová). Právě ti tvoří Merrickovu skutečnou rodinu a drží při něm po celou dobu, až do samotného konce.

Na scénu však vstupuje uznávaný lékař Dr. Frederick Treves (Tomáš Klus), jenž z počátku projevuje o Merricka zájem především z vědeckých důvodů. S úžasem však zjišťuje, že Merrick je postižen pouze fyzicky, nikoliv však mentálně. Poznává v něm inteligentního muže, který přijímá svůj osud bez známek cynismu či zášti a dokáže se radovat ze všeho hezkého, co mu život nadělí. Treves se proto Merricka ujme, nastěhuje si jej k sobě domů a z obou mužů se stávají přátelé. Můžeme tedy sledovat okamžiky štěstí Josepha Merricka v „lepší“ londýnské společnosti, jeho bezprostřednost a přímý pohled na svět, kterým své okolí nejen fascinuje, ale do určité míry i učí.

Osud Merricka a ostatních hrdinů panoptika se tak na nějakou dobu rozděluje, ale střídavě můžeme sledovat obě dějové linky. Na scénu přichází mladý student práv Móhandás Gándhí (Kryštof Krhovják), jenž se naprosto bláznivě zamiluje do jednoho ze siamských dvojčat – Rózy Blažkové, přestože její sestra Pepi z toho není nijak extra nadšená. Netrápí ho ani fakt, že je již od dětství ženatý s Kasturbou (Sára Affašová). Zkrátka si nemůže pomoct. Na scéně se také opět objevuje Dr. Reinhold, jehož temná a zlá povaha budí obavy – nemůže se jednat o známého londýnského zabijáka?

Přestože v přestavení vystupuje celá řada postav, je Elefantazie vlastně dost poklidná. Příběh krásně odsýpá, vtipné a vážnější scény jsou v rovnováze a musím uznat, že jsem se ani na chvíli nenudila, přestože mi některé nápady připadaly už opravdu hodně „ulítlé“ a některé vtipy už poněkud „na hraně“ (a možná i zbytečné). Po dějové, ale i vizuální stránce, jsem každopádně měla pocit, jako bych někomu mohla na chvilku kouknout do hlavy a promítnout si, co se mu zrovna tak asi zdá. Zkrátka plout na vlnách Elefantazie. 😊 Všechno na mě působilo spíše „snovým“ dojmem, což, soudě podle samotného názvu představení, měl být nejspíš záměr. Ocenit tedy musím nejen originální příběh, ale také opravdu povedenou scénu Petra Vítka, skvěle navozující ponurou, ale i fantazijní atmosféru viktoriánské Anglie, a krásné kostýmy Simony Rybákové. Opomenout nemůžu ani dokonalé masky, které působily velmi uvěřitelně i v předních řadách. Hudba Darka Krále mi krásně „zapadala“ do celkové atmosféry představení – byla skutečně emotivní, ale také těžko zapamatovatelná. I když je možné, že po několikerém poslechu CD budu hovořit jinak. Líbily se mi především sborové scény, zejména pak opakující se motiv, který zazní např. v Elefantoletto, jedno ze závěrečných čísel Všechno je ve hvězdách, ale také krásný duet Já viděl křídla. Vyzdvihnout musím i pěknou choreografii Dory Sulženko Hoštové, jejíž práce vzhledem k nutnosti zachovat originalitu a odlišnost jednotlivých postav, určitě nebyla jednoduchá.

Celková nálada představení by nevyzněla tak skvěle, nebýt perfektního obsazení, kde jsem skutečně nenarazila na jediné slabé místo. Musím se však přiznat, že řada jmen pro mě byla dosud neznámá, ale už se moc těším na příležitost je vidět také v jiných rolích. Hlavní roli „sloního muže“ Josepha Merricka si zahrál Tomáš Havlínek, který nás dokázal, i přes robustní masku, přesvědčit o výjimečnosti Merrickovy povahy a získat si tak naše sympatie. Dr. Trevese si zahrál Tomáš Klus, jehož výkonu nemůžu nic vytknout, ale nevýhodou této, ač sympatické postavy, je, že je po většinu představení tak kladná, až je trochu nevýrazná. V určitém momentu však poznáváme i stinné stránky tohoto „učebnicového kladného hrdiny.“

Moji nemalou pozornost si však získali i ostatní obyvatelé panoptika – zejména Kateřina Marie Fialová, coby divoká žena Samira, u které krásně kontrastoval její jemný dívčí projev s divokým vzhledem a perfektní maskou, Zdeněk Piškula jako obr Moyzess, jenž musel odehrát (i odtančit) celou roli na chůdách, či věčně rozhádané siamské sestry Blažkovy v podání Terezy Marečkové a Terezy Krippnerové, jež mě rozplakaly v momentě, kdy byl naplněn jejich osud. Zmínit musím ale také skvělého Kryštofa Krhovjáka v roli zamilovaného Gándhího, který mě stejně dobře bavil i dojímal, ale také fanatického a strach vzbuzujícího Petra Konáše.

Pravděpodobně nezařadím Elefantazii mezi své muzikálové srdcovky, ale jsem ráda, že jsem ji viděla. Pokud se vám podaří naladit na stejnou vlnu, užijete si velmi zajímavý muzikál, plný neotřelých nápadů a skvělých hereckých výkonů. Rozhodně si tento tvůrčí tým získal moji pozornost, a tak jsem se nechala zlákat i dalším chystaným počinem, v němž si z části můžeme užít podobné obsazení – představení Petr Pan, které mělo premiéru 18. 9. 2021.