Muzikál Les Misérables (Bídníci): První láska je jen jedna
Bídníci vtrhli na českou muzikálovou scénu v roce 1992, kdy se české divadlo teprve s muzikály takového formátu seznamovalo, zatímco ve světě již patřil mezi stálice.
Bídníky a jejich děj není potřeba dlouze představovat. Je jen málo lidí, kteří by tomuto muzikálu „unikli“. Ale možná už ne každý zná historii vzniku tohoto nadčasového a hudebně geniálního díla, které má ohromnou energii a dynamiku díky autorům, jimiž jsou pánové Claude-Michel Schönberg (hudba) a Alain Boublil (francouzské texty). Pojďme se tedy trochu ponořit do historie.
Bídníky a jejich děj není potřeba dlouze představovat. Je jen málo lidí, kteří by tomuto muzikálu „unikli“. Ale možná už ne každý zná historii vzniku tohoto nadčasového a hudebně geniálního díla, které má ohromnou energii a dynamiku díky autorům, jimiž jsou pánové Claude-Michel Schönberg (hudba) a Alain Boublil (francouzské texty). Pojďme se tedy trochu ponořit do historie.
Původní verze Bídníků byla uvedena v roce 1980 v Paříži pod režisérskou taktovku Roberta Hosseina (hrabě de Peyrac z filmové série Angelika 😊). Představení netrvalo ani polovinu času současné verze. Až poté, co se díla „ujal“ zručný producent Cameron Mackintosh, dosáhli Bídníci současné podoby. Proto se také jako oficiální světová premiéra uvádí londýnské uvedení z října 1985. Zajímavé také je, že prvotní kritiky nebyly úplně příznivé. Ale jak vidno, osudy postav období Velké francouzské revoluce, si našly své fanoušky a jejich řady se v průběhu let jen rozšiřovaly.
A proč jsou Bídníci mojí srdcovkou? Možná proto, že to byl první „velký“ muzikál, který jsem zhlédla naživo. Měla jsem to štěstí, že jsem viděla původní uvedení v Divadle na Vinohradech v roce 1992. No a jistě nebude překvapením, že se stal okamžitě mou láskou. Představte si to… Sednete si jako lehce postpubertální mladá dívka do honosného divadla a víte, že vás čeká adaptace povinné školní četby….takže žádná velká očekávání 😊. Neexistoval internet a možnost si dopředu naposlouchat skladby, i CD byla tehdy ještě poměrně vzácným a dost drahým artiklem. Takže sedíte, rozhlížíte se, světla zhasnou a najednou... sedíte, koukáte... s otevřenou pusou, protože to, co se na vás hrne z orchestřiště, jste rozhodně nečekali. Bomba, uzemnění, šok... jinak to nelze nazvat. Do toho mužský sbor (Chceš bejt) představující galejníky, naštvanost jejich hlasů se nese až do poslední řady a na scénu vstupuje Javert. I neznalý díla by poznal, že se nebude jednat o kladnou postavu. Záhy se seznamujeme s vězněm 35602 (v anglické verzi 24601) – Jeanem Valjeanem, který odvypráví svůj příběh muže, až příliš tvrdě odsouzeného za krádež chleba pro svého hladem umírajícího synovce. Valjeanův a Javertův, postupně se vyvíjející a měnící se „vztah“, je jednou z hlavních dějových linek. A každého z nich, ostatně i jako ostatní postavy, vybavil autor pro ně typickou melodií, která v různých obměnách zaznívá během celého představení. Opravdu neskutečná hra s tóny. Jednou zní naštvaně a poté hned teskně….
Záhy se přesouváme do fabriky a pro změnu nastupuje na scénu početný smíšený sbor a dává vám poznat atmosféru doby písní Když je u konce den. Zároveň poznáváme další klíčovou postavu děje Fantine, která veškerý svůj tragický osud a zklamání vyjádří písní Knížka snů. V tu chvíli jedno oko nezůstane suché a s každým tónem se vám lítostí svírá srdce víc a víc.
Protože každé výborné představení musí být vyvážené, není tomu jinak ani u Bídníků. Protipólem všech neveselých osudů jsou komické postavy manželů Thénadierových. Jejich osud není o moc veselejší než u ostatních postav, ale umí se s ním poprat po svém. Jejich společný duet Hlava mazaná vám vyloudí na tváři úsměv, a ačkoliv jsou to šizuňci a prospěcháři, jsou to taky sympaťáci, i když svým způsobem.
Samozřejmě se zde dostane ke slovu i láska. A to hned v několika podobách. Láska opětovaná i neopětovaná, o níž se postará milostný trojúhelník – Cosette (Valjeanova schovanka, Fantinina dcera), Marius (student bojující na pařížských barikádách) a Eponine (dívka z ulice). Eponinin osud mě vždycky dožene k slzám a její Píseň samotářky podle mého patří k nejkrásnějším muzikálovým písním vůbec. Další podobou lásky je bezedná a nesobecká láska rodičovská, prezentována skrze Fantine a Valjeana.
A do toho všeho vstupuje Velká francouzská revoluce, která není zrovna světlým okamžikem v dějinách Francie. A právě na barikádách se rodí přátelství na život a na smrt, dochází k vyznáním i prozření… Tyto všechny události jsou obsaženy v písních Příští den, která dává naději na lepší zítřky, Pij se mnou je vyjádřením přátelství a Prázdný stůl i židle prázdné vás již poněkolikáté donutí vyndat kapesník.
Jestli si myslíte, že to je naposledy, nikoliv. Finále vás teprve čeká. A to poté, kdy Cosette a Marius dojdou svého štěstí a Valjean se stahuje z jejich života. Epilog, kdy se vrací na scénu všechny zemřelé postavy, aby přijaly do svého náručí Jeana Valjeana, který končí svoji životní pouť. A do toho zazní mohutný, snad stohlavý, smíšený sbor s postupně gradující písní Slyš tu píseň zástupů, která ve vás zanechá obrovsky pozitivní pocit naděje v lepší budoucnost.
Existuje mnoho hudebních děl, muzikálů, oper, operet… Ale jen málokterá vzbudí v člověku takové emoce jako Bídníci. Je to jeden z mála muzikálů, kde není hluché místo, kde děj odsýpá, je plný zvratů, dočkáte se nejen tragédie, ale i happy endu.
Nechci vyjmenovávat, které obsazení či uvedení se mi líbilo více či méně. A to z prostého důvodu. Všechna uvedení po celém světě i u nás, ať už divadelní či koncertní, jsou vždy dokonalá. Nenajdete slabé místo. Možná některý herec prožívá svoji roli s většími emocemi, někdo se možná typově na danou postavu více hodí…. Ale to je naprosto zbytečné hodnotit. Bídníci jako celek jsou výjimečným dílem. O tom není pochyb. A náročné pěvecké party jsou vždy stoprocentní.
Těším se a doufám, že se někdy v blízké budoucnosti Bídníci zase vrátí do některého z našich divadel a rozhodně si je nenechám ujít v Londýně, kde se nyní hrají v rekonstruovaném divadle v obnoveném uvedení.
Kdo jste Les Misérables ještě neviděli, pusťte si jakoukoliv verzi, slibuji vám tři hodiny emocí jako na horské dráze a rozhodně nádherný hudební zážitek. A na klasickou „povinnou“ literaturu možná trochu pozměníte názor. 😊
A proč jsou Bídníci mojí srdcovkou? Možná proto, že to byl první „velký“ muzikál, který jsem zhlédla naživo. Měla jsem to štěstí, že jsem viděla původní uvedení v Divadle na Vinohradech v roce 1992. No a jistě nebude překvapením, že se stal okamžitě mou láskou. Představte si to… Sednete si jako lehce postpubertální mladá dívka do honosného divadla a víte, že vás čeká adaptace povinné školní četby….takže žádná velká očekávání 😊. Neexistoval internet a možnost si dopředu naposlouchat skladby, i CD byla tehdy ještě poměrně vzácným a dost drahým artiklem. Takže sedíte, rozhlížíte se, světla zhasnou a najednou... sedíte, koukáte... s otevřenou pusou, protože to, co se na vás hrne z orchestřiště, jste rozhodně nečekali. Bomba, uzemnění, šok... jinak to nelze nazvat. Do toho mužský sbor (Chceš bejt) představující galejníky, naštvanost jejich hlasů se nese až do poslední řady a na scénu vstupuje Javert. I neznalý díla by poznal, že se nebude jednat o kladnou postavu. Záhy se seznamujeme s vězněm 35602 (v anglické verzi 24601) – Jeanem Valjeanem, který odvypráví svůj příběh muže, až příliš tvrdě odsouzeného za krádež chleba pro svého hladem umírajícího synovce. Valjeanův a Javertův, postupně se vyvíjející a měnící se „vztah“, je jednou z hlavních dějových linek. A každého z nich, ostatně i jako ostatní postavy, vybavil autor pro ně typickou melodií, která v různých obměnách zaznívá během celého představení. Opravdu neskutečná hra s tóny. Jednou zní naštvaně a poté hned teskně….
Záhy se přesouváme do fabriky a pro změnu nastupuje na scénu početný smíšený sbor a dává vám poznat atmosféru doby písní Když je u konce den. Zároveň poznáváme další klíčovou postavu děje Fantine, která veškerý svůj tragický osud a zklamání vyjádří písní Knížka snů. V tu chvíli jedno oko nezůstane suché a s každým tónem se vám lítostí svírá srdce víc a víc.
Protože každé výborné představení musí být vyvážené, není tomu jinak ani u Bídníků. Protipólem všech neveselých osudů jsou komické postavy manželů Thénadierových. Jejich osud není o moc veselejší než u ostatních postav, ale umí se s ním poprat po svém. Jejich společný duet Hlava mazaná vám vyloudí na tváři úsměv, a ačkoliv jsou to šizuňci a prospěcháři, jsou to taky sympaťáci, i když svým způsobem.
Samozřejmě se zde dostane ke slovu i láska. A to hned v několika podobách. Láska opětovaná i neopětovaná, o níž se postará milostný trojúhelník – Cosette (Valjeanova schovanka, Fantinina dcera), Marius (student bojující na pařížských barikádách) a Eponine (dívka z ulice). Eponinin osud mě vždycky dožene k slzám a její Píseň samotářky podle mého patří k nejkrásnějším muzikálovým písním vůbec. Další podobou lásky je bezedná a nesobecká láska rodičovská, prezentována skrze Fantine a Valjeana.
A do toho všeho vstupuje Velká francouzská revoluce, která není zrovna světlým okamžikem v dějinách Francie. A právě na barikádách se rodí přátelství na život a na smrt, dochází k vyznáním i prozření… Tyto všechny události jsou obsaženy v písních Příští den, která dává naději na lepší zítřky, Pij se mnou je vyjádřením přátelství a Prázdný stůl i židle prázdné vás již poněkolikáté donutí vyndat kapesník.
Jestli si myslíte, že to je naposledy, nikoliv. Finále vás teprve čeká. A to poté, kdy Cosette a Marius dojdou svého štěstí a Valjean se stahuje z jejich života. Epilog, kdy se vrací na scénu všechny zemřelé postavy, aby přijaly do svého náručí Jeana Valjeana, který končí svoji životní pouť. A do toho zazní mohutný, snad stohlavý, smíšený sbor s postupně gradující písní Slyš tu píseň zástupů, která ve vás zanechá obrovsky pozitivní pocit naděje v lepší budoucnost.
Existuje mnoho hudebních děl, muzikálů, oper, operet… Ale jen málokterá vzbudí v člověku takové emoce jako Bídníci. Je to jeden z mála muzikálů, kde není hluché místo, kde děj odsýpá, je plný zvratů, dočkáte se nejen tragédie, ale i happy endu.
Nechci vyjmenovávat, které obsazení či uvedení se mi líbilo více či méně. A to z prostého důvodu. Všechna uvedení po celém světě i u nás, ať už divadelní či koncertní, jsou vždy dokonalá. Nenajdete slabé místo. Možná některý herec prožívá svoji roli s většími emocemi, někdo se možná typově na danou postavu více hodí…. Ale to je naprosto zbytečné hodnotit. Bídníci jako celek jsou výjimečným dílem. O tom není pochyb. A náročné pěvecké party jsou vždy stoprocentní.
Těším se a doufám, že se někdy v blízké budoucnosti Bídníci zase vrátí do některého z našich divadel a rozhodně si je nenechám ujít v Londýně, kde se nyní hrají v rekonstruovaném divadle v obnoveném uvedení.
Kdo jste Les Misérables ještě neviděli, pusťte si jakoukoliv verzi, slibuji vám tři hodiny emocí jako na horské dráze a rozhodně nádherný hudební zážitek. A na klasickou „povinnou“ literaturu možná trochu pozměníte názor. 😊
Komentáře
Okomentovat