Muzikál Cyrano: Jihočeské překvapení

Nejdřív trochu čísel: muzikál Cyrano je u mě tak trochu jubilejním – je přesně 130. dílem z kategorie muzikál/opereta, které jsem zhlédla živě na divadelních prknech. Je také třetím dílem stejného názvu (z toho druhým muzikálovým) a navršilo počet mnou navštívených divadel (či divadelních míst) na 70 v šesti zemích.

Cyrano z Bergeracu je bezesporu jedna z největších klasických divadelních her na světě. Napsal ji Edmond Rostand v roce 1897 jako divadelní drama o tragické lásce mladého básníka Cyrana s velkým nosem, jenž svou lásku své milé Roxaně nikdy nevyznal. Celá hra je ve francouzském originálu psaná ve verších a inspirována skutečnou osobou, jistým francouzským spisovatelem. Tuto hru, samozřejmě v českém přebásnění, jsem měla možnost zhlédnout před pár lety v historické budově Národního divadla, přiznám se však, že netuším, který z českých překladů byl tenkrát v nastudování použitý. Pamatuji si jen velmi málo, snad kromě hlavní postavy v podání Saši Rašilova téměř nic. Činohra v trvání 3 hodin, celá ve verších, s minimem postav či dramatických scén, moc záživná nebyla, to se upřímně přiznám. Když je člověk zvyklý na hudební divadlo, na zdlouhavé poslouchání básní, byť originálních a bezesporu výborně napsaných, jsem nebyla úplně vnitřně nastavená. Navzdory zdlouhavosti představení jsem však obdivovala nejen režiséra, že nepodlehl trendu klasická představení zkracovat a tím ničit, ale také samotné herce, že ta kvanta veršů odrecitovali s veškerými emocemi, a tak mohu říct, že mě představení svým způsobem zasáhlo, a ještě několik dní jsem o něm přemýšlela.

Dalším Cyranem z Bergeracu byl výborný muzikál z pera skladatele Ondřeje Brzobohatého v Divadle Radka Brzobohatého. Viděla jsem ho asi před 6 lety, tudíž moje vzpomínky jsou již docela mlhavé. Pamatuji si však příjemnou, melodickou, převážně popovou muziku, hezké renesanční kostýmy a vtipně pojatou zápletku v kontrastu s dramatickým závěrem. Cyrana tenkrát ztvárnil Ernesto Čekan, Roxanu Eva Burešová a Christiana David Gránský. Už si však bohužel nepamatuji, zda se aspoň některé verše podobaly těm originálním, a tak to představení nemohu porovnat s žádným jiným Cyranem.

Srovnávání však není mým cílem, ale naopak – chci tento článek věnovat českobudějovickému Cyranovi od autorské dvojice Vojtěch Adamčík (hudba) a Filip Šinkner (libreto a texty). Ačkoli muzikál vznikl a byl také uváděn již před 5 lety, měla jsem možnost vidět jej až teď, kdy se již pod uváděním Hudebního divadla Ze:Mě představilo (po předlouhé koronavirové pauze) v Kulturním domě Vltava v Českých Budějovicích. A hned na začátku musím říct, že se jedná o pozoruhodné dílo, které nastavilo původní hudební tvorbě laťku hodně vysoko.

Představte si malý šedivý kulturní dům na okraji města, s malým sálem a nízkým jevištěm téměř bez dekorací. Člověk by očekával představení na úrovni vesnických ochotníků či školní besídky s herci zpívajícími na half playback. Místo toho dostanete kompletní živý orchestr s deseti muzikanty, dvacítku herců vybavenou kvalitním pěveckým rejstříkem, zpívajících opravdu živě i při náročných choreografiích. K tomu krásné renesanční kostýmy, a tak vám žádné náročné scénické prvky na jevišti vůbec nechybějí. Netuším, jak velkým rozpočtem toto dílo disponovalo, zde ale bylo krásně vidět, že investice „padly“ na to, co je skutečně důležité – a tím byl stoprocentně živý zvuk (snad až na výstřely z pušek, což lze pochopit), živý zpěv a kvalitní herecké, pěvecké a taneční výkony.

Na celém díle však tím nejlepším byla hudba. A ta mě úplně přikovala k sedačce, protože tohle jsem vážně nečekala. Cyrano z pera Vojtěcha Adamčíka není žádným ochotnickým „písničkálem“, ale plnokrevným muzikálem, jelikož veškerá hudba byla psaná na míru jednotlivým scénám, a zároveň i ctila dobu, v níž se odehrává děj. Nebyly to žádné popové komerční písničky stejné struktury typu „sloka, refrén, sloka, refrén, bridge, 4× refrén“, ale naopak hudba byla jasnou dominantou celého představení. Slyšeli jsme renesanční melodické prvky v podání krásných houslí a flétny, s moderním zvukem, ale té moderny nebylo přehnaně moc – řekla bych „tak akorát“. Mollové a durové tóniny se střídaly, melodie kopírovaly pocity postav, vokály rozechvěly v těle diváka každou žílu. Hudba byla zároveň nepředvídatelná, melodické „podmazy“ (neboli jak já sama pro sebe říkám „křoví“) byly v zajímavých provedeních a jako celek vše vyznělo jedním slovem překrásně. Inspirace dobovou hudbou byla slyšet snad v každé hudební pasáži a melodie umocňovaly vynikající texty písní, které byly rovněž inspirovány básnickými obraty té doby a ctily původní dílo. Některé verše se velice podobaly těm z originálního překladu Rostandova Cyrana. Další melodie byly zase úderné, jiné romantické a něžné, a došlo i na skotačivé a veselé. Co mě po hudební stránce dostalo nejvíc, bylo fantastické tango jako vrchol první poloviny, kdy se nitky děje propletly do složitého uzlu a tango gradovalo s každým tónem a každou postavou, která mohla do zápletky zasáhnout. Tak překrásnou píseň v rytmu bijícího srdce jsem už dávno neslyšela.

O hudbě bych mohla psát ódy ještě dlouho, ale asi žádná slova by nestačila na její přesnou charakteristiku. A samotná hudba by nezmohla nic bez ostatních složek muzikálu. Texty jsem již zmiňovala: přesně zapadaly jak do děje, tak do emocí jednotlivých figur či situací. Jelikož je to příběh o nešťastně zamilovaném básníkovi, verše jeho pěveckých partů či mluveného slova kopírovaly jeho osobnost. Rovněž dokonalé verše byly napsané na tělo nejen Cyranovi, ale i ostatním postavám – samotné Roxaně, její lásce Christianovi, vévodovi De Guiche, pekařskému páru a dalším. Autorské složce tudíž není co vytknout – děj není oproti původní předloze nijak zásadně pozměněn a hudba s texty písní i mluveného slova přesně zapadají do soukolí celé muzikálové skládačky.

Jak jsem již zmínila, dekorace na scéně se dají popsat dvěma slovy: téměř žádné. Někdo by si řekl: alterna, nuda, nebyly peníze… Vidím to jinak – vše kromě těch dvou schodišť, která se na jevišti různě proměňovala, by bylo zbytečné. Jsem pořád toho názoru, že divadlo má pěstovat fantazii a představivost diváka, a není proto třeba mít na očích nic z toho, co se dá v klidu představit. Je úlohou herců vytvořit iluzi prostředí, kde se děj odehrává. To se v Cyranovi povedlo na sto procent. Navíc notoricky známý příběh opravdu není nutné „vylepšovat“ a divákovi nic podsouvat. Krásné a bohaté byly však kostýmy bez jakéhokoli náznaku moderny či alterny, naopak byly jako vystřižené z renesanční Francie. Rovněž výborně vypadala maska Cyranova nosu.

Role Cyrana se bravurně zhostil Lukáš Randák. Zahrál ho jako navenek sebevědomého velitele gardy, v koutku duše však zranitelného a nešťastného básníka, snícího o pěkné tváři. Zpíval plným silným hlasem i plačtivým falsetem, přesně jak to vyžadoval text. Byl tahounem celého hereckého ansámblu a do role se hodil i fyzicky. Jeho tajnou lásku Roxanu výborně hrála i zpívala Denisa Langrová, krásná mladá dívka, o níž určitě ještě uslyšíme. Pošetilého krasavce Christiana de Neuvillette skvěle vystřihl Tomáš Maliniak – opět pro mě neznámá tvář, ale zaujal mě od první chvíle svou suverenitou, komediálním talentem i pěkným hlasem. Mladé tváře tudíž nijak nezaostávaly za muzikálovým matadorem Zbyňkem Fricem v roli vévody De Guiche, kterému ti záporáci prostě jdou. 

Jako pekař Rageneaux se představil Michal Kopecký, jehož drsný vzhled byl trochu v rozporu s jeho básnickou duší, ale bavil mě svými komediálními výstupy. Jeho žena, pekařka Lisa nemohla být obsazena lépe než dokonalou Pavlínou Ďuriačovou, která se ukázala nejen jako zpěvačka se silným a zvučným hlasem, ale i jako vynikající tanečnice. Umíte si ji představit stepovat? Já už ano. 😊 Sympatický výkon podal Štěpán Piller v roli Carbona Castel-Jaloux, a to nejen jako zpěvák, ale i šermíř, tanečník a hráč na kytaru. Jeho písnička znějící tak trochu jako lidovka, která měla představovat něco jako „labutí píseň“ celé gardy, chytla za srdce a řadu diváků jistě dojala k slzám. Zmíním ještě další role: Le Bret – Lukáš Jindra, Valvert – Vojtěch Řehák, Dueňa – Věra Pašková a dvojrole Montfleury/Kněz – Jan Batysta.

Dámská i pánská pěvecká a taneční company předváděla skvělé tance a zde musím pochválit také choreografky Magdalenu Froňkovou a Lucii-Annu Zatloukalovou. Nejen tance, ale i šermířské souboje byly skvělé, uvěřitelné, až divákům v prvních řadách tuhla krev v žilách, zda náhodou některý z účinkujících nepřišel k úrazu. Minimálně kupu modřin museli mít určitě všichni. A dokonce všechny, i ty krkolomné prvky zvládli i se zpěvem. Režisér David Cody byl zjevně náročný, výsledek je však prvotřídní.

Výlet na jih Čech stál za to. Český muzikál má šanci vzkvétat a být konkurence schopný k dílům například Karla Svobody. Je potěšitelné zjištění, že máme mladé schopné skladatele, kteří si umějí pohrát s tóninami, žánry, styly, nástroji a napsat partituru, která může přežít víc než pár sezón. Cyranovi to přeji.