Muzikál My Fair Lady: Komedie i lovestory v jednom balení
Když před zhruba dvěma lety DJKT oznámilo, že se chystá nastudovat jeden z nejproslulejších světových muzikálů My Fair Lady, zaradovala jsem se hlavně proto, že se jedné z hlavních rolích Henryho Higginse měl ujmout charismatický šéf muzikálové scény Lumír Olšovský. Těžko si v Plzni představit v této roli někoho jiného. 😊 Ale pojďme se trošku podívat na historii tohoto klasického muzikálového díla.
Díky filmovému zpracování z roku 1964 se tento muzikál
dostal do povědomí mnoha lidí. A to především díky vynikajícímu ztvárnění Lízy
Doolittleové, kterou na filmovém plátně excelentně zahrála Audrey Hepburnová,
ale náročné pěvecké party nazpívala Marni Nixonová. A to byl také jeden
z důvodů, proč Audrey Hepburnová nebyla za roli Lízy nominovaná na Oscara.
Filmová verze muzikálu ale byla jinak Oscary doslova ověnčená. Tuto prestižní
filmovou cenu si odnesl Rex Harrison za ztvárnění profesora Higginse, který
mrzoutského fonetika hrál taktéž na divadle, od prvního uvedení. Ale neodpustím
si malý zákulisní drb. 😊 Cenu za nejlepší ženský herecký
výkon si v tom roce (1965) odnesla Julie Andrewsová za Mary Poppins, přičemž právě ona hrála Lízu po boku Rexe Harrisona na divadle,
takže mnoho jejích příznivců to bralo jako malou satisfakci.
Ovšem pro samé drby 😊 nesmíme zapomenout představit autory tohoto skvělého díla, a to
libretistu Alana Jaye Lernera a autora hudby Fredericka Loeweho. Byť oba autoři
získali za svá díla nejedno prestižní ocenění (cena Tony, Zlatý Globus), současná generace mladého muzikálového diváka tyto pány pravděpodobně příliš
nezná. Do muzikálové historie se sice zapsali tučným písmem, ale spíše za
velkou louží. Buďme tedy rádi, že můžeme jejich umění obdivovat alespoň
prostřednictvím My Fair Lady, která je pravděpodobně jejich „zlatým hřebem“. A
kde si vzali námět? Nechali se inspirovat klasickým dílem G.B.Shawa Pygmalion.
Ale teď už zpět domů, do Plzně, a to rovnou na premiéru. Myslím
teď tu, která se mohla odehrát za přítomnosti diváků - 11. září 2021. Měla jsem
štěstí se této události zúčastnit, ale zároveň smůlu, že jsem se nenacházela
zrovna v dobrém zdravotním stavu, takže jsem si tuto slavnostní chvíli
bohužel nemohla plně vychutnat. 😟 Ale
i tak bych se ráda k tomuto slavnostnímu okamžiku několika slovy
vrátila. Ačkoliv moje postřehy z představení jako takového budou spíše
směřovat až k mé druhé návštěvě, kdy jsem si divadelní zážitek užila již
se vším všudy.
V plzeňském divadle už jsme si rádi zvykli, že každá
premiéra je oživena výstupy company ve foyer divadla, které nás sympaticky
vtáhnou do atmosféry představení. Tentokrát jsme se ocitli na trhu, kde nám dámy nabízely
čerstvé ovoce a zeleninu a u pánů jste si mohli například nechat vyčistit boty.
Těsně před začátkem premiéry se ujali krátkého slova
režisér představení Marek Němec, kterému bych ráda touto cestou poděkovala, že
se nesnažil Lízu přesunout do „nové doby“, ale ponechal ji ve své době, tedy v Anglii konce 19. století. O své dojmy se s námi také podělili choreografka Denisa
Komarov Kubášová a autor scény a kostýmů Marek Cpin. Musím říct, že ani jednomu
z nich nelze nic vytknout. Jsem spíše zastáncem nepřekombinovaného
klasického uvedení děl a tady jsem byla opravdu hodně spokojená. Prostředí
prostého londýnského trhu na Covent Garden se lehce a nenásilně měnilo ve
staromládenecký příbytek profesora Higginse, během chvíle jsme se ocitli na
dostizích, jejichž atmosféru výborně dokreslila projekce, kdy jevištěm proběhli
angličtí plnokrevníci a Líza je peprně pobízela k rychlejšímu cvalu.
Třešničkou na pomyslném dortu je pak scéna na velvyslaneckém plese
v paláci, kde nechybí široké slavnostní schodiště a křišťálové lustry.
Mimořádnost a slavnostní chvíli podtrhuje živý orchestr na jevišti a divák se
tímto ocitá na plese zároveň s londýnskou smetánkou.
Celkově jsou scéna a choreografie velmi povedené a obohacené
mnohými vtipnými scénami. Například, když už lehce navztekaný profesor Higgins
vytáhne Elize doslova jazyk z pusy, aby KONEČNĚ správně vyslovila všechny
hlásky. Ta mu ovšem nezůstane nic dlužná a svoje vyhrožování „Jen se těš,
pane Higgins“ převede do praxe a doslova profesora na jevišti „vykostí“ Tyto
vtípky si užijete nejlépe z první třetiny hlediště, kdy vše krásně vidíte, pobavíte se, ale zároveň vám tajemství triků zůstává skryto.
Jak jsem již naznačila, příběh květinářky Lízy Doolittleové
je zasazen do Londýna konce 19. století. Její život se změní jednoho
večera, kdy se potká s vysloužilým plukovníkem Pickeringem a profesorem Higginsem na trhu před Operou
v Covent Garden. Náhodné setkání této naprosto odlišné trojice vytvoří
základ příběhu, kdy pánové Pickering a Higgins poněkud necitlivě hovoří o
sprostotě Líziny mluvy a s ješitností mužům vlastní se dohadují o tom, zda
by bylo v silách proslulého fonetika, profesora Higginse, učinit z této
mladé „dámy“ s poněkud nevymáchanou pusou a trochu obhroublým chováním
„slečnu květinářku“. Nevědomky tak zasejí semínko Lízina snu a příliš zaujati svými
vlastními úžasnými teoriemi a názory odcházejí. Netušíc, že nebude dlouho trvat a všichni tři se opět setkají, přičemž tahle malá „sprostá“ žába změní život nejen
sobě, ale i jim. Víc vám ale prozrazovat nebudu. A proč? Protože pokud My Fair Lady
neznáte ani ve filmovém ani divadelním provedení, připravila bych vás o napětí,
jak to vše dopadne. A ostatně - mnohé světové divadelní scény se
v pojetí závěru liší...
A teď již k samotným představitelům, kteří se nám
divákům postarali o opravdu nevšední zážitek. Již předem musím zdůraznit, že
v představení, které trvá neuvěřitelné téměř tři hodiny, nenaleznete slabší místo, kde byste se nudili, či by s vám necloumala nějaká emoce. Smekám před všemi herci, kteří
v podstatě po celou dobu neslezou z jeviště a podávají výkony, nad nimiž se tají dech. V takových chvílích nechápete, kde se bere ta neskutečná energie, kterou na
vás přenášejí a dělí se o ni s vámi. Prostě neskutečné, luxusní, úžasné.
Po energické předehře se ocitáme na tržišti, kam jako vichřice
vtrhne Eliza Doolittleová v podání Charlotte Režné. Její Líza je energická
a tvoří jeden ze tří pilířů celého představení. Charlotte se role zhostila
naprosto geniálně, a to především po herecké stránce. Vidíte mladou energickou
dívku, která se hned v úvodu podělí o své sny v písni „To bude
náramný“. Scéna je doprovázená fyzicky náročnou choreografií a uzpívat
náročnou píseň a přitom tančit… Choreografka uchystala sólistům nelehké
situace, které ovšem všichni zvládli bravurně. Díky roli Lízy může Charlotte
ukázat svůj pestrý herecký rejstřík. Nabízí nám totiž v přímém přenosu
přeměnu prosté, prostořeké a poněkud ušmudlané dívky ve skutečnou dámu, která si dobude respekt a úctu. Charlottino pojetí Lízy mě neskutečně bavilo a její
„rozcapenou“ mluvu bych mohla poslouchat stále dokola. Strašně bych si přála,
aby se s námi Charlotte podělila o to, jak roli studovala a jak a na kom
si zkoušela dialogy. Protože to, co na jevišti předvádí, je herecký koncert.
Ačkoliv nedisponuje velkým operetním hlasem, všechny sólové písně i duety jsou
velmi příjemné a baví. A s Lumírem Olšovským jim to na jevišti perfektně
klape a skvěle se doplňují.
A to už jsme u profesora Henryho Higginse, který žije v poněkud
zkostnatělé staromládenecké bublině. Jediné, co ho zajímá, je jazyk anglický a
jeho interpretace v závislosti na původu jeho uživatelů. Z pohledu
ženy je to sobec a tyran, egocentrický samolibý starý mládenec spokojený sám se
sebou a svým životem, což nám sděluje písní „Jsem obyčejný muž“, kde
podrobně popisuje staromládenecký život a to, co by se stalo, kdyby si přivázal na
krk ženu…což je pro profesora Higginse dost děsivá představa. 😊
Higginsovu sebestřednost a sebevědomí potvrzuje i jeho
zhodnocení Lízy Doolittleové, když přijde k němu do domu, aby se ucházela o
hodiny „správné“ mluvy. Nazve ji například kanálovou courou, u které si není jistý, zda
jí má nabídnout židli či ji shodit z okna, přirovná ji k uválené hlávce zelí
a nařkne ji z toho, že je zosobněnou hanbou anglického jazyka. Svou samolibost korunuje sázkou
s plukovníkem Pickeringem, kdy si je jistý, že Lízu dokáže změnit
v dámu a uvést ji na ples jako královnu ze Sáby.
Lumír Olšovský Henryho Higginse hraje tak dokonale, že se
bojíte, že je snad takový doopravdy. 😊Sarkastický, přehlížející lidi ve svém okolí, necitlivý. Má dojem, že si
může se všemi lidmi dělat co chce a co se mu zlíbí. A ještě přitom očekává, že mu za to budou vděční. Dokáže mu „Popelka Líza“ rozehřát srdce? Těžko říct. Zvláště, když
se Pickering Higginse zeptá, jestli si nemyslí, že ta dívka (Líza) má nějaký
cit…a Higgins ve své sebejistotě odpoví: „Ani bych neřekl.“ 😊 Co dodat.
Plukovník Pickering, v podání matadora plzeňského
divadla Romana Krebse, je skvělým a hlavně citlivým protipólem suchopárného
Higginse, jehož se snaží trochu usměrnit v jeho tvrdých metodách. Roman Krebs
patří k mým oblíbencům a na jevišti se na něj vždycky těším. Role
plukovníka Pickeringa mu opravdu sedne a moc se mi líbí jeho přirozený otcovský
přístup k Líze a zároveň umění flirtovat s paní Pearceovou, která se
snaží staromládeneckou domácnost řídit a udržet ve snesitelných kolejích. Stáňa
Topinková Fořtová opět nezklamala a nabídla profesionální výkon.
Kdo mě velmi bavil, byla Milena Steinmasslová jako lehce sarkastická
matka profesora Higginse. Tento talent asi získal Henry Higgins po mamince.😊 Svého syna umí velmi dobře zhodnotit a nabízí nám další důkaz Higginsova
charakteru, když o něm prohlásí: „Všichni přátelé, kteří se setkali s mým
synem, už se pak nikdy nechtěli setkat se mnou.“ Na druhou stranu je to dáma,
která Líze fandí a podporuje ji. Nabídne pomoc ženy v pravou chvíli.
A co říci závěrem? Celé představení je úžasné také především díky vynikajícímu překladu pana Oty Ornesta, který už bohužel není mezi námi. Jeho
hra s jazykem je geniální, repliky jsou vtipné jako by byly napsané hercům přímo
„do pusy“.
Byť třeba nejste fandové klasických muzikálů, tuhle klasiku rozhodně nesmíte vynechat. Je to úžasné představení, které vás pohltí od prvních tónů
svým nábojem, ale také perfektními hereckými, pěveckými i tanečními výkony. A v jednom
balení dostanete komedii i lovestory. A to není zrovna málo. 😊
Komentáře
Okomentovat