Úvodní článek od Eponine: Moje muzikálové začátky

Letošní rok 2021 je v mnoha ohledech dost zvláštní. Vlastně začal nešťastně, a to jak pro divadelníky, tak i pro nás - muzikálové diváky. Vidina toho, že se letos možná ani do divadla nepodíváme, děsila jistě nás všechny. Nejspíš ani herce nebavilo hrát jen tak „do šuplíku“. I já se bála – a to i proto, že letos vlastně slavím svoje půlkulaté muzikálové jubileum. Již 25 let žiju muzikálem.

Pamatuju dobu, kdy se ještě hrál Jesus Christ Superstar ve Spirále, Dracula v pražském Kongresovém centru, Krysař v Ta Fantastice, a vzpomínám si i na ty nepohodlné dřevěné lavičky v divadle Pyramida, dnešní GoJa Music Hall. Za těch 25 let už jsem procestovala „jenom“ kvůli muzikálům kus naší republiky a podívala se i do zahraničí. Než se dostanu k poslední muzikálové tour v Londýně, o které se také chystám napsat článek, (tedy pokud se mnou ta moje statečná sedmička bude spokojená 😊), si tak trošku zavzpomínám na své začátky...

Když se nad tím zamyslím, tak jsem už jako malé dítě měla ráda hudební pohádky a pořady s písničkami. Aniž bych si to uvědomovala, byla jsem už tenkrát díky paní Jitce Molavcové, která v té době hodně vystupovala pro děti, ovlivněna semaforským »Suchým« humorem i jejich písničkami. Jako školačka jsem jednou vyrazila s mamkou na operetu Má férová Josefína do Hudebního divadla v Karlíně. Sice jsem moc nechápala, čemu se dospělí diváci tak smáli, ale písničky se mi líbily. Užívala jsem si ten pocit, že mohu být v divadle, ale na lásku k muzikálům jsem si musela ještě pár let počkat. První vlaštovka přišla v podobě filmového muzikálu Noc na Karlštejně - nádherná nadčasová hudba Karla Svobody mě uchvátila na první poslech, později jsem víc začala vnímat i geniální herecké výkony. Díky tomuto filmu jsem si zamilovala hrad Karlštejn. Jednoznačně preferuji divadla před filmy, ale zrovna tohle dílo za mě žádná divadelní verze, a to ani mostecká, karlínská a ani přímo karlštejnská, zkrátka nepřekonala.

Asi každý český muzikálový divák ví, že premiéra Draculy v roce 1995 byla velká muzikálová událost. Krátce po premiéře pořádal podnik, v němž maminka pracovala, zájezd na Draculu. Po zkušenosti s operou Prodaná nevěsta se mi nikam nechtělo, marně mi mamka vysvětlovala, že opera a muzikál je něco jiného. Tehdy jsem bohužel zaváhala, ale o to větší radost jsem udělala švagrové, která jela místo mě. Ovšem po poslechu kazety jsem toho hořce zalitovala. Kazeta hrála od rána do večera a já ten výběr písniček znala celý zpaměti. Oblíbila jsem si Lucii Bílou a Leonu Machálkovou. Později pořádal podnik další zájezd, tentokrát na Jesus Christ Superstar. A ten už jsem si ujít nenechala! Ač jsem tehdy ten děj moc nepobírala, pohltila mě nádherná rocková hudba a celková atmosféra v divadle Spirála. V té době pro mě byli herci něco jako Bohové, probíhali tam uličkami mezi diváky a já z toho žila ještě několik dní po představení. To byl první muzikál, chcete-li rocková opera, který jsem viděla živě.

Muzikály se tak staly součástí mého života. Jakmile jsem v televizním programu zahlédla slovo muzikál, musela jsem to vidět. Dokonce jsem i dobrovolně vstávala dřív do školy, protože co kdyby ve Snídani s Novou byl náhodou někdo z muzikálu, ideálně z Draculy? Spolužáci měli o důvod víc považovat mě za exota. »Mučila« jsem návštěvy svým zpěvem, dokonce jsem si i „vyzpívala“ u jedné maminčiny kamarádky svůj první muzikálový „merch“ - hrnek Dracula, který mám dodnes schovaný.

Nicméně jsem na krátkou dobu svým nadšením nakazila i spolužačku, s níž jsme se tehdy dohodly, že budeme nejlepší kamarádky. Právě ona a její maminka vyrazily na Draculu, a já tak dostala neodolatelnou nabídku, abych jela s nimi. Ani na Vánoce jsem se netěšila tolik, jako na Draculu. S napětím jsem sledovala jména účinkujících na vyvěšeném fermanu, kde mě čekalo malé zklamání. Lorraine místo Lucie Bílé hrála „nějaká“ Magda Malá. ‚Alespoň Leona Machálková v dvojroli Adriany a Sandry mi vyšla,‘ pomyslela jsem si.

Ani jsem nedýchala, když začala předehra. Těžko popsat ten pocit, už při poslechu kazety jsem si představovala děj na jevišti, ale realita předčila veškerá má očekávání. Navíc jsme seděly ve čtvrté řadě. I mé zklamání z absence Lucie Bílé zmizelo v momentě, kdy se na jevišti objevila Magda Malá. Vlastně mi celkem brzy došlo, že muzikál na slavných jménech nestojí.

Jako dítě školou povinné jsem si tak už nenechala ujít žádný muzikál, na nějž se z podniku, v němž mamka pracovala, jelo. V 90. letech byl u nás muzikálový boom, takže následovala díla jako Krysař, Evita, Mise, Sny z Nového Yorku, Johanka z Arku… A protože jsem z mého koníčku nevyrostla, pokračovala jsem v muzikálech i po tom, co jsem si začala sama vydělávat. Ale o tom snad v dalším článku. 😊