Zvídavé otázky 7 statečných: Lucia Jagerčíková Nývltová
Další rozhovor ze série našich „Zvídavých otázek“ vám přinášíme s temperamentní Anitou z West Side Story, Susan z muzikálu Tick, Tick... Boom! či zamilovanou Mary, čekající na svého Robinsona Crusoea – Lucií Jagerčíkovou Nývltovou, která se poměrně nedávno ujala i role zcela nové – role maminky. 😊 Máme proto velkou radost, že si na nás tato talentovaná herečka a zpěvačka dokázala najít čas a velmi otevřeně zavzpomínala na svoje muzikálové začátky v Praze. Promluvila také o představení Romeo a Julie a o svých vysněných rolích. Též prozradila, v čem byla podle ní přínosná distanční výuka studentů na konzervatoři v době lockdownu.
Milý Georgi, moc děkuji. Byl pro mě jiný ve všem, ve všech směrech. Byla to moje první role v Praze. Od Libora Vaculíka jsem dostala velkou šanci, kterou jsem nechtěla promarnit. Byl jiný v tom, že se opravdu projevil jako velmi „špinavý“, co se týče produkce. Jak jste sám psal, osud ho nepotkal dobrý. Bohužel od začátku jsem to tušila, protože producenta Pavola Ruska jsme už na Slovensku znali a ne v dobrém světle. Jiný byl také v tom, že jsem v něm už v tu samou dobu hrála na Slovensku, a to matku Montekovou – tedy ve slovenštině Lady Montek. Měla jsem to velké štěstí a čest hrát v tom samém díle ve dvou jazycích a u dvou skvělých režisérů. A jak jsem na Slovensku měla nenávidět Kapulety, tak jsem v Česku měla nenávidět Monteky. To bylo taky hodně vtipné. 😊 Ale je pravda, že pak jsem si v Česku zahrála i Lady Montek. Byla to tedy pro mě taky docela novinka, hrát v jednom muzikálu dvě role, které spolu zpívají duet a různé hlasy, už jen proto, abych to nepopletla. 😊 Ale bylo to pro mě nezapomenutelné zkoušení - 15 hodin denně, pět měsíců. Nic tak intenzivně jsem nikdy nezkoušela a Libor Vaculík byl pro mě vysněný režisér, takže jsem s tou intenzitou neměla problém.
Parta na Romeovi a Julii byla neskutečná. Bylo úplně jedno, ke komu jste si sedl – k tanečníkům nebo sólistům, k mladým nebo k starším! Všichni byli super, velmi talentovaní. Nikdo tam nebyl takový ten, jak se občas v Praze stává, že si říkáte: „No jasně - jméno, aby tady někdo byl tahač.” Zde byla spousta mladých šikovných lidí, kteří chtěli. Moc chtěli. Všichni jsme chtěli dospět k jednomu cíli. A s tím jsem se bohužel od té doby už tak moc často nesetkávala.
Taky to bylo jiné v tom, že jsem tento muzikál začala zkoušet po konkurzu, který sice dopadl dobře, že mě vybrali, ale nepociťovala jsem z toho tak velkou euforii jako jindy, protože pan producent Pavol Rusko mi to oznámil stylem - že teda to budu hrát, ale jen, když hvězdy nebudou mít čas. Že prý budu mít tak 10 % maximálně, což ve výsledku znamená, že hrajete třeba jednou za tři nebo čtyři měsíce. Takže toho jsem se velice bála. Byla jsem zklamaná, že mi to oznámil s takovým tím jako: „No, tak jako někdo vás tam asi chtěl, ale já teda určitě ne.” Cítila jsem to z jeho hlasu a jeho projevu, že mě nezná a nejsem pro něho nijak výdělečná ani důležitá.
Vůbec mě to ale neodradilo, byla jsem za tu šanci ráda. Sice jsem se bála hrát tak málo, ale to zkoušení mě bavilo. Udělala jsem, co jsem mohla. A nakonec jsem hrála premiéru.
Takže vše se tak setkalo a já jsem cítila, že je to veliký a krásný zlom v mém životě. Pak jsem Romea a Julii ještě dlouho hrála na Slovensku. S velkou láskou a vděčností na to vzpomínám. Takže i pro mě je tento muzikál nezapomenutelný.
Eric: Již jsem vás viděla v různých rolích, a tak snad mohu říct, že mi připadáte originální a svým hereckým či pěveckým projevem se nepodobáte žádné své jevištní kolegyni. Máte nějaký svůj vzor, který vás inspiruje?
Dobrý den, milá Eric. Moc děkuji za kompliment, je-li to dobře. 😁 Je-li to vidět, jsem moc ráda, protože nemám žádný vzor. Neinspiruju se nikým konkrétním, ale to, co mi otevírá pořád nové dveře, je metodika Michaila Čechova, kterou mě naučila moje paní profesorka Jana Janěková st. Ona nás učila vnímat své vyšší já, které se dokáže dotknout nejenom vašich vlastních zkušeností, což je herecký systém Stanislavského, ale i něčeho, co jste někde viděli, tušíte a cítíte, a umíte se tak napojit na něco vyššího, než jste vy sám. Což v podstatě navazuje na první část otázky, protože jsem hrála matky, aniž bych v té době matkou sama byla. A vůbec na divadle je strašně moc situací, které nemůžete nikdy během jednoho života prožít, pokud tedy máte rozmanité role, přičemž já jsem to štěstí měla.
Zvlášť, když hrajete záporné postavy – nechcete být např. masovým vrahem! 😊 A nechcete si ani prožít smrt nějakých příbuzných, nebo něco takového, abyste to pak mohli dobře hrát. To samozřejmě nejde a ani to vlastně není ta správná cesta, protože je velmi omezená. V rámci toho sebeprožívání vlastních zážitků (o čemž si většina lidí myslí, že s tím takhle pracujeme) se vám to pak může projevit jako psychoterapie – ty pocity se vám můžou otupit, už je tak neprožíváte. Je to jako, když opravdu chodíte například na psychoterapii, kdy prožíváte nějaké své trauma, mluvíte o něm, až to prožijete a je to prostě za vámi. Zjednodušeně řečeno. To se vám pak může stát i na jevišti. Nebo se taky může stát, že budete pořád stejní, protože pořád jsou to vaše zážitky. Takže to, s čím já pracuji na každé roli, je metodika, kterou jsem se naučila na JAMU.
Annie: V plzeňském DJKT jsem vás viděla v roli Anity v mém oblíbeném muzikálu West Side Story, a pokud se nepletu, je to asi jediné představení, ve kterém jsme vás mohli v Plzni vidět. Bylo těžké „naskočit“ do skvěle sehraného plzeňského souboru? A jak na toto představení celkově vzpomínáte? Máte ve West Side Story nějakou oblíbenou píseň či scénu?
Milá Annie, West Side Story byl můj splněný sen. Opravdu to, spolu se Sally v Cabaretu, byla moje vysněná role. Takže Anita byla moje splněná meta. A neměla jsem vysoké nároky, jenom tyto dvě role, ale myslím si, že dost těžké. 😀 Takže i proto na to budu vždycky vzpomínat s láskou a velkým vděkem.
Co se týče souboru, tak to bylo něco skvělého! To je parta mladých, šikovných lidí, kterým se v tu dobu změnilo vedení, byli za to moc vděční a měli novou chuť do života. A myslím si, že Lumír Olšovský jim dal přesně to, co chtěli. Postavil to divadlo na nohy a spolu s Pavlem Bárem do něj přivedli světový repertoár. Myslím si, že se tam mají fantasticky a světově. 😊 A byli velice poctiví a milí. Já jsem spoustu z nich znala už z JAMU, takže pro mě nebyli ani cizí a cítila jsem se tam díky nim a díky Lumírovi jako doma.
Všechny písně z West Side Story byly moje oblíbené. Všechny jsem si donekonečna doma zkoušela! A těšila jsem se. Musím se přiznat, že nejvíc na scénu se znásilněním. Je to silná scéna a vrchol Anity. V tu chvíli udělá krok, zapře sebe, svůj pocit pomsty a vzteku, aby pomohla své milované kamarádce Marii a její lásce. Doplatí na to a končí velice tragicky. Má nádherný oblouk od temperamentní ženy, plné života, která se změní v oběť. Způsobí další velký zvrat. Jak se říká v antické tragédii, „zlo plodí jenom zlo.” Teprve poté totiž Anita řekne, že je Maria mrtvá, načež ji jde Tony hledat a umírá. No, mám husinu, jen když to vyprávím, protože ten příběh je nadčasový. 😊
A navazuje právě na Romea a Julii, o nichž jsme si povídali v první otázce. Ale je to posunuté dál, protože Shakespeare nechává umřít oba mladé lidi z páru, a naopak ve West Side Story Arthur Laurents libreto posouvá v tom, že Maria prozře a nechce dál zabíjet, plodit zlo. Chce to změnit. To je něco úžasného! A teď už jsem moc patetická, takže končím s touto otázkou. 😊
Nikča: Hostovala jste v mnoha divadlech po celé České republice. Vyhovuje vám takzvaný „kočovný“ život, či byste preferovala možnost mít stálé angažmá v jednom divadle?
Milá Nikčo, tento kočovný způsob života mi naprosto vyhovuje, vyhovoval mi a vždycky jsem si ho přála. Dostala jsem i dvě nabídky na angažmá, které jsem s úctou odmítla. Možná časem, až budu starší, pak se možná někde usadím, pokud ještě někdo bude mít zájem. 😀
Coffeerun: Ráda bych navázala na otázku „statečné“ Nikči… ve smyslu, že jste vystupovala na mnoha scénách napříč Českem i Slovenskem… na scénách malých divadel, ale i naopak na velkých jevištích klasických divadel. Každá má určitě svoje specifika a nároky. Která scéna vám tak vyhovuje vice?
Milá Coffeerun, děkuji za dobrou otázku. Která scéna mně vyhovuje nejvíc? Mně nejvíc vyhovuje to, že můžu okusit vše. A že se nedostanu do tzv. „bubliny,“ v níž bych si myslela, že právě to, co dělám já, je nejlepší, a že to místo, kde jsem, je to nejlepší, zatímco všude jinde je to na nic. Toho jsem se chtěla vyvarovat, protože během studií jsem opravdu velice často poslouchala lidi z velkých scén, kteří trošku pohrdali alternou, jindy lidi z alterny, kteří zase pohrdali Národním divadlem, lidi z muzikálu, kteří pohrdali činohrou, nebo naopak lidi z činohry, kteří pohrdali muzikálem a tak dále a tak dále, pořád do nekonečna. Já jsem si řekla: ‚Ne, všechno má svoje a všechno se dá dělat perfektně. A nechci mít tuhle jistou povýšenost.‘
Často slýchám, že muzikál je vlastně trapný a směšný. Ale pak když se těch lidí zeptáte, co viděli a co znají? Tak neznají nic. Viděli buď pár představení někde ze záznamu, nebo jim někdo něco říkal, nebo viděli jednu věc, třeba zrovna ne moc povedenou. Ale o Hammersteinovi, Rodgersovi, Cole Porterovi, Sondheimovi, Bernsteinovi nemají vůbec ponětí a ani neví, o co se jako dobří muzikálovci fakt snažíme, čeho bychom chtěli docílit, aby se tady hrálo, a jak by to asi mělo vypadat.
Takže pro mě bylo nejlepší, že jsem nezůstávala stát na místě. Všude byly jiné nároky, jinak fungovalo nejen divadlo, ale i provoz a lidi. A to mi na tom nejvíce vyhovovalo.
Džejňulka: Jako první se mi vybavily vaše výkony v muzikálu Tick, Tick... Boom!, kde jste kromě jedné z trojlístku hlavních postav Susan, ztvárnila i další menší roličky a dokázala jste skvěle pobavit. Nemůžu zapomenout na některé momenty, kdy u tohoto představení trochu zlobila technika a vy jste to velmi vtipně okomentovala, aniž byste vyšla z role. Vzpomenete si i na jiné »krušné« chvilky na jevišti, které se proměnily v zábavnou historku?
Milá, Džejňulko 😊, co se těch krušných chvilek týče, tak ty byly hlavně ohledně zvuku a taky ohledně šatů, které nešly sundat. A jelikož Tom (představitel Jona Tomáš Vaněk – pozn. 7 statečných) je takový poctivý herec a snaží se dělat to, co má, tak se je opravdu snažil sundat, jak to jen šlo. 😀 A během scény, kdy spím, jsem tam mnohokrát měla celý zadek venku – to bylo velmi nepříjemné, to nemám ráda. Nebo se mi vyhrnuly šaty a já jsem věděla, že mi je všechno vidět. To jsou pro mě krušné chvilky.
Nebo nestíháte převleky a už máte být na jevišti a vy přitom ještě něco hledáte, nebo to zrovna nemůžete rychle svléknout či navléknout. Bylo to všechno ohromně rychlý! Nebo si vzpomínám, když s námi kapela hrála hereckou scénku v korporátu, tak právě Kubík (manžel – bubeník Jakub Nývlt – pozn. 7 statečných), tam měl, směrem ke mně v roli šéfové, větu: „Tu bych bral.” A jelikož tohle představení bylo celé takové rodinné, někteří diváci už byli opravdu stálicemi, jak chodili pořád dokola, a taky věděli, co se odehrálo v našich životech – věděli, že jsme se tam dali dohromady s Kubíkem a že jsme se pak i zasnoubili. Takže právě proto si tam Kubík později přidal: „Tu bych si i vzal.” A moc ráda na to vzpomínám.😊 Byly to krásné chvíle. Díky tomuto muzikálu máme teď s Kubíkem skvělou rodinku a krásného zdravého syna. Co je víc?
A ještě k těm krušným chvilkám a vtipným „historkám z natáčení,” jak se říká – já jsem velice špatný prostředník těchto zážitků, protože já si buď nic nepamatuju, a když už si něco pamatuju, tak to nedokážu podat vtipně. Ale kdybyste se na toto zeptali Petera Pechy, tak ten určitě najde milion různých momentů a ještě povypráví takovým stylem, že se opravdu všichni počůrají smíchy. Třeba i naše příběhy ze spolubydlení nebo historky ze školy! To si fakt jednou dejte tu práci, až se vám bude chtít, a nechte ho povyprávět historky ze školy, nejlépe naživo. 😀 To je neuvěřitelná sranda! On to umí neskutečně, takže si myslím, že i z Tick, Ticku by našel spoustu historek, které já ani nevím, že se staly. A už vůbec bych je v životě neodvyprávěla tak skvěle jako on. 😊
Little Lotte: Kromě vašeho hereckého i pěveckého talentu jste i skvělou učitelkou začínajících umělců. Pandemie však tento obor zcela ochromila. Jak toto období vnímali vaši studenti a jak vlastně vypadala taková distanční výuka na konzervatoři?
Little Lotte, dobrý den. Musím říct, že bylo samozřejmě náročný přesměrovat se na distanční výuku a sžít se s tím, že i takhle to může fungovat. Na začátku samozřejmě člověk nevěděl, jak dlouho to bude trvat, takže to nebylo žádné velké zklamání. Já spolu se svými studenty jsem to brala jako nové oživení, nový vítr, kdy budeme moct zapracovat na věcech, na které předtím nebyl čas. Ale čím dál tím víc to bylo frustrující, protože ne každý má doma vhodné podmínky k online výuce a ne každý chce být doma. Taky je problém, že se nesetkáváte a nemůžete tak vytvářet společné dílo. Takže jsem pořád s kolegy vymýšlela, co nového dělat, aby to bylo zábavné a přínosné pro obě strany.
Musím říct, že distanční výuka měla ale i své výhody, protože jsem nebyla v té situaci, kdy máte ve třídě 10-12 lidí a máte vnitřní pocit, že se chcete věnovat každému stejně a chcete využít ten čas pro všechny stejně. U distanční výuky nebylo na začátku nic povinné, takže pokud někdo pracovat nechtěl, nemusel. My jsme na to neměli žádné páky, protože přece jen ne každý má internet, ne každý má notebook atd. Takže zkrátka pracovali jen ti, co chtěli a způsob si našli, i když třeba neměli prostory. Měla jsem studentku, která byla i v chladu sama v parku, ale pracovala poctivě. 😊 Takže jsem měla víc energie a víc času pro ty, co chtěli intenzivně pracovat. Mohla jsem se jim věnovat víc, což jsem brala jako velké plus. A to mě hnalo dopředu.
Ale samozřejmě tahle výuka má nějaký smysl jenom ve chvíli, kdy je dočasná. V delším horizontu tam člověk jenom nějakým způsobem udržuje to, co už je naučil. Nic nového se moc předat nedá, protože muzikál je tříoborový předmět, což znamená, že je v pohybu a ve spolupráci s ostatními, v prostorovém cítění atd. – a tam to bohužel vůbec nešlo. Navíc pak už jsem šla na mateřskou… Tedy nejdřív byla distanční výuka, pak byly letní prázdniny. Následně jsme se ještě viděli ve škole, kdy se ještě rychle vytvořily věci a dotáhly do zdárného konce. A pak jsem šla na mateřskou. No, takže takhle bych to ukončila. Všem svým studentům bych přála, aby mohli chodit studovat do školy, protože jsou to velmi ctižádostivé, poctivé a šikovné děti. Moc bych jim to přála.
Děkuji všem za hezké otázky, moc ráda jsem si zavzpomínala. Omlouvám se, pokud jsou některé odpovědi delší a jiné kratší. Mějte se krásně!
Komentáře
Okomentovat