Zvídavé otázky 7 statečných: Steve Josephson

Foto: Petr Mráček

Zase se na nás jednou usmálo štěstí a potkali jsme ty správné dobré duše ze společnosti Gallimaufry, co nám pomohly tentokrát vzlétnout trochu výš a oslovit všestranně nadaného umělce – amerického producenta, režiséra, choreografa, herce, učitele i hereckého kouče Stevea Josephsona, který stojí například za plzeňským představením Green Day’s American Idiot, v Praze se podílel na muzikálech Klíč králů, Rent, Tick, tick... BOOM! a v Divadle Semafor v roce 2016 uvedl také dílo Ray Bradbury’s ‘2116’, jehož návrat v české verzi se již chystá.

V České republice působí Steve už řadu let a stal se z ní už v podstatě jeho druhý domov. V historicky prvním dvojjazyčném rozhovoru 7 statečných muzikálovců se tak dozvíte například to, co Stevea v Česku nejvíce překvapilo. Promluvil také o tom, jaké jsou jeho tvůrčí postupy a jaký má cíl při práci na každém novém představení. A které dílo by velmi rád režíroval, ale zatím neměl tu možnost? To už se dočtete v rozhovoru, jehož původní anglickou verzi najdete pod českým překladem. 😊 Krásné počtení přejeme!

(For English speaking readers: You can find the original English version of the interview down below, under the Czech translation. 😊)

George: Dobrý den. Je to pro mě obrovská čest, položit otázku právě vám. Mám rád veškerá díla, na kterých jste se jakkoliv podílel. Jak po stránce režie, scény nebo choreografie. Z každého díla odchází divák s něčím tak zvláštním, že se to nedá ani popsat. Musí přemýšlet, v hlavě si říkat, jak by se zachoval on sám, kdyby byl na jejich místě. Je to vlastně moc dobře. Protože je skvělé, když dílo zasáhne srdce diváka. Čemu dáváte přednost vy, aby se divák vyloženě jen pozitivně bavil, nebo aby se taky zamyslel a trochu uvažoval nad daným dílem?

Nedávno jsem musel připravit seznam všech představení, na kterých jsem se podílel, ať už jako režisér nebo choreograf, herec, tanečník, zpěvák, designér nebo producent, a napočítal jsem 271 produkcí. Každou produkci se snažím brát jako výzvu. Na začátku své kariéry, jsem nejprve prostě chtěl, aby každá z nich byla dobrá. Tedy vlastně nejenom dobrá, ale skvělá. Ale jak čas ubíhal a produkce se kupily, rozhodl jsem se, že bych mohl svoje cíle pro každou z nich ještě více doladit. Zjistil jsem, že každá produkce mi nabízí unikátní příležitost zprostředkovat publiku něco zcela „specifického“. Snažím se neplýtvat časem – ani svým, ani časem diváků. Mým cílem je připravit pro diváka zcela osobní emocionální cestu. Každá show je jedinečná a mým cílem je, abych diváka zanechal se vzpomínkou na to, co přesně během představení cítil a aby se k tomu pocitu vracel a odnesl si jej s sebou jako něco, co už nelze vytvořit znovu.

Nikča: Přestože pocházíte ze Spojených států, momentálně pracujete v České republice. Zajímalo by mě tedy, zda vás něco opravdu překvapilo, především ohledně české mentality či kultury atp.

Když jsem poprvé přijel do České republiky (což bylo před více než deseti lety), zažil jsem velmi silný pocit sounáležitosti. Zprvu jsem jej nedokázal přesně identifikovat, ale měl jsem pocit „domova”. Předtím jsem pracoval a žil v mnoha kulturních metropolích (New York, Edinburgh, Paříž, Mexiko), ale Praha mě ohromila hustotou a intenzitou všech možných druhů umění. Věřím, že je to proto, že umění (hudba, tanec, divadlo) bylo pro Čechy nedílnou součástí jejich sebevyjádření. Sloužilo k ochraně a podpoře jejich jazyka a historie během staletí útlaku a okupace. Sloužilo i jako efektivní forma politického protestu. A v neposlední řadě také vedlo lidi k něčemu většímu, než jsou oni sami – ať už šlo o církev, stát, boj anebo ochranu a opatrování vlastního folklóru. Toto odhodlání je zde patrné, stačí se jen projít městem.

Coffeerun: Jako režisér jste podepsaný pod díly, která nejsou vyloženě mainstreamová. Jedná se spíše o představení, která jsou nějakým způsobem zvláštní. Co vás přitahuje na právě takových projektech?

Osobně si užívám, když divadlo funguje na mnoha úrovních. Navíc se snadno začnu nudit. Velmi často uvažuji nad tím, kolik času stráví autoři tvorbou jednoho kusu. Přidám čas všech, kdo se podílí na jeho přípravě (producentů a produkčních, režisérů, herců, designérů). K tomu navíc mnoho hodin, týdnů či měsíců strávených zkoušením. A nakonec také čas, energii, snahu a peníze, které vydali diváci, kteří přijdou, aby představení viděli. Mluvíme tady o letech a letech lidských prožitků, které se váží ke každé inscenaci nebo představení, což je naprosto ohromující. Myslím, že na to moc lidí nemyslí. Takže se jednoduše sám sebe ptám: „Stojí to za všechno to úsilí?” Proč bych měl plýtvat tou trochou času, kterou tady na Zemi mám, na něco, na čem nezáleží nebo nic neznamená? Zjednodušeně vzato, divadlo může být buď „umění” nebo „entertainment” (poznámka překladatele: ve smyslu zábavního průmyslu – estrády apod.). Nezaměřuji se na „entertainment”, mnohem raději se zaměřuji na „umění”. A umělecky pojaté divadlo MŮŽE být velmi zábavné – alespoň doufám, že i je – jen to není ten prvotní cíl.

Každopádně se teď musím vrátit k tomu, co jsem řekl na začátku: Snadno se začnu nudit. Když jdu do divadla, mám rád představení, která není snadné vstřebat. Rád si lámu hlavu nad tím, co vlastně je to, co zrovna zažívám. A vždycky si užívám představení, která fungují na třech různých úrovních. Jednak jde o příběh samotný. Za druhé o vizuální a zvukové prvky přidané režiséry a designéry, které mohou příběh ilustrovat, mohou jej doplňovat, anebo mohou jít v kontrapunktu. A nakonec jedinečné momenty, které do představení vnášejí herci a jež se prolínají do světa, o němž představení vypráví, stanou se komentářem k příběhu nebo i součástí jejich reálných životů.

Annie: Muzikál Ray Bradbury’s 2116 byl v České republice poprvé uveden v roce 2016 v původní anglické verzi. Tento rok má být toto dílo uvedeno v češtině, čímž se rozhodně stane přístupnějším pro české publikum. Čím je podle vás tento muzikál jedinečný? A myslíte si, že může oslovit i ty diváky, kteří nejsou vysloveně fanoušky sci-fi, nebo diváky neznalé tvorby Raye Bradburyho?

„2116” rostl a měnil se celou dobu od svého vzniku před šedesáti lety. Všechno začalo jako malý projekt manželského dua Charlese Laughtona a Elsy Lanchester, kteří chtěli sami pro sebe vytvořit malé představení pojednávající o jednoduchosti, kráse a síle lásky a manželství. Na pomoc povolali coby autora Raye Bradburyho, aby vytvořil (v té době) moderní divadelní kus založený na populárním žánru sci-fi a hororu. K týmu se přidal režisér James Whale, aby vytvořil lákavý vizuální styl podtrhující dramatičnost jednoduchého příběhu. Hudbu (která se do současnosti nedochovala) napsal Ray Henderson, slavný americký skladatel éry Tin Pan Alley (Tin Pan Alley bylo společné označení newyorských hudebních vydavatelství a skladatelů, co ovládli populární hudbu Spojených států na přelomu 19. a 20. století – pozn. 7 statečných), šlo tedy o skutečně vynikající tvůrčí tým.

Hra byla sice napsána, nikdy ale nedošlo k jejímu uvedení. Původní autoři jeden po druhém postupně zemřeli, až zůstal, coby jediný autor, jen Ray Bradbury. Ray natolik silně prožíval nepostradatelné a jednoduché poselství hry, že mě přizval, abych mu pomohl uskutečnit jeho celoživotní vizi. Abych to zkrátil, společně jsme vytvořili krásný malý balet, který, zdá se, dokázal lidi oslovit. Po úspěchu tohoto krátkého jednoaktového muzikálu Ray snil o tom, přivést k životu některé své další nikdy neuvedené práce. Bylo zde například baletní zpracování „Temného karnevalu”, které napsal pro George Balanchina, když byl u Ballet Russe. Právě to mi posloužilo jako odrazový můstek pro představu světa plného Bradburyho postav obývajících stejný prostor, a raději, než vyprávět jednotlivé příběhy jsem se začal snažit shrnout a obsáhnout celý Bradburyho vesmír. „2116” rozvíjí mnoho příběhů a postav z jeho knih, prolíná se v něm mnoho původně nezávislých příběhů, jako by celý vesmír existoval jen proto, aby odvyprávěl příběh lásky. Ray si ještě předtím, než zemřel, přečetl všechny mé texty a viděl videonahrávky z průběhu tvorby. Jeho vlastními slovy (tak, jak uvedl pro reportéra z The Scotsman): „Vyrazil ke všem mým jednotlivým hvězdám a vytvořil z nich Orion.”

Naše poslední klíčové rozhodnutí bylo přivést hru k životu v Praze. Ray byl samozřejmě fanouškem Karla Čapka a „2116” se točí okolo putujícího cirkusu sestávajícího z marionet, robotů a disidentů, snažících se změnit kurz dějin. Z našeho pohledu neexistuje lepší místo pro zrod finální verze celého příběhu než Česká republika.

Džejňulka: Jelikož režisér zodpovídá za celkovou podobu představení a má »poslední slovo« v rozhodování, zajímal by mě váš obvyklý tvůrčí proces. Míváte už třeba dopředu představu o kostýmech či scéně, nebo spíše necháváte volnost danému týmu a hodnotíte až třeba nějaké jejich první návrhy? Nebo se jedná vyloženě o týmovou spolupráci již od začátku?  

Můj proces je trochu zvláštní, což vyplývá z toho, že mám extrémní schopnost si věci vizualizovat v hlavě. Nevidím jen obrazy, ale celý výsledný výtvor, jako bych se díval na film; celý scénář, choreografii, scénu, kostýmy – prostě všechno. Z počátku kariéry jsem se snažil, aby všechno, co dělám na jevišti, vypadalo přesně jako tento film, který mi běžel v hlavě, což ze mě nicméně nedělalo právě nejlepšího spolupracovníka. Byl jsem spíš tak trochu diktátor a perfekcionista. Navíc jsem nikdy nebyl spokojený s výsledkem, který nikdy nemohl dostát tomu, co jsem si představoval.

Až později jsem se naučil, že ona vize je jen „možnost“ a nikoliv „skutečnost“. Naučil jsem se, že to nejlepší divadlo vzniká, když dovolíme našim individuálním světům, aby spolu navzájem kolidovaly a prolínaly se. Pochopil jsem, že ta „konečná“ verze v mojí hlavě se, tak jak ke mně přicházejí další podněty, dokáže měnit a přetvářet v reálném čase. Takže… ke každé produkci přistupuji s představou toho, jak by „mohla“ vypadat životaschopná verze, kdybych ji vytvářel jen já sám. Potom tyto nápady proberu se svými spolupracovníky (designéry, produkčními, režiséry) a nechám je tvořit podle jejich vlastních představ. Postupně, jak vidím, s čím přicházejí, se tak mění i moje vize.

Nejpodivnější část tohoto procesu nastává při obsazování rolí. Opět začínám s velmi přesnou představou, ale v průběhu konkurzů nehodnotím ani tak výkony herců, ale spíše možnosti toho, co dokážou vytvořit. Mnohdy mi stačí jenom být s herci v jedné místnosti; ti, které si vyberu, jsou ti, kteří jen svou přítomností dokázali změnit onen obraz v mé hlavě.

Poslední dílek kolaborace přichází v průběhu zkoušení. Rád pracuji s každým jednotlivým hercem, abych viděl jejich unikátní vlastnosti, které mohou přenést na postavu. Miluji dělat divadlo, které může existovat PRÁVĚ V TENTO jediný okamžik, vytvořené PRÁVĚ TOUTO jedinečnou skupinou lidí a odehrané PRÁVĚ TĚMITO herci.

Eric: Přiznal byste nám, prosím, který muzikál je vaší absolutní srdcovkou (bez ohledu na to, zda jste jej režíroval, či nikoli)? Zkrátka takový, který můžete poslouchat nebo navštěvovat pořád dokola a neomrzí?

První muzikál, který mě v této souvislosti napadá, je „Candide” od Leonarda Bernsteina. Nikdy jsem ho nerežíroval a ani v něm nehrál, ale moc rád bych. Dneska by ho většina lidí považovala spíš za operu než muzikál. Myslím ale, že ta hudba je prvotřídní. Od jednoduchosti „Candide’s Lament”, přes humornou ironii „Oh, Happy We”, mistrovský kontrapunkt „Life is Happiness Indeed” až po závěrečnou „Make Our Garden Grow”, která mi vždycky nažene „husí kůži”. Stejně jako „2116”, i tahle show strašila svoje tvůrce a během let byla mnohokrát přepisována, měněna a doplňována. Ani netřeba zmiňovat, že jeho „Overture” je jedna z nejlepších (pokud ne vůbec nejlepší) skladeb v historii hudebního divadla a možná hudby celkově. A nedokážu si představit soprán, který by si nevážil příležitosti zazpívat si „Glitter and be Gay”.

Prosím, najměte mě někdo na režii téhle show!!!

Little Lotte: Při schvalování licence na anglický muzikál uvedený v jiném jazyce se musí vytvořit tzv. mirror translation (zrcadlový překlad), který je však ve velké míře doslovný, čímž se ztrácí poetika písní. Proto mě zajímá tvorba českého překladu RB 2116. Jak jste vy, jako anglicky hovořící autor originálního libreta, věděl, že je český překlad dobrý?

Překlad je poměrně zajímavý proces. Osobně věřím, že slova nic neznamenají, je to jednoduše jen dohoda v rámci skupiny lidí, pomocí níž si zprostředkovávají skutečné zážitky, emoce, myšlenky, nápady a obrazy. To ostatně dokazuje i fakt, že jeden a ten samý obraz nebo nápad je možné popsat v jakémkoliv jazyce. Takže nejde ani tak o výběr správných slov, ale spíše o emoci, která za daným slovem je. To nejde udělat použitím Google Translate nebo slovníku.

Ke správnému překladu je potřeba se dostat až za absolutní význam daného slova nebo ideje. Existuje nějaký důvod, proč bylo použito určité slovo nebo metafora? Existuje stejná idea nebo emoce v novém jazyce? Pokud ne, má ten jazyk nebo kultura nějaký jiný způsob, jak vyjádřit tentýž pocit?

Na složitosti tomu všemu navíc přidává použití hudby. Dobrá hudební kompozice používá melodii k vyjádření emocí. A čím důležitější emoce, tím vyšší tón. Velmi často ale gramatika nového jazyka neumožňuje, aby nejdůležitější slovo připadlo právě na nejvyšší notu. Navíc emoce ve slově bývá vyjádřena samohláskou, takže zvuk samohlásek je velmi důležitý. Většina zpěváků vám řekne, jak těžké je zazpívat jeden a ten samý tón, pokud na něj připadne „í” místo „á”.

Jde o docela zábavný proces, pokud tedy máte rádi hlavolamy. Je to jako skládat obří puzzle, jehož dílky nemají ani jedinečné tvary, ani obrázky. Nebo vlastně spíš jako odpovídat na legendu v křížovce, odpovědi psát na dílky puzzle, potom to puzzle sestavit vzhůru nohama a teprve pak ho otočit, abyste viděli výsledný obrázek.

„2116” se odehrává ve dvou rozdílných vesmírech – v „reálném světě” budoucnosti a v „divadle na divadle”. Každý z nich má vlastní gramatickou strukturu a slovník.  S tímto na paměti, začínám napřed vysvětlením nejdůležitějších aspektů každé písně překladatelům. Je to narativní píseň? Poetická? Metaforická? Obsahuje nějakou slovní hříčku? Je v ní skrytý význam? Potom si, zase naopak, přečtu zpětný překlad do angličtiny, abych zjistil, jestli zůstala zachována celková myšlenka, zkoumám všechny nápadné rozdíly, abych zjistil, jestli jsou slova v novém jazyce správně zvolená. Pak si píseň poslechnu nazpívanou v novém jazyce, protože, stejně jako při poslechu čistě orchestrální verze, má píseň slyšitelnou emocionální cestu. A podle toho se rozhoduji. Protože celý muzikál je o emocionální cestě, na kterou publikum bereme, musí být právě tato cesta stejná.

*****************************************************************************************************************************

Once again we’ve been very lucky to meet the right pure souls from Gallimaufry, who helped us to fly higher this time and approach an artist and a man of versatile talents – American producer, director, choreographer, actor, teacher and acting coach Steve Josephson. He was director and choreographer of the Green Day’s American Idiot show in DJKT theatre in Pilsen and in Prague he was involved in the musicals Klíč králů, Rent and Tick, tick ...BOOM!. In the Semafor theatre in 2016 he premiered the Ray Bradbury’s ‘2116’ musical, which will be coming back soon in Czech translation.

Steve has been working for several years in the Czech Republic, which has became his second home by now. In this first ever bilingual interview by 7 statečných muzikálovců you will learn what surprised him the most in Czechia. He also talked about his production processes and about his goals with every new production. And what show he would love to direct, but didn’t have the chance yet? All that you can find in our interview. 😊 Have a good read! 

George: Hello, it’s an honour for me to have an opportunity to raise a question to you. I like all your work you have been involved in, either as a director, stage designer or choreographer. The audience leaves the theatre with feelings which are hard to describe. They must think how they would behave in the same situation. And I think that this is correct. It is great, if a play can touch the heart of the audience. Which do you prefer - if the audience only enjoy their time in the theatre, or if they have to think about the performance afterwards, even just a little bit?

I, recently, had to prepare a listing of every show that I have been involved with, as either a director, choreographer, actor, dancer, singer, designer, or producer – 271 productions. With each production, I try to challenge myself. At the beginning of my career, I simply wanted each to be good. No, not good – great. But as time passed and the productions mounted, I decided that I could finer tune my goals for each production. I found that each production offered me the unique opportunity to say something very “specific” to the audience. I try not to waste my time, or that of the audience. My goal is to give the audience a very individualistic, emotional journey. Each show is unique, and I want the audience to leave remembering exactly how they felt, and to remember and hold that feeling in the future, as it can never be recreated. 

Nikča: Even though you are from the U.S., you are currently working in the Czech Republic. My question is, if there is something that really surprised you, in regard to Czech mentality, culture etc.

When I arrived in the Czech Republic for the first time (over a decade ago), I felt a very strong sense of belonging. I couldn’t identify the feeling, at first. It felt like home. I had worked and lived in many cultural capital cities in my life (New York, Edinburgh, Paris, Mexico City), but Prague amazed me with its density and intensity of all the arts. I believe it is because the arts (music, dance, theatre) have been used by the Czech people as an integral expression as to who they are - as a people. It has been used to preserve and promote their own language and history throughout centuries of occupation. It has been used as an effective form of political protest. It has been used to inspire people towards something greater than oneself; whether that be towards the church, the empire, the battlefield, or to cherish and preserve its folklore. That commitment is palpable – it can be felt simply walking through the city.

Coffeerun: You directed many plays which are not mainstream. These plays are rather unusual, specific and exceptional. What is the reason behind this choice – why are you attracted to these theatre projects?

I, personally, enjoy theatre that operates on many levels. Plus, I am easily bored. I very often think about the amount of time that authors work on the piece to create it. Then, I add to it the amount of time that is spent creating the piece – by everyone involved (producers, directors, actors, designers). Add to this, the many hours, weeks, or months that have been spent rehearsing it. Finally, how much time, energy, effort, and money have been spent by all the audience members that are showing up to see it. We are talking about years and years of human experience for every show or performance. It’s overwhelming. I don’t think enough people think about this. I simply ask myself, “Does this project warrant that much commitment?” Why should I waste the precious few moments I have on this earth on something that doesn’t “matter” or “mean” anything? Simply put, theatre can be “art” or “entertainment”. I don’t focus on creating entertainment. I like to focus on the art of theatre. And artistic theatre CAN be very entertaining – I hope it is. But that’s just not the primary focus.

However, I must circle back to the beginning statement I made – I am easily bored. When I go to the theatre, I like productions that I don’t easily digest. I like to think and question what it is that I am experiencing. And I always enjoy productions that are operating on three different levels. First, there is the actual story being told. Second, there is the visual and audible elements added by the directors and designers which can comment on, add to, and play against the story. Finally, there are the unique moments that the performers can bring, which can exit in the world of the story, be a part of the commenting of the story, or a part of their own real-life.

Annie: The Ray Bradbury’s 2116 musical was first opened in the Czech Republic in 2016 in original English version. This year, it shall be presented in Czech language which will definitely make it more understandable to the Czech audience. What makes this musical unique in your opinion? And do you think that it can also intrigue people, who are not sci-fi fans per say, or those who are not familiar with Ray Bradbury’s work?

‘2116’ has been growing and morphing since its initial inception 60 years ago. It began as a small project by the husband-and-wife team of Charles Laughton and Elsa Lanchester. They wanted to create a small piece for themselves that explained the simplicity, beauty, and power of love and marriage. They enlisted Ray Bradbury’s help, as author, to create (what was at the time) a modern piece of theatre based on the popular genre of sci-fi and horror. Director James Whale joined the team to create an interesting visual style to heighten the melodrama of the simple tale. The music (which has now been completely lost) was by Ray Henderson, a famous American Tin Pan Alley era composer. It was quite an illustrious crew of creators.

By happenstance, the piece was written and never performed. Slowly, each of the original creators passed from this earth leaving Ray Bradbury as the sole author. He felt so strongly of the vital and simple message of the story, he enlisted me to help create his life-long vision. To make this long story shorter, we created a beautiful little ballet that seemed to touch people’s hearts. With the success of this short one-act musical, Ray had dreams of seeing some of his other unproduced works come to life. There was a treatment for a ballet called “Dark Carnival” that he wrote for George Balanchine when he was with the Ballet Russe. This served as a jumping off point for me to envision an entire world of Bradbury creations all inhabiting the same space. Rather than telling a single story, I embarked on trying to encapsulate Bradbury’s entire universe. Many of his stories and characters are continued beyond his books in ‘2116’. Many unrelated stories intersect and cross paths with others. It’s as if the entire universe exists to tell the story of “love”. Ray read all my writings before he passed on. He saw videos of the development. In his words (as told to a reporter from The Scotsman), “He has gone out to all my individual stars and created Orion.” Our final joint decision was to see the play come to life in Prague. Ray was, obviously, a fan of Karel Čapek, and ‘2116’ revolves around a traveling circus of marionettes, robots, and political dissidents using theatre to alter the course of history. In our view, there can be no better home for the birth of the final version of this story than the Czech Republic.

Džejňulka: As director is responsible for the overall shape of the performance and has the »final word« in decisions, I would like to know more about the production process by your standards. Do you already have any idea about costumes or stage design in advance? Or you prefer to give some freedom to your team and wait for some of their first layouts? Or is it a downright team work from the start? 

My process is a little strange. It stems from the fact that I have an extreme ability to visualize things in my head. I don’t just see images, I see the entire finished product in my head, as if watching a movie. I can see the entire script, the choreography, the sets and costumes – everything. Very early in my career, I would try to make everything I did onstage look like the movie in my head. This didn’t make me the best collaborator, however. It made me a bit of a dictator and perfectionist. Plus, I was never satisfied with the finished product, as it could never live up to the perfection that I saw in my head. I later learned that this was because the vision was only a “possibility” and not a “reality”.

I learned that the best theatre happens when we allow our individual worlds to collide and intersect with others. I have learned that this “finished” version in my head has the ability to change and morph in “real-time” as I receive additional input. So…. I come to every production with what “can” be a viable creation if I were left on my own. I then discuss these ideas with my collaborators (designers, producers, directors). I let them create what they see. Upon seeing what they contribute, my vision of the show changes. The strangest part of this process happens in the casting of roles. Again, I start with a very strong sense of what I see, but during the audition process, I don’t really judge people’s performance, but rather the possibility of what they can create. Many times, I can simply stand in a room, and just being with the performers, the ones that I choose are the ones who have changed the image in my head with their presence.

The final bit of collaborating comes from the rehearsal process. I love to work with each individual performer to see what unique attributes that they can bring to the character. I love to create theatre that can only exist at that moment in time, created by that specific group of people, and performed by those exact players.

Eric: Can you tell us which musical is closest to your heart (and it does not matter if you have directed it or not)? Just something that you can listen all the time or visit numerous times and still enjoy it.

The first musical that comes to my mind when you ask this question is Leonard Bernstein’s “Candide”. And I have never directed or performed in it. I would love to. Many people would, now, consider this “musical” to be an “opera”. But I think the music is stellar. From the simplicity of “Candide’s Lament”, the humorous irony of “Oh, Happy We”, the masterful counterpoint of “Life is Happiness Indeed” and the Act I Finale “Quartet”, and the final song “Make Our Garden Grow” never fails to give me “chills”. Much like ‘2116’, this show haunted its creators and was rewritten, changed, and added to throughout the years. Not to mention that its “Overture” is one of the greatest (if not the greatest) compositions in the history of musical theatre, and maybe even in all of music. And I can’t think of any soprano that would not cherish the opportunity to sing “Glitter and be Gay”.

Please, someone, hire me to direct this show!!!!!!

Little Lotte: When granting a confirmation to produce a musical, written originally in English, the license agency usually asks for e.g. “mirror translation”, which is however, in a large extent literal, which leads to losing the poetics of the lyrics etc. That is why I'm interested in the creative process, regarding the Czech translation of RB 2116. What was it like? How did you, as an English-speaking author of the original book and lyrics, know that the Czech translation is good?

The translation process is quite an interesting one. In my belief, words mean nothing. They are simply a short-handed understanding between a group of people that represent actual experiences, emotions, thoughts, ideas, and pictures. This is evidenced by the fact that the same picture or idea can be described in every language. So, it’s not about the word chosen but, rather, the feeling behind the word. A translation can’t be done by using Google Translate or a dictionary.

To correctly translate a work, you must get behind the total meaning of a chosen word or idea. Is there some reason that specific word or metaphor was chosen? Does that same idea or feeling exist in the new language? If not, does that language or culture have a different way of expressing the same feeling?

What makes this more complex is the use of music. Good music composition uses the melody to express the emotional life. The more important the emotion, the higher the pitch on the musical scale. So, quite often, the new language’s grammar doesn’t allow the most important word to fall on the highest pitched note. To add to this, emotion falls on the vowels in the words, so the sound of the vowel is quite important. Most singers will tell you of the difficulty they have singing the same note when it is an “e” sound and not an “ah”. It’s quite a fun process - if you like puzzles. It’s as if you are putting together a giant jigsaw puzzle that has, either, no individual shapes, or no pictures. Actually, it's more like answering a clue on a crossword puzzle, writing that word down on a jigsaw piece, then assembling the puzzle upside down, and then turning it over to see the picture. 

‘2116’ exists in two different universes – the future “real world” and the “show-within-the-show”. Each of these will have their own grammatical structures and vocabularies. With this in mind, I start by explaining the most important aspects of each song to the translators. Is the song narrative, poetic, metaphorical, etc.? Is there a specific game being played with the choice of words? Does the song also contain some hidden meaning? So, working in reverse, I start by reading a back translation of the Czech in English to see if the general idea works. Then I research any apparent differences to see if the choice was appropriate in the new language. Then I need to listen to the song being sung in the new language. Just like listening to an orchestral work with no singing, the song will have an audible emotional journey. That is what I judge. Since the entire musical is about an emotional journey that we are taking the audience on, is this journey the same.