Muzikál Šumař na střeše: Laskavý humor s trpkou nálepkou

Židovský humor je vždy tak trochu trpký. Málokterý národ oplývá takovým množstvím vtipů jako právě Židé, navzdory humorně pojaté synopsi, škodolibým dialogům či notné dávce satirických gagů však Šumař na střeše není komediálním muzikálem. Vznikl na motivy povídek „Tovje vdává dcery“, které napsal Šolom Alejchem, židovský Ukrajinec, píšící v jazyce jidiš. Sám na vlastní kůži zažil hrůzy židovského pogromu v Kyjevě v roce 1905, a ty pak přenesl do svých děl. Psal fejetony, divadelní hry i romány, a do všech zakomponoval typický židovský humor. Jeho tvorba je dodnes označována za humoristickou, pocitu trpké pachuti se však nezbavíte.

Šumař na střeše je dnes již klasický muzikál, který spatřil světlo světa v roce 1964 v newyorském Imperial Theatre. Hudbu napsal Jerry Bock, libreto Joseph Stein a texty Sheldon Harnick. Adaptace není od původního povídkového cyklu „Tovje vdává dcery“ nijak zásadně pozměněná, a to ani v dějové lince, ani v zachování hlavních rysů, myšlenek či estetických hodnot.

Hudba se dá označit jako tradiční lidová – židovská a také ruská. Východoevropský židovský folklor poznáte na první poslech, prvky ruského folkloru vám rovněž neuniknou. Muzikálový nádech pak všem melodiím vdechl vídeňský valčík, ponuré tahavé melodie typické pro židovské svatby, plačtivé srdcervoucí nápěvy provázející těžká životní rozhodnutí hlavních postav či úderné prvky signalizující blížící se hrozbu. Žádnou z písní si nebudete cestou domů broukat, avšak v divadle vás jistojistě zasáhnou úplně všechny.

Muzikál byl v roce 1971 také zfilmovaný a byl velmi úspěšný. Získal 8 nominací na Oscara, z toho 3 proměnil (nejlepší původní hudba, nejlepší kamera, nejlepší zvuk).  

Děj se odehrává začátkem 20. století na Ukrajině, poblíž Kyjeva, v židovské vesnici Anatěvka. Ta si žije svým životem, tradicemi, původními hodnotami, které ctí a vyznává nade vše. Neopakovatelnost a originalita však číší ze všech postav, jejich chování a dialogů. Atmosféru prostředí pochopíme hned z první scény či písně.

„Šumař na střeše. Praštěnej nápad, co? Ale u nás v Anatěvce každej z nás je tak trochu šumař na střeše. Každej by si chtěl vydrápnout z duše nějakej prostej, vášnivej trylek… ale přitom by si nerad zlámal vaz. Nó, není to tu lehký. Možná si říkáte, co nás tu teda drží, když je to vozlomkrk? … Nó, my tu zůstáváme proto… že jsme tady doma… A co nám pomáhá držet rovnováhu? Tak to vám povím jedním slovem: tradice.“

To jsou úvodní slova hlavního hrdiny, mlékaře Tovjeho, aby již na začátku odtajnila, o čem vlastně celá hra je: o tradicích a jejich porušování. Následuje představení téměř celé vesnice jako kruhu matek, otců, synů a dcer, a následně vybočení z kruhu jakožto porušení tradic. Tovje je ortodoxní věřící, zásadový a nekompromisní, avšak přemýšlivý a mnohdy na vážkách, a tak jeho soukromé dialogy (no, spíš monology) s Bohem sypou jeden vtip za druhým a patří k nejvděčnějším momentům celého díla. Věčně si stěžuje na svůj úděl mít doma 5 dcer a žádného syna, a tajně touží po malém majetečku. Vždyť co by to Pánu Bohu udělalo, kdyby mu něco takového poslal rovnou z nebe? Jeho žena Golda je rovněž celým svým přesvědčením židovka, pomalu však rezignující na svůj život a žijící ze dne na den. Rozptýlením jsou pro ni drby se sousedkami, zejména starou Jente, místní dohazovačkou. Nejstarší z pěti dcer Cajtl miluje kamaráda z dětství Motla, chudého krejčího, který sní o tom, že si jednou koupí šicí stroj. Tovje ji však slíbil starému vdovci, řezníkovi Lajzru Wolfovi. A zde přichází první překážka, jak se „vyhnout“ tradici a dopřát své dceři štěstí – našije na svou ženu Goldu „habaďúru“ v podobě divokého snu, v němž mu jeho předkové řekli, aby si Cajtl vzala Motla. Lest mu sice vyšla a svatba se konala, zastínily ji však blížící se hrozné události – ruský car chce vyhnat z vesnic všechny židy. 

Do toho přichází druhá dcera Hodl za otcem s tím, že je zamilovaná do Perčika, ruského marxisty z Kyjeva, a Tovje je postaven před další dilema, zda porušit tradici a provdat dceru za revolucionáře. Perčik je později zraněn v potyčce s carovými muži a vyhoštěn na Sibiř. Hodl se rozhodla jet za ním, musela však slíbit rodičům, že se vezmou pod baldachýnem, což je známá židovská tradice. A do třetice se třetí dcera Chava zamiluje do pravoslavného křesťana Feďky, což již oba její rodiče nesou velmi nelibě a odmítají jí dát své požehnání. Chava tedy utíká z domu a Tovje ji považuje za mrtvou. Jednoho zimního dne jsou obyvatelé Anatěvky informováni, že mají tři dny na opuštění vesnice. Většina z nich se chystá do Ameriky, Cajtl s Motlem se mezitím narodilo dítě, koupili si konečně vysněný šicí stroj a vlakem odjíždějí za lepším životem. Chava ještě přijde za otcem, poprosit o odpuštění a požehnání. Tovje, Golda a dvě nejmladší dcery již také naložili svůj majetek na jeden vůz. Poslední slovo má opět šumař, který sleze ze střechy a jako symbol tradice provází Tovjeho na jeho cestě.

Tento muzikál jsem měla možnost vidět několikrát v letech 2012-2015 v Divadle Na Fidlovačce. Atmosféru příběhu krásně dotvořila vůně dřevěných lavic a pěkného obložení jeviště. Toto divadlo patří k těm menším, a tak interakce s diváky příjemně oživovaly každé představení. Jednoduchá scéna byla jako stvořená pro jednoduchý příběh, jeho síla v samém závěru však mrazila i rozechvěla srdce. Hlavní pohyblivou dekoraci představoval Tovjeho vůz, na němž vozil konve s mlékem. U vozu se většinou odehrávaly všechny jeho rozmluvy s Bohem, které byly bez výjimky roztomilé a rozesmály až k slzám. Například jeho nekonečné rozčilování nad tím, proč nemůže zraněná kobyla chodit po třech, když on může chodit po dvou, a vůz musí tahat sám, vyvolala v kombinaci s dokonalým hereckým výkonem nekonečný smích. A pak ta dilemata o porušení tradic, když přijde k poznání, že i ty tradice kdysi byly nové… Na pravé straně jeviště stála samozřejmě střecha se šumařem s houslemi, na levé straně Tovjeho dům s kuchyní a krbem, a v pozadí cesta s rampou, která měla také několik významů (hranice vesnice, hranice tradice). Dalších velkých dekorací nebylo potřeba. Rovněž kostýmy byly jednoduché, účelové, tradiční, včetně ruských uniforem.

Obsazení nemohu nezmínit, protože bez kvalitního hereckého ansámblu by tento kousek snad ani nešlo odehrát. V roli Tovjeho se představil skvělý Tomáš Töpfer bez alternace, a u něho superlativy nebudu v žádném případě šetřit. Není to zpěvák, avšak i své pěvecké party přednesl s šarmem a jistotou (a že to nebylo pro něj jednoduché), ale co se týče herectví - tam byl jedním slovem famózní. Tovjeho tvrdost, nekompromisnost a neústupnost byla z jeho projevu znát stejně jako něha a laskavost, kdy dokázal během vteřiny vyměknout. Stejné ódy budu pět také na představitelku Goldy Elišku Balzerovou (také bez alternace). Milující maminka, ztrácející se v citech svých dětí, aby je opět nacházela i u sebe sama. Zpívaných partů moc neměla, zato těch skvostných hereckých obrazů bylo nespočet, a v každém byla kouzelná, byť v ušmudlaných hadrech, ale s obrovským charismatem. Z těchto dvou velkých herců pokaždé sálala nepopsatelná energie a dávala příběhu ještě větší sílu. K výborným výkonům jim jistě nahrávaly skvělé dialogy, v nichž o humor a ironii nebyla nouze, geniální herectví však jejich smysl nejen doplnilo, ale i umocnilo.

Cajtl (Tereza Bebarová, Marie Doležalová), Hodl (Anna Brousková, Barbora Mošnová) a Chava (Zuzana Vejvodová, Nina Horáková) – všechny tři dospělé dcery byly pojaté jako poslušné holky, zároveň však toužící opustit uzavřený svět svých rodičů. Doba jim ale nepřála. I díky jejich osudům příběh zůstává s otevřeným koncem – v okamžiku posledního tónu šumařských houslí jde každá svému štěstí vstříc, divák však bohužel ví, co následovalo za několik let… A tak i šťastný konec je pouze relativní a trpký zároveň. Všechny herečky skvěle hrály i zpívaly, jejich pěvecké party již patřily k náročnějším, s poměrně záludnými výškami. Zejména sólová píseň Chavy byla opravdu srdcervoucí.

Motl (Radim Schwab, Ondřej Brousek) byl nesmělý, mírně slabomyslný mladík z chudých poměrů, který musí pro splnění svého snu hlavně nabrat odvahu. Způsob, jakým Radim Schwab zahrál požádání o ruku své milé, se nedá popsat, těch trefných gagů se v této scéně objevilo hned několik a všechny tam skvěle zapadly. Velmi emotivně vypadala závěrečná scéna, kdy Motl s velkým železným šicím strojem na zádech a se ženou za ruku odchází na vlak. Výborná byla představitelka místní drbny a dohazovačky Jente Lilian Malkina (bez alternace), sršící humorem, kdykoliv se zjevila. Bez alternací byly také role Perčika (Denny Ratajský) a Feďky (Jiří Racek). Musím také zmínit pánskou taneční company, jelikož ruské národní tance, jako jsou odzemek nebo „flašková“, není vůbec jednoduché zatančit. Tyhle obdivuhodné výkony však v kontextu děje vyzněly velmi smutně – když vám na vlastní svatbu vtrhnou nezvaní hosté v uniformách a začnou předvádět své národní „řemeslo“, byť je to právě tanec, připomíná to spíš okupaci.

S odstupem času jsem zhlédla jedno představení Šumaře i ve Velkém divadle v Plzni. Bylo velmi podobné tomu z Fidlovačky, ale chyběla mu ona „komornost“, která zrovna tomuto muzikálu tolik sluší. Jinak bylo představení téměř totožné, co se týče jednoduchosti scény, kostýmů či některých choreografií. Přidanou hodnotou oproti Fidlovačce byl však živý orchestr, který naopak do velkého divadla výborně zapasoval a umocnil hudební zážitek. Z obsazení si pamatuji Miloslava Mejzlíka (Tovje), Stanislavu Topinkovou Fořtovou (Golda), Jozefa Hruškociho (Motl), Lukáše Ondruše (Perčik), Oldřicha Kříže (Lajzr Wolf), Soňu Hanzlíčkovou (Cajtl), Kateřinu Chrenkovou (Hodl) a Charlotte Režnou (Chava).

Muzikál Šumař na střeše je přes veškerou svou jednoduchost (anebo možná právě díky ní) plný lidskosti, laskavosti a hledání porozumění. Je nadčasový, jelikož dějiny se opakují. (V případě židovského národa až příliš často.) Nikoho však neglorifikuje, ani neuráží. Nezesměšňuje, ani nepovyšuje. Nepropaguje žádné náboženství ani ideologii. Pokud na tento muzikál někdy natrefíte, nenechte si ho ujít. Ironický židovský humor se vám dostane pod kůži a bytosti veskrze lidské, neumělé, reálné a takřka lidové, si okamžitě zamilujete.