One (wo)man shows: Příběhy vyprávěné jediným hlasem

Show jednoho herce/herečky představuje (aspoň pro mě) jeden z nejvyšších levelů herectví, a ne každý herec si na představení tohoto typu troufne. Už jen ta představa, že jediný herec celou dobu (někdy hodinu, někdy i tři hodiny) nesleze z jeviště, táhne celý příběh sám, hraje několik postav najednou, reprodukuje obrovské množství textů a celý čas musí udržet diváka v pozornosti, vyžaduje velké herecké nasazení, nemalé zkušenosti a zajisté i odvahu se do něčeho takového vůbec pustit. Velkou mírou k úspěchu přispívá i kvalitní námět, dobře napsaný monolog, a kromě výborného herce i zkušený režisér s jasnou představou, jak má celé dílo působit na diváka.

Dodnes jsem v divadlech viděla celkem osm takových představení jednoho herce či herečky a dvě představení znám z televizního záznamu (Můj báječný rozvod, herečka Eliška Balzerová, a Čtyři dohody, herec Jaroslav Dušek), která ale zde zmiňovat nebudu. Na muzikálovou one man show Malý princ s Janem Cinou se teprve chystám. Zaměřím se pouze na ty zhlédnuté živé interaktivní show, které se mi však budou těžko podrobně popisovat, aniž bych se vyhnula spoilerům.

Caveman (herec Jan Holík)

Představení „Rob Becker's Defending the Caveman“ bylo poprvé uvedeno v roce 1991 a v USA jej viděly více než 2 miliony diváků. Než se představení dostalo na Broadway, vyprodávalo dlouhou dobu divadla v USA, Londýně, Jihoafrické republice, na Islandu a v mnoha dalších státech. Rob Becker napsal text během let 1988–1991, kdy studoval antropologii, prehistorii, psychologii, sociologii a mytologii.

Caveman je jedním slovem vynikající hra, ale spíš pro kategorii 18+. Jeskynní muž, jenž je hlavním hrdinou i myšlenkou celého díla, je tak trochu hulvát, ale jeho dokonalý humor bez problémů odzbrojí jakéhokoliv zarytého puritána v hledišti a donutí ho nenuceně se smát. „Obhajoba jeskynního muže“ představuje vtipné přemýšlení o rozdílech mezi muži a ženami a o tom, jak tyto rozdíly vyvolávají často nedorozumění. Tato nedorozumění vznikala již v pravěku a jen s nepatrnými odchylkami přetrvávají do dnešních časů. Vývoj člověka sice za ta tisíciletí zaznamenal nějaký ten pokrok, muži jsou však pořád jako z Marsu a ženy naopak z Venuše. A díky bohu, že tomu tak je, jinak by dnes nebylo o čem psát, číst, zpívat, přemýšlet…

Jan Holík začal představení větou o tom, že cokoliv od té chvíle řekne, není o něm, ale je to součást textu hry. Asi věděl, proč to říká, jinak by mu totiž druhý den v krámu neprodali ani rohlík. Dennodenní mužské i ženské rituály a konfrontace mezi nimi skýtají tisíce různých situací, a i samotný divák se v nich musel vidět, aniž by si to dlouhá léta v soužití se svojí polovičkou uvědomoval. Čím pravdivější (a pravděpodobnější) výrok zazněl z jeviště, tím větší salva smíchu se ozvala z publika.

Herecký kumšt Jana Holíka měl hodně silných míst, a v takovém typu představení je důležité, aby si herec dokázal udělat legraci i sám ze sebe. Třeba když se v rámci hry sám nasoukal do nákupního vozíku a ven se uměl dostat jen s pomocí některého z diváků. Někdy se diváci natolik styděli, že v tom vozíku trčel déle, než by si sám pomyslel…

Cavemana s Janem Holíkem jsem viděla dvakrát – poprvé v Divadle Palace a podruhé na střeše obchodního domu Harfa v pražských Vysočanech. Klidně bych šla i potřetí. Bezvadný humor nikdy neomrzí, a pokud platí, že opakovaný vtip už není vtipem, Caveman toto tvrzení jednoznačně popírá.

Cavewoman (herečka Daniela Choděrová)

Cavewoman je, dá se říct, pokračováním Cavemana, anebo Caveman pohledem jeskynní ženy. Napsala ji Emma Peirson a vychází ze stejného základu jako Caveman, ale není to jeho kopie, kritika, ani zesměšnění. Pouze inspirace. A vidění mužského světa ženskýma očima. Opět bych podotkla kategorii 18+, jelikož některé herecké etudy by asi mladiství vidět neměli.

Opět jsme svědky souboje obou pohlaví, podaného samozřejmě vtipně, i když někdy byly výrazy drsné a hodně peprné, až samotná herečka pro jisté pasáže textu nabízela divákům špunty do uší. Láska a partnerství totiž není jen o pusinkování a srdíčkách v očích. Lásku prověřuje každodenní realita, a ta není jen růžová, voňavá a sladká… Představení mělo vtipný nadhled, což Daniela Choděrová zvládala s přehledem, zaujala publikum každým svým slovem, a že to nebylo jednoduché. Fyzická kondice a silné plíce jsou snad tím nejpotřebnějším atributem pro odehrání tohoto občas chaotického textu, v mnoha pasážích interaktivního pro zapojení publika do děje. A to je vždy loterie, zda se divák chytí a spolupracuje. Těch témat, která odlišují ženy od mužů, je nespočet, některé vtipy však byly už přece jen na hraně, a ani otevřený divák nemusí chtít vyjít ze své ulity a odhalit kus soukromí. Zde je na herečce, aby svým hereckým kumštem a vlastní otevřeností ukázala divákovi cestu, a to se Daniele Choděrové povedlo. Dokázala rozesmát diváky lusknutím prstu a člověk se pak s humorem dívá i na ty životní situace, které mu dřív vtipné nepřipadaly.

Kolega Mela Gibsona (herec Martin Trnavský)

Komorní příběh polského autora Tomasze Jachimka začíná ve chvíli, kdy je hlavní hrdina jménem Ignác Pičman, druhořadý herec podřadného divadelního spolku, zatčen za loupežné přepadení banky a vyslýchán policií. V necelé hodince a půl nám odvypráví svůj příběh, během něhož se dozvíme nejen o jeho pohnutém hereckém i osobním životě, ale i jak se jednou v letadle z Kanady do Frankfurtu setkal s hollywoodskou hvězdou Melem Gibsonem, a to jej zasáhlo na celý život.

Toto představení hraje slovenský herec Martin Trnavský, a to jak v češtině pro české publikum, tak i ve slovenštině, na turné po slovenských městech. Spolu s ním se na jevišti objeví v malé roli i herečka Aneta Simajchlová, ale pouze jako „křoví“. Přiznám se, že toto představení mě od začátku do konce ohromně bavilo – možná to bude tím, že celý překlad i úpravu textů si pan Trnavský sepsal sám, a tak vše přizpůsobil sobě „na tělo“. Jeho excentrický gestický projev dodal textům velkou dávku jakéhosi „vesnického“ humoru, jak lze očekávat od hlavní postavy, která vše zveličuje a z každé, i banální situace, udělá obrovské drama, a díky tomu se publikum královsky bavilo. Celá hra působila dojmem odlehčení, zábavy a relaxu, aby divák nemusel moc přemýšlet, ale jen se odpoutat od všedních starostí a obdivovat výborného herce, jenž je celým textem hry sám pohlcen a pobaven.

Možná že jistě ale určitě snad (herečka Marta Falvey Sovová)

Toto představení napsal Jiří Suchý pro své divadlo Semafor a jeho dvě talentované osobnosti: herečku Martu Falvey Sovovou a vynikajícího klavíristu Petra Ožanu. Od předchozích zmíněných monodramat se odlišuje tím, že není vyloženě komické, je spíš tragikomedií s neveselým koncem. Opět jde o komplikovaný vztah muže a ženy, vyprávěný partnerkou, která zjevně vidí jejich vztah svýma očima, tudíž odlišným pohledem od svého muže. Marta Falvey Sovová má drobnější postavu, avšak velké charisma a hluboký pohled, což z ní dělá zajímavou osobnost. Rovněž její herecký potenciál není jednostranně pouze charakterový, ale umí být i komediantkou. Zajímavá byla hudba v tomto představení, která zněla samozřejmě živě v podání Petra Ožany, byla složená ze známých českých i světových melodií, a částečně nesla i rukopis samotného hudebníka. V menší roli tanečníka vystoupil i choreograf Petr Šudoma.

 

Po Fredrikovi (herec Jan Fanta)

Monodrama současného švédského autora Mattiase Brunna Po Fredrikovi je výkřikem ze světa těch nepochopených, vyjadřuje ohlušující radost z vášně, z lásky a z krásy života, stejně jako bolest, zklamání, pomstu i smrt.

Jde o příběh homosexuálního mladíka Johana, jenž kvůli své orientaci bojuje s okolím, bloudí ve svých myšlenkách a nachází přítele Fredrika, o kterého záhy přijde. Toto představení působí chvílemi humorně, je však plné emocí, touhy, vášně a snahy o pochopení. Dotýká se citlivých témat – kromě homosexuality také AIDS nebo šikany. Příběh chvílemi přešlapuje na místě, záhy se pohne kupředu, ale nenechá diváka ani na chvíli chladným. To emoční vypětí by se dalo krájet, aby nakonec diváka úplně zdrtilo a zbavilo dechu.

Toto představení jsem viděla na Komorní Fidlovačce v podání herce Jana Fanty, v režii Lukáše Pečenky. Vzhledem k tomu, že oběma aktérům je něco málo přes dvacet let, odvedli prvotřídní výkon. Jan Fanta se do role Johana hodil i fyzicky, a veškeré emoce z něho jen lítaly jako šípy a určitě zasáhly každého diváka. Při veselých pasážích se publikum trhalo smíchy, při vážných se nehnul ani vzduch. Utáhnout dvouhodinové představení při takovém vypětí vyžadovalo přímo heroický výkon a Jan Fanta to zvládl bez jediného zaváhání.

Není to představení pouze pro pobavení, ale hlavně k zamyšlení. Slušná porce zábavy je vyrovnaná porcí smutku či dojetí. Strhující texty, příběh i pohled na život udeří diváka rovnou do srdce tak, že si tu ránu ještě několik dní pamatuje.

Shirley Valentine (herečka Simona Stašová)

One woman show Shirley Valentine, kterou napsal britský autor Willy Russell (autor muzikálu Pokrevní bratři), již řadu let neodmyslitelně patří k herečce Simoně Stašové. Ta z ní udělala prvotřídní a neopakovatelnou show plnou skvělých gagů a nenásilného humoru zabaleného do obyčejného příběhu, jakých jsou tisíce. Shirley Valentine je jméno dívky, na níž vzpomíná právě ta současná čtyřicátnice Shirley, která už tou dívkou dávno není. Dnes je to matka rodiny a manželka počestného občana a její život ztrácí veškerý elán. Život v Liverpoolu je totiž moc nudný. Má však kamarádku, která jí navrhne dovolenou v Řecku, a tam se teprve život rozjede na plné obrátky…

Shirley Valentine je bravurní komedie, v níž Simona Stašová hravě zahraje i všechny ostatní postavy a řekla bych, že lepší herečku si v této roli neumím představit. Je přesvědčivá, má smysl pro exhibicionismus a nebojí se žádné herecké výzvy. Toto představení má i s přestávkou kolem tří hodin, a to je dost i na větší herecký soubor, natož na jedinou herečku. Britský humor je občas trochu těžkopádný, umí však pobavit i Středoevropany. Naráží hlavně na generační problémy a také na stárnutí, které není třeba vidět vždy tragicky. Být čtyřicátníkem neznamená konec světa.

 

Táta (herec Roman Pomajbo)

Tuto veselou a inspirativní divadelní hru napsal islandský autor, herec a režisér Bjarni Haukur Thorsson, pro něhož byly inspirací vlastní zkušenosti s otcovstvím. „Být tátou je úžasné! Být dobrým tátou ale vyžaduje hodně odvahy, odhodlání a zručnosti. A také správného chlapa, který se s vámi rád podělí o vlastní zkušenosti a poradí vám, jak na to... Hra je určena také pro ženy, aby nás muže pochopily.“

Slogan hry sliboval: budete plakat smíchy i dojetím. A mohu potvrdit, že u mě slzy tekly proudem. Slovenský herec a výborný komik Roman Pomajbo (hraje hru v češtině i ve slovenštině) dodal této výborně napsané inscenaci nádech autentičnosti, jelikož on sám je čtyřnásobným tatínkem. A tak to vypadá, že vypráví svoje vlastní zážitky s hejnem capartů, kterých je plný dům i zahrada. Hra Táta je vlastně „návodem“, jak takové požehnané otcovství „zvládnout“ a nepřijít u toho o rozum. Děti jsou věčnou inspirací a dávají dospělým milion důvodů k tomu, aby byli šťastnými rodiči. A také pohled žen-divaček na pohled mužů, aby záhy pochopily to, co možná doteď chápaly po svém. Ženský a mužský mozek přece jen funguje jinak, což jsem zmiňovala už výše v případě Cavemana. Avšak zatímco Caveman s humorem rozebírá vztahy mezi muži a ženami, základní téma Táty vtipně a s nadsázkou líčí „srážku“ nic netušícího muže s těhotenstvím jeho partnerky, porodem a následnou péčí o novorozence.

 

Mistero Buffo (herec Radim Schwab)

Všechna monodramata, která jsem zatím zmínila, měla jedno společné: byla povětšině současná, anebo se aspoň odehrávala v současnosti, a byla napsaná zejména jako komedie. Představovala formu vynikajícího humoru a vyprávěla příběhy realistické a uvěřitelné. Herci sice obstarali celé představení sami, ale jako pomůcky jim sloužily různé jevištní dekorace, rekvizity, kostýmy či hudba. Mistero Buffo je představením, které představuje ve všem pravý opak.

Původní dílo Mysteria Buffa (v italském originále Mistero buffo) je soubor příběhů, které vznikly ve středověku, sahají až do 12. století. Z některých se dochovaly jen útržky, a to na různých místech Itálie a v dalších zemích Evropy. Tyto texty na papyrusech sesbíral italský dramatik Dario Fo a pustil se do jejich rekonstrukce. Tak vznikla dvacítka kompletních příběhů, z nichž většina byla „poskládaná“ jako divadelní hra pro jednoho, maximálně dva herce.

Jsou to příběhy, které vesměs kritizují vyšší společenské vrstvy, a to i církev, což byla v té době obrovská odvaha. Herci hráli tyto hry po vzoru commedie dell’arte (což je jakési kejklířství, pouliční hraní bez kulis, pouze vlastním tělem) a nezřídka hned byli lapeni a upáleni na hranici jako kacíři. Funkce divadla jakožto kritika společenského či politického režimu se však netolerovala ani v dalších jiných obdobích, přesto se však mnohé texty zachovaly dodnes.

Osm mystérií z Mysteria Buffa bylo do češtiny přeloženo koncem 70. let minulého století, překvapivě ovšem ne z italštiny, ale z francouzštiny, a dodnes ty příběhy hrají mnozí herci v divadlech v Čechách i na Moravě. Jedněmi z prvních průkopníků tohoto typu herectví byli herci z brněnského divadla Husa na provázku, k nimž patřil právě Radim Schwab. Představení se chytli nejen různí herci, ale také režiséři, a příběhy z Mysteria si různě poskládali. Lituji, že jsem v tomto představení nestihla vidět skvělého Vladimíra Marka.

Radim Schwab nazkoušel Mistero Buffo před asi dvaceti lety a s přestávkami ho hraje dodnes. S režisérkou Alenou Ambrovou do něj zařadili čtyři jedinečné příběhy (Zrození potulného komedianta, Žonglérie o papeži Bonifáci VIII, Svatební hostina v Káni, Lazarovo vzkříšení). I tyto texty plnily svoji funkci – kritizovaly feudalismus, panské praktiky, církev (už jen názvy těch příběhů prozrazují podobnost s Biblí), společenské konvence či nekalé myšlenky. To vše je skryto za komediální provedení, takže navenek představení působí jako satira, v hloubi je však cítit ironii. Palčivost oné doby je vyjadřována komickou neohrabaností, improvizací, ztvárňováním postav, zvířat nebo věcí pouze vlastním tělem.

Proto se toto monodrama nedá přirovnat k těm výše zmíněným. A to nejen tématem, ale ani provedením na jevišti. Radim Schwab nemá k dispozici žádný tematický kostým, hudbu ani rekvizity. Hraje na zcela prázdném jevišti, pouze v civilních černých džínách a tričku. A jelikož to nejsou příběhy jediné figury, ale postav je v každém příběhu hned několik, je na jediném herci, aby je ztvárnil, herecky odlišil jednu od druhé, a ještě vytvořil iluzi prostředí, v němž se příběh odehrává. Všechno ostatní je na fantazii diváka. Navzdory zdánlivé jednoduchosti všechny středověké texty vyznívají až překvapivě současně. Lidé se v průběhu staletí až tolik nemění. Schwabův propracovaný mimický, gestický a pohybový projev dává oněm textům originální rozměr. Pomocí klaunovství, nápadité interakce s diváky či svérázného pojetí svého hereckého kumštu dokáže publikum nejen luxusně pobavit, ale i dojmout nebo přimět k zamyšlení. Divákova neomezená představivost má tím pádem prostor nevídaných rozměrů, středověk se spojuje v jeden celek se současností a na povrch vyplouvají možná až nepříjemné skutečnosti, pocity a pravdy.

Pokud si Radima Schwaba spojujete pouze s muzikálem či operou, v tomto monodramatu se vám představí v zcela jiné herecké poloze a tak, jak jej rozhodně neznáte. Mistero Buffo v jeho podání jsem zhlédla několikrát a vždy bylo originální, nebylo nikdy dvakrát stejné. Ale opakovaně bych mohla vidět všechna zmíněná monodramata. A určitě i další. Obdivuji každého herce, který se do takového projektu pustí, a také veškeré hry, které jsou napsané pro jediného aktéra. Je to žánr, který mě nesmírně baví, a kvalitní herec je – jak se říká – schopen zahrát i párek v rohlíku. I hada s jablkem v ráji. I rýč orající pole. I sud zkaženého vína. A opravdu na to stačí dvě ruce a dvě nohy 😊