Monodrama Mistero Buffo: V režii vlastní fantazie

Mistero Buffo – tenhle název na mě vždy působil dost tajemně a nedokázala jsem si pod ním nic představit. Možná i proto mi trvalo několik let, než jsem na něj konečně vyrazila. Přitom jsem si to slibovala zhruba od chvíle, co jsem ve Fantomovi opery poznala Radima Schwaba a říkala jsem si, že bych ho ráda viděla také v jiných rolích.

Když si ta dvě slovíčka z názvu přeložíme z italštiny, znamená to směšná či legrační záhada. Ovšem slovo ‚buffo‘ může coby podstatné jméno znamenat i závan či třeba vyfouknutí dýmu. A to mě zaujalo, jelikož když jsme na toto představení do divadla Semafor s Annie a Eric přišly a Radim Schwab před nás předstoupil, vážně jsem měla pocit, jako by na mě někdo „foukl“ nějaký kouzelný vílí prach a já se na hodinku ocitla v úplně jiném světě – v takovém, který je ovládán jen a jen naší vlastní fantazií.

Jak nám sám Radim v rámci představení vysvětloval, zatímco v televizi nám vše naservírují a nemusíme u toho namáhat mozek, zde je vlastně naší prací si vše představit. Na jevišti je totiž jen jeden herec v černém civilním oblečení a nepoužívá žádných, pro divadlo jinak běžných, „berliček“ – nemůže postavy rozlišit pomocí kostýmů, nenavodí nám atmosféru daného místa kulisami a nemá ani žádné rekvizity, kterými by třeba upoutal naši pozornost. Musí obstát a zaujmout sám za sebe, což se Radimovi rozhodně povedlo.

Ocenila jsem, že nás rovnou „nehodil do vody“ příběhu, ale nejprve nám stručně vysvětlil, že příběhy z Mistera Buffa toho už dost pamatují, jelikož pocházejí už ze středověku. Dario Fo, jenž je uváděn jako autor tohoto díla, je vlastně jen sesbíral, poskládal k sobě a upravil, podobně jako Božena Němcová či Karel Jaromír Erben u nás sbírali různé pohádky či balady. Rovnou jsme se dozvěděli také to, že monodrama, na které jsme přišli, je složeno ze čtyř částí, jimiž jsou: Zrození potulného komedianta, Žonglérie o papeži Bonifáci VIII., Svatební hostina v Káni, Lazarovo vzkříšení.

Pak už ale sál potemněl, Radim sevřel ruce v pěsti a před očima se nám proměnil v komedianta, téměř až harlekýna z commedie dell’arte. Jenže ne tak docela, jelikož to nebyl žádný šašek ani panák, ale muž z masa a kostí, který měl za sebou dost náročný osud… tedy, pokud si to všechno nevymyslel v rámci svého komediantství 😊.

Sotva jsme se stihli zamyslet nad tím, jak to s ním asi skutečně bylo, měli jsme před sebou velmi netradiční výjev – sledovali jsme, jak se papež Bonifác VIII. připravuje na svůj výstup mezi lidi. Mohla bych odpřisáhnout, že jsem viděla jeho zlatou čepici i obří prsteny se smaragdy a rubíny, i když nic z toho samozřejmě na jevišti nebylo. Navíc se povedlo na malém prostoru ukázat, jakou má povahu. Nebudu prozrazovat detaily, ale dalo by se říct, že to byl vlk v rouše beránčím. „Milý“ Bonifác na mě působil tak, jako by vůbec nebyl ze středověku, ale naopak z doby dnešní – manýry měl jako ta nejzpovykanější celebrita, zvyklá být všude nejdůležitější a nejvýraznější. A kdo ví, jestli by se v něm nenašli i někteří dnešní politici, i když by to asi stejně nepřiznali 😂.

Ve třetím příběhu Svatební hostina v Káni se Radim div nemusel rozdvojit, jelikož ztvárňoval anděla i opilce. Perfektně vedl dialog sám se sebou a dokázal si skákat do řeči, což je obdivuhodné. Styl jeho vyprávění byl v tomto příběhu naprosto kouzelný a vše díky tomu vyznělo vtipně a jedinečně.

Na závěr jsme se pak přesunuli na hřbitov, abychom sledovali Lazarovo vzkříšení. Zní to trochu jako z hororu, ale místo toho jsme se dočkali parádní legrace – sledovali jsme totiž různé lidi, kteří se přišli na zázrak vzkříšení podívat, podobně, jako my se chodíme podivit do divadla. 😊 Postav je zde skutečně velké množství, ale rozhodně není možné si je poplést, Radimovi se vždy podařilo je od sebe vzájemně odlišit. V krátké scénce se tak podařilo poukázat na nejrůznější lidské povahy a nátury. Zasmějete se, možná se za danou figuru na chvíli zastydíte a leckdy vám asi připomene i někoho, koho jste potkali v reálném životě -  v divadle, na ulici, v práci či doma.

Člověk si pak záhy uvědomí, že jedno staletí míjí druhé, ale svět a lidé v něm se v podstatě nemění. Navíc si na to během představení přijdete sami, rozhodně vám to nikdo nevtlouká do hlavy jako písmo Boží. Ano, když už jsem to nakousla, tak řeknu, že co se týče křesťanské církve, nejsem rozhodně žádný její fanoušek. Snad právě proto mi také Mistero Buffo nakonec vyloženě sedlo, jelikož si dokáže z církve i Bible samotné krásně střílet. Parádní také bylo, že vtípky se s průběhem představení vlastně stupňovaly, zatímco první příběh byl ještě poměrně na vážnější notu, postupně jsme se víc a víc smáli.

Ještě jednou tedy smekám klobouček před Radimem Schwabem, který nás perfektně provázel během celého tohoto výletu v soukromé režii našich vlastních fantazií. 

Mistero Buffo mě navíc krásně nabilo pozitivní energií a elánem, což jsem ani nečekala, abych řekla pravdu. Nevím ani čím přesně to bylo způsobeno, ale zkrátka mi tahle návštěva divadla Semafor v daný den vyloženě padla do noty. Zrovna se měnil čas, „ukradli mi hodinu života“ a já se cítila jako praštěná palicí, ale po představení už jsem jela domů jako nový člověk a užívala si příslibu jara ve večerním vzduchu. Jen škoda, že se z toho o pár dní později vyklubalo pořádně aprílové počasí. 😂 Holt, nemůže být pořád posvícení. Ale naštěstí, ať je zima nebo mráz, do divadla zas a zas! 😊