Muzikál Green day's American Idiot: Drsná realita amerického světa

Přiznám se, že na muzikál Green Day's American Idiot jsem se vypravila s nevalnými očekáváními, navzdory velice kladným recenzím na různých serverech. Punk rock jako styl hudby mi nic neříká, ačkoli i mezi punkovými skladbami se najdou melodicky zajímavé kousky. Obecně mi ale tento styl hudby nesedí a mimo občasné poslechnutí pár skladeb v rádiích jde tento hudební proud zcela mimo mě. Už se mi totiž jednou stalo, že jsem z jinak vynikajícího představení, které nabízelo mně cizí hudební žánr, odešla v půlce jen kvůli muzice, jež pro mě byla neposlouchatelná a přivodila mi slušný bolehlav…

Proto jsem se obávala, jak na mě bude působit 90 minut punkové nálože. Punk vznikl v USA před cca 50 lety a překvapivě přetrvává dodnes, tudíž pořád má své místo na slunci a své příznivce si najde. Důvodem jeho vzniku byla reakce na stále populárnější rockové a metalové kapely 60. a 70. let minulého století, od nichž se punk odlišoval daleko větší syrovostí textů, ještě tvrdším kytarovým soundem a hlasitějším zpěvem. Zároveň k charakteristickým rysům punkové muziky náleží jednoduchost v melodiích, obyčejně si jedna skladba vystačí s polovinou jediné tóniny a několika jednoduchými akordy, které umí na kytaru zahrát kterýkoli začátečník. Dalo by se předpokládat, že tento žánr nevalné kvality nemůže přežít víc než několik let, pravdou se však stal opak. Čím to je?

Podle mě je důvodem prostředí, v němž punk vznikl, a tím je drsný svět americké mládeže, její nesouhlas s politickým systémem, nezájem rodičů, únik do světa snění, v němž ale kvetou obchod s drogami či prostituce. A toto prostředí bohužel existuje dodnes. Spojené státy (a zdaleka nejen ty) pořád představují velké společenské rozdíly mezi chudými a bohatými, a ti nespokojení dávají najevo svou nespokojenost i formou hudby. Ze stejného důvodu vznikl například rap, hiphop či hnutí hippies. Zatímco rock či pop rock se staly mainstreamovými proudy, punk rock vždy zastával undergroundové (menšinové, či dá se říct dokonce ilegální) postavení. Avšak vytrval a přežil. Stejně jako přežila ghetta mladých lidí bez vidiny šťastné budoucnosti, oddávajících se chvilkovým euforiím díky drogovým extázím, a následnému sebezničení. Punk pro ně představuje výkřik z jejich světa, volání o pomoc, beznadějné snění, rozpory či dokonce rozklady osobností. Rozhodně nemá představovat krásu umění, právě naopak – „ošklivost“ samotné hudby otevírá brány do zničených duší jejích tvůrců a propagátorů.

Navzdory těmto skutečnostem na mě však muzikál American Idiot nepůsobil ošklivě. Osobně si myslím, že vznikl nejen jako souhrn písní skupiny Green Day, ale právě jako výkřik světa amerického podsvětí. Pokud bylo jeho účelem drsně a necitlivě ponořit diváka do reality života mladých lidí, kteří nenacházejí žádné světlé místo na slunci, tak se to rozhodně povedlo. Přímo a natvrdo ukázal všechno to, co obyčejně vidět nechceme, anebo se tváříme, že to neexistuje. Drogy ale bohužel na světě jsou, a obávám se, že vždy budou, a to v jakémkoli politickém systému. A mohou se s nimi setkat i naše děti…

Co se  týče hudby, kapela Green Day tvoří poměrně dobře poslouchatelný punk. Rozhodně má zajímavé texty, které představují převážně pocity hlavních hrdinů, a když je přirovnám k poetické lyričnosti, snad tím nikoho nepohorším. Punková hudba i navzdory své jednoduchosti, která je vyvážená nepřehlédnutelnou vizuální výstředností svých příznivců, může působit vulgárně i něžně zároveň. Zajímavý paradox. Představení na plzeňské Malé scéně vyvolalo díky menšímu prostoru ještě syrovější efekt, jelikož aktéři se nacházeli v bezprostřední blízkosti diváků a světelné efekty včetně stroboskopu jejich herecké výkony jen umocnily. Jednoduchá scéna složená z bílých kovových konstrukcí a trubek úplně postačovala pro představu prostředí, a rovněž kostýmy, nepostrádající výstřední punkové prvky, skýtaly mnoho detailů složených z různých symbolů, které možná napoprvé ani nepostřehnete.

K hereckým výkonům řeknu jen tolik, že byly prvotřídní, uvěřitelné do posledního detailu a na hraně hereckých možností. Hlavní hrdiny Johnnyho, Tunnyho a Willa hráli Pavel Klimenda, Lukáš Ondruš a Adam Rezner, St. Jimmyho Jozef Hruškoci, tři hlavní ženské role si rozdělily Eva Staškovičová, Karolína Krausová a Charlotte Režná. V company hrály ještě další tři dámy Kateřina Herčíková, Tereza Koželuhová a Nikola Kubešová, jimž sekundovala čtveřice pánů Martin Holec, Dušan Kraus, Jakub Gabriel Rajnoch a Pavel Režný. Ze všech výkonů vypíchnu dva – Pavla Klimendu a Lukáše Ondruše. Veškerá syrovost tohoto drsného světa se odrážela v obličejích těchto dvou kluků a určitě vás napadne myšlenka, že takto byste nikdy nechtěli vidět nejen své děti, ale v realitě vlastně nikoho.

Do detailů a podrobností muzikálu se pouštět nechci. Nerada bych odkryla to, co je připraveno pro zraky diváka, aby ho úplně zdrtilo. Ano, připravte se na silný úder i na to, čemu se vaše vědomí dosud podvědomě bránilo.