Muzikál Něco shnilého!: Muzikálová amoleta posypaná vtipem

 

Když chodíte do divadla už nějaký ten pátek a pro běžné smrtelníky jste „ta bláznivka, co furt chodí na muzikály“, tak máte pocit, že už vás vlastně nemůže na prknech, co znamenají svět, nic moc překvapit. A pak přijde taková smršť jako muzikál Něco shnilého! a všechny představy a očekávání převrátí vzhůru nohama 😂.

Přece jen, vezměte si ten název – myslím, že skoro každému se ta dvě slůvka okamžitě spojí s Hamletem. Dílem Williama Shakespeara, které je tak notoricky známé, že i člověk, co ho nečetl, ani neviděl, zná jeho příběh v kostce a tuší, že Hamlet není zrovna oddechovka a legrace. Pro mě je spíše synonymem deprese a každému říkám, že tohle dílo z duše nenávidím. Ani Romeo a Julie nepatří mezi moje lásky, ale zato zbožňuji Kupce benátského a oblíbila jsem si i Mnoho povyku pro nic. Autorovi se nedají upřít geniální slovní hříčky a zajímavé zápletky, ale někdy jen nechápavě vrtím hlavou, jak mohl některým postavám a jejich eskapádám dát tolik prostoru, zatímco rozuzlení, na které vždycky čekám jako na smilování, leckdy zahrál do autu, zametl pod koberec a odehrál jen nepřímo, pomocí dialogu nějakých vedlejších postav. Ne, tohle moje hlava prostě nebere 😆. Takže jednoduše řečeno - se Shakespearem máme komplikovaný vztah.

Pokud to čirou náhodou máte podobně a neuctíváte tohoto autora, opředeného navíc řadou záhad a div ne legend, jako největšího spisovatele a dramatika všech dob, je podle mě pro vás představení Něco shnilého! v plzeňském DJKT ideální. Vůbec to totiž není žádná „hamletovská depka“, ale pravý opak – vtipná, hravá a tak trochu crazy a ulítlá show, která si umí udělat legraci úplně ze všeho. Dokonce i z vlastního žánru – muzikálu. Myslím, že nudit se nebude nikdo, kdo má aspoň trochu rád divadlo a muzikály. Takže až příště budete přemýšlet, jestli znovu vyrazit na Kočky, Evitu, Jesuse, Josefa či Elisabeth, můžete dát šanci právě tomuhle dílku, kde je to tak trochu vše v jednom. 😊 

Už v hudbě Waynea a Kareyho Kirkpatrickových najdete řadu narážek na známá světová díla a texty jsou jimi rovněž doslova prošpikovány. A myslím, že v češtině je těch vtípků snad ještě o něco víc – a za to si zaslouží obdiv především Pavel Bár a Lumír Olšovský, kteří originál přeložili do češtiny. Kromě světové muzikálové klasiky se jim tak do Něco shnilého! podařilo propašovat pár českých perliček (tuším, že poznámka o chlebíčku v divadelním bufetu v angličtině taky nebyla 😀) a narážek na díla, která se aktuálně hrají právě v Plzni. Humor tak na tomto díle oceňuji nejvíc a podle reakcí ostatních diváků myslím, že v tom nejsem sama. Bavili jsme se všichni. Já se klidně přiznám, že jsem rušila své okolí, jak jsem se každou chvíli hlasitě zachechtala 😂 Když jsem si všimla, že už hýkám docela nahlas, v duchu jsem se napomenula, jenže… o pár vteřin později už jsem se zase slyšela. A nedalo se to zastavit. Repliky mě zkrátka co chvíli odbourávaly. Leckdy tomu dopomohla i samotná hudba a také povedené choreografie Ivany Hannichové – kde jinde totiž člověk uvidí tančit vajíčka a zeleninu do amolety? 😁

Kladně hodnotím i příběh muzikálu, jenž je zasazen do doby renesance, ale popravdě podezírám autory, že se dílo spíše odehrává v nějakém alternativním vesmíru, kde je možné všechno 😃. Naskytne se nám pohled na Británii, kde William Shakespeare právě platí za jednoznačně největší celebritu. Všichni mluví jen o jeho hrách, zatímco dvojice bratrů s nešťastným příjmením Prcka se marně snaží prosadit se svými nápady a náměty. Mladší Nigel, který má očividně velký talent a píše krásné texty, je nervózní uzlíček nervů a nízkého sebevědomí. Starší Nick naopak věří, že by mohli společně něco dokázat, jen… přijít na ten správný námět, který by diváky přiměl vystát frontu kolem celého divadla. Také by si přál pro sebe a svou podnikavou ženu Beu lepší život. Když už neví, jak dál, rozhodne se vyhledat pomoc věštce. Pravda je, že Nostradamus (prý synovec toho známého 😂) dar vidět budoucnost má, občas se mu ovšem jeho vidiny zamotají dohromady a on to klubíčko nedokáže úplně stoprocentně rozmotat.

Správně předpoví, že dílem budoucnosti je muzikál, ovšem už neodhadne, že renesanční publikum na něj možná není ještě zcela zralé. Stejně tak ví, jaké dílo Williama Shakespeara se bude těšit největší oblibě, jenže trochu pomotá název a pár dalších detailů – a o pohromu je rázem postaráno 😀. Vše komplikují i předsudky puritánů v čele s bratrem Jeremiášem. A jako by už takhle bratři Prckové neměli starostí dost, Nigel se navíc zamiluje do Jeremiášovy dcery Porcie. Jak tohle vůbec může dopadnout? To už prozrazovat nebudu 😊. 

Zato můžu říct, že pěkná podívaná je i na kostýmy, kterých se ujala Kateřina Bláhová. Myslím si, že perfektně ctí celé vyznění představení – rádoby renesance, ale z alternativního vesmíru. Přesvědčíte se o tom už v první scéně, kdy nás do děje uvádí minstrel s loutnou, oděn v červenozeleném úboru. Company má v ten moment kostýmy, které jsou jako vystřižené z pohádek (které rovněž bývají zasazené do renesance), pak se ale setkáváme s hlavními hrdiny a ti už mají na sobě rovněž výraznější barvy, snad abychom je náhodou nepřehlédli. Snad jen ten Nigelův klobouček mě moc nepřesvědčil, ale na druhou stranu se mi (coby psavci) líbilo, že na něm má brk – asi pro případ, že by pocítil náhlé nutkání něco honem napsat.😊 Jeho milá Porcie má pak na znamení svého volnomyšlenkářství květiny v dlouhých zlatých vlasech, aby se odlišila od zbytku puritánů, zahalených od hlavy až k patě do černé barvy. Nejvíce pak samozřejmě „vyčnívá“ a září jako slunce samotný Shakespeare, který díky tomu působí skutečně jako rocková hvězda a vyložený showman. V rámci „divadla na divadle“ se pak dočkáme i kostýmů skutečně nevšedních – asi už nikdy nezapomenu na plášť ve formě amolety či na vajíčka s »vykleplými« žloutky. Za mě naprosto geniální. Stejně tak se povedla maska věštce Nostradama a jeho pokrývka hlavy s třetím okem. Vše vyladěno do nejmenších detailů.

A aby těch barviček už zřejmě nebylo přespříliš, scéna Davea Bensona je proto už o poznání decentnější, přesto ale jistě dala dost práce. Jednalo se o dřevěné konstrukce, které ideálně navozovaly atmosféru starodávného divadla bez střechy – klidně byste mi mohli říct, že jsem nakukovala do slavného Globe a já bych vám to věřila. Vyvýšené prostory pak působily zase skoro jako balkonky, kde by člověk čekal Julii, čekající na svého Romea 😊 Tím, jak důmyslně se pak kulisy otáčely a tím proměňovaly, jsem si zase vzpomněla na muzikálového Galilea. Všechny proměny prostředí pak probíhaly tak přirozeně, že jsem si jich pomalu ani nevšimla.

Ono se také na jevišti pořád něco dělo a bylo tam plno postav, které člověk nedokázal spustit z očí. Pavel Klimenda coby již zmíněný minstrel navodil atmosféru a pak se vracel ještě v dalších menších roličkách. Rádi jsme také, ač v drobné úloze, viděli Mildu Frýdla. 😊 Správná byla i »puritánská víla Amálka« alias Porcie v podání Karolíny Krausové. Scéna po požití alkoholu byla naprosto rozkošná a nejvíc mě Porcie bavila tím, jak moc »žrala« poezii. Její chování a repliky byly plné dvojsmyslů. 

Zřejmě to pochytila od tatínka, ctihodného bratra Jeremiáše. To je postava, které se to už v hlavě trochu plete – plácá a zcela nevinná slůvka zaměňuje za jiná, která zní v daném kontextu přinejmenším přisprostle. Obvykle v této roli můžete vídat herce a dabéra Zbyška Pantůčka, o němž vím, že s hlasem dokáže divy. Během návštěvy statečných v Plzni byl ale nemocný a zaskakoval za něj sám šéf muzikálového souboru Lumír Olšovský. Hlas také nemá problém změnit, navíc se do role skutečně položil a v první chvíli by mě ani nenapadlo ho hledat v tom »nerudném dědkovi«. Myslím, že lepšího Jeremiáše jsme si ani přát nemohli, protože v jeho podání byly některé věty snad ještě vtipnější. Především, když na jevišti tvrdil, jak nenávidí divadlo coby semeniště hříchu – a my přitom víme, že je tomu naopak a za divadlo by snad i dýchal, kdyby to šlo. 

Ostatně, jak nám v jedné scéně připomněl i žid Shylock – „divadlo je náboženství“. Pro nás tedy určitě, a tak jsme si užívali v podstatě každé slovo Václava Knopa v této roli. Coby nadšenec do umění byl naprosto přesvědčivý a zkrátka nám mluvil z duše 😂.

Zapomenout nesmím ani na parádní Soňu Hanzlíčkovou coby Nickovu manželku Beu. Byla neuvěřitelně energická a vtipná. Navíc to nebyla žádná křehulinka, ale správná fortelná ženská, co svému muži věčně připomíná, že ona přece jen také leccos zastane a chce mu tak být oporou. Je to také moderní žena „z devadesátek“ (její slova! 😂) a nebojí se ani hledat si práci. A to i přesto, že její okolí pro to nemá moc pochopení. V jednom z jejích převleků skoro v samotném závěru jsem ji dokonce měla problém v první chvíli poznat – vše mi došlo až ve chvíli, kdy se Nikča, sedící vedle mě, začala smát. Smekám klobouček!

Tím se dostávám k dvojici hlavních hrdinů – bratří Prckových. Co se týče Martina Holce (televizním divákům zatím stále známý především coby Marek Barna ze seriálové Ordinace), je podle mě Nigel jeho jednoznačně nejlepší rolí na divadle. Skvěle se hodil a dokázal ho vykreslit velmi sympaticky. Také Jozefa Hruškociho mohu tentokrát jen a jen chválit. Nejprve mi tedy na mysli vytanulo jeho ztvárnění „Hamleta“, které mě neskutečně bavilo. Navíc to černé upnuté tričko mu vážně slušelo! Hruškoci ale také skvěle ztvárnil samotného Nicka Prcku. Vzhledem k tomu, jak se Nick začne v průběhu představení chovat, bylo by snadné ho brát jako arogantního člověka a závistivce bez vlastních nápadů. V Pepově podání tomu tak ale nebylo – Nick byl podle mě stále sympatický a dokázala jsem ho chápat a omlouvat jeho chyby.

Je ale možné, že jsem v tomto směru také trochu neobjektivní, protože v obou bratrech jsem se dost viděla – už jenom proto, že neúnavně tvoří a píšou, ale kýžený úspěch se zatím jaksi nedostavil. 😊 Stejně tak mě potěšilo, že ani slovutný William nemá v tomto díle zrovna nejšťastnější období v životě – je na něj vyvíjen velký tlak a on má kvůli tomu problémy napsat cokoliv nového. No jo, tvůrčí blok je sviňa! Takže díky tomu chápu i „záporáka“ představení, kterého ztvárnil Dušan Kraus. Neměla jsem problém mu uvěřit Willovo sebevědomí – perfektně předvedl superstar se všemi jejími manýry. V jedné chvíli mi připomněl i Barneyho Stinsona z Jak jsem poznal vaši matku, což mě také pobavilo. Ale i přesto, že našim hlavním hrdinům vlastně neustále komplikoval život, pořád mi byl sympatický a nezprotivil se mi. Naopak jsem tak nějak tušila, že jeho sláva asi nikdy neutrpí, a tak mě mile překvapila jeho „blahosklonnost“ na závěr představení. Zřejmě si sám uvědomoval, že konkurenci k životu potřebuje. Už jenom proto, aby měl koho „vykrádat“ 😁.

Představení si pro sebe ale tak trochu „ukradl“ Lukáš Ondruš v roli Nostradama. Kdykoliv byl na jevišti, mohli jste se spolehnout, že nezklame. Co slovo, to perla. A pozornost na sebe malinko strhával i ve chvílích, kdy si jen v koutku hrál se svou plyšovou kočičkou 😁. Zkrátka životní výkon.

Ač jsem tak původně představení Něco shnilého nedávala nijak moc šancí, nakonec bych si uměla představit, že bych si tuhle bláznivou rádoby renesanční jízdu ještě zopakovala. Pokud tedy nečekáte žádné „shakespearovské slavnosti“, ale zato se chcete dobře pobavit a zasmát, ochutnejte tuhle muzikálovou amoletku. 😊 Dobrou chuť!