Zvídavé otázky 7 statečných: Josef Štágr

Foto: archiv Josefa Štágra

Máme upřímnou radost, že si s námi tentokrát velmi ochotně popovídal muzikálový matador a pedagog Josef Štágr, který ztvárnil spoustu krásných rolí v řadě světových i českých muzikálů. V prvním českém uvedení Jesus Christ Superstar se předvedl jako Jidáš, zahrál si ale také Peróna i Che v Evitě či Jeana Valjeana i Javerta v Bídnících, přičemž poslední dva zmíněné div ne »najednou«. Pan Štágr přitom prozradil, že ho muzikály původně vlastně vůbec nelákaly. Zavzpomínal v našem rozhovoru (nejen) na své začátky či na své zkušenosti se zpěvem v dabingu, odhalil i něco málo ze zákulisí muzikálu Muž se železnou maskou a s vtipem sobě vlastním si vzal na paškál i vlastní neřesti. Přejeme příjemné počtení! 😊

Little Lotte: Původně jste vystudoval VŠE a až pak studoval na konzervatoři. A to vše v době, kdy u nás byl muzikál v plenkách a světově proslulé muzikály se k nám vůbec nedostávaly, nebo jen velmi pomalu a v malém množství. Co vás přivedlo k tomu, že jste se rozhodl věnovat divadlu?

Já jsem původně vůbec nepočítal s tím, že bych byl nějaký divadelník, já jsem samozřejmě odkojen Beatles, Olympicem, Karlem Gottem, Semaforem, takže jsem chtěl být zpěvák. Ani mě nejdřív nenapadlo, že profesionální. Na devítiletce jsme měli big beat. Já nosil domů samý jedničky, ale první vysvědčení na průmyslovce, kde byly 4 čtyřky, znamenalo konec s big beatem. Pak jsem se dostal právě na Vysokou ekonomickou, i když ani to nebyl vyloženě žádný cíl, spíš mi to doporučil spolužák. A jednoho večera během prvního ročníku, což bylo na podzim 1969, byla v Televizních novinách ukázka z příprav muzikálu West Side Story v Hudebním divadle v Karlíně. Zkusil jsem to a šel jsem na konkurz a v nějakých dvou kolech jsem se tam dostal - ačkoliv ten muzikál jsem tehdy neznal, slyšel jsem do té doby jen písničku Maria v podání Karla Gotta a Jdem tmou od Matušky s Pilarovou. Tohle představení se hrálo asi rok a já díky němu poznal třeba Láďu Županiče a řadu dalších lidí, kteří se pak ve svých oborech proslavili. A poradili mi, abych se přihlásil do nějaké soutěže, takže jsem šel v roce 1972 do Pražského talentu a vyhrál a o rok později jsem se účastnil ještě Intertalentu. Jenže to všechno bylo ještě pořád při studiu VŠE a abych zdokonalil svůj zpěv, ještě jsem v té době chodil na dnešní Konzervatoř Jaroslava Ježka. 

Po škole jsem se dostal do takového vokálního souboru, který dával dohromady skladatel Jindřich Brabec, autor například Modlitby pro Martu. Původně myslel na uskupení podobné tehdy populárním Les Humphries Singers, skončili jsme ale ve čtyřech a při lepší volbě repertoáru jsme mohli být něco jako taková malá česká ABBA. Tím jsem se tedy začal trochu živit zpěvem a tak nějak se plácat v popmusic. Tohle období se uzavřelo v roce 1991, kdy po čtyřech letech skončilo mé vystupování s Věrou Martinovou. Neměl jsem tehdy do čeho píchnout, jak se říká, a uvažoval jsem o tom, že bych mohl dělat třeba redaktora v rádiu, na což jsem ale neměl dostatečné vzdělání. Proto jsem se přihlásil ještě na Státní konzervatoř a stal jsem se žákem paní profesorky Lídy Nopové, tou dobou už také mé kolegyně. A ta mě v roce 1992 dokopala na konkurz na muzikál Bídníci, přičemž já tehdy do poslední chvíle nevěděl, jestli do toho skutečně půjdu, nebo ne. Měl jsem ještě jinou nabídku s jednou partou jezdit zpívat po různých barech ve Švýcarsku, což mě opravdu lákalo. Jenže tam se neozývali a najednou přišla premiéra - a už jsem v tom byl! 

Tohle první české uvedení Bídníků se hrálo tři měsíce. A když skončilo, zase jsem neměl co dělat - a asi rok a půl jsem pracoval ve směnárně na Hlavním nádraží, než jsem se náhodou dozvěděl, že Petr Novotný přivezl do Česka práva na Jesus Christ Superstar - což je tedy muzikál, který jsem znal naopak velmi dobře - deska s jeho nahrávkou se mi dostala do ruky v roce 1974 a já byl tou hudbou okouzlen, zvlášť když Ježíše zpíval můj idol, zpěvák Ian Gillan z Deep Purple. 

Udělal jsem úspěšně konkurz na Jidáše, i když o premiéru jsem přišel kvůli tomu, že jsem si při zkoušce ve Spirále zlomil záprstní kost na noze. Dan Bárta měl být původně alternací Kamila Střihavky v roli Ježíše a po dvou měsících měl nastoupit ještě jako Jidáš. Jenže já jsem kulhal a kulhavého Jidáše nemohli pustit na premiéru - takže Dan musel během tří dnů naběhnout a hrál díky tomu premiéru, na což dodnes vzpomíná. Mluvil o tom u Karla Šípa ve Všechnopárty a dokonce mě v této souvislosti zmiňoval i loni na festivalu ve Varech, prý si na mě zkrátka vždycky vzpomene - což je od něj hezký.

Právě Jesusem se ale moje hraní v muzikálech nastartovalo. Já se přiznám, že jsem nikdy nebyl moc divadelní divák a muzikály mě vlastně původně nelákaly, ale když tam dostanete hlavní roli? Tak to bych byl idiot, abych si to nezazpíval. 😀

Ale stejně jsem ještě nechtěl být na volné noze a nejprve jsem přijal nabídku učit interpretaci na Konzervatoři Jaroslava Ježka, abych měl trochu krytá záda. V muzikálech jsem tím pádem vždy účinkoval při zaměstnání a naštěstí jsem měl takový úvazek, který mi to umožňoval.

Annie: Asi vůbec poprvé jsem vás viděla v divadle Spirála coby Peróna v muzikálu Evita. Dočetla jsem se ale, že jste v tomto uvedení alternoval také roli Che. Jak na toto první české uvedení vzpomínáte a která postava se vám hrála lépe?

Po čtyřech letech Ježíše jsem v roce 1998 dostal od stejné produkce nabídku, a to rovnou na dvě role - Peróna i Che v Evitě. Musím říct, že Perón byl pro mě snazší, všichni mi říkali, že mi sedí, hlavně tím, jak je to taková ta důstojná postava a autorita. Dokonce se mě jednou Bohouš Josef ptal, jestli jsem náhodou nedělal nějakou »lampasáckou školu«, a divil se, že mám oficírské manýry. To byly ale spíš detaily, co jsem odkoukal z různých vojenských filmů. Ale Che mě bavil víc, protože ten neslezl z pódia a měl fantastický písně.

A muzikál celkově se mi hrozně líbil, tehdy jsme to hráli do puntíku a do noty přesně tak, jak to poslali z New Yorku, tedy bez úlev. Na rozdíl od jiných dalších uvedení, kde třeba vypustili i nějaké skladby, jak jsem slyšel. A navíc jsme měli od pana Žídka opravdu krásnou scénu z černého mramoru v kombinaci s červeným. Člověk by neřekl, že se dá ve Spirále vytvořit iluze paláce, ale bylo to hrozně dobře udělané. Unikátní bylo toto uvedení také překladem od Jiřího Bryana s manželkou, později už byla Evita všude jinde s texty od Michaela Prostějovského. Při vší úctě k Michaelovi se mi ale ten »náš« překlad líbil víc.

George: Když se vysloví vaše jméno, ihned si vás představím jako Javerta v muzikálu Bídníci. Tato postava je velmi specifická. Nejdříve ho trochu nesnášíme, pak ho chápeme a nakonec ho litujeme. Jak se díváte vy sám na tuto postavu a kterou část tohoto představení jste měl nejraději?

Do povodní jsme hráli Romea a Julii od Jiřího Bareše, posléze se z toho představení stala zájezdovka, která už ovšem nebyla tak úspěšná. Pak jsem se dozvěděl, že se budou obnovovat Bídníci, v nichž jsem hrál už v roce 1992. Šel jsem tedy na konkurz, přičemž se nahrávka posílala i do Londýna - a byla mi svěřena role Javerta. V roce 2003 jsme začali hrát. Javert je nádherná role, není tak exponovaný ve výškách, takže pěvecky mi to nedělalo problém. Vlastně je to role podobná tomu zmíněnému Perónovi - osoba budící respekt, jakási autorita. Musí to být na tom jevišti znát, i když se to nesmí přehánět. Nejlepší písnička je Tam ve hvězdách, to je parádní pecka, ale bavila mě i Sebevražda.

Když se pak v roce 2012 Bídníci znovu připravovali, povolal si mě doktor Janeček jako takový poradní hlas na konkurzech. Já tam přivedl čtyři svoje žáky, z nichž tam pak dva skutečně hráli - například Petr Ryšavý, který je dnes hvězda, tak začínal právě zde jako swing v company.

Já sám jsem také byl na konkurzu a opět jsem chtěl zkusit roli Javerta, ale Janeček povídá: „Ale Pepiku, to od tebe poslouchám čtyři roky, to znám. Co znáš od Valjeana?“ Já řekl, že Modlitbu, takže František chtěl, abych zazpíval tu. A oni mě v Londýně schválili. Tím pádem jsem hrál Javerta i Valjeana, a lahůdka byla, když jsem odpoledne hrál jednoho a večer druhýho. Dokonce jsem si při jedné dopolední zkoušce musel zahrát oba dva, když byl Dan Hůlka nemocný a Valjeanové Uličník a Vojtko byli někde pryč. Tam se lidi třískali smíchy a já to fakt odzpíval celý. Jediná pasáž, kdy se to nedalo, byla hádka u umírající Fantiny.

Teď se opět mluví o návratu Bídníků, a kdyby mi to opět vyšlo, byl bych jediný, kdo by hrál ve všech nastudováních, uvedených v Česku. Marian Vojtko by chtěl, abych s ním zase alternoval Valjeana, ale já zatím váhám - sice bych to asi uzpíval i dnes, ale je to fakt namáhavé. Byla by to rarita, ale nevím, jestli by mi to ještě za to stálo. Takže bych bral radši Javerta, který se dvacet minut před koncem zabije, jde se v klidu »vykoupat« a na děkovačku už přijde umytý. 😀

Coffeerun: Ačkoliv jste českou muzikálovou stálicí, možná ne mnoho lidí ví, že jste se také několikrát objevil v dabingu (Pinocchio, Zvoník u Matky Boží, Bambi,…). Jak jste se k dabingu dostal? A co vás na něm zaujalo, že jste se k němu několikrát vrátil?

K dabingu jsem se dostal právě v době, kdy jsem dělal ve směnárně na Hlavním nádraží, jak už jsem zmiňoval. Objevila mě tam totiž jednou paní profesorka z Pražské konzervatoře. „Co tady děláte?“ divila se a já jsem odpověděl, že vydělávám na živobytí. Myslím, že právě ona mě odkázala na Zoltána Lišku, což byl hudební skladatel a zároveň se věnoval hudební režii v dabingovém studiu. V době, kdy jsem vlastně nebyl s muzikou moc v kontaktu, bylo fajn, že jsem mohl dělat aspoň něco takového - v pohádce Zvoník u Matky Boží jsem dělal chrliče, v Medvídkovi Pú jsem zpíval sovu a také něco ve Lvím králi 2.

Člověk se při dabingu musí občas trochu pitvořit a stylizovat hlas do nějaké podoby. Navíc v případě Disneyho a podobných společností probíhají i dost přísné castingy, kdy třeba pět adeptů tu písničku nazpívá, a v Americe si vyberou, kdo jim do role nejvíc sedí. Pro mě to bylo tak trochu vybočení, ale zato dobrá zkušenost. Kdyby mě zase oslovili na něco zajímavého, klidně bych to zase zkusil.

Džejňulka: Měla jsem možnost zhlédnout několikrát muzikál Muž se železnou maskou, kde se v roli D'Artagnana alternujete s pány Josefem Vojtkem a Marianem Vojtkem. Byl jste coby D'Artagnan výborný nejen pěvecky, ale hlavně po herecké stránce jste mě dokonale přesvědčil. Zajímalo by mě proto, jaký máte k mušketýrské tématice vztah a zda díla Alexandera Dumase patří mezi vaše oblíbené knihy? Jaká literatura je nejblíže vašemu srdci?

Popravdě jsem nikdy moc nečetl, jako kluk jsem hodně četl Verneovky, ale ty knížky od Dumase byly často dost tlusté a hlavně jsem většinou viděl nejdřív film a pak už jsem neměl potřebu je ještě číst. Jako první jsem viděl francouzské Tři mušketýry z roku 1961, kde D’Artagnana hrál Gérard Barray. Pak mě táta vzal ještě na jinou verzi z doby takové renesance němých grotesek. Francouzský komik Max Linder, předchůdce Chaplina, natočil Mušketýry jako němou komedii, kde se depeše psaly na psacím stroji a gardisté jezdili na motocyklech Indian. Pak se mi líbili také Mušketýři, kde hrají Michael York, Richard Chamberlain, Raquel Welch a Charlton Heston. Režíroval je Richard Lester, a to je opět vazba na mé milované Beatles, protože byl jejich dvorní režisér, který stál i za filmy Perný den a Help!. A dokonce mi Petr Nůsek, který nám pomáhá se šermy v Muži se železnou maskou a byl také na stáži v Americe, potvrdil, že původně v této verzi měli hrát samotní Beatlesáci, jenže se zrovna v té době rozpadli. Také ten dobový kolorit se tam podařilo zachytit lépe, už jen s ohledem na to, jaké měli mušketýři meče.

Co se týče role D’Artagnana v Muži se železnou maskou, dostal jsem se k ní skoro náhodou. Měl jsem se alternovat s Pepou Vojtkem a Marian Vojtko měl původně hrát Fouqueta, jenže v létě se začalo zkoušet a ukázalo se, že na podzim, kdy se mělo začít hrát, pojede Pepa na turné s Kabáty - to by znamenalo, že veškeré zkoušky, generálky, první premiéry, bych musel hrát já a musel bych zkoušet se všemi třemi hereckými partnerkami, což bylo nerealizovatelné, zvlášť když jsem v té době ještě učil. Takže nakonec přibrali Mariana, změnily se mi podmínky a Fouqueta jsem dostal já, i když tam už hlavní alternace byli Tomáš Trapl a Martin Šemík. Takže na podzim 2017, kdy byl Marian »zaháčkovanej« v Plesu upírů a Pepa Vojtek jezdil s Kabáty, jsem hrál D’Artagnana hodně. Jen to fičelo! 😊 Teď, když bylo práce kvůli covidu málo, si to už ale asi kluci »ohlídají«, takže už si ho asi moc nezahraju.

Víc lidí mi také říkalo, že jsem D’Artagnanovi ze všech alternací nejvíc podobný. K tomu ale hodně pomohlo, že jsem dostal paruku a knírek. Také jsem se snažil ztvárnit ho coby důstojnou postavu, vlastně se opět jedná o podobnou figuru jako byli Javert nebo Perón - představitel moci, zastánce nějaké funkce. Navíc se mi to hrozně hezky zpívá, i když jsou to tedy leckdy těžké party. Vysoko napsané, rychlé, do toho i nějaký ten pohyb. A to nemyslím ani tak písničku Sílu vládnout, kterou jsem si občas ještě malinko vylepšil a bavilo mě to, ale třeba ten krátký výstup s Athosem, kde se zpívá: „Příteli, Athosi zastav se, stůj!…“ Tam jsem často cítil až srdce v krku. Co si budeme povídat, už nejsem nejmladší. 😊

Nikča: Když vás člověk vidí na jevišti, pomalu se až diví, kolik energie v sobě máte. Máte nějaký speciální „grif“ na to, jak zůstat i po tolika odehraných rolích fit a ve formě?

Je to spíš klika, mám to asi dáno od přírody, že možná vypadám na trochu míň, než mi ve skutečnosti je. Neudržuju se ničím zvláštním. Sport jsem měl vždycky rád, občas si jdu zahrát čtyřhru v tenisu. Ale je potřeba, aby si člověk občas zacvičil, měl bych třeba chodit ještě plavat. Když se na sebe občas podívám, když jsem spoře oděn, tak si říkám, že bych se sebou měl něco udělat.

A že mi ještě funguje hlas? To je ohromné štěstí, protože v mém věku už to řadě lidem tolik nezpívá, což může být způsobeno buď hlasivkami, nebo fyzičkou, kdy je potřeba udržet nějaké napětí v bránici apod. Ale když ještě vyšvihnu třeba takovou Barcelonu nebo Con te partirò od Boccelliho, tak je to radost.

Dřív, když jsem učil, jsem ještě aspoň občas hlasivky cvičil tím, že jsem žákům předváděl různá cvičení nebo jednotlivé písně. Už jsem ale se školou skončil, stal jsem se pouze zástupným pedagogem pro případ, že by někdo potřeboval suplování, protože už jsem zkrátka nechtěl žádnou pravidelnost. A přiznám se, že teď si občas nepípnu, jak je tejden dlouhej. 😊 Ale nenudím se, mám sice spoustu volného času, ale umím si ho vyplnit.

I když bych měl jít asi trochu do sebe, před časem se mi totiž během Maškarní ve Fantomovi zamotala hlava a musel jsem do šatny. Filip Janeček mě vzal k doktorovi, byl jsem na kompletním vyšetření, ale nic se nenašlo, takže to bylo pravděpodobně z přetažení a únavy. A za to může ta moje neřest - já chodím totiž pozdě spát. Často i přemáhám spánek, abych ještě dokoukal film. Měl bych s tím něco dělat a ideálně se dostat do postele do půlnoci.

Eric: Když jste začínal účinkovat v muzikálech, nebyla jsem ještě na světě. Od té doby jste odehrál spoustu krásných rolí - v některých opravdu velkých a krásných jsem už měla možnost vás vidět, ovšem mnohé z těch muzikálů se již nehrají. Je nějaká role, u níž je vám obzvlášť líto, že už ji nehrajete, a loučení s ní bylo mimořádně těžké?

Asi jsem to nikdy tak neprožíval, že něco končí. Buď jsem si říkal, že se to třeba časem vrátí, nebo když je nová nabídka, tak už to člověka nemusí tolik trápit. I když na rozdíl od jiných kolegů, jsem zase v tolika muzikálech nehrál. Na druhou stranu jsem měl štěstí na role v těch největších světových dílech, což je paráda.

Občas bych si rád zahrál jakoukoliv z těch předešlých úloh, hlavně u těch, kde mám pocit, že se to lidem opravdu líbilo - třeba Javerta. Na něj bych mohl klidně zítra naběhnout, protože mám pořád v hlavě komplet text. U Valjeana si pamatuju tak tři čtvrtiny, a občas, když nemůžu usnout, tak si v duchu zkouším, kam až v textu dojdu… a většinou mi stačí první, druhý obraz a spím. 😁

Taky mě bavila hrozně Miss Saigon - nedávno dávali na ČT Art zřejmě nějakou americkou inscenaci a mě napadlo: „Sakra, to byl taky dobrej muzikál. A tohle jsem zahrál? Já už si to vůbec nepamatuju…“ U nás se to dílo moc nechytlo, ale já jsem měl možnost si v něm zahrát s Ivetou Bartošovou, a to bylo skvělé - když jsme se vždycky pustili do té naší hádky tak jsem věřil, že mi vyškrábe oči. 😊

No a největší pecka by byl Jidáš, tím to prostě začalo a dnes mám k němu zase jiný vztah. Zahrál jsem si ho ještě v roce 2017, a to mi bylo už 67. Museli mi dokonce kvůli tomu načernit hlavu - Pavel Polák tehdy říkal: „Pepíno, ten ksicht docela dobrý, ale ta hlava, když se na to pustí plnej »štych« (slang pro bodové světlo - pozn. 7 statečných), tak je najednou bílá… to nejde.“

Na představení jsem pak pozval i své žáky a říkal jsem jim: „Tak se přijďte podívat, jak starý pan profesor ještě zazpívá Jidáše.“ 😊