Muzikálová tour v Londýně: 11 představení za 7 dní! Frozen, Six, Come From Away, Hairspray a další

 

Sice se o muzikály zajímám už 26 let, ale i přesto mi muzikály v zahraničí dlouhá léta unikaly. Co bych tam také dělala, když neumím pořádně ani anglicky ani německy? Divila jsem se, proč všichni o Londýně nebo o New Yorku tak básní a některé muzikály, uváděné u nás, haní. ‚Za cenu lístku u nich můžu jít několikrát na muzikál v České republice, navíc jim stejně nebudu rozumět.‘ Ano, tak jsem to kdysi vnímala. 

Zlom nastal před osmi lety, kdy se v Praze začal uvádět Rent. Samozřejmě jsem si ho nemohla nechat ujít, mělo to však zádrhel, hráli v angličtině… Nezbývalo mi nic jiného, než se na to připravit. Ze synopsí na internetu jsem moc moudrá nebyla, stáhla jsem si tedy broadwayský záznam i filmovou verzi s českými titulky. Tím moje koketování se zahraničím začalo. Ten záznam nasadil laťku tak vysoko, že jsem byla rozpačitá z pražské premiéry. Možná jsem od toho čekala víc, možná sehrála svou roli premiérová nervozita, nicméně jsem si později zamilovala i pražskou verzi. Ve filmové verzi jsem si oblíbila představitelku Maureen Idinu Menzel, která se okamžitě zapsala na můj „wishlist“ osobností, které bych ráda viděla živě, ideálně i s bonusem v podobě autogramu a společné fotky. A jak jsem si tak pouštěla videa s Idinou na YouTube, objevovala jsem další a další muzikály, které se u nás do té doby ještě nehrály. To bylo moje první, zatím jen virtuální, koketování se zahraničím. 

Jednoho dne zveřejnila Idina Menzel termíny svého světového turné. O Praze jsem si samozřejmě mohla nechat zdát, ale doufala jsem alespoň v rakouské nebo německé sousedy. Naštěstí mám skvělou kamarádku, která byla ochotna „vyvézt“ mě do Manchesteru, kde dřív nějakou dobu žila. Na lístku jsem zrovna nešetřila, chtěla jsem svůj idol vidět zblízka, o to víc si toho vážím! Někteří mě měli za magora, když letím takovou dálku kvůli koncertu Idiny Menzel. Kdyby jen tušili, co bude o pár let později následovat! Koncert jsem si náramně užila, Idina zazpívala muzikálové pecky z Wicked (u nás známý pod názvem Čarodějka), If/Then, Funny Girl, Rent, Frozen, Annie i své vlastní písničky. 

Koncert začal písní Defying Gravity z muzikálu Wicked. Ač už jsem dávno vyrostla z iluzí o umělcích a ač jsem si plně uvědomovala, že i ty největší „hvězdy“ jsou jen lidi, neubránila jsem se myšlence: „Idina…a živá!“  Ale bylo to prostě silnější než já, už jen její příchod na jeviště mě ohromil - její charisma, atraktivní vzhled, navíc tu písničku miluju. Za mě si snad lepší úvod vybrat nemohla. Další velmi silný moment nastal, když zpívala No Day But Today z Rentu, to jsem si i pobrečela. Žádnou velkou show přitom Idina nedělala, na jevišti s ní byla pouze kapela, jako kulisa posloužila barová židle a reflektory k tomu různě měnily barvu. Všechno však do sebe dokonale zapadalo a já si odnesla úžasný zážitek. Jen ten bonus v podobě společné fotky a autogramu mi nevyšel. Marně jsem Idině dvakrát psala do Ameriky a podepisovat se také nešla, ač před koncertem zas tolik lidí u stage door nebylo. Po koncertě jsem už z ní viděla vlastně jen vlající drdol, když skákala do autobusu, který přijel téměř před vchod.

Další muzikálové zážitky na sebe nenechaly dlouho čekat. Jakmile jsem se dozvěděla o hostování Američanů v Praze s West Side Story, nemohla jsem si to nechat ujít! Ten muzikál jsem toužila vidět už od dětství. Muzikálu nemám co vytknout, dokonalé výkony všech účinkujících, živý orchestr, nadčasový děj a nesmrtelné písně, zkrátka americký muzikál se vším všudy. V tu chvíli jsem o to víc zatoužila letět do New Yorku nebo do Londýna.

Na New York si budu muset ještě počkat, Londýn jsem však navštívila už dvakrát. Poprvé jsem letěla s kamarády před čtyřmi lety na osm muzikálů, které jsme absolvovali během pěti dní. Zhlédli jsme Les Misérables, Dreamgirls, The Phantom of the Opera, Wicked, The Book of Mormon, Matilda, Kinky Boots, School of Rock. Nic lepšího než muzikály v Londýně jsem snad neviděla! Už při příchodu do sálu, někdy i k divadlu, to má neuvěřitelnou atmosféru. Ať chcete, nebo ne, na muzikály v Londýně narazíte na každém rohu - reklamy mají na autobusech, v metru, občas narazíte i na nějaký billboard. Londýn muzikály žije! Dokonce mají i vlastní divadelní kavárnu The Theatre Cafe. Zde si můžete dát kávu v kelímcích s logem muzikálu, nakoupit suvenýry i pořídit záchodovou selfie u osvětleného retro zrcadla, co vypadá přesně jako ta, co známe ze starých divadelních šaten. Na stěnách visí podepsané divadelní plakáty i koště Elphaby (Wicked). Autogramy nechyběly ani na dveřích od záchodu. 

Většina divadel vás pak oslní už světelnými reklamami. Bídníci a Fantom opery mají dokonce loga i na dlažbě. Na rozdíl od některých muzikálů u nás je všude samozřejmostí živý orchestr či u komornějších věcí živá kapela, halfplayback tam snad ani neznají. Všude se můžete těšit na umělce, kteří perfektně hrají, zpívají i tančí. Místní technici si na rozdíl od těch našich svou chvíli slávy nezažijí, scéna je totiž většinou řízena stroji. Další rozdíl oproti našim muzikálům, je použití 3D projekcí. Ty jsou rozmístěny na různých místech a v Londýně se nebojí je použít ani na jevišti. Chválím také kvalitní kostýmy i paruky, zřejmě vyráběné z pravých vlasů. Musíte vidět účinkujícího opravdu hodně zblízka, abyste poznali, že má paruku. Vysoké kvalitě ovšem odpovídá i cena za vstupenku, program i suvenýry. Jediné, co mi tam trochu vadí, je jídlo a pití v sále, připadá mi to nedůstojné vůči účinkujícím i vůči uvaděčkám, které pak odnášejí prázdné kelímky. Co by těm lidem udělalo, kdyby si to alespoň odnesli sami? Holt jiný kraj, jiný mrav… 😒

Nyní se konečně dostanu k tomu, co mě, tedy přesněji řečeno mé kamarády, přimělo letět v této nejisté době do Londýna. Když jsem vloni poprvé po půlročním lockdownovém půstu navštívila divadlo, dojetím jsem se rozbrečela a musela si dát panáka na uklidnění. Tyto šílené stavy pochopí asi jen milovníci divadla, „normální“ lidi se asi dobrovolně v náhubku trápit nebudou, a to nemluvím o testech, které byly v té době při návštěvě divadla podmínkou. Vyrazila jsem do Plzně na muzikál Elisabeth s úžasnou Soňou Hanzlíčkovou a Pavlem Režným v hlavních rolích. Potkala jsem tam svoje kamarády, kteří mě už jednou do Londýna vyvezli. Možná to plánovali už dřív, možná to byl spontánní nápad v divadle, každopádně mi nabídli, abych do Londýna letěla v září s nimi. Nezaváhala jsem ani vteřinu. Popravdě jsem moc nevěřila, že nám to klapne. Ani jsem se tím moc nechlubila, abych případně něco nezakřikla. Mnoho lidí jsem překvapila až svým postem z letiště. Testy dopadly negativně pro covid, pozitivně pro nás, včeličky proti covidu jsme taky měli, nic nám tedy nebránilo v odletu.

Na rozdíl od první návštěvy Londýna jsem měla alespoň noc na to, abych si plně uvědomila, kde se nacházím. Poprvé jsme přiletěli do Londýna dopoledne, rychle se ubytovali a rovnou vyrazili na odpolední Bídníky. Já tehdy celou první polovinu nemohla uvěřit, že fakt vidím muzikál na West Endu. Až v druhé polovině představení jsem se najednou rozbrečela a dodnes nevím, jestli mě víc dojal příběh, nebo to, že se jednalo o splněný sen. 

Tentokrát jsme zahájili odpoledním představením Hairspray, přičemž tento muzikál jsem toužila vidět už dlouho. Seděli jsme téměř pod stropem divadla London Coliseum. Asi nebudu moc popisovat děj jednotlivých muzikálů, protože kdo chce, ten si děj i autory dohledá. Stejně tak ani výkony účinkujících, tam bych se totiž pořád opakovala. Jak jsem již zmínila, všichni perfektně zpívají, tančí i hrají. Ve stručnosti prozradím, že se děj muzikálu Hairspray odehrává v roce 1962 v Baltimoru. Prostorově výrazná, leč pohybově nadaná, středoškolačka Tracy sleduje společně se svou kamarádkou Penny v televizi taneční show Cornyho Collinse a touží se stát jednou ze soutěžících. Stane se její sen, i přes její kypré tvary, skutečností? Získá si srdce idola soutěže i školy Linka Larkina? Dokážou v soutěži obstát i černoši, ač v té době stále vládl rasismus ve velkém? Utkvěla mi především věta, kdy černoška Motormouth Maybelle odpovídá Penny na otázku, zda jí nevadí, že chodí s jejím synem: „Není bílý a černý, je jen chlapec a dívka.“ Za mě je to nádherná myšlenka. Záleží jen na nás, jací budeme lidé, bez ohledu na barvu kůže, kila navíc či společenský status. Ještě bych uvedla jako zajímavost tohoto muzikálu, že Ednu, matku Tracy, hraje muž. My viděli legendárního Michaela Balla.

Večer jsme přesídlili do Shaftebury Theatre na jukebox muzikál &Juliet. Písně budou dobře známé především těm, kteří si svou pubertu odbyli na přelomu 90. let a milénia. Můžete se těšit na hity od Backstreet Boys, Britney Spears, Justina Timberlakea a jiných. Příběh vypráví o tom, jak Shakespeare píše Romea a Julii, jenže jeho žena Anne to vidí jinak. Co když Julie nezemře? A co když nakonec nezemře ani Romeo? Jak to mezi nimi dopadne? Děj pojednává také o odlišné sexuální orientaci, homofobům tedy radím toto dílo vynechat. Pro mě to ale byla skvělá oddechovka a výborná energická show, kdy člověk neví, kam se dřív dívat. 

Na další muzikálový den jsem se obzvláště těšila, čekaly mě dvě show, kde jsem nemusela nijak studovat děj dopředu, protože příběh jsem už dobře znala. Odpoledne jsem vyrazila na notoricky známou Pretty Woman do Savoy Theatre - kdo neviděl film, ten jako by nebyl. Tím pádem mi ani nedocházelo, že vlastně neumím anglicky. Děj se, až na výjimku, kdy Vivian přeprala Philipa Stuckeyho sama, oproti filmu vůbec neliší. Snad se mi poštěstí vidět toto dílo i v Brně.

O kousek dále se nachází divadlo Theatre Royal Drury Lane, kde už na nás čekala (ač o tom, holka, neví) úžasná Samantha Barks coby královna Elsa v muzikálu Frozen, chcete-li Ledové království. Rovněž výpravná show, kdy člověk nevěděl, kam dřív koukat. Na obrovském jevišti využili každé místo. I můj věčně kritický bratr, který pracuje jako výtvarník, by musel ocenit dokonalou scénu. Obzvlášť Elsin ledový palác byl působivý. Celý Arendelle doslova vystoupil z animované pohádky. Především Elsa, Anna a Hans působili jako věrná kopie animovaných postav. Chválím také dokonalé loutky sněhuláka Olafa a soba Svena. Žádná písnička z animovaného filmu nechybí, naopak přibyly další, jinak děj zůstává naprosto stejný. Za zmínku stojí také scéna, kdy Elsa nedobrovolně mění Arendelle v led, přičemž mrazení probíhá po celém jevišti i po kulisách – zkrátka dokonalé využití projekcí. Při děkovačce na nás dokonce i sněžilo. Mám tu ještě zajímavost k dobru ohledně divadla. O divadle Drury Lane, které už na pohled působí majestátně, se povídá, že tam straší. Já tedy naštěstí kromě odrazu v zrcadle žádné strašidlo neviděla, nebo pokud ano, brala jsem to jako jeden z efektů představení. 😂

Pohádky pokračovaly i následující den. Nejprve jsme se vypravily do Dominion Theatre na další obživlý animák Princ Egyptský, k němuž napsal hudbu Stephen Schwartz. I v Princi Egyptském přibyly nové písničky. 

Na rozdíl od animované pohádky v muzikálu uvidíme, jak se Ramses seznámil se svou ženou Nefertari, jak zemřel Ramsesův otec a následně i to, jak se stal faraonem Ramses. Také oproti filmu, kde se Ramses a Mojžíš nerozešli zrovna v dobrém, se na konci oba „bratři“ usmíří. Tento muzikál je hodně bohatý na nádherná sborová čísla. V Princi Egyptském též hodně používají 3D projekce, rozmístěné různě po jevišti. Zajímavá je též plocha na jevišti, která se pak nakloní, aby „spláchla“ egyptské vojáky do moře (propadla). Poté jsme se přemístili do Gillian Lynne Theatre na novinku Andrewa Lloyda Webbera Cinderella (Popelka) se skvělou Carrie Hope Fletcher v titulní roli. I Carrie je (nejen) londýnským divákům dobře známá. Webberova Popelka není klasická pohádka, jakou známe. Prozradím jen krátce, že macecha a královna se znají z jistého podniku v Paříži a princův bratr si místo nevěsty najde ženicha.

Na tuto show jsme si dopřáli luxusní druhou řadu s překvapením, tedy překvapením pro mě – jelikož kamarádi věděli a dobře se na můj účet pobavili. Během plesu se s námi otočilo hlediště a já chvíli nechápala, co se děje. 😊

Páteční večer patřil broadwayské klasice Anything Goes (Děj se co děj) v Barbican Theatre, jehož interiér mi hodně připomínal Kongresové centrum Praha. Přiznávám, že toto dílo mě moc nelákalo. Viděla jsem ho již v Ostravě a dějově mě to nijak nenadchlo, ovšem bavila mě v něm Martina Vlčková, která za roli Reno Sweeney získala právem Thálii. Vlastně postava Reno tento muzikál táhne a nejinak tomu bylo i v Londýně. Kdybych neměla tak „very well English“ a mizernou orientaci, asi bych se vypravila na něco jiného. Ale nelituji, viděla jsem klasický broadwayský muzikál v originálním znění s broadwayskou muzikálovou herečkou, cenou Tony oceněnou, Sutton Foster. Nebylo pochyb o tom, kdo je hlavní tahoun představení, byla úžasná! Zaujala především při stepařském čísle. Dokonce se v jedné scéně i odbourala, což jsem v zahraničí zažila poprvé. Pro mě to bylo milé zpestření. I ti nejlepší muzikáloví umělci jsou jen lidé a já jako divačka mám tyhle situace v divadle ráda. Ovšem velmi rychle se Sutton zase vrátila zpět do role a po záchvatu smíchu ani památky. 

Předposlední muzikálový den jsme věnovali komornějších dílům. Jako první jsme navštívili kanadský muzikál o lidské solidaritě podle skutečné události Come From Away ve Phoenix Theatre. Děj se točí kolem událostí 11. září 2001, kdy byly spáchány teroristické útoky v New Yorku a 38 letadel muselo nouzově přistát v malém kanadském městě Gander. Obyvatelé městečka tak poskytli ubytování i stravu pasažérům různých národností i náboženství. Vznikla tak nová přátelství, která trvají dodnes. Ač neumím dobře anglicky, přesto mě tento silný příběh dostal. Moc ráda bych tento muzikál viděla v české verzi. Kdyby se toho ujala Plzeň nebo Brno, nezlobila bych se. Zajímavostí je, že se nejedná o výpravný muzikál, místo velkého orchestru hraje kapela, scéna se víceméně skládá z několika židlí a stolů, které sami herci přestavují dle potřeby. Herci hrají současně obyvatele Ganderu i pasažéry a personál z letadla. Je neuvěřitelné sledovat, jak obyvatelé městečka sedí v bistru, a najednou během chvíle přestaví bistro na sedačky v letadle a obyvatelé se přeorientují na pasažéry.

Večer jsme vyrazili do Charing Cross Theatre na muzikál Pippin. Tam mě možná ještě víc než muzikál zaujala zvláštní atmosféra. Když jsme stáli před vchodem, připadala jsem si jako ve viktoriánské době. Uvnitř mi zase budova připomínala pražské Divadlo Na Prádle. Muzikál Pippin se odehrává v éře hippies a podle toho to také hned při vstupu do hlediště vypadalo. Dokonce i z repráků zněly rockové pecky ze 60. a 70. let. Mám písničky z té doby ráda, poslouchalo se mi to hezky. I do tak malého prostoru se vešla kapela, a tak Londýn opět nezklamal. Děj muzikálu jsem popravdě moc nepobírala, trošku to připomínalo muzikál Vlasy. Co jsem pochopila, tak parta »hippíků« hrála divadlo o princi Pippinovi, synovi Karla Velikého. Ale hudba Stephena Schwartze nezklamala a energie tomu taky nechyběla. Ovšem ač divadlo miluji, tak po tolika show už jsem cítila únavu - možná bych to pobrala lépe, kdybych to viděla dřív, těžko říct. Jistým způsobem jsem si to užila i tak. Nyní v tomto divadle hrají muzikál Zorro. Docela by mě zajímalo, jak si s tím na tak malém prostoru poradili. Dokázala bych si tam představit i Vlasy a Rent.

Finále patřilo Wicked v The Apollo Victoria Theatre a SIX ve Vaudeville Theatre. Wicked znám už z dřívějška a patří mezi moje nejoblíbenější muzikály. Moc ráda jsem si tento příběh o přátelství, lásce a vlastně i lidském charakteru znovu zopakovala. Poprvé jsme měli understudy obsazení Aimee Fisher (Elphaba) a Samantha Thomas (Glinda). Podruhé jsme měli pro změnu tzv. „first cast“ - Lauru Pick (Elphabu) a Sophii Evans (Glindu). Za mě jsou obě dvojice vyrovnané, a tak se opět potvrdilo, že tam nezáleží na tom, jestli hraje hlavní „hvězda“ nebo understudy. Fiyera hrál Alistair Brammer, známý jako Chris v Miss Saigonu. Byl to vlastně třetí muzikál Stephena Schwartze, který jsme v tom týdnu viděli. Čeští muzikáloví diváci jistě znají minimálně českou verzi Wicked pod názvem Čarodějka. Jen je to v Londýně „trošku“ výpravnější.

Ovšem když pominu u české verze zrecyklovanou fantomovskou scénu, tak vybrali dobré obsazení a podařilo se jim též děj pro českého diváka udělat srozumitelným. Příběh totiž vychází z filmového Čaroděje ze země Oz, který u nás moc známý není. Ani já ho neznala, ale víc než příběh mě ve Wicked baví sledovat, jak Elphaba zvolí raději komplikovaný život, aby si zachovala svůj dobrý charakter, ač to okolí vnímá jinak. Stejně tak i to, jak se z namyšlené a sebestředné Glindy stává rozumná čarodějka a z floutka Fiyera inteligentní muž. Záleží na divákovi, co si z tohoto díla vezme.

Poslední muzikál, jak už název SIX napovídá, patřil šesti dámám, tedy minimálně šesti. Kapelu, která se skládala výhradně z žen, jsem do toho nepočítala. Jedná se o moderní vyprávění manželek krále Jindřicha VIII. - Kateřiny Aragonské, Anny Boleynové, Jany Seymourové, Anny Klevské, Kateřiny Howardové a Kateřiny Parrové o tom, která v manželství trpěla nejvíce. Příběh je pojatý jako popový koncert těchto dam a ony tak mezi sebou soutěží, která z nich bude šéfkou kapely. Na mě osobně to víc působilo jako koncert než jako muzikál. Ovšem připouštím, že problém bude spíš u mě.

Po jedenácti muzikálech v jazyce, s nímž si tak úplně netykám, už jsem nedokázala dost dobře vnímat. Ale nestěžuji si - sice jsem byla unavená, ale spokojená!

Závěrem bych chtěla upozornit diváky, které pohoršují lidé v džínách a teniskách, aby návštěvu Londýna radši vynechali. Tam člověka ve smokingu jen tak nepotkáte.