Muzikál Back to the Future: Londýnská cesta časem
Do britské metropole jsem se vydala s velkou částí naší statečné partičky, a jelikož nejsme žádní troškaři, zvládli jsme za dva dny hned tři muzikálová představení. Společně jsme během druhého červnového víkendu zhlédli mrazivě úchvatnou pohádku Frozen (Ledové království) a také novinku od Andrewa Lloyda Webbera s názvem Cinderella (Popelka), která proběhla po londýnských prknech, co znamenají svět, až překvapivě rychle, a dva dny po naší návštěvě měla dokonce i derniéru.
Do třetice všeho dobrého jsme si vybrali každý něco svého a naše kroky se na čas rozdělily. A v mém případě se právě jednalo o Back to the Future, muzikál vytvořený podle slavného stejnojmenného filmu z roku 1985, v češtině Návrat do budoucnosti. Ten se dočkal ještě dvou pokračování a stal se legendární trilogií, která se rozhodně řadí na nejvyšší příčky v mé pomyslné poličce oblíbených filmů. Miluji vše, co se týká cestování časem, ale právě tyto snímky Roberta Zemeckise byly jedny z prvních příběhů na toto téma, co jsem poznala. Odmalička jsem trilogii zbožňovala a zůstalo mi to dodnes, takže minimálně jednou ročně (a tipla bych, že i víckrát) se k ní vracím. Perfektní scénář prošpikovaný humorem, skvělé obsazení (především Michael J. Fox, Christopher Lloyd a Lea Thompson), na svou dobu neuvěřitelné triky, kouzla s líčením a maskami (postaršování a omlazování postav) a v neposlední řadě naprosto geniální ústřední melodie od Alana Silvestriho – to vše (a možná i více) na BttF obdivuji. A když jsem se dozvěděla, že existuje i muzikál, jeho návštěva se už v podstatě stala nutností.
Ještě donedávna jsem měla za to, že je Návrat do budoucnosti natolik známý, že nebudu muset dlouho
»okecávat« příběh. Jenže pak se ukázalo, že ani někteří Stateční tuto klasiku
vůbec neznají, a tak přece jen raději vysvětím, o co v tomto muzikálu
vůbec jde. O čas, samozřejmě 😂. It’s the
matter of time…
Začínáme v roce 1985. Nejdůležitější dvojici v muzikálu (a potažmo i v celé filmové trilogii) tvoří mladík Marty McFly a vědec Dr. Emmett Brown, v angličtině zkrátka „Doc“. Marty je student střední školy a trochu flákač, v srdci má ale především rockovou hudbu, které by se chtěl věnovat. Zatím však neměl šanci svůj talent ukázat - a navíc má i trochu strach, že když se bude víc snažit, bude ho případné selhání bolet ještě víc. Zklamaný je i ze své rodiny, jelikož matka Lorraine asi moc pije a otec George je slaboch, který se neumí postavit nikomu. Toho pak zneužívá jeho kolega a někdejší spolužák Biff, od pohledu »sympaťák«. Ani Martyho sourozenci nejsou v životě moc šťastní, a tak Martyho nad vodou drží především krásná přítelkyně Jennifer.
Důležité je pro něj také přátelství právě s doktorem Brownem, vědcem, jehož mají všichni za šílence a podivína. Něco na tom možná bude, protože excentrický je tedy určitě. Celý svůj život obětoval vědě a nyní se mu to konečně vyplatilo: podařilo se mu sestrojit stroj času a zabudovat ho do sportovního vozu značky DeLorean. Když ho ale pyšně ukazuje Martymu před svou cestou do budoucnosti a vysvětluje mu, jak vše funguje a jak se dá cestovat do jakéhokoli roku (tedy i do minulosti), něco se ošklivě zvrtne. Marty nasedne do auta, a aniž by si uvědomil, co bude následovat, zrychlí na 88 mil za hodinu.
A právě v ten moment se nedopatřením ocitne v roce 1955. Naskytne se mu šance prohlédnout si své rodné město Hill Valley v úplně jiné éře a narazí i na své budoucí rodiče. Jenže se nedokáže držet zpět a to se mu vymstí – nechtěně zabrání prvnímu, osudovému setkání svých rodičů. Pokud to urychleně nenapraví, vymaže z existence jak své sourozence, tak i sebe. Musí se proto spřátelit s tátou Georgem a dodat mu odvahu, kličkovat před mladou Lorraine, která netuší, že je Marty její syn z budoucnosti, a tudíž v něm vidí hlavně tajemného a zajímavého mladíka, o kterého by mohla mít zájem. A ještě ke všemu Martymu hází klacky pod nohy surovec Biff, který po Lorraine sám touží a nesnese žádnou konkurenci. Podaří se Martymu přesvědčit doktora Browna, že je z budoucnosti? Najdou způsob, jak vše napravit a uskutečnit Martyho návrat do budoucnosti? A co všechno se může ještě zašmodrchat a ovlivnit tok času a život Martyho rodiny? To už prozrazovat nebudu, jelikož si myslím, že Návrat do budoucnosti si zaslouží vaši pozornost – minimálně doufám, že vás třeba nalákám natolik, abyste si pustili film, když už nic jiného 😂.
Ovšem pozor, pokud vás láká i muzikál, ještě není vše ztraceno. Ačkoliv už se mluvilo o derniéře, nakonec Adelphi Theatre v Londýně prodloužilo uvádění tohoto kousku až do října 2022. A stojí to za to? Podle mě rozhodně, jelikož jak už jste asi pochopili, já byla nadšená 😊. Přiznávám, že okolnosti tomu ještě pomohly – v den představení mi trochu stávkoval mobil a nechytal signál, takže můj obvyklý pomocníček v podobě trasy Google Map k dispozici nebyl a já se trochu bála, že se někde zamotám a divadlo nenajdu. S pomocí našeho hrdiny George jsem to ale zvládla. Byla jsem tam dokonce dřív a jako správný introvert jsem si docela i užívala, že jsem tam sama, bez zbytku naší muzikálové party 😂. Hladiny adrenalinu se postupně zklidnily, a když jsem pak usedla do hlediště, okamžitě jsem byla „doma“. Naprosto okouzlena – a přitom to ještě ani nezačalo. Celé divadlo bylo stylově vyzdobeno, a to včetně baru s cedulí Hill Valley a retro rádiem. Všude na stěnách byly nejslavnější hlášky z filmu.
Samotná scéna působila neuvěřitelně moderně a kromě nápisu Back to the Future se na plátně před začátkem představení střídal i QR kód vedoucí na adresu oficiálního webu muzikálu spolu s vtipným a stylovým varováním, abychom nepoužívali mobilní telefony – jednoduše proto, že ještě v roce 1985 nebyly, a abychom nefotili, jelikož bychom tím mohli narušit časoprostorové kontinuum 😂. Pak začalo odpočítávání, jako kdybychom i my seděli za volantem DeLoreanu a chystali se na cestu v čase. Můžu říct, že právě veškeré efekty se mi na tomto muzikálu líbily nejvíce. Všechno od začátku rozjeté, promakané do nejmenších detailů, a v momentech cestování časem, doplněných samozřejmě i originální hudbou z filmu, zkrátka dechberoucí. Vždycky, když se ty známé tóny ozvaly, zalil mě neuvěřitelný pocit štěstí a dojetí ze splněného snu. Slzy jsem si tehdy otírala pořád dokola a do toho jsem se už zase smála. A myslím, že jsem nebyla sama, kdo to tak měl, spíš jsem měla dojem, že jsme v publiku nadšení všichni stejně, jako bychom byli na jedné vlně. Jako jeden muž jsme se chechtali vtípkům, sevřel se nám dech, když šlo do tuhého, tleskali jsme tanečním číslům (o choreografii se postaral Chris Bailey) i efektům, a nahlas jsme jásali, když zloduch dostal nakládačku a když se našim hrdinům zadařilo.
Ruku v ruce s efekty mě fascinovaly i proměny scény. Kolik prostředí se vystřídalo a v jaké rychlosti… Mnohokrát jsem si vůbec nevšimla, že by se někde něco pohnulo, a přece jsme najednou byli někde docela jinde. Nebo stačilo jen kulisy pootočit a zase jsme se přesunuli. Zkrátka parádní show. Obdivovala jsem ale také kostýmy, především kvůli tomu, jak moc se většinou podobaly těm z filmu. Nádherné byly například plesové šaty Lorraine, skvělá byla ale i Biffova tepláková souprava. 😊
Co se týče příběhu, zůstala v muzikálovém scénáři Boba Galea většina věcí rovněž zachována podle filmu. Některé větší či menší detaily se lišily a došlo k jejich modernizaci, přitom nikdy to nebylo ke škodě - naopak se mi zdálo, že často vedly změny spíše ku prospěchu. Díky vynechaným či zjednodušeným pasážím měl příběh rychlejší spád, a tak jsem se vlastně ani nestihla nudit. Pokud bych měla vybrat jednu věc, která mi opravdu chyběla, byla by to Biffova bouračka přímo do hnoje. Zde byla sice nahrazena špagetami na hlavě, nicméně celá sekvence, která tomu předcházela, to v podstatě vynahradila svou vynalézavostí a přece jenom se do muzikálové verze svou podstatou hodila víc. Navíc jsme se dočkali i (v jiný moment do děje umístěné) narážky na Star Wars včetně světelného meče a snad nejslavnější věty Dartha Vadera, což mě moc pobavilo 😂. Nevím ani proč, ale sedlo mi to tam zkrátka jako p*del na hrnec.
Hudební stránka (spolu s texty jsou pod ní podepsáni Glen Ballard a Alan Silvestri) děj velmi dobře doplňovala a rozvíjela. Nemůžu sice říct, že by mi některá z písniček obzvlášť utkvěla a já si ji nemohla přestat zpívat, to zase ne, ovšem ani mi žádná nepřipadala nevydařená - všechny měly své místo. Líbilo se mi inspirativní číslo Gotta Start Somewhere, v němž se Goldie Wilson netrápí tím, že zatím jen zametá v kavárně, protože každý přece musí někde začít. A proč by se tedy nemohl stát v budoucnosti starostou? 😊 Dále mě asi nejvíc zaujaly Martyho povzdechy Got No Future či Future Boy o tom, jestli má vůbec nějakou budoucnost, píseň Biffa a Lorraine o Martym – Something About That Boy, která v podstatě uzavírala první půlku představení, či nostalgický song doktora Browna For the Dreamers, jenž byl adresovaný všem snílkům světa. O to větší zadostiučinění pak přišlo, když se mu podařilo jeho sen uskutečnit a on pár taktů této písně zopakoval. Úvodní číslo druhé poloviny, kde doktor naráží i na naši současnou dobu, jsem si také velmi užila. Ocenila jsem i slovní narážky na rok 2020 a na covid 😂.
Samozřejmě mě moc potěšilo, že i v muzikálu zůstaly stěžejní části původního filmového soundtracku, kromě legendární hudby doprovázející cestu časem mám na mysli i písničky The Power of Love, dále Earth Angel z plesu a hlavně rock’n‘rollovou pecku Johnny B. Goode, při níž Marty válí na kytaru.
Příjemně mne překvapila i skutečnost, jak skvěle se herci hodili do jednotlivých rolí. Záměrně jsem si teď nějaký čas Návrat do budoucnosti vůbec nepouštěla, abych pak v divadle tolik neporovnávala. Jenže i tak mám už všechny postavy dost zafixované. Srovnání jsem se přitom bát vůbec nemusela, jelikož všichni představitelé byli vybráni skvěle – typově působili v drtivé většině naprosto stejně jako jejich filmové protějšky. Jistě k tomu ale dopomohly i paruky a perfektní masky a líčení z dílny Campbell Young Associates.
Jelikož nejsem na londýnské muzikálové scéně pečená vařená (jako jiní nejmenovaní 😂) a navštívila jsem ji v rozmezí několika let teprve podruhé v životě, žádné místní hvězdy neznám. A dohledávat si obsazení pro mě nemá moc smysl. Neuvěřitelně mě proto potěšilo, že jsem jednu tvář v Back to the Future přece jen poznala. Byl jím představitel doktora Browna Roger Bart, kterého znám z televize díky filmu Stepfordské paničky (verze z roku 2004) či ze seriálu Zoufalé manželky (ten mě mimochodem moc bavil, takže kdyby udělali muzikál i z něj… JEDU!), kde si zahrál lékárníka George zamilovaného do Bree. Připadalo mi neskutečné, že ho vidím naživo, jen kousek před sebou. Navíc si myslím, že lepšího doktora Browna by ani do muzikálu nesehnali. Trochu se přiblížil stylu Christophera Lloyda z filmové předlohy, přitom zůstal svůj a roztomile blbnul. Chvílemi jsem měla dojem, že to s tou excentričností malinko přehání. Bylo však poznat, že si užívá přízeň diváků – a tu tedy rozhodně měl.😊
Už z fotky v programu se mi zalíbila upřímná tvář Ollyho Dobsona, který ztvárnil Martyho. Můžu říct, že je o ždibec větší fešák než původní představitel Michael J. Fox. Působí trochu sebejistěji a víc jako frajer, a přitom má velmi něžný pohled - tudíž jsem neměla problém uvěřit ani tomu, že má v sobě i svou jemnější stránku. Krásně prožíval všechny své písničky.
Módní styl 50. let nesedne zdaleka každému, ale Rosanna Hyland coby Lorraine vypadala naprosto kouzelně. Člověk by opravdu věřil, že pochází z minulosti a do našeho času si spíše jen odskočila. Podařilo se jí skvěle ztvárnit i starší verzi své postavy, takže tleskám😊.
Trochu jako chameleon se proměňoval i Biff v podání Aidana Cutlera – mládl a zase stárl podle toho, jak to příběh zrovna vyžadoval. Oceňovala jsem i jeho komediální načasování a smysl pro sebemenší detail – včetně drbání na zadku 😂.
Kopií filmové předlohy byl (nejen účesem) George MyFly, jehož si zahrál Hugh Coles. Pohyby, smích – to vše mi připomínalo Crispina Glovera. Poznáváme ho jako zakřiknutého mladíka, jenž v sobě posléze najde tolik potřebnou odvahu. Díky tomu pak působí v závěru odhodlaně a sebejistě. Je sice malinko podivínský, zároveň ale už od začátku sympatický.
V Martyho přítelkyni Jennifer se proměnila Courtney-Mae Briggs, která se naopak předloze nepodobala skoro vůbec a typově byla trochu jinde. Vůbec mi to nevadilo a dokonce jsem ocenila, že v muzikálu dostala její postava trochu více prostoru než v prvním snímku Návratu do budoucnosti. A že »vyfasovala« i nějakou tu osobnost😊. Z té filmové jsem vždycky měla pocit, že je tam jenom proto, aby byla krásná… a aby tam prostě byla. Zde je ale v úvodu vidět, že je pro Martyho dost velkou podporou, a jejich vztah proto dává větší smysl. I to, proč si Marty tak moc si přeje, aby se za ní mohl vrátit zpět do roku 1985.
Z menších rolí ještě vypíchnu dva lidi – nejprve Marka Oxtobyho coby drsného Stricklanda. Když se setká s doktorem Brownem, skoro se zdá, jako by to byli nějací dávní spolužáci ze školy. Minimálně se v takovém duchu pošťuchují. Zapomenout nesmím ani na Afroameričana Cedrica Neala, který si střihl hned dvě roličky, jež ve filmu představovali také herci tmavé pleti - Goldieho Wilsona (v roce 55 uklízeč stolů v bistru a v roce 85 už starosta) a hudebníka Malvina Berryho, jenž vystupuje s kapelou na plese a zraní se, pročež za něj zaskočí právě Marty. Cedric předvedl nejen talent pěvecký a taneční, ale dokázal i to, že mu nechybí smysl pro humor.
Zkrátka a dobře, byli všichni úžasní. Celé představení šlapalo jako dobře namazaný stroj. Momentum neboli hybnost, jak by řekl doktor Brown, měli určitě 1,2 gigawattů. A jestli ne víc 😂. A já si posléze připadala jako nabitá energickým proudem, takže děkuji muzikálu Back to the Future za pořádnou dávku energie. Pravděpodobně už si návštěvu nebudu moci zopakovat, ale pokud bych nějakým zázrakem zvládla vyrobit stroj času, jedu hned zase k vám! 😊
Goodbye, my dear
friends in time!
Komentáře
Okomentovat