Muzikál My Fair Lady: Chtěla bych tančit jen…

 

My Fair Lady je muzikál, s nímž se pravděpodobně setkal každý, alespoň díky slavnému filmu s Audrey Hepburn. Také mě tento muzikál pochopitelně neminul a v různých podobách se s ním setkávám prakticky celý život. Kromě již zmíněného filmu jsem My Fair Lady zhlédla i v několika divadelních adaptacích, z nichž každá byla nějakým způsobem jedinečná a nezapomenutelná. Domnívám se, že je toto dílo nadčasové – ať už jde o nápaditý a vtipný příběh, který má spád, jedinečnou hudbu Fredericka Loewa, plnou skutečných hitů, či libreto Alana Jaye Lernera.

Příběh, odehrávající se v Londýně, vychází z divadelní hry George Bernarda Shawa Pygmalion. Jsme svědky náhodného setkání Elizy (ano, skutečně je i v programu jméno psané takto, a dokonce i v představení takto vyslovováno 😊) Doolittleové, prodávající květiny před operou v Covent Garden, profesora fonetiky Henryho Higginse a jeho kolegy plukovníka Pickeringa, vracejícího se z cest. Zde Higgins, který je schopen určit dle výslovnosti, odkud člověk pochází, mimoděk prohlásí, že by dokázal Elizu naučit správné výslovnosti natolik dobře, že by mohl „holku z ulice“ vydávat za dámu s vybranými způsoby, po čemž Eliza pochopitelně zatouží. Vše vyústí v sázku mezi Higginsem a Pickeringem a výuka Elizy se stává předmětem této sázky. Eliza si, po poněkud náročných začátcích, vede velmi dobře a Higgins svoji sázku nakonec vyhraje. Jaký osud ji však čeká dál? Kam vlastně patří? Vyslyší prosby svého ctitele Freddyho, nebo dá přednost morousovitému Higginsovi? 😊

Přiznám se, že ač mám My Fair Lady velice ráda, dělalo mi vždycky trochu problém připustit možnost, že by se Eliza s Higginsem mohli dát dohromady. Higginse jsem vnímala spíš vždy jako takového „nerudného strejdu“, navíc oproti Elize o generaci staršího. Očekávala bych tak u nich vztah spíše přátelský. Docela dobře jsem si ji dokázala představit po boku Freddyho (ano, tuším, že budu asi jediná 😊). Musím však připustit, že poslední zpracování tohoto díla (v režii Marka Němce), které jsem v Divadle J. K. Tyla v Plzni měla možnost vidět na konci října 2021 (a jemuž se chci v tomto článku věnovat), dokázalo tyto moje pochybnosti poprvé rozptýlit. Volba představitelů hlavních rolí zde byla skutečně dokonalá. Dokonce natolik, že jsem v únoru 2022 zatoužila vidět toto skvělé představení ještě jednou a byla jsem z něj ještě nadšenější nežli poprvé.

Ještě, než se vám svěřím se svými dojmy z obsazení, bych ráda zmínila něco málo k vizuální stránce tohoto muzikálu, kterou má „na svědomí“ Marek Cpin. Působivá je především scéna, která se dle mého názoru nesmírně povedla. Dominuje jí přes celou šířku jeviště konstrukce jakéhosi podloubí se sloupy. Její horní část je pak pochozí. Za pomoci vhodného osvětlení a přesunutí této konstrukce více do popředí, či naopak úplně dozadu a přistavením schodiště či obřích hodin, se prakticky okamžitě můžeme přemístit z tržiště v Covent Garden do Higginsova domu, do Ascotu či přímo na ples. Opravdu efektní a nápadné jsou též tapety, které krásně dokreslují dobovou atmosféru. Zmínit také musím nádherné kostýmy, zejména pak ty, které na sobě měla Eliza, ať už v Ascotu či později přímo plese. Mě osobně ale ještě o něco víc nadchly světle fialové šaty v závěru představení, které představitelce Elizy (navíc v kombinaci s vyčesanými vlasy) neskutečně slušely. 😊 Velmi slušivá byla ale též pánská dobová móda, a to ať už ta z periferie, či z vyšších vrstev. Po vizuální stránce zkrátka nemám co vytknout. Jedinou takovou „záhadou,“ co se týče kostýmů, je pro mě oblečení Elizy na fotografii na titulní straně programu či na plakátech k muzikálu, protože si zkrátka nemůžu vybavit jediný moment z představení, kde by takto Eliza vypadala. 😊

Jak jsem již dříve zmínila, obsazení je v tomto případě skutečně povedené. Dokonce si troufám tvrdit, že plzeňská My Fair Lady celkově trochu změnila můj náhled na tento muzikál a některé postavy jsem začala vnímat jinak. Na tom má zásluhu především představitel profesora Higginse, Lumír Olšovský, o němž si myslím, že je asi vůbec nejlepším Higginsem, co jsem kdy měla možnost vidět. Higgins v jeho podání byl dostatečně charismatický i nesnesitelný zároveň a jeho hlášky mě ohromně bavily. 😊 Jako zapřisáhlý starý mládenec, jehož život totálně obrátí vzhůru nohama mladá žena, byl velmi přesvědčivý.

V roli Elizy se představila Charlotte Režná a domnívám se, že se asi jedná o její zatím největší příležitost v DJKT. Zatímco v případě Lumíra Olšovského jsem si byla naprosto jistá, že bude jako Higgins dokonalý, na Charlotte jsem byla zvědavá především proto, že jsem si ji jako Elizu představit nedokázala a těšila jsem se na to, že mě překvapí. A to se jí jednoznačně podařilo, jelikož jako Eliza byla skutečně skvělá. 😊 Naplno tu mohla rozvinout svůj komediální talent, ale také zaujmout po pěvecké stránce. A jako bonus jí to nesmírně slušelo. Elizu v jejím podání si zkrátka nešlo neoblíbit a držela jsem jí palce od první minuty. Společné scény Elizy s Higginsem tak byly rozhodně ty nejzábavnější. Navíc jsem měla poprvé pocit znatelné chemie mezi nimi a vlastně jsem ochotně upustila od svých dřívějších názorů a přála si, aby se nakonec dali dohromady. 😊

Přestože celé představení stojí především na ústřední dvojici, máme zde ještě několik postav, které vynechat nemůžu. Jednou z těch výraznějších je Elizin otec, Alfred Doolittle, v jehož podání si můžeme užít hned dvě skvělá hudební čísla. Pokud bych měla z plzeňského souboru vybrat někoho, koho bych si dokázala v této roli představit, moje volba by nejspíš padla na Radka Antonína Shejbala. Jeho jsem nakonec také coby Doolittlea viděla a opravdu mě hodně bavil. Ač mu nemohu nic vytknout, v mých očích již dříve nastavil pomyslnou laťku velmi vysoko Oldřich Kříž, jehož jsem před pár lety měla možnost vidět v této roli v libereckém Divadle F. X. Šaldy a skutečně si nedovedu představit nikoho, kdo by mě jako Doolittle mohl zaujmout víc.

U Elizina nápadníka Freddyho jsem měla štěstí na obě značně vyrovnané alternace, tedy Martina Holce i Dušana Krause. V jejich podání na mě Freddy působí velmi mladě a hodně naivně, což se domnívám, že je správně a byl to asi i záměr. Neviděla bych v něm zkrátka oporu pro praktický život (nebo možná až za pár let). Působí na mě spíš dojmem tak trochu „podpantofláka“, který do teď vzorně poslouchal, co mu řekla maminka a nyní by nejspíš obdobně postupoval i u své ženy. 😊 Asi i to bude důvod, proč bych na místě Elizy dávala tentokrát přednost Higginsovi. 😊

Další role jsou spíše činoherní. Vyzdvihnout musím především Romana Krebse coby sympatického plukovníka Pickeringa, který s Higginsem uzavírá sázku a umožní tak Elizinu výuku. Důležitá je též hospodyně u pana Higginse, paní Pearceová, skvěle ztvárněná Stanislavou Topinkovou Fořtovou. U těchto dvou postav je navíc lehce naznačená milostná linka, což rozhodně nebývá příliš obvyklé, ale nakonec mi to přišlo vlastně jako docela fajn nápad. 😊

Dále jsem měla příležitost vidět jak Milenu Steinmasslovou, tak Moniku Švábovou v roli noblesní paní Higginsové, která musí čelit svérázným nápadům i nevhodnému chování svého syna. Obě dámy byly samozřejmě výborné. 😊

Velmi početná je též skvělá company, kterou tvoří opět snad celý soubor DJKT a bez níž by tento muzikál skutečně nemohl fungovat. Ze všech sálal nesmírný elán a také nadšení a energie, které se přenesly i na nás diváky.

My Fair Lady je muzikál, pro nějž jsem měla vždy velikou slabost, a plzeňské uvedení mě skutečně nadchlo ve všech směrech. Při jeho návštěvě mě zaplavil ohromný příval štěstí a nadšení, až jsem si připadala téměř opile. 😊 Předpokládám, že to tedy příliš dlouho nevydržím a do Plzně se brzy znovu vypravím pro další dávku radosti. 😊