Muzikál Marta: Silná žena jen tak mimochodem

Patřím do generace, která začala Martu Kubišovou vnímat až po Sametové revoluci v listopadu 1989. Tehdy mi bylo patnáct let, takže už jsem byla dost stará na to, abych si tyto dny navždy vryla do paměti. Dodnes mi zní v uších Modlitba – symbol roku 68 i 89, vidím před očima ženu ve velkých brýlích a mikádu na balkoně vydavatelství Metternich a poznávám jen podle hlasu „Rebelku“ z elpíček, které jsme doma měli.

Jsem velmi vděčná, že Museum Kampa v roce významného životního jubilea této fenomenální zpěvačky, nádherné ženy, a především rovného a statečného člověka, uvádí písňový recitál, kde se dozvíte mnohé ze života této silné ženy, která podle svého mínění neudělala nikdy víc nic než to, co cítila. Pojďme tedy společně projít životním příběhem Marty Kubišové. Nebudu se zastavovat u jednotlivých životních předělů ani u událostí, které jsou všeobecně známé, ani u těch, které budou pro mnohého diváka jistě překvapením. Pojďme se prostě ponořit do písní zpívaných jedinečným hlasem zpěvačky, která vlastně zpočátku ani zpívat nechtěla. Chtěla jen něco dělat, když jí nedovolili studovat.

Marta je již třetím představením, které v Sovových mlýnech můžeme zhlédnout. Je po Medě a Werichovi třetí výraznou osobností, jejíž příběh můžeme prožívat společně s herci. A tady bych se chtěla hned v úvodu zastavit. Mluvím o hercích, ale hned na začátku musím prozradit, že právě celý herecký ansámbl byl pro mě největším a nejpříjemnějším překvapením. A proč? Všichni herci totiž hrají. Co jiného bych měla od herců čekat? 😊 Ano, hrají, a to fantasticky, ale na hudební nástroje. Sami herci totiž geniálně obstarají celou hudební složku. Nevím, koho bych měla vyzdvihnout…vlastně ani nechci. Všichni byli totiž úžasní a díky nim v rolích muzikantů, získává představení úplně jiný rozměr. Zároveň dokážou obsáhnout všechny důležité (nejen) hudební osobnosti, které Marta během své kariéry potkala. Za vynikající režisérský tah Adély Laštovkové Stodolové považuji fakt, že se nikdo z herců nesnaží o kopii těchto osobností, ale prostě si jen díky všem dobře známým písničkám a historickým událostem připomínáme tyto idoly a anti-idoly své doby, a lidi, co výrazně ovlivnili Martin život. Takže nám při přebírání čtvrtého Slavíka zazpíval Karel Gott s knírkem a naopak Waldemar Matuška bez pověstného plnovousu.

Poměrně velký prostor dostal Jan Cina, který ztvárňuje Václava Neckáře. U Honzy už jsme zvyklí, že podává vždy stoprocentní a ve všech ohledech profesionální výkony. A ani tady tomu nebylo jinak. Výběr Honzy do této role byl trefou do černého. Člověk by řekl, že vlastně nemůže překvapit. Ale ano. Může. Opět dal do své úlohy něco neuchopitelného, něco, co vám vyvolá úsměv na tváři a zároveň vrásku na čele, něco, co se vám zapíše do paměti. Možná vtip, jistou naivitu…? Na každý jeho výstup jsem se zkrátka těšila, vždy jsem si ho náramně užila a bylo mi líto, že není delší. Tvůrci nám dokonce prozradili něco z „intimního“ vztahu těchto dvou členů Golden Kids. Ale nečekejte žádné pikantnosti. Spíš morální hodnoty, které asi mnohým zůstaly utajeny díky skromnosti těchto dvou zpěváků.

Když už zmiňujeme Golden Kids… Třetí členkou, v očích široké veřejnosti asi nejúspěšnější, nejznámější, byla Helena Vondráčková. V našem případě se do ní převtělila Sara Sandeva. Kolem ztvárnění Heleny Vondráčkové nebudu moc kličkovat. Musím totiž přiznat, že pojetí této naší popstar pro mě bylo nejkontroverznější. Můžu se jen dohadovat, zda to byl, nebo nebyl záměr tvůrců, či zda to bylo Sařiným pojetím. Každopádně Helenka, podle mého, z tohoto příběhu nevychází zrovna ….dobře. A bohužel zde musím konstatovat, že ani Sařin výkon mě nepřesvědčil. Sara je krásná a bezesporu i talentovaná mladá dáma, ale v záplavě velkých zkušených talentů, které se na jevišti sešly, trochu zapadla. Možná to je dáno tím, že nemá takový prostor jako ostatní, ale ani její jediná sólová skladba mě nepřesvědčila. V porovnání s vynikajícími výkony všech ostatních zkrátka zanikla. Nejen hlasově, ale bohužel i herecky. Byl to záměr?

A kdo mě nejvíc přiváděl k pláči? A způsoboval mi, co minutu, husí kůži? Představitelka hlavní role – Berenika Kohoutová. Nebojte…Jen v tom nejlepším slova smyslu. Popravdě řečeno, zpočátku jsem se trochu bála, jak se Berenika s touto nelehkou úlohou popere. Snad mi dovolíte trochu „spoilovat“. Ale po zhlédnutí recitálu si těžko dovedu představit někoho jiného, lepšího. Už při prvních tónech na začátku představení, kdy se zpěv ozývá pouze ze zákulisí, jsem přemýšlela, zda se jedná o živý zpěv či nahrávku „opravdické“ Marty Kubišové. A to už mluví za všechno. Při každé písni, kterou Berenika zazpívala, mě mrazilo v zádech a nemohla jsem se nabažit. Ať už to bylo při vzpomínce na vyhlašování legendárních Zlatých slavíků v roce 1967 (Depeše) nebo při vystoupení v Paříži (Denně čekám) a v neposlední řadě při Modlitbě, kdy jsem se ve vzpomínkách vrátila opět do roku 1989 (původně 1968) k pořadu Píseň pro Rudolfa III., kde v původní verzi tato kultovní píseň zazní, ale ne v plné síle. Jako by si nás diváky tvůrci připravovali na vrchol představení. Mezitím se na jevišti odehrávají nejdůležitější okamžiky Martina života. A nemluvíme nejen o zákazu vystupování, ale o soukromém životě, který byl pro Martu vždy nejdůležitější.

Berenika mě totálně dostala. Jinými slovy se její výkon nedá vyjádřit. Dramatické momenty ze života Marty Kubišové jsou mnohdy odlehčené lehkým náznakem vtipu, ironie, který vychází z přirozeného projevu Bereniky a je podtržen zabarvením jejího hlasu, v němž je slyšet lehká drzost a rebelie. Zároveň ovšem z jejího hlasu cítíte nejistotu, jakou Marta zřejmě prožívala, ale hlavně skromnost a pokoru. To vše dokázala Berenika do své postavy beze zbytku přenést. Zkrátka byla pro mě obrovským velmi příjemným překvapením. Zvláště pak její hlas. Už jsem měla možnost ji vidět a slyšet i v jiných představeních, ale dovolím si říct, že tady mě poprvé opravdu dostala do kolen a díky ní mám chuť toto představení vidět znovu a znovu. Možná díky pomoci Petra Zemana a zkušené Lindy Finkové při pěveckém nastudování dokázala Berenika přenést Martu přes téměř 40 let jejího života. A za to jim patří obdiv a dík.

Pro celé představení autor hudby Petr Zeman velmi citlivě vybral písně, které svým textem dokreslují příběh a tím ještě lépe dokážou ucelit představu o životě a postojích Marty a celé době. Snad je i trochu vysvětlit. To skvěle dokresluje například píseň Ne, kdy se Marta definitivně vydává směrem, o kterém asi zřejmě sama netuší, kam ji zavede a na jak dlouho.

Někteří diváci, stejně jako moje kamarádka Džejňulka, možná mohli být zklamáni, že se ve finále Modlitby pro Martu nedočkali. Ale já tomu byla paradoxně ráda. Kdyby měla být vrcholem celého představení, bylo by to klišé. Ale nebojte, nepřijdete o ni. Je velmi umně zapracovaná do děje a řekla bych, že to, že není vrcholem představení, byl nakonec mnohem větší emocionální zážitek.

Celkově značně kladně hodnotím, jak citlivě scenáristka Daniela Sodomová zapracovala do textů důležité dobové mezníky. V podstatě na ně jen tak mimochodem jednou nebo dvěma větami upozorní či je ironicky vypíchne. Každopádně nenuceně diváka vtáhne do historie a donutí ho i přemýšlet.

Neustále zmiňuji písně, zpěv a herecké výkony. Ale co by byly bez scény a kostýmů? Nic. 😊 Scéna je postavená na orchestřišti a hercích muzikantech. Sem tam ji dokreslují rekvizity, které vždy mají smysl. Možná, že v určitých momentech působí až drasticky, ale mají smysl a do příběhu patří. Stejně tak jako ne vždy veselé zážitky do života. Scénograf Jaroslav Wertig k mé radosti využil i fontánu, která je v Sovových mlýnech. A to dost originálně a hlavně tím ještě více umocnil už tak dost emocionálně vypjatou scénu. Byl to jeden z nejsilnějších okamžiků představení.

Kostymérovi Davidu Janoškovi nutno přičíst k dobru, že vybral pro představení nejvýraznější kostýmy z kariéry a života Marty Kubišové. Podtrhly tak atmosféru. Za nejzdařilejší a „nejvtipnější“ považuji to, že bílé krajkové minišaty tvoří základ dalším asi třem převlekům. Tu se jen sundá sukně nebo jen přidá delší halenka a jiný kostým je na světě. Nejzářivější pěveckou etapu s Golden Kids podtrhují i kostýmy. Zlaté blyštivé flitry jako by odrážely pozlátko showbyznysu. 

Ačkoliv se nejedná z mnoha pohledů o úplně veselý životní příběh (Marta Kubišová by se mnou dost možná nesouhlasila), tak v představení je nemálo veselých momentů. Za všechny bych vyzdvihla jeden, kdy si Berenika alias Marta drží na vodítku všechny pány herce a venčí je jakožto psy. Má to samozřejmě určitý přesah. Ale všichni diváci se při této scéně opravdu velmi bavili.

Původní záměr autorského týmu byl prý sejmout z Marty Kubišové značku hrdinky…Nevím, jestli se to úplně podařilo. Podle mého spíše tuto „značku“ ještě zdůraznili. A to rozhodně není špatně. Naopak. Marta Kubišová je a bude  navždy symbolem. Ať už jím chtěla, nebo spíše nechtěla být. Každopádně zanechala v československé a posléze české popmusic hlubokou stopu a lidi, jako Marta Kubišová, bychom si měli připomínat.