Opereta Čardášová princezna: V náruči šantánu

V rubrice Muzikálové odbočky se přesuneme do zatím neprobádaných vod hudebního divadla – do operety, kterou bychom mohli označit za předchůdkyni muzikálového žánru.

Opereta vznikla koncem 19. století – v době, kdy mnoho uměleckých směrů prožívalo velké změny. Vznikly různé výdobytky vědecké revoluce, např. telefon, automobil, letadlo, objevují se také první fotografie a začíná éra němého filmu. Lidé z vyšších společenských vrstev zásadně mění styl života, a to nejen v používání zmíněných technických objevů, ale i ve své vlastní zábavě. V opeře dávno skončilo období romantismu se svými veselými rozpustilými kousky jako Don Giovanni či Lazebník sevillský, naopak zažívá boom verismus, jenž představuje spíš tragické (či alespoň velmi dramatické) příběhy. Nudící se šlechta se však chce bavit, a tudíž vyhledává nenáročnou zábavu. A tak vzniká opereta, žánr jako stvořený pro secesní období, éru bonvivánů, gentlemanů hledajících rozptýlení za horkých nocí při spoře oděných dívkách. Ta na rozdíl od opery zařazuje do děje i činohru, tanec či lidové prvky. Nemohu posoudit, zda to byla právě opereta, která položila základy k muzikálu, naproti opeře však představovala formu divadla, která byla mnohem srozumitelnější širším vrstvám společnosti.

Opereta Čardášová princezna představuje na jevišti, jak takový život ve vrcholném feudalismu vypadal. Její autor, maďarský skladatel Emmerich Kálmán, zasadil nenáročný děj do Vídně i Budapešti – čili tam, kde se šlechta uměla bavit až do odpadnutí a kde všechny neřesti kvetly plným květem. Čardáš je maďarský národní tanec, původně lidový, avšak šlechta si ho velmi rychle přivlastnila a stavěla na něm šantány snad v každé prominentní čtvrti velkoměsta. Čardášové písně a skladby měly a dodnes mají hitový potenciál – v tom smyslu, že ty chytlavé a vlezlé melodie nedostanete z hlavy, i kdybyste moc chtěli. V myšlenkách vás pronásledují několik dní po poslechu a připomínají vám všechno to, co jste při nich prožili. Nemáte-li rádi tento hudební styl, na Čardášovou princeznu (a ani na žádnou maďarskou lidovou zábavu) radši nechoďte.

Osobně nejsem příznivcem čardášové muziky, tuto operetu jsem však vždy měla velmi ráda, a to hlavně díky výborné výpravě a režii v Hudebním divadle Karlín, kde jsem ji v letech 2008-2012 zhlédla několikrát. Po deseti letech jsem si udělala výlet do Severočeského divadla opery a baletu v Ústí nad Labem na zcela nové nastudování, kde jsem však již tak nadšená nebyla.

Šantánová diva Sylva Varescu je hvězdou budapešťského kabaretu Orfeus (v Ústí byl nazván Orfeo). Dostala angažmá na vystoupení do Ameriky, a tak se loučí se svým publikem i přáteli. Její milenec, mladý kníže Edwin Lippert-Weylersheim, to nese ze všech nejhůř. Mezitím se Edwinovi dostává do rukou povolávací rozkaz z Vídně. Sylvě před notářem slibuje sňatek do osmi týdnů, tudíž se rozhodla zůstat v Orfeu. Po jeho odchodu se však Sylva dozvídá o zásnubách Edwina s jeho sestřenicí, komtesou Anastázií (Stasi). Toto velké zklamání ji donutí sbalit kufry a přece jen do Ameriky odjet. V kabaretu kolují drby jedna radost, tudíž nic se neutají, jeden chaos střídá druhý a největší zmatky dělá hrabě Bonifác Kautschiano (Boni), Edwinův přítel, jelikož dřív mluví, než myslí. Celé první dějství operety se odehraje během jediné noci, a nad ránem největší bonviván Feri Bacsi hořekuje nad tím, že Orfeus zavírá již ve tři ráno. Po přestávce se přesuneme do Vídně na zásnubní ples, kde se již Stasi těší na nový život po boku Edwina, když vtom přichází Sylva ruku v ruce s Bonim jako jeho manželka. Opravdu manželka? Bude Edwin bojovat za svou lásku? Bude Boni hrát svou hru na slušného manžela? Nechá se Stasi svést dekadentním veršotepcem? A kdo je doopravdy tou „čardášovou princeznou“? Chcete-li znát odpovědi na tyto otázky, musíte zajít na představení do divadla.

Představení v Karlíně bylo hodně výpravné, s bohatě zdobenými kostýmy i scénou, velmi vtipně podané a korunu tomu všemu nasadily exkluzivní výkony. Celá opereta je veselá a rozpustilá, se spoustou nečekaných zápletek, plná vtipných poznámek, a i když je rozuzlení předvídatelné, přece jen je až do konce pořádně zamotané. Suverénně největší hvězdou představení byla Pavla Břínková v roli kněžny Anhilte Lippert-Weylersheim, Edwinovy matky, která jako by se pro šantán narodila. Elegantní dáma s vybíranými způsoby se uměla v mžiku proměnit k obletovanou tanečnici lehčích mravů, až z ní nejen diváci, ale ani pánská company nemohli spustit oči. Opereta vyžaduje operní zpěv, tudíž sólové i sborové party zněly operně, ve velkém sálu Karlína však u sólistů byly použité mikroporty. V roli Sylvy se střídaly dvě sopranistky - Iveta Dufková a Sisa Sklovska, v roli Edwina dva tenoři Aleš Briscein a Marián Vojtko. Sopránovou rolí byla také Stasi, kterou zpívaly Dita Hořínková a Míša Nosková. Ještě zmíním Jana Urbana a Karla Škarku v roli Boniho a Jana Ježka s Oldřichem Křížem v roli Feri Basciho.

Hudba a písně měly charakteristické lidové prvky vesměs v rytmu čardáše, ale zaznělo i krásné tango či romantické pomalejší melodie. Texty písní v překladu Adama Nováka nabízely uchu lahodící rýmy, při jejichž poslechu vám ona doba přijde romantická, či dokonce idylická, i když tenkrát byla mravokárcům trnem v oku. Celé představení mělo šmrnc, vtip i půvabné tance, dokázalo diváka přenést o sto dvacet let zpět, kdy smetánka nedbala na dobré mravy a užívala si života plnými doušky.

Představení v Ústí nad Labem tolik výpravné nebylo, avšak kostýmy byly to první, co mě zaujalo a nadchlo. Byly co do barevnosti jednodušší, zpravidla dvoubarevné, ale velmi vkusné, i když odhalovaly poměrně dost – což v šantánu jinak ani nejde. Kdykoliv jsem se však na některý kostým dívala déle, řekla jsem si, že by klidně obstál i jako večerní šaty na ples. Jeviště bylo menší, scéna jednodušší a méně zdobená, ale rovněž vkusná, charakteristická pro období i prostředí, dekorace jako židle či stoly byly v secesním stylu. Tomuto představení však něco chybělo. Bylo pravděpodobně zkrácené o některé písně, zejména o zmíněné tango (které však občas vypustili i v Karlíně, což mi přišlo jako velká škoda), ale i některé další. Ústecké divadlo je celkově menší, a v době naší návštěvy bylo bohužel jen minimálně zaplněné (všechna čest hercům, že hráli i pro těch několik desítek diváků), a tak si účinkující mohli dovolit zpívat bez mikroportů. Mělo to však za následek, že v blízkosti orchestru bylo sólisty velmi špatně slyšet. (Pro porovnání – když jsem seděla na stejném místě v opeře, zpěv všech sólistů bylo slyšet dobře. Kamenem úrazu je podle mě složení orchestru – v opeře převládají smyčce, kdežto v operetě dechy, tudíž je celkově hlasitější).

Na ústeckém představení mě lákalo hlavně obsazení v podobě několika aktérů z pražského Fantoma opery – Tereza Mátlová (Sylva), Monika Sommerová (Stasi), Michal Bragagnolo (Boni) a Petr Matuszek (kníže Lippert-Weylersheim, Edwinův otec). Nezklamal mě žádný z nich, málo nápaditá režie však z vtipného představení udělala nezáživnou estrádu. Tanců bylo málo, choreografie spíš decentní než rozpustilé, a hlavně chybělo to, na co jsem se nejvíc těšila – velký, šarmem a noblesou překypující tanec Anhilte, kterým v Karlíně dokázala Pavla Břínková tolik strhnout. Žel ústecká představitelka Valeriya Vaygant téměř vůbec netančila, i když dějová linka si to vysloveně žádala. Nejvíce vtipu přenášel na diváky Michal Bragagnolo, jenž možná proto, že má zkušenosti i s muzikálovým zpěvem, výborně hrál i hlasem, a jeho hraběcí manýry byly vesměs roztomilé. Role Stasi je také postavená na komediantství, což Monice Sommerové není cizí. Tereza Mátlová svou roli zvládla velmi dobře, ve výškách dokázala přezpívat i hlasitý orchestr (při hlubších tónech už to bylo žel horší, ale nebyla to její vina). Její partner Milan Vlček v roli Edwina vynikal krásným čistým zvonivým tenorem.

Ústecké představení jsem si však navzdory menšímu zklamání užila a připomněla si tím doby, kdy mě karlínská „Čardáška“ dokázala vytrhnout z reality a přenesla do stavu oddechu a snění. Ještě jednou smekám před herci, že dokázali hrát pro téměř prázdné divadlo, když děkovačka, ač proběhla za nadšeného potlesku, měla do bouřlivých ovací daleko. Je to bohužel následek tvrdých restrikcí, kvůli nimž kultura utrpěla pád jako z mrakodrapu. Lidi, nebojte se chodit do divadel!