Muzikál Branický zázrak: Halucinogenní příběh a mysticky krásná hudba

 

Hudební komedie o bezdomovcích z pražského Braníku? Když jsem o tomto projektu slyšela poprvé, připadalo mi to přinejmenším jako dost ulítlý nápad. Ty ale někdy bývají ty nejlepší, takže jsem byla zvědavá a chtěla jsem dát muzikálu šanci, i když rozhodně nepatřím mezi fanynky Tomáše Kluse. Zaujal mě i fakt, že Kluse s tímto nápadem oslovil Jan Svěrák. Ten tedy vymyslel příběh a na Tomášovi nechal hudbu a texty písní. Já bych si ale sama za sebe tipla, že jeden druhého při práci trochu ovlivnili, případně některé aspekty „vylezly na světlo“ třeba až během zkoušek.

Na premiéru Branického zázraku se mi do Divadla na Fidlovačce nepodařilo dostat a už to vypadalo, že mě předběhne jiná kamarádka a uvidí představení dřív. Bohužel měla ale pekelnou smůlu a zranila se, takže z toho sešlo. A já si musela počkat až na červenec, kdy jsem muzikál zhlédla na Letní scéně Voděrádky (víc o ní jsem napsala na Středočeský magazín). Tam se mi moc líbilo a troufám si říct, že se tam budu ráda vracet, ale co se týče Branického zázraku, neodnesla jsem si z něj žádný velký zážitek. Přitom začátek představení byl vlastně velmi povedený a rozhodně i dějová linka pro mě byla neotřelá, zajímavá. Byla jsem napnutá, jak to asi skončí, jenže bohužel právě závěr, který do jisté míry ovlivnil i můj celkový pohled na toto dílo, byl pro mě velkým zklamáním.

Jak už jsem naznačila, příběh, který se odehrává v současnosti v pražském Braníku, se točí kolem bezdomovců. Hlavní postavou je ale zpěvák a muzikant Pavel Krajíček, kterému se zrovna smůla lepí na paty. Skoro by se chtělo člověku říct, že co se kariéry týče, je už za zenitem, a marně čeká na comeback na scénu. Neomylně přichází i krize středního věku – problémy v manželství a náročná komunikace s pubertálním synem. Zřejmě je to záměr, ale synovi nebylo rozumět ani slovo. Za mě byl Krajíček frajer fotr už jenom proto, že se s ním dokázal normálně bavit. Moc jsem ostatně nepochopila ani Krajíčkovu manželku – zřejmě ve snaze zachránit jejich vztah (alespoň podle jejích slov) podstoupila plastické operace, aby zůstala i nadále krásnou. Ovšem jak z jejich rozhovorů vyplývá, Krajíček po ní nic takového nechtěl. A tak se nabízí otázka – proč si proboha manželé o něčem takovém dopředu nepromluvili? Kdyby spolu od začátku víc a lépe komunikovali, nepotřeboval by Krajíček žádná velká uvědomění, která k němu přišla právě v rámci Branického zázraku… tedy aspoň to tak vypadalo.

Ano, to je další věc, která mě na příběhu rozčilovala. Vlastně jsem totiž závěrečné momenty muzikálu vůbec nepochopila, a tak si nejsem jistá, jak ve skutečnosti dopadl. Zdálo se, že přišel happy end, ale… Bůh suď, jak to bylo myšleno. Ale pojďme tedy popořadě – Krajíčkovi v jeho smůle navíc někdo ukradne různé věci z garáže a posléze ze zahrady. Policie mu dá jasně najevo, že pachatele pravděpodobně nedopadne, ač je docela jasné, že za tím stojí někdo z místní partičky bezdomovců. Krajíček se za nimi tedy vydá a rozjede tak trochu své vlastní vyšetřování. Postupně se ale s jednotlivými bezdomovci seznámí… a dalo by se snad i říct, že spřátelí. Prožije po jejich boku vskutku podivuhodnou noc a dochází k prozření. Ovšem co z té osudné noci se skutečně odehrálo, co byl jen sen a co třeba nějaké bizarní halucinace, to už představení nedává moc jasně najevo a nechává nás v tom plavat. 

Po odchodu ze sálu jsem si tak chvíli připadala jako po opici. Trochu mě pobolívala hlava z toho, jak jsem se snažila pochopit, co se mi to autoři snažili sdělit. Ani jsem nepotřebovala žádné halucinogeny, muzikál mi v tomto ohledu bohatě stačil. Přitom jsem už viděla i šílenější kousky – napadá mě třeba Láska je láska, jenže ta hned ze začátku nastavila jasná, i když nevídaná, pravidla. A držela se jich. V Branickém zázraku jsem měla chvílemi pocit, že sleduji dění reálného světa, ale objevovaly se i zvláštní chvíle, které pak především v druhé půlce představení začaly převládat. 

Jakýsi halucinogenní dojem podpořily do jisté míry i projekce a scénografie (Nikola Tempír). Když Krajíček vzpomíná na lepší časy, vidíme starší záběry, zřejmě pořízené na koncertě Tomáše Kluse. Jindy nám projekce vytvoří animovanou iluzi krajiny včetně domů, vlakové trati, apod. Ovšem některé písničky či momenty jsou doprovázené projekcemi plnými barevných tvarů či abstraktních výjevů. Co se týče scény samotné, velmi jsem ocenila, jak byla vytvořena vila Krajíčkových. Působila autenticky a dokázala se rychle adaptovat do jiných prostředí i mizet, když jí nebylo třeba. Originálně působilo využití PET lahví či igelitu. Chvíli mi trvalo, než jsem pochopila, že igelitová „opona“ jsou vlastně stromy, ale i tak se mi to líbilo. 

Naopak kostýmy, které měla na starosti Katarína Hollá, jsou téměř bezvýhradně moderního rázu a působí jako typické oblečení, jaké bychom v současnosti v Praze mohli vídat. Krajíček má bílé triko, jeho syn šedou mikinu, policisté mají typické černé uniformy, zdánlivě nic zvláštního. Ovšem snová postava, označovaná coby Dívka, má šaty už méně typické – skoro jako by si je „spíchla“ z velké kostkované tašky, do jaké cpeme oblečení při stěhování. Tento detail mě také velmi bavil. 

Ostatně v muzikálu se našlo víc takových perliček, co na mě zasvítily i skrz příběh, s nímž jsem se bohužel nepotkala. Našlo se zde hned několik vtipných momentů, trefných hlášek či komediálních situací. Ocenila jsem i drobnou narážku na tvorbu Zdeňka Svěráka, navíc dost dobře zakomponovanou. Po hudební stránce pak Branický zázrak působil vlastně docela magicky – živá kapela, která jinak vystupuje s Tomášem Klusem, byla skvělá. Z písní proudila leckdy až mystická energie, především díky použití různých druhů hudebních nástrojů a jejich kombinací – rychlé rytmické bubnování, rozbité jemnými tóny piana či snad i trianglu a xylofonu (soudě podle zvuku, neprohlížela jsem si dost pečlivě, co to vlastně měli), energická kytara, vše v souladu. Nechybělo málo a chvílemi jsme začali v hledišti i tancovat. 

Asi nejvíc jsem si zapamatovala songy Polobůh a Kdedomovmůj (ano, neskutečně mě štve, že je to napsané dohromady 😂), i když melodie mi v hlavě cestou domů nezněly, takže to není zas až „návyková“ záležitost. Ale na druhou stranu je pravda, že jisté úseky z druhé zmíněné písně jsem si přece jen chvíli zpívala, především díky chytlavému textu. 

Tedy nemám ani tak na mysli úryvek: „…Jak med pro medvídka Pú, já nenaříkám, já chci mluvit k věci, že mám strach z těhle chlapů.“ Ale spíš refrén, který následuje a tak trochu parafrázuje naši hymnu. „Kde domov můj, kde bezpečí je a klid. Nevzdávám naději na to, že jednou… se zase lidi tu zvednou. Ten zemský ráj… zas toužím objevit.“ Už jenom za tuhle část si Tomáš Klus coby autor textů zaslouží potlesk. A ještě za povzdech: „Jaké by to bylo, kdyby se tu míň šmelilo?“ Následně jsou do písně zakomponovány ještě hlasy osobností z české historie, od „praotce Čecha“ (samozřejmě to není autentická nahrávka 😀, leda by tu někdo cestoval časem), až po prvního českého prezidenta Václava Havla. Ten je zastoupen svým slavným výrokem „pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí.“ Neumím si představit, že bych chtěla denně poslouchat píseň i s těmito citáty, ale uznávám, že přímo na divadle to působilo velmi efektně. 

Tomáš Klus se pak zhostil také hlavní role Pavla Krajíčka. Herecky mu nemám co vytknout, věřila jsem mu a snad bych řekla, že jsem mu i fandila. Možná právě proto mi tolik vadí, že si nejsem jistá, jak to s ním dopadlo a co z toho, co jsme viděli, se skutečně odehrálo a co bylo třeba jenom v jeho hlavě.

V roli jeho ženy Elenky se alternují hned tři půvabné dámy – hnědovláska Veronika Khek Kubařová, známá ze StarDance i řady pohádek a filmů, dále pak tmavovlasá Michaela Zemánková a blondýnka Nikola Ďuricová neboli Glinda z Čarodějky a Tereza z Rebelů. Já měla možnost vidět poslední zmíněnou. Ocenila jsem, že oproti Glindě rozhodně ubrala na frontě „diblíka“. Byla mi sympatická, i přesto, že její postava zpočátku působila trochu jako namyšlená panička. Zpočátku je až roztomile „mimo“, ale přece jen jí to odpustíme, když je vlastně ještě v rekonvalescenci. 😊

Nikola hraje v Branickém zázraku též postavu Dívky, kde se pro změnu střídá se Simonou Tlustou a Evou Zítkovou. Tyto dámy ještě neznám a bohužel ve Voděrádkách jsem nikde nenarazila na ferman s obsazením, a tak si nejsem jistá, koho jsem vlastně v této roli viděla. Rozhodně měla krásné blond vlasy a nádherný hlas, skutečně éterická jako nějaká víla. 

 Nesmím pak zapomenout ani na partu bezdomovců, která v ději hraje zásadní roli. Přiznám se, že postava označovaná Živej, kterou si zřejmě ten večer zahrál Lukáš Pečenka, mě nijak zvlášť neoslovila. Myslím si, že záměrem bylo vytvořit postavu, která je vtipná způsobem mluvy, respektive skoro nemluvy, ale dalo se to asi udělat i zajímavěji. Bezpečně jsem poznala Bronislava Kotiše v roli Profesora – dokázal zaujmout a zároveň mě trochu svým osudem a přístupem k životu i dojímal. Zajímala by mě v tomto případě i alternace, kterou je Dušan Kollár. Ten má sametový hlas a malinko tuším, že by mě možná dokázal rozplakat – i když samozřejmě kdo ví, jak se této úlohy ujal. 

Ferman jsem nepotřebovala vidět v případě Rudy, kterého si zahrál Martin Dejdar. Poznala jsem ho, coby dabingový nadšenec, už podle citoslovce v první scéně, kde se objevil. Bylo skvělé vidět „českého Barta Simpsona“ na jevišti, i když spíš mi tedy připomínal Ozzáka – tak trochu chůzí či gesty a hlasem. Ovšem skoro jsem si chvílemi až přála, aby tam skutečně vystupoval Ozzák, protože ten byl aspoň dobrý člověk, zatímco u Rudy jsem měla v tomto směru velké pochybnosti. Bohužel mi nebyl sympatický, a to ani, když jsem se dozvěděla jeho osud a důvod, proč žije na ulici. 

Zajímalo by mě, jak by na mě působil v podání Šimona Biliny, kterého znám zatím pouze ze seriálu ZOO, ale jsem neuvěřitelně zvědavá, jaký je na prknech, která znamenají svět. Ráda to tak trochu srovnávám, přiznám se. Například Marek Lambora, který zase před tím hrál ve Slunečné, je podle mě na divadle naprosto skvělý.

 Z party bezdomovců jsem asi nejvíce fandila postavě Technickej. Byl to spíš trochu trouba, než aby měl zlé úmysly. Skvěle ho ztvárnil Josef Fečo, který mě baví čím dál víc. Zde dokázal rozesmát i nadchnout skvělým sólem. Jeden z nejlepších pěveckých výkonů večera, navíc zřejmě nejen podle mě, jelikož celý sál mu to dal též najevo potleskem.

V představení vystupuje i dvojice policistů a též paní z úřadu, ale nezanechali ve mně žádný hlubší dojem, a tak jsem se rozhodla o nich nemluvit. Ostatně ani sepsat dojmy z tohoto představení pro mě nebylo zrovna nejjednodušší. Nejhorší tedy bylo začít a pak už to paradoxně docela odsýpalo. Mrzí mě, že nemohu jen chválit, ale byly tam zkrátka věci, s nimiž jsem úplně nesouznila. Možná někdy dám Branickému zázraku ještě druhou šanci… a budu doufat… v zázrak 😊.