Muzikál Cinderella: Dokonalá hudba v kontrastu s přehnanou moderností

 

Když se řekne Popelka, našinec si představí krásnou hrdinku z obecně známé klasické pohádky bratří Grimmů. Který Čech nebo Slovák by neznal její filmovou podobu z roku 1973 pod názvem Tři oříšky pro Popelku? Pohádkový příběh chudého děvčete, které najde v oříšku troje šaty, dostane se na zámecký ples a padne do oka princi, zná u nás každé dítě, dospělý i senior.

Knižních, filmových či animovaných interpretací Popelky však existuje na světě nespočet. Koneckonců ani nevím, zda se dá někde vyšťourat původ této pohádkové bytosti a poskládat příběh tak, jak byl poprvé vymyšlen. Myslím, že je to nemožné. Autor je neznámý, tudíž všechny interpretace pohádky (i ta prvotní od bratří Grimmů) jsou dílem lidové tvorby pouze zčásti. Kdysi v minulosti (cca 20 let zpět) jsem zachytila v televizi americkou filmovou verzi, která byla pojata hodně moderně, animovaných předloh s různě pozměněným dějem bychom také našli možná několik desítek. Rovněž muzikálových podob je několik – americký hudební film z roku 1997 s Whitney Houston a Whoopi Goldberg mě po hudební stránce popravdě vůbec nezaujal, a také filmové zpracování jsem vnímala rozporuplně. V té době to byl pro mě velký barevný kýč, dnes bych se na to ale možná dívala jinak. Zmíním ještě muzikálovou Popelku v německé licenci, která se hrála nedávno i u nás v Kongresovém centru v Praze – s hudbou Karla Svobody a Joshuy Stoltena, která mi až na několik málo drobností sedla a naplno jsem si ji vychutnala. Mnozí mí známí byli naopak rozčarovaní z děje, který ne úplně korespondoval s všeobecně známou pohádkou, české publikum je ale značně konzervativní a jakékoli zásahy do notoricky známých příběhů nese nelibě. 

Naše parta Statečných se při nedávné návštěvě Londýna zastavila také v Gillian Lynne Theatre na představení Cinderella s hudbou Andrewa Lloyd Webbera. Cokoliv z pera tohoto skladatelského mága se mi doteď líbilo, a tak jsem o kvalitním hudebním zážitku ani na chvíli nezapochybovala. Byla jsem však nesmírně zvědavá na pojetí příběhu v moderním duchu a také provedení na jevišti. Hned v úvodu musím říct, že každý z naší party vnímal celé dílo jinak – každému se líbilo/nelíbilo něco jiného.

Toto divadlo jsem nenavštívila poprvé – před pěti lety jsem v něm viděla muzikál School of Rock rovněž z tvorby A. L. Webbera. Půlkruhové hlediště mě okamžitě zaujalo, neboť skýtalo dobrý výhled na jeviště prakticky z kteréhokoli místa. To jsem však ještě netušila, čeho všeho je vnitřní konstrukce hlediště/jeviště schopna… Jeviště disponuje množstvím točen, které s postupem děje otáčejí herce či dekorace různými směry a vytvářejí efekt chůze, anebo změní efekt některé dekorace, když pouhé otočení z ní udělá úplně jinou věc. K tomu největšímu efektu zmíněných točen se však dostanu později.

Netajím se tím, že veškerá hudba A. L. Webbera na mě působí magicky a mnohé jeho skladby dokážu poslouchat celé hodiny, dny, týdny… Proto jsem si od Popelky slibovala strhující hudební zážitek, a naštěstí jsem se ho dočkala. Muzika se nesla v popovém duchu, měla grády i romantiku, a každá melodie ve mně zanechala stopu. Představení bylo samozřejmě se živým orchestrem, hudba zněla chvílemi pompézně, jindy zase pouze s kytarou a velmi minimalisticky. Tento skladatel mě nikdy neomrzí…

Co se týče příběhu, s obecně známou Popelkou má společných poměrně dost prvků, jejich pojetí bylo ale přemodernizované, a za sebe říkám, že až zbytečně přehnaně. Osobně nejsem příliš konzervativní člověk a modernostem se nebráním, modernizování klasických pohádek ale nevnímám jako šťastný krok (mladší generace by samozřejmě mluvila jinak). Potkáváme zde Popelku, její macechu a dvě nevlastní sestry, královnu i prince, přicházíme na ples a také dojde ke ztrátě střevíčku. A samozřejmě happyend. Toť torzo klasické Popelky, vše ostatní je bujará fantazie scenáristy, dramaturga a režiséra.

Příběh ve zkratce (kdo nemá rád spoilery, ať nečte)

Popelka a princ Sebastian jsou přátelé od dětství. Sebastian má být následník trůnu, jelikož jeho starší bratr Charming zahynul v boji proti drakovi, a královna na počest oslav města staví sochu. Ta je však poničena a měšťané obviňují Popelku. Chtějí ji upálit, ale Sebastian ji zachrání. Popelka je sirotek, má jen macechu a dvě švitořivé sestry Adele a Marii, z nichž jedna si dělá zálusk na Sebastiana a tento sňatek již macecha domluvila u královny. Sebastian požádá Popelku, aby přišla na ples, kde si má vybrat nevěstu, ale ona v pochybnosti, že se mu přece nemůže líbit, navštíví svou kmotru, a ta ji umožní dočasnou proměnu, která trvá pouze do půlnoci. Proměna probíhá na jevišti formou plastické operace. Na plese pak Popelku princ nepozná a s úderem půlnoci jedna z Popelčiných sester Sebastiana políbí, načež je královna prohlásí za snoubence. Popelka ze sebe strhá krásné šaty, utíká pryč a cestou ztratí střevíček. Zakrátko se chystá svatba a Popelka již ztrácí všechny naděje. Na svatbě se ale nečekaně zjeví princ Charming, který se přizná, že smrt jen předstíral, aby se nemusel přiznat ke své skutečné lásce, vévodovi de Violette. Královna je kupodivu z této situace nadšená, sňatek dvou mužů posvětí a vyhlásí městečko městem lásky. Sebastian přináší Popelce ztracený střevíček a příběh slaví happyend.

Zdá se vám to přitažené za vlasy? Nedivím se vám. Samotný příběh na mě působil jako totální slátanina, ale zase na druhou stranu tento moderní trend se již stává standardem u všech divadelních žánrů včetně klasických oper. Každý alternativní prvek byl kdysi nový, ale po čase jej přebralo i klasické divadlo. Zřejmě se s podobným modernizováním budeme setkávat častěji. Otázkou je ale také to, kdy je moderní změna či prvek ještě v rámci vkusu, kdy působí jako kýč nebo nevkusné klišé, a kdy to už začíná být za hranou… Do této polemiky se ale nechci pouštět, to už nechám na zvážení každého osobně.

Na druhou stranu, když o tom hlouběji uvažuji, nikde není napsané, že tento muzikál je pohádka, že jo? Název sice evokuje pohádkový charakter, postavy však nutně nemusejí být pohádkové bytosti (aspoň ne všechny), ale také reálné. Fantazijní příběh v podstatě dovoluje vše, o vkusu jsem už mluvila výše.

Navzdory zmíněným skutečnostem na mě ale celé představení působilo dobře, dokonce bych řekla víc než dobře. Opravdu jsem si to užila a vychutnala si vše, co se na jevišti odehrálo. I když nejsem jazykově moc zdatná a anglicky rozumím v průměru každé dvacáté slovo, některým vtípkům jsem sice nerozuměla úplně dokonale, mnohé však šlo domyslet a bylo tak možné se pobavit stejně jako publikum, které se chvílemi doslova řezalo smíchy. Hlavně průpovídky a špičkování mezi Popelkou a Sebastianem musely být opravdu perly. Rovněž macecha a obě sestry (sama pro sebe jsem je nazvala Růžové Glindy) perlily ostošest, a také královna byla pojatá jako velmi vtipná figura. Pro mě to tedy byl pouze poloviční zážitek, ale i tak jsem byla spokojena na maximum, protože hudba byla prostě dokonalá a celou dobu bylo na co (či koho) koukat.

Scéna byla vystavěna v pohádkovém duchu a jednotlivé dekorace sloužily i jako paravány pro další proměny scény. Hry světel a stínů dotvářely kýžené efekty. Kostýmům není co vytknout. Mnohé byly moderní, ale našly se i tradiční, bez přehnaných šíleností. Princ byl naopak oblečen po celou dobu civilně, bílá košile mu ale velice slušela. Šaty Popelky tvořily převážně cáry a hadry, obě sestry naopak připomínaly růžové bonbóny, a do červených šatů královny jsem se doslova zamilovala. A když jsem v začátku zmínila točny, ta největší připravila dechberoucí efekt. Začátek druhé půlky patřil zmíněnému plesu, když se najednou začalo ve směru hodinových ručiček otáčet nejen jeviště, ale s ním i část hlediště. Tanečníci zároveň tančili a obdivovala jsem jejich koordinované pochyby, že z těch točen nespadnou a nezapletou si nohy. Po chvilce se část hlediště ocitla na opačné straně čelem ke zbytku hlediště a tančící jeviště zůstalo uprostřed sálu. Tudíž se z asi 15. řady najednou stala řada první… Klíčový moment představení si tedy mohl vychutnat pěkně zblízka prakticky každý divák. Taneční company rovněž není co vytknout. Celý ansámbl byl sestaven bez jediného slabého článku.

Popelku velmi přesvědčivě a sebevědomě hrála Carrie Hope Fletcher. Typově to nebyla žádná křehká princezna ani puťka domácí, ale naopak holka „krev a mlíko“ do kočáru i do vozu. Upovídaná, energická, nepřehlédnutelná. Rozhodná, ale také plná emocí. S velkýma očima a také s krásným hlasem. 

Sebastian, hezounek s exotickým vzhledem Ivano Turco, byl její pravý kontrast, zpočátku nenápadný, ke konci to však pěkně rozjel. Při troše fantazie mohl připomínat pohádkového prince, ale opravdu jen špetičku. Charakter role však splňoval a dobře vystihoval. Královna Jessica Kirton a macecha Victoria Hamilton-Barritt byly naopak energické, panovační a skvěle se doplňovaly. Jejich duet byl jedním slovem fantastický. Okouzlující byla také kmotra, Afroameričanka Gloria Onitiri. Dámskou company tvořily vynikající tanečnice, pánskou zase parta statných chlapů, kteří zřejmě utekli z nedaleké posilovny. Dámské publikum si tedy (soudě podle potlesku při obnažených svalech) přišlo na své, já jsem však víc než jejich svaly oceňovala spíš nadprůměrné taneční schopnosti. Celá company se nejlépe ukázala na zmíněném plese, kde předvedla klasické společenské tance i moderní taneční kreace. 

Podtrženo, sečteno… Cinderella mě dokázala pohltit i navzdory některým šílenostem, které s pohádkovým vzorem vůbec nesouvisejí. Obsazení, výkony, provedení na jevišti a hudební složka předčily má očekávání, a scenáristovi jeho nešťastné psychické rozpoložení velkoryse odpouštím 😊