Muzikál Doktor Faust: Lze spasit zaprodanou duši?

 

Představení číslo 666 – přesně toto číslo zahlásila tabulka počítající moji divadelní statistiku po generálce Doktora Fausta. Ďábelské číslo připadlo na ďábelské téma. Asi začnu být pověrčivá. 😀

Na tento muzikál jsem se moc těšila. Hudba mladého skladatele Vojtěcha Adamčíka mě úplně odrovnala v muzikálu Cyrano, který jsem viděla v Českých Budějovicích (v článku jsem rozhodně nešetřila chválou). Vlastně celý autorský tým u Cyrana i Fausta je téměř shodný, a to mi dávalo jisté záruky, že půjde o stejně silný zážitek.

Zabrousím trochu do faustovské tematiky, která byla zpočátku trnem v oku kritikům ve smyslu, že je na divadelní scéně již „přefaustováno“. Což je pravda. Ale klasika se opakuje pořád dokola. Stejně je na tom Romeo a Julie (schválně, kdo spočítá, kolik adaptací bylo vytvořeno jen za posledních 10 let?), Hamlet, Tři mušketýři a několik desítek dalších. Kvalitní klasický námět bude vždy lákat ke ztvárnění na plátně nebo na divadelních prknech. Vojtěch Adamčík v tomto zariskoval již se svým Cyranem, který se mu však povedl stejně dobře jako Doktor Faust.

Kromě zmíněné generálky jsem měla možnost vidět i slavnostní premiéru a jednu reprízu, tudíž moje dojmy budou ze tří různých představení.

Po autorské stránce mě muzikál opravdu nezklamal. Měla jsem velká očekávání, k nimž samozřejmě přispěla i atmosféra na akcích pro novináře, kam nás produkce laskavě pozvala. Začnu tedy hudbou, a zde mohu jen chválit. Kdo mě zná, už ví, že se mi nelíbí ledajaká muzika, ale naopak očekávám jistou originalitu, zajímavé akordové seskupení, nástrojovou pestrost a také veškeré styly v celém díle by podle mě měly ladit a zapadat do sebe. Vojtěch Adamčík naplnil moje představy do poslední noty. Stejně jako Cyrano, i Faust zněl jedním slovem fantasticky. Neotřelé hudební nápady, malebné sólovky, dramatické duety i výrazné hudební motivy ve sborových písních proudily do mých zhýčkaných uší jako mana nebeská. Celý muzikál se nesl převážně v rockovém duchu, tvrdší sound libozvučně zjemňovaly a doplňovaly něžné flétny, klavír a překrásné housle. Hudba byla hlavně kompaktní – jako jeden celek, žádné hudební číslo výrazně nevyčuhovalo, naopak zapadalo do děje, doplňovalo texty, zvýrazňovalo charaktery anebo aspoň dělalo příjemný podmaz a nenechalo diváka ani na chvíli vydechnout, natož nedejbože nudit se.

A to ještě nezmiňuji vokály, živě zpívající kompačku s tenorovo-sopránovým rejstříkem a dobové nápěvy navozující pekelnou atmosféru. Adamčík své zpěváky rozhodně nešetřil: rychlé songy i komplikované vokály (čtyřhlasy? či dokonce vícehlasy?) jim musely dát zabrat, profesionálové to ale zazpívají i bez zamotání jazyka. Tento pan skladatel mě baví čím dál víc.

Hned úvodní číslo je hudební lahůdkou, náboženský zpěv Kyrie eleison (Pane, smiluj se) dostal novou melodii a z pekelných úst zněl přímo rouhačsky. (Tento nápěv – oslavný, nebo též kající – je v hudebních dílech poměrně oblíbený, neboť jsem jej vlastně slyšela již ve třech různých muzikálech a vždy měl jinou melodii.) A pak scéna, kde dialog vedou tři postavy, z nichž jedna mluví jen zvukem houslí, je naprosto perfektně postavená. Po hudební stránce považuji toto úvodní číslo za jedno z nejlepších, jaké jsem dosud viděla a slyšela. Dočkáme se i něžných kantilén (zde však podotknu, že nejsou tak nechutně komerčně přeslazené, jaké slýcháme v některých dalších původních muzikálech, ale i tak se vám dostanou pod kůži), dále „husokůžových“ magických vokálů zahrnujících snad všechny zazpívatelné oktávy a dokonce i kabaretních čísel. Ty mi zase hudebně i tematicky trochu připomínaly kultovní muzikál Excalibur skladatele Michala Pavlíčka z doby asi před 15 lety. Kabaret jako hudební proud jde obyčejně zcela mimo mě, ve Faustovi mě ale i tato čísla bavila.

No a živá kapela, to je třešnička na dortu. Vzácnost, která by měla být spíš standardem. Na generálce ještě hodně haproval zvuk a byla ohromná škoda, když tajemné housle zněly velmi tiše a některé krásné hlasy nebylo téměř vůbec slyšet. Na premiéře to už bylo lepší, bohužel repríza se v tomto směru opět nesla v generálkovém duchu.

Líbí se mi, že děj muzikálu ctil z velké části původní předlohu – tu nejznámější od Goetheho. Tragický příběh zůstal tragickým, žádný happy end se nekonal. Naopak – na konci zůstalo mnoho nezodpovězených otázek a tragédie nejen života, ale i smrti, byla naplněna do poslední kapky krve (doslova). Příběh doktora Jindřicha Fausta a krásné Markétky je odhalený až na dřeň, aby divákům drásal duši. Upsat se peklu totiž nejde jen tak. Děj se nijak netáhne, celý muzikál trvá dvě hodiny i s přestávkou. Scénář tedy rovněž naplnil má očekávání, příběh jsem si užila se vším všudy a měla pak nad čím přemýšlet. Nebudu zacházet do detailů, některé souvislosti musí divák objevit sám.

Když už mluvím o ději, musím zmínit texty písní. Rýmy i fráze jsou příjemné na poslech, poetické, plné zajímavých básnických obratů. Zachytila jsem pouze jediný verš, který mi rval uši, jinak textům nemám co vytknout. Co nešlo u některých písní přeslechnout, byla rytmika „postavena na hlavu“, myšleno v dobrém. Textař Jan Batysta si s muzikou dělal, co chtěl, a některé písně otextoval mimo veškeré zákony češtiny. A přece to znělo fantasticky. Anebo nejdřív vznikly texty, které takto vtipně pojal skladatel? To už vědí jen oni dva… 😉

Kostýmy a celková scéna Patrika Holíka hezky zapadly na malé jeviště. Veškeré dekorace byly funkční, ty statické představovaly studený středověk s prvky gotiky, pohyblivých naopak moc nebylo. Jeden stůl a pár kamenů se schody plnilo několik funkcí. Žádné zbytečnosti, žádná přeplácanost. V kostýmech bylo také možné vidět temnou dobu i ďábelskost vyslanců pekla. Červené pláště obou Mefistofelů byly překrásné. V jedné oblasti však podle mě zůstal nevyužitý potenciál, a to byla světla. Během celé generálky svítila takřka stejně, na pozdějších představeních již některé scény byly nasvícené o něco lépe, pekelná atmosféra by však mohla být právě pomocí světel či kouře víc umocněna. Přišlo mi to škoda u tanečníků/přízraků, jelikož vypadali v podstatě jen jako „zmalované obličeje“, a pak zejména v těch scénách, kde se kouzlilo. Těm několika skvělým kouzelnickým trikům by víc slušela tajemná atmosféra, a to nejen pro efekt, ale i proto, aby je diváci v předních řadách brzy neodhalili.

Když tedy vezmu muzikál jako celek, scénáři a hudbě není co vytknout. Jediné, co někde mírně pokulhávalo, byla režie, a to konkrétně u postav obou Mefistofelů.

Koukám na to samozřejmě čistě subjektivně, režisér David Cody měl zcela jistě svou vizi, kterou měli herci naplnit. Myšlenka ďábla ztvárněného mužem i ženou najednou není úplně neobvyklá, rozhodně je však zajímavá a vyplatila se v muzikálu použít. Navíc se během představení tento záměr i krásně vysvětlí, a rovněž vyjde najevo, koho/co celý čas zosobňují členové tanečního ansámblu a co znamenají jejich převleky a masky. Vedení obou ďáblů mi však zpočátku nedávalo žádnou logiku, spíš naopak – přišli mi docela komičtí ve chvílích, kdy se Faust klepal strachy, a stejný strach jsem chtěla pocítit i já jako divák. Takto na mě působili zejména na generálce, a dost to ublížilo Viktoru Aaronovi, který se různě kroutil a šklebil ve chvílích, kdy mluvilo jeho „druhé já“, a tak na sebe zbytečně strhával pozornost.

Z generálkové dvojice Ciprová/Aaron mi jednoznačně vyšla vítězně Nikola Ciprová. Má mocný, rockově zbarvený hlas a ženské půvaby, které k postavě ďábla/pokušitele prostě patří. Kostým jí sedl, zpívala skvěle, i když generálkový zvuk ji občas poškodil. Dokázala toho úlisného zloducha dobře zahrát, na rozdíl od Viktora Aarona jí pomohlo i ďábelské líčení, kdežto naopak jemu v některých částech spíš ublížilo. Viktor zpíval velmi dobře, hlas má ještě nevyzpívaný, ale kvalitní, má drive, sílu a zbarvení spíš popové než rockové. Jeho výraz ale ne úplně korespondoval s postavou. Ďábel je vládce, tudíž stačí, že se zjeví, a musí být slyšet spadnout špendlík, a to se Viktorovi bohužel moc nedařilo. Místo mocného vládce připomínal spíš neškodného čertíka a extrémní líčení z něho dělalo víc klauna než někoho, kdo může člověka/smrtelníka zničit mávnutím ruky. Nevím, zda je to jen Viktorova herecká nezkušenost a role tohoto typu jsou na něho ještě příliš velké sousto, anebo to byl režijní záměr, každopádně chování těchto skvěle vymyšlených postav (včetně zbytečného nekonečného kroužení kolem Fausta či mladého Jindřicha – v těch chvílích jsem se pokaždé přistihla, že přestávám vnímat texty, což mi zpětně přišlo dost líto) vyznělo na generálce kontraproduktivně a jejich pravý charakter tak spolehlivě pohřbilo.

U premiérové dvojice Ciprová/Korbel se garde obrátilo. Sice spolu velmi dobře ladili, Ladislav Korbel měl však nad Nikolou výrazně navrch. Pěvecky, a především herecky. Jeho přímé držení těla, výraz i pohyby z něj udělaly dokonalého ďábla. V očích měl celý čas zákeřnost schovanou za úsměv a podlízavost v hezkých slovech bylo cítit v celém sálu. Láďův rockový hlas přesně ladil s hudbou a Mefistofeles v jeho podání byl přesně ten pokušitel – „anální alpinista“, schopen ze sebe udělat i dřevěné želízko, jen aby přiměl Fausta podepsat osudnou smlouvu. Elegantní darebák, který vás přesvědčí i o tom, že Země je placatá. Zároveň však nechával prostor i dámě vyniknout v jejích pasážích, což Nikole velmi pomohlo. Byli oba celkově sehranější, takže režijní záměr ztvárnit jednu duši ve dvou tělech naplňovali. Tudíž na premiéře jsem měla z obou Mefistů o hodně lepší pocit. Až na to nekonečné kroužení…

Reprízová dvojice Pešková/Korbel zanechala ve mně nejlepší dojem. Markéta Pešková byla opravdová sexy ďáblice, úlisná, vypočítavá, nekompromisní. S Láďou byla také absolutně sehraná i v pohybech, jako by jeden druhému dělali stín. Její rockový silný hlas byl už jen bonusem v jinak bezchybně pojaté i zahrané roli.

Postava doktora Fausta je napsaná i vystavěná velmi dobře. Starý vědec, s chátrající tělesnou schránkou, na pokraji zoufalství a z lásky k mladé dívce, udělá svou největší životní chybu, čímž zmaří život svůj i své velké lásky. Tomáš Trapl pokaždé udělá z malé postavy velkou a z velké ještě větší. A pořád umí překvapit. U Fausta nemá moc možností improvizovat, ale ani to není třeba. Veškeré své proměny hrál s noblesou a zápalem. Zpěv není nutné komentovat, role mu sedla po všech stránkách. U Zbyňka Frice mohu napsat totéž. Není co vytknout, rovněž dobrá volba.

Markétka je role, kde není nutná žádná inovace oproti literární předloze. Mladé naivní děvče pečující o nemocnou matku, věřící Faustovi, že ji uzdraví. Místo pomoci k ní přijde tragédie největších rozměrů. Natálie Grossová již dozrála na vážnější role, zpívá čím dál lépe a kvalitní sopránový rozsah také nezapře. Herecky a tanečně si vede skvěle. Marianna Polyáková byla rovněž výborná a roli si vyloženě užívala.  

Matku Markétky hrála na generálce Marie Šlehoferová, pro mě nová tvář, s mocným a barvitým hlasem a příjemným civilním herectvím. Na premiéře i repríze ji vystřídala Dita Hořínková, která mě ještě nikdy v žádné roli nezklamala. Svůj operní sound teď nepotřebovala, ale i popově laděné písně umí zazpívat tak, že diváka chytne za srdce.

Mladého Jindřicha na generálce i premiéře bravurně zahrál Lukáš Randák. Jeden z těch muzikálovců, který zraje jako víno. Dokonce mě v některých momentech napadla myšlenka, že by si s Viktorem Aaronem mohli vyměnit role. Lukášovi ale seděla i role Jindřicha. Hrál vlastně starého muže v mladém těle, což dokázal velmi dobře ztvárnit. Jeho konfrontace s dvojicí Mefistů byly velmi silné dialogy, spojené se zoufalstvím z bezvýchodné situace a smířením s osudem. Lukášovi bohužel na generálce nejvíc ublížil špatný zvuk, jedna jeho sólovka byla úplně utopená v hudbě či dunivých zvucích ze zákulisí, které tam určitě nepatřily. Na premiéře to již bylo lepší. Jakub Mauer má hlas položený výš, tudíž v hloubkách byl špatně slyšet (anebo to opět byla chyba zvukaře?). V herectví byl ze začátku nejistý, ke konci, zejména v silném tragickém závěru, byl ale dokonale přesvědčivý. Klobouk dolů!

Velmi atraktivní a zajímavá je role čarodějky Iklil. Je to ryze fantazijní postava, na níž se kostymér, vizážista i choreograf doslova vyřádili. Její árii Čarodějnický sabat jsme znali již z novinářských zkoušek, s orchestrem je to však „jiné kafe“. Kateřina Michejdová na generálce i Kateřina Herčíková na premiéře naplno využily možnosti kostýmu a předvedly okouzlující tanec. Obě mají hlas rockově zastřený, silný, se zvláštním kouzlem. Třetí čarodějka Monika Sommerová má však pro mě ještě větší kouzlo díky svému opernímu hlasu, který tak nesmírně obdivuji, a i do rockově laděné písně skvěle zapadl. Ani jedné čarodějce však není co vytknout. Samotná postava nemá moc prostoru, ale je natolik výrazná, že si ji zaručeně zapamatujete. A to i díky té skvělé písni s ohromnými vokály a magickou atmosférou – podle mě asi nejlepší, která v muzikálu zazní. Bohužel u Moniky opět zaúřadoval špatný zvuk a její úžasný barvitý operní soprán bylo slyšet jen v každém druhém taktu, což celou píseň kompletně degradovalo.

Musím pochválit i členy taneční company a skvělou práci choreografky Petry Parvoničové. Mnohé choreografie, které v době zkoušení zveřejňovala produkce ve stories na sociálních sítích, mi zprvu připadaly jako aerobic (některé pohyby se nelišily od těch, které cvičím já s trenéry ve fitku), v kostýmech a v kontextu s dějem však již dávaly smysl. Když však tanečníci začali na jevišti přesouvat některé těžké dekorace, ztráceli u toho výraz oněch zmíněných přízraků, což mi přišlo jako škoda. Podobně to bylo už i u Cyrana, tam se to však dělo nenápadně a tak nějak přirozeně. Což takhle opravdu přehodnotit svícení (nebo režii), aby rušivé elementy (když už musejí být) nepřitahovaly tolik pozornosti?

Doktor Faust je i navzdory tématu kvalitním dílem, který v té směsici rozmáhajících se hit muzikálů má své místo. Éra Karla Svobody už zapadá prachem (ó, kéž by se na prkna vrátil jeho Monte Cristo!), mladých kvalitních skladatelů či muzikálových textařů moc není, o to je víc potěšitelné, když někoho takového objevíte. Je velká škoda, že Divadlo Na Maninách nemá takovou strategickou polohu, aby přilákalo víc diváků. Představení má své mouchy, je z něj však cítit zápal, srdce i potenciál. Živá kapela je také obrovský benefit. Už jen tyto aspekty dělají Doktora Fausta výjimečným.