Muzikál Vlasy: Moderní obrazy ze života květinových dětí

 

Věřím, že muzikál, kterému chci svůj dnešní článek věnovat, dlouho představovat nemusím. 😊 Muzikálová legenda Vlasy je po České republice populární i díky tomu, že jí dnes již kultovní filmovou podobu vdechl celosvětově známý český režisér Miloš Forman.

„Svůj jazyk a bradu též. Mám vlastní krk i vlastní pěst. Svý srdce mám i duši svou, na vlastních nohou já musím stát.”

Ne každému sedne modernizace klasiky nebo děl, která mají více méně pevné časové zařazení. Myslím ale, že v Kalichu na to šli „od lesa”. Místo v šedesátých - sedmdesátých letech se ocitáme na zkoušce školního představení. Paní učitelka érou hippies žije zjevně dodnes a snaží se na ní svým studentům ukázat některé lidské hodnoty. Zároveň chce svým studentům zprostředkovat setkání s válečným veteránem. Příběh o odvaze, touze po svobodě, vzpomínkách a životních hodnotách se v Kalichu úzce propojuje s postupným prolínáním tematiky generačních rozdílů - co rozděluje rodiče a jejich děti? Kolik upřímnosti potřebuje veterán, kolik ředitel školy a kolik student? A může dítě svého rodiče někdy pochopit? Mohl bych pokračovat dále, ale v Kalichu vznikl takový propletenec několika rovin, že bychom tu byli dlooouho. 😀😊

Upřímně musím říct, že mě Kalichovská verze vážně baví. Pokaždé tam díky odvaze autorů a účinkujících objevím něco dalšího, a to třeba náznak dalšího tématu, které bylo (nebo třeba ještě stále je) ve společnosti tabuizováno, nebo přinejmenším není úplně dobře přijímáno. Na druhou stranu některé písničky, ač jsou po vizuální stránce výborně ztvárněné, vlastně v rámci příběhu moc nevyniknou. Ale o to víc mě baví v nich hledat další a další drobnosti, které mě v průběhu představení vždycky někam dovedou. 😊

A to nejen díky účinkujícím, k nimž se zanedlouho dostanu, ale především díky geniálnímu překladu. Pan Jiří Josek se řadí k mým nejoblíbenějším autorům muzikálových překladů a některé písničky se díky jeho umu vryly do hlavy skutečně nesmazatelně. Režie a choreografií tohoto expresivního, rozmanitého a vlastně docela kontroverzního představení se ujala dvojice Šimon Caban a Petra Parvoničová. Hercům dali prostor vyniknout a ukázat se v širokém množství poloh. V zajímavých choreografiích navíc dostala znatelný prostor company, která je v Kalichu, jako již tradičně bezchybná a odvádí svou práci na jedničku.

Hlavní dvojroli Bergera a veterána na jevišti ztělesňují Roman Tomeš a Přemysl Pálek. Výkony jsou vždycky nesmírně vyrovnané. Fantasticky zpívají, dokážou od sebe Bergera i veterána odlišit (ale kdo ví, není to jeden a tentýž člověk?) navíc oba dva fantasticky tančí. Vypíchnout ale musím jejich závěrečný výstup uprostřed snad nejznámější skladby z muzikálu - Let The Sunshine In. Pokaždé mě s naprostou jistotou na chvilku ochromí.

Charakterově vlastně trochu protipól k bláznivému a nespoutanému Bergerovi představuje „slušňák” Claude, který se chce vydat bojovat do války. Musím se přiznat, že Milan Peroutka mým favoritem není, ale uznávám, že zrovna ve Vlasech podává obstojný výkon. Nicméně občas si během velkých choreografií nejde nevšimnout, že si není nejjistější. Alternující Richard Pekárek předvádí emoční koncert, kdy je uvěřitelný v každé replice, kterou od něj slyšíme.

Když se v divadle stane, že někdo skutečně hraje celou dobu a jen nepůsobí, že čeká na své repliky, beru to trochu jako zázrak. Ta postava se před vámi totiž skutečně děje. Žije, dýchá, reaguje, používá mimiku, gesta… jako my všichni v běžném životě. Nejenže skvěle tančí a zpívá, ale svou Sheilu Charlotte Doubravová na jevišti skutečně žije. Odvádí naprosto fenomenální práci. Ani vteřina z její strany není prázdná, a to i ve scénách, které na Sheile nestojí a moc tam toho neříká. Navíc se jako postava celou dobu poměrně znatelně vyvíjí a určitě na začátku nevidíme tutéž Sheilu, jako na konci. Proti tomu Sheila Petry Vojtkové je vlastně po téměř celou dobu příběhu stejná. Nechci tím však říct, že by podávala vyloženě špatný výkon. Po pěvecké a taneční stránce je výborná.

V rolích jejich spolužáků se objevují Lukáš Adam a Jan Tenkrát (Hud), Jan Fanta a Štěpán Komárek (Woof) a Filip Hořejš a Viktor Novák (Steve). Všichni pánové jsou skvělí, přičemž písničky „Jsem černej” (kde odvádí skvělou práci jeden i druhý Hud) a „Vlasy” (kde září zejména Filip Hořejš), jsou skvěle zapamatovatelné.

Báječná sólová čísla provázejí i další ženské role. Hned ze začátku představení slyšíme hitovku „Vodnář”. Ať už ženskou víceroli hraje Kateřina Bohatová, Kateřina Kráľovská Steinerová nebo Marie Křížová, vždy se jedná o skvělý zážitek. Každá z nich je především v roli učitelky vtipná a uvedená písnička slibuje zážitek z představení. Ačkoli je role Jeanie (velmi dobré Simona Tlustá a Michaela Tomešová) docela bláznivá, zpívá jednu z nejdojemnějších písniček představení – „Franka Millse”.

Nejsilnější zážitek z představení mám ovšem spojený s postavou Suzan. V této roli se představilo už více hereček. Nicméně Nina Horáková a Tereza Machová však ční nad ostatními. Jsou vtipné, jsou barevné, jsou skvělé… a když zpívají „Je snadné nemít rád”, tak ani nedutám. Tahle písnička je velmi niterná. A obě zmíněné představitelky jsou v ní báječné.

Ze sólových rolí mi zbývá zmínit mužskou víceroli. Ač jsem viděl obě alternace, zmíním skvělého Petra Novotného. Ve svých výstupech je naprosto přesný a nepřehrává.

Sečteno, podtrženo… vlastně se těším, až Vlasy uvidím znovu. Těším se už teď, zda na fermanu uvidím jméno Charlotte Doubravové a užiju si ji, jak žije Sheilu. A těším se, až znovu uslyším „Je snadné nemít rád”. A vlastně i na to, jak budu hledat nové cesty k pochopení některých barev, kterými všichni zúčastnění malují zdánlivě (ne)souvislé obrázky ze života květi(nových) dětí.

„Jestliže máš všechny lidi tolik rád, stůj a zkus se podívat.”