Zvídavé otázky 7 statečných: Jozef Hruškoci

 
Foto: Zbyněk Raboň

Bruce Bechdel, Sweeney Todd, Nick Prcka či „Franta Pepa jednička“, jak soukromě nazývá „svého“ císaře charismatický člen DJKT v Plzni - Jozef Hruškoci, další z řady sympatických Plzeňáků, který usedl do našeho pomyslného „Křesla pro hosty“.

Co představitele Sweeneyho Todda stojí při studiu role nejvíce úsilí a čemu se naopak snaží vyhnout? Je zastáncem moderních děl, či je spíše klasik?  A proč se musí při zkoušení „emočně zničit“? Na tyto a další „Zvídavé otázky“ nám Jozef Hruškoci velmi ochotně odpověděl.

Marťa: V posledních letech ztvárňujete jednu ikonickou roli za druhou, a to vždy skvěle - od Sweeney Todda, přes St. Jimmyho, Franze Josefa či Nicka Prcku až po Bruce Bechdela. Sledujete v rámci přípravy na své role jejich předchozí charakteristické představitele? A co vás obecně při přípravě na roli stojí největší úsilí?

Právě naopak, snažím se charakteristické představitele těchto rolí nesledovat, abych to podvědomě nenapodoboval. Nedívám se ani na filmy, ani na záznamy představení. Role hodně rozebírám s režisérem a také nad tím člověk přemýšlí sám. Asi nejvíc úsilí mě stojí to, abych v každé roli vypadal jinak, a ne jako Pepa. Aby ty role byly oddělené - ať už je to Bruce Bechdel, Sweeney, nebo Nick Prcka, tak aby se každý jinak hýbal, jinak mluvil, prostě měl jiný projev. Jestli se mi to daří, to už nechám na vás…

Coffeerun: Vnímám vás jako herce, který má široký rejstřík hereckých poloh… od komediální (Něco shnilého!), přes lehce unylé (Elisabeth) až po dramatické (Sweeney Todd). Právě v této roli jste mě takříkajíc dostal. Neskutečně vám sedne. Je to zcela odlišná hudba od klasických muzikálových melodií. Máte raději modernější díla, nebo jste spíše klasik?

Líbí se mi vaše přezdívka, protože mám kávu hrozně rád. 😊 Ale abych odpověděl na vaši otázku - já prostě zbožňuji jakékoliv své role. I když dříve to tak úplně nebylo, kdysi jsem s některými dost bojoval. To mě pak ani nebavilo hrát ta představení. Ale to už je hodně dávno.

Teď už je mi vlastně jedno, jestli je to klasický muzikál, nebo něco nového a moderního. Vždycky se snažím vybudovat si sám za sebe, tedy já jako Pepa, k dané postavě pozitivní vztah. Přece jen i záporná postava může zaujmout právě tím, že je třeba i citlivá. Na slaďoušovi zase může být i kousek zlého, což mě taky baví. Zkrátka mám rád „barvitý“ postavy. Vždycky si tam tedy najdu něco, co mě zajímá, díky čemuž mě pak baví zkoušení a posléze i to hraní. Není nic horšího, než nesnášet nějakou postavu a pak ji ještě hrát. I to jsem zažil, rozhodně to není dobrý. 😊

Nikča: Nejvíce jsem si vás zapamatovala v roli Franze Josefa (muzikál Elisabeth). Pokud máte šanci ztvárnit nějakou reálnou postavu, zjišťujete si o ní více informací?

Ano, vždycky se snažím o té postavě zjistit aspoň trochu něco navíc, co není ve scénáři. Hodně nám s tím pomáhá nejen režisér, ale třeba i dramaturg našeho divadla Pavlík Bár. Ten to má vše načtené a sečtené, a tak nám dává spousty skvělých informací, které by se vlastně člověk sám nedočetl, nebo by je přinejmenším nenašel úplně snadno.

A zrovna v případě Elisabeth jsem si zjišťoval hodně informací z webu a vím, jak byl císař Franz Josef (neboli Franta Pepa jednička, jak to u nás koluje 😊) prostě „pünktlich.” Myslím si, že to mi také hodně pomohlo ho začít ztvárňovat tak, jak nyní vypadá – tak trochu toporný ňouma. Bylo to také dáno přísnou výchovou a tím, že neuměl vyjádřit své emoce. 😊

Džejňulka: Moc jste mě bavil coby Nick v Něco shnilého! a na druhou stranu v roli Jerryho v muzikálu Donaha! jste mě zase v jedné písni dojal. 😊 Co naopak dokáže pobavit vás a co ve vás dokáže vyvolat melancholickou náladu?

Tak, mám rád divadlo, to jistě víte. 😀 I když poslední dobou jsem neměl moc příležitost ho navštívit jako divák. Rozesmát mě umí dobrá komedie, dobrý vtip. Zjistil jsem ale, že už mě úplně nebaví prvoplánové vtipy na jevišti, ale spíše takové, u nichž už člověk musí trošku přemýšlet. Komedie, kde musíte číst mezi řádky, vtipy přicházejí postupně, třeba i takové mikro, které nepochopí úplně každý, ale už je potřeba znát nějakou tu tematiku. To mě dokáže hodně pobavit. A co mi dokáže způsobit melancholickou náladu? Odpověď je vlastně hrozně jednoduchá – dobrá hra, kde herci ví, o čem mluví a musí věřit tomu, co říkají. Samozřejmě také hudba, ale třeba i film, seriál a podobně.

George: Musím se přiznat, že jsem již viděl mnoho muzikálů, jak u nás, tak v cizině. Při nedávné návštěvě představení Fun Home jsem si ale uvědomil jednu věc.  Je mnoho muzikálů, které člověk vidí, pak si řekne: Fajn, pěkný. Uběhne pár dnů a už o nich neví. Kdežto Fun Home je úplně jiné představení, má silný příběh, hudbu i obsazení. Máte také rád tento typ muzikálů, u nichž je nejisté, jak je český divák přijme? Vím, že třeba v Londýně se hrají muzikály týkající se běžných témat ze života (nemoc, šikana, sexuální orientace, apod.), což u nás zatím moc nešlo. Jak vnímáte tento rozdíl, třeba při právě zmiňovaném Fun Home? Mimochodem vám děkuji za krásný zážitek z divadla a za váš perfektní výkon.

Tenhle typ muzikálu mám hodně rád, protože mám pocit, že mě jako herce posouvá dál. Díky takovým hrám můžu své dovednosti rozvíjet. Možná k těmhle věcem mám i trochu zdlouhavější proces a potřebuji se během zkoušení nějak „emočně zničit“, aby se mi tyto postavy zažraly pod kůži.

Podobně to asi má také můj dobrý kamarád Petr Jeništa, s nímž jsme kdysi zkoušeli Polibek pavoučí ženy. Mluvil jsem v té době s jeho tehdejším přítelem a ten mi říkal, že se s Petrem nedá vydržet, když zkouší těžké role typu depresivních maniaků a podobných. Zeptal jsem se ho, proč to dělá? A on na to: „Protože to má natolik v sobě, že se pak stejně chová i v civilu.“ A já jsem si říkal: „Nerozumím. Vždyť je přece hrozně jednoduchý to oddělit.“ Jenomže v té době jsem o herectví nic moc nevěděl.

Až časem jsem zjistil, že když zkouším postavy jako Bruce Bechdel z Fun Home nebo Sweeney Todd, tak nad nimi musím mnohem víc přemýšlet, a tak si je nechtěně nosím domů. A pak se z toho samozřejmě snažím nějak dostat a oddělit soukromý život od práce, ale během zkoušení to pro mě není tak jednoduché. Potřebuji je zažrat pod kůži, abych během toho představení přesně věděl, jak má postava vypadat. Omlouvám se všem kolegům, na které jsem občas nepříjemný, když takovéhle věci zkouším. 😀 A samozřejmě se omlouvám hlavně své rodině. 😊

Annie: V průběhu tohoto roku byla na Malé scéně DJKT uvedena vítězná díla projektu INTRO ’21. Jelikož jste hrál ve všech těchto inscenacích, zajímalo by mě, zda vás některý z těchto titulů oslovil více než ostatní a byl byste rád, kdyby v repertoáru DJKT zůstal? Jak celkově tento projekt vnímáte?

Ano, byl jsem ve všech INTRECH a svým způsobem mě oslovilo každé z nich. Asi nejvíc mě teda dostalo to první - Otřást vesmírem, kde mě bavilo zkoušení díky tomu, že jsme byli docela malá parta: já, Dušan (Kraus – pozn. 7 statečných), Pája (Pavel Klimenda – pozn. 7 statečných), Venuše (Zaoralová Dvořáková – pozn. 7 statečných) a Sonička (Hanzlíčková – pozn. 7 statečných). Člověk pak může pracovat mnohem intenzivněji a netříští se tolik jeho pozornost. A tady jsme měli hodně dialogů právě s Dušim. Tak tohle mě asi zasáhlo nejvíc.

Co se týče Niny (Píseň pro Ninu – pozn. 7 statečných), ta se odehrává v prostředí, které já osobně moc nevyhledávám, není mi příliš blízké. Takže téma se mě tolik nedotklo, i když mě bavilo, že jsem si v té roli mohl trošku „zazlobit“. Navíc musím říct, že to ti mladí autoři napsali opravdu velmi chytře. Napsat takovouhle věc na dvě hodiny, kde jsou postavy už opravdu propracované a vystavěné, navíc v tak mladém věku? Autorům bylo snad jen 20. Takže - klobouk dolů před nimi.

Představení Kouzelné hodinky doktora Kronera se mi také hodně líbilo, už jen tím crazy prostředím hodinek. Navíc to byla skvělá práce, jak s Vilémem (režisér Vilém Dubnička – pozn. 7 statečných), tak i s Evou Rezovou (choreografie – pozn. 7 statečných) a samozřejmě s Andrejkou (Andrea Pavlovičová – pozn. 7 statečných), která je naše, jak už já říkám, dvorní kostymérka. 😊 Jó, to byla hodně dobrá práce.

Bavila mě vlastně úplně všechna INTRA, každé bylo v něčem jiné. Ale nejvíc teda asi Vesmír a Hodinky, teď si nedokážu vybrat. Bude to tedy 50/50. 😊

Eponine: Hrajete mimo jiné v muzikálu Donaha!, který se hrál už v několika českých městech. V Mostě si jeden herec na děkovačce přišlápl pásek od županu a v Kladně zase osvětlovači rozsvítili při závěrečné scéně dřív, než měli. Stala se nějaká „nehoda“ i v Plzni? 😀

Jo, tak takových historek máme z Donaha! hodně. 😄 Přesně, stane se, že osvětlovač to odklikne pozdě a nám je vidět všechno. 😄 Nebo, že během toho závěrečného striptýzu si náhodou někdo… že jo, Tome,… odhodí tu čepici a musí dotančit s rukou na nádobíčku.😀 Nebo se něco odkryje v tom županu, když jdeme na děkovačku. Že jo, Tesáku? 😊 No, prostě, takových historek je spousta. 😃