Zvídavé otázky 7 statečných: Jozef Hruškoci
Foto: Zbyněk Raboň
Bruce Bechdel, Sweeney Todd, Nick
Prcka či „Franta Pepa jednička“, jak soukromě nazývá „svého“ císaře
charismatický člen DJKT v Plzni - Jozef Hruškoci, další z řady sympatických
Plzeňáků, který usedl do našeho pomyslného „Křesla pro hosty“.
Co představitele Sweeneyho Todda stojí při studiu role nejvíce úsilí a čemu se naopak snaží vyhnout? Je zastáncem moderních děl, či je spíše klasik? A proč se musí při zkoušení „emočně zničit“? Na tyto a další „Zvídavé otázky“ nám Jozef Hruškoci velmi ochotně odpověděl.
Marťa: V posledních
letech ztvárňujete jednu ikonickou roli za druhou, a to vždy skvěle - od
Sweeney Todda, přes St. Jimmyho, Franze Josefa či Nicka Prcku až po Bruce
Bechdela. Sledujete v rámci přípravy na své role jejich předchozí
charakteristické představitele? A co vás obecně při přípravě na roli stojí
největší úsilí?
Právě naopak, snažím se charakteristické
představitele těchto rolí nesledovat, abych to podvědomě nenapodoboval. Nedívám
se ani na filmy, ani na záznamy představení. Role hodně rozebírám s režisérem a
také nad tím člověk přemýšlí sám. Asi nejvíc úsilí mě stojí to, abych v každé
roli vypadal jinak, a ne jako Pepa. Aby ty role byly oddělené - ať už je to
Bruce Bechdel, Sweeney, nebo Nick Prcka, tak aby se každý jinak hýbal, jinak
mluvil, prostě měl jiný projev. Jestli se mi to daří, to už nechám na vás…
Coffeerun: Vnímám vás
jako herce, který má široký rejstřík hereckých poloh… od komediální (Něco
shnilého!), přes lehce unylé (Elisabeth) až po dramatické (Sweeney
Todd). Právě v této roli jste mě takříkajíc dostal. Neskutečně vám sedne.
Je to zcela odlišná hudba od klasických muzikálových melodií. Máte raději
modernější díla, nebo jste spíše klasik?
Líbí se mi vaše přezdívka,
protože mám kávu hrozně rád. 😊 Ale abych odpověděl na vaši otázku - já prostě
zbožňuji jakékoliv své role. I když dříve to tak úplně nebylo, kdysi jsem s
některými dost bojoval. To mě pak ani nebavilo hrát ta představení. Ale to už
je hodně dávno.
Teď už je mi vlastně jedno,
jestli je to klasický muzikál, nebo něco nového a moderního. Vždycky se snažím
vybudovat si sám za sebe, tedy já jako Pepa, k dané postavě pozitivní vztah.
Přece jen i záporná postava může zaujmout právě tím, že je třeba i citlivá. Na
slaďoušovi zase může být i kousek zlého, což mě taky baví. Zkrátka mám rád
„barvitý“ postavy. Vždycky si tam tedy najdu něco, co mě zajímá, díky čemuž mě pak
baví zkoušení a posléze i to hraní. Není nic horšího, než nesnášet nějakou
postavu a pak ji ještě hrát. I to jsem zažil, rozhodně to není dobrý. 😊
Nikča: Nejvíce jsem si
vás zapamatovala v roli Franze Josefa (muzikál Elisabeth). Pokud máte
šanci ztvárnit nějakou reálnou postavu, zjišťujete si o ní více informací?
Ano, vždycky se snažím o té
postavě zjistit aspoň trochu něco navíc, co není ve scénáři. Hodně nám s tím
pomáhá nejen režisér, ale třeba i dramaturg našeho divadla Pavlík Bár. Ten to
má vše načtené a sečtené, a tak nám dává spousty skvělých informací, které by
se vlastně člověk sám nedočetl, nebo by je přinejmenším nenašel úplně snadno.
A zrovna v případě Elisabeth jsem si zjišťoval hodně informací z webu a vím, jak byl císař Franz Josef (neboli Franta Pepa jednička, jak to u nás koluje 😊) prostě „pünktlich.” Myslím si, že to mi také hodně pomohlo ho začít ztvárňovat tak, jak nyní vypadá – tak trochu toporný ňouma. Bylo to také dáno přísnou výchovou a tím, že neuměl vyjádřit své emoce. 😊
Džejňulka: Moc jste mě
bavil coby Nick v Něco shnilého! a na druhou stranu v roli Jerryho v
muzikálu Donaha! jste mě zase v jedné písni dojal. 😊
Co naopak dokáže pobavit vás a co ve vás dokáže vyvolat melancholickou náladu?
Tak, mám rád divadlo, to jistě
víte. 😀 I když poslední dobou jsem neměl moc příležitost ho navštívit jako
divák. Rozesmát mě umí dobrá komedie, dobrý vtip. Zjistil jsem ale, že už mě úplně
nebaví prvoplánové vtipy na jevišti, ale spíše takové, u nichž už člověk musí
trošku přemýšlet. Komedie, kde musíte číst mezi řádky, vtipy přicházejí
postupně, třeba i takové mikro, které nepochopí úplně každý, ale už je potřeba znát
nějakou tu tematiku. To mě dokáže hodně pobavit. A co mi dokáže způsobit
melancholickou náladu? Odpověď je vlastně hrozně jednoduchá – dobrá hra, kde
herci ví, o čem mluví a musí věřit tomu, co říkají. Samozřejmě také hudba, ale třeba i film, seriál
a podobně.
George: Musím se
přiznat, že jsem již viděl mnoho muzikálů, jak u nás, tak v cizině. Při nedávné
návštěvě představení Fun Home jsem si ale uvědomil jednu věc. Je mnoho muzikálů, které člověk vidí, pak si
řekne: Fajn, pěkný. Uběhne pár dnů a už o nich neví. Kdežto Fun Home je
úplně jiné představení, má silný příběh, hudbu i obsazení. Máte také rád tento
typ muzikálů, u nichž je nejisté, jak je český divák přijme? Vím, že třeba v
Londýně se hrají muzikály týkající se běžných témat ze života (nemoc, šikana,
sexuální orientace, apod.), což u nás zatím moc nešlo. Jak vnímáte tento
rozdíl, třeba při právě zmiňovaném Fun Home? Mimochodem vám děkuji za
krásný zážitek z divadla a za váš perfektní výkon.
Tenhle typ muzikálu mám hodně
rád, protože mám pocit, že mě jako herce posouvá dál. Díky takovým hrám můžu
své dovednosti rozvíjet. Možná k těmhle věcem mám i trochu zdlouhavější
proces a potřebuji se během zkoušení nějak „emočně zničit“, aby se mi tyto
postavy zažraly pod kůži.
Podobně to asi má také můj dobrý kamarád
Petr Jeništa, s nímž jsme kdysi zkoušeli Polibek pavoučí ženy. Mluvil
jsem v té době s jeho tehdejším přítelem a ten mi říkal, že se s Petrem
nedá vydržet, když zkouší těžké role typu depresivních maniaků a podobných.
Zeptal jsem se ho, proč to dělá? A on na to: „Protože to má natolik v sobě,
že se pak stejně chová i v civilu.“ A já jsem si říkal: „Nerozumím.
Vždyť je přece hrozně jednoduchý to oddělit.“ Jenomže v té době jsem o herectví
nic moc nevěděl.
Až časem jsem zjistil, že
když zkouším postavy jako Bruce Bechdel z Fun Home nebo Sweeney Todd, tak nad nimi musím mnohem víc
přemýšlet, a tak si je nechtěně nosím domů. A pak se z toho samozřejmě snažím
nějak dostat a oddělit soukromý život od práce, ale během zkoušení to pro mě
není tak jednoduché. Potřebuji je zažrat pod kůži, abych během toho představení
přesně věděl, jak má postava vypadat. Omlouvám se všem kolegům, na které jsem
občas nepříjemný, když takovéhle věci zkouším. 😀 A samozřejmě se omlouvám hlavně
své rodině. 😊
Annie: V průběhu tohoto
roku byla na Malé scéně DJKT uvedena vítězná díla projektu INTRO ’21.
Jelikož jste hrál ve všech těchto inscenacích, zajímalo by mě, zda vás některý
z těchto titulů oslovil více než ostatní a byl byste rád, kdyby v repertoáru
DJKT zůstal? Jak celkově tento projekt vnímáte?
Ano, byl jsem ve všech INTRECH a
svým způsobem mě oslovilo každé z nich. Asi nejvíc mě teda dostalo to první - Otřást
vesmírem, kde mě bavilo zkoušení díky tomu, že jsme byli docela malá parta:
já, Dušan (Kraus – pozn. 7 statečných),
Pája (Pavel Klimenda – pozn. 7 statečných), Venuše (Zaoralová
Dvořáková – pozn. 7 statečných) a Sonička (Hanzlíčková – pozn. 7
statečných). Člověk pak může pracovat mnohem intenzivněji a netříští se
tolik jeho pozornost. A tady jsme měli hodně dialogů právě s Dušim. Tak tohle
mě asi zasáhlo nejvíc.
Co se týče Niny (Píseň
pro Ninu – pozn. 7 statečných), ta se odehrává v prostředí, které já osobně
moc nevyhledávám, není mi příliš blízké. Takže téma se mě tolik nedotklo, i
když mě bavilo, že jsem si v té roli mohl trošku „zazlobit“. Navíc musím
říct, že to ti mladí autoři napsali opravdu velmi chytře. Napsat takovouhle věc
na dvě hodiny, kde jsou postavy už opravdu propracované a vystavěné, navíc
v tak mladém věku? Autorům bylo snad jen 20. Takže - klobouk dolů před nimi.
Představení Kouzelné hodinky
doktora Kronera se mi také hodně líbilo, už jen tím crazy prostředím hodinek.
Navíc to byla skvělá práce, jak s Vilémem (režisér Vilém Dubnička –
pozn. 7 statečných), tak i s Evou Rezovou (choreografie – pozn. 7
statečných) a samozřejmě s Andrejkou (Andrea Pavlovičová – pozn. 7
statečných), která je naše, jak už já říkám, dvorní kostymérka. 😊 Jó, to
byla hodně dobrá práce.
Bavila mě vlastně úplně všechna INTRA,
každé bylo v něčem jiné. Ale nejvíc teda asi Vesmír a Hodinky,
teď si nedokážu vybrat. Bude to tedy 50/50. 😊
Eponine: Hrajete mimo
jiné v muzikálu Donaha!, který se hrál už v několika českých městech. V
Mostě si jeden herec na děkovačce přišlápl pásek od županu a v Kladně zase
osvětlovači rozsvítili při závěrečné scéně dřív, než měli. Stala se nějaká
„nehoda“ i v Plzni? 😀
Komentáře
Okomentovat